Jak se Hérakleitos smál náboženskému vyžití  
Hérakleitos byl zbožný takovým způsobem, že kritizoval mnohé náboženské zvyky a vysmíval se náboženským potřebám mnoha lidí.

U Hérakleita je neobvyklé skoro všechno, takže nepřekvapí, že velice specifický je i jeho vztah k náboženství. Část zvláštností je spíše optický klam, když Hérakleitovy myšlenky neadekvátně srovnáváme s pozdější klasickou filosofií, zatímco jeho dílo je svého druhu labutí píseň řecké archaické doby. Část však jde na vrub jeho osobnímu svérázu: Distancuje se od davu, od konzumní společnosti, od běžných lidských mínění i většiny slavných vzorů, od úcty k tradicím, ale taky od alternativistických novinek. Pro filosofii byly (a jsou) Hérakleitovy myšlenky častými a mocnými zdroji inspirace, takže není od věci podívat se i na jeho pokus o zásadní reformu řeckého náboženství zevnitř, totiž způsobem přístupu, ne změnou obsahu. Předběžně vzato je Hérakleitova pozice asi taková:


Náboženství nabízí lidem četné prožitky, mnohdy příjemné, hluboké i celkem povrchní. To je v pořádku, k tomu to je, abychom prožili i něco, co nás ve všednodenním životě nepotkalo takovým způsobem, aby nás to trklo, pak nám to třeba může ukázat něco podstatného i v tom všedním životě (asi jako divadlo dodnes, od hlubokého prožití po společenský kontext). Jenže se to snadno zvrhne, dost podobně tomu, jako když se z ctitele erotiky občas stane sexuální maniak nebo z ctitele vína alkoholik. Pak už jde jen o vyžití, náboženství se nepozorovaně obrátí v hrubou bezbožnost, ve zkratkovité poživačnictví, orientované na formálně zbožná, a přitom vyprázdněná témata. Notorik nehledá kvalitu chuti, potřebuje doplnit hladinu. Náboženský konzument je bezbožnější součástí konzumního davu.


Velekněz Asie

Bombastický titulek je jenom provokace, i když Hérakleitovi i tento titul nejspíš patřil, v antických svědectvích se o tom píše. Asií se však v tomto případě myslí nejspíš jen Iónie, tedy kousek Malé Asie. Důležitější je, že Hérakleitos se prý vysoké náboženské hodnosti zřekl, ať už se nazývala takhle, nebo obvykleji prostě basileus, „král“. V tamních poměrech totiž králům zbyla jenom sakrální role. Bez významu není ani to, že se Hérakleitem nezvykle často zabývali i řečtí křesťané doby kolem roku 200. Asi mu rozuměli dost tendenčně po svém, nicméně dobře vytušili, v čem spočívá jeho zajímavost. Předběžně jsem Hérakleita a jeho způsob myšlení i psaní představil v článku Hérakleitos, diference a spojitosti.


Nežít svůj sen a nesnít svůj život

Pro další kontext nutno zmínit podobenství o probuzení, docela podobné slavné buddhistické verzi, i když mezi oběma autory není spojitost v žádném z možných směrů (závěr zlomku B 1):


Lidem zůstává skryto, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, (co dělají,) když spí.


Ve snu občas prožíváme hrůzy nebo naděje na úspěch. Ale zvenku, z hlediska bdícího, se to na spícím projevuje většinou jenom pocukáváním očních víček nebo prstů. Podobně významně Hérakleitos hodnotí naše obvyklé úsilí, týkající se obav i plánů, v krajním případě kariéry. Zvenku viděno je to nezajímavé nebo komické, stačí se probudit. Přitom na všedním životě, ba ani na spánku, není nic špatného, tak to chodí, většinou v cyklech. K pestrosti životních cyklů patří i všeliká zábava a prožitky, což otevírá řadu dvojznačností, protože někdy nás to obohatí, nebo aspoň posílí jako zdravý spánek, jindy spíš vzdálí našemu úsilí i onomu nároku na probuzení. Spíše zábavným příkladem je metafora opilce (B 117):

Opilý muž řeční nebo zpívá… Getty Villa (California), 86.AE.237. Kredit: Andrew Dalby.
Opilý muž řeční nebo zpívá… Getty Villa (California), 86.AE.237. Kredit: Andrew Dalby.

 

Když se muž opije, je veden nedospělým chlapcem, vrávorá, nevnímá, kam kráčí, když má vlhkou duši.


Řádněji opilý člověk nebývá doporučeníhodným příkladem, ale většinou se tak moc nestane. Pokud ovšem umí nejen vystřízlivět, ale taky se vrátit do reálu, a ne jenom čekat, až se bude moci zase opít. Hérakleitos není moralista a trocha příjemnosti, byť třeba následovaná nepříjemnostmi, ho nevyvede z míry. Jde mu o to, aby řádně probíhal životní metabolismus potravních i tematických zdrojů; aby člověk dokázal strávit to, co si k sobě nebo do sebe pustí, a aby v tom nechyběly životně důležité věci. Kdyby se uzavřel, tak by brzo zašel, a ani by ze života nic neměl. Kdyby snědl a vypil cokoli kdekoli potká, a nadšeně přijal všechno, co kde zaslechne, zašel by jen o něco později, a taky by nezažil zas tak moc příjemností. Proč bychom si neužili? Rozumné limitace nejsou morální, ale nejsou ani jenom fyziologické. Jde o způsob. (Možná by tenhle problém znalejší vyložili v rámci evolučně nastaveného odměňování pomocí slastí skrz nějaké receptory – a Hérakleitovi jde o to, aby se nezvrhlo, abychom je příliš neobelstili šidítky.)

Žena odkrývá „mystickou schránu“ s většími maketami falů, 490 před n. l. Musée des Beaux-Arts de la Ville de Paris. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons.
Žena odkrývá „mystickou schránu“ s většími maketami falů, 490 před n. l. Musée des Beaux-Arts de la Ville de Paris. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons.

 

Extatické obřady

Mezi relaxační aktivity blízké spánku nepatří jen mlsání a pití vína, ale taky velice významné položky: sex a náboženství. Patří to k životu, za šťastných okolností je to příjemné, ale snadno se to může zvrtnout. Nejsnadněji tehdy, když si chceme jenom užívat, zato pořádně (někteří dokonce i masochisticky, což např. k barokní zbožnosti konstitutivně patří).

Užívat si lidi můžou i prožitek z normálních náboženských obřadů, při některých z nich se navíc konají průvody a další zábavnosti (nejen) pro lid. Ale mystéria nebo věštění, to je onačejší zážitek! K tomu se ne každý nachomýtne, v rámci standardního náboženství jsou dostupnější extatické rituály, většinou spojené s kultem Dionýsa. Víno, ženy a zpěv! Někdy spíš tvrději: Opilost, sex a vřava, hrozící rozerváním. Prožitek vína, prožitek sexu a extatický prožitek vydání sebe sama až k hrozbě zániku! Rozkoše života uvnitř rozkoše náboženské.

Některé lidi to pohoršovalo, jiné nadchávalo. Hérakleitos se o tom, aspoň podle Klémenta, šéfa křesťanské školy v Alexandrii, vyjádřil takto (B 15, kurzivou je Hérakleitův text):


Mystickou připomínkou tohoto zážitku jsou faly, které se po městech pozvedávají Dionýsovi na počest. Kdyby to nebylo Dionýsovi, pro kterého konají průvod a zpívají píseň pro pohlaví, zaměstnávali by se nanejvýš nestydatými věcmi, říká Hérakleitos; Hádés a Dionýsos je však tentýž, kterému šílí a běsní. Ne tolik kvůli opilosti těla, řekl bych, jako kvůli zavrženíhodné hierofanii bezuzdnosti.

Ženy u obřího falu, 480 před n. l. Museo nazionale etrusco di Villa Giulia, Rome (ale malba na picí misce je řecká). Kredit: Sailko, Wikimedia Commons.
Ženy u obřího falu, 480 před n. l. Museo nazionale etrusco di Villa Giulia, Rome (ale malba na picí misce je řecká). Kredit: Sailko, Wikimedia Commons.

 

Hérakleita nepohoršuje sex, ani povážlivé mytické zdůvodnění (nabídnutí se Dionýsovi), ale naivní představa, že si přitom lze užívat a nezadat si. (Něco podobného má na mysli i Eurípidés v tragédii Bakchantky.) Novodobý člověk by se obával, aby si nezadal před lidmi, archaický mudrc myslí na to, že si zadává i s jiným božstvem, než které se v prvním plánu tak křiklavě manifestuje. V tomto případě se silami podsvětí. Ty nejsou zlé. Dokonce jsou nutné ke koloběhu života, neboť jak známo, individualita, sex a smrtelnost patří k sobě, jsou různými fasetami života. Přesto by většina z těch nadšených ctitelů Dionýsa vítala Háda méně radostně.


Kléméns z Alexandrie také popisuje, že Hérakleitos (B 14) vyčinil tulákům noci, tedy mágům, bakchům; lénám a mystům. Jsou to taková náboženská nočňátka. Jádro problému spočívá v tom, že mystéria, která jsou u lidí obvyklá, jsou slavena bezbožně. V jiné možné verzi překladu: Jsou totiž zasvěcováni do mystérií, která jsou lidmi tradována bezbožným způsobem.


Chtějí si spíš užít a nechápou kontext, jako kdyby smysl toho všeho zaspali.

 

Tišící prostředky

Od 19. století je i mimo původně marxistické prostředí velice rozšířená představa, že „náboženství je opium lidu“. Citát z díla platonika Kelsa se propasážoval až do nové doby. To by byla sama o sobě zábavná řada autorů i rozličného užití „opiátů“, od uklidňujících až uspávacích přes pročišťovací po tripové. Za všechno může opět Hérakleitos a sex!


Novoplatónský filosof Jamblichos dosvědčuje, že Hérakleitos (B 68) slovem pro „tišící prostředky“ (akea) mínil vztyčení obřadních falů. Spíše asi obecněji: rituál jako prostředí znakové realizace a tudíž sublimace; možná i trochu ironicky: „utišení“ po orgasmu. Jamblichos sám tomu ovšem rozumí typicky po svém (jako ostatně všemu), když to vykládá v zásvětním duchu a tvrdí, že „tišící prostředky“ utišují hrůzy (asi života) a osvobozují duše od svízelností, které jim přináší zrození.

 

Klín klínem, nedorozumění a oboustranné vazby

V řeckém náboženství se poskvrny občas očišťují rituálním politím zvířecí krví. Příkladem je očišťování Orestea ze zabití zrádné matky na Apollónův popud, a to vepřovou krví. A z jiného soudku: Bohové se hojně zobrazují a posvátné sochy jsou chápané jako zprostředkovatelé síly a jako příbytky dotyčného božstva. Hérakleitos se poměrně šalamounsky vyjádřil o obojím naráz (B 5):


Očišťují se marně krví jsouce poskvrněni, jakoby se někdo, kdo vstoupil do bláta, omýval blátem. Zdálo by se, že šílí, kdyby si nějaký člověk všimnul, že si počíná takto. A oni se modlí k těmto sochám, jako kdyby si někdo povídal s domy a nepoznával, co jsou bohové a héroové zač.

 

Slovo „krví“ je zde tzv. ambivalentně vázaným větným členem. To je jedna z možných archaických vazeb, která vytáčela už Aristotela, a kterou nelze přeložit bez nějaké kolize s českým pravopisem. Znamená totiž symetrii dvou významů: „Očišťují se marně krví, když jsou poskvrněni“ – „Očišťují se marně, když jsou poskvrněni krví.“ (Není to jen hrátka na změnu významu při změně polohy čárky, na jakou to dnes často musíme převést; krom toho řečtina té doby nezná interpunkci, diakritiku, ani mezery.)

Zbytek zlomku už je prostší. Nedistancuje se od standardního řeckého pojetí, ale dělá si srandu z toho, že se lidi podle jeho náležitého pochopení moc neřídí.


Čistým příkladem oboustranné vazby (tentokrát věcné) je Hérakleitův výrok (B 132):


Pocty si podrobují bohy i lidi.


Když někomu vzdáváme poctu, tak ho na jedné straně povyšujeme nad sebe, ale na druhé straně si ho tím zavazujeme. Nejen, že to patří mezi akce, na které musí být nejmíň dva, ale navíc je to skrytě obousměrné. Mnozí se dokonce vzdáváním poct trapně pokouší získat výhody, od mocných lidí i od bohů.


Veselé Hérakleitovy výroky o náboženském vyžití lidu

Oficiálním důvodem toho, že minulý režim nechával náboženství v omezené míře regulovaně přežívat a netípnul ho úplně, bylo, že hodlal uspokojovat potřeby všech občanů, tedy i „náboženské potřeby“ těch, kteří dosud nevyřešili náboženský problém. Zmiňuji to jen kvůli tomu, že Hérakleitos to viděl přesně naopak: Náboženství není od toho, aby uspokojovalo nějaké potřeby lidí! Leda tehdy, když si z něho udělali pouťovou atrakci nebo zásvětní pojišťovnu (jak řekne Nietzsche). To ovšem lidi dělávají a těžko se na ně kvůli tomu nějak moc zlobit, smát se však můžeme, spíš té tendenci než přímo jim. Je to vlastně krajní příklad konzumního pojetí života, dokonce i vůči náboženství. Takový náboženský výprodej, akce.


V krajně zvláštním textu na Papyru Derveni (viz Kapka cizí krve v řeckých žilách? dole) najdeme i pasáže, které to pěkně osvětlují. Jde zatím jen o návrhy na nově nalezené Hérakleitovy zlomky, ale obsahově to na věci nic nemění. Na Papyru Derveni jsou citace Hérakleita naštěstí graficky uváděny specifickou rukopisnou značkou.


Text podivuhodně srovnává Hérakleita s Orfeem a cituje i tradičně známá místa Hérakleitova spisu. Ze všech těch bizarností pěkně vyvstává například zesměšnění tehdy nových zásvětních kultů (XX.3-13, je to hodně porušené, tady vynechávám nejhorší místa):


Ti, kteří (doufají získat poznání / jsou zasvěcováni) od toho, kdo si z posvátných věcí dělá řemeslo, jsou hodni údivu i politování.

Údivu, protože se předtím, než jsou zasvěceni, domnívají, že budou vědět; poté, co vykonali obřady, odcházejí… dál se neptají, jakoby (už) věděli...

Politování, protože nejen promrhali poplatek, který (za obřad) předem zaplatili, ale odcházejí zbaveni také úsudku.

Než vykonali obřady, … doufali, že budou vědět, … odcházejí (však) zbaveni i této naděje.


Kvůli náboženskému vyžití jsou lidé ochotni přicházet nejen o peníze, ale taky o budoucí pochopení čehokoliv, dokonce o soudnost. (Analogicky se sexuálním vyžitím, ale s horšími následky.) Ne každý údiv vede časem k pochopení, někdy nám spíš vyřadí schopnost orientace.

Vchod do spodních prostor v základech Apollónova chrámu v Delfách, do blízkosti věštírny. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Vchod do spodních prostor v základech Apollónova chrámu v Delfách, do blízkosti věštírny. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Když nevím, tak se zeptám

Papyrus Derveni (XI.8-9) cituje i Hérakleitův popis toho, jak si lidé pletou věštírnu s poradnou, div ne s informačním střediskem:


Protože si myslí, že tento bůh věští, přicházejí, aby se zeptali, co mají dělat.


Lidé si bohužel koledují o to, aby jim někdo vedl jejich život, málem na svou odpovědnost. Pak není divu, když se toho kdejaký filuta ujme. Když je poptávka, objeví se i nabídka, takto tržně to chodí i v náboženství.


Otázka je, jakou věštírnu a kterého boha má věta na mysli. Možná se váže k tradičnímu zlomku B 93: „Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, nýbrž dává znamení.“ Ten je reakcí na příslovečný spor, zda Apollón, vládce věštírny, promlouvá (zjevuje pravdu), nebo skrývá (v záhadných věštbách). Řešením je dvojznačnost slova sémainei, „dává znamení“: jak ve smyslu hypoteticky čitelných projevů Osudu – tak ve smyslu znamení, která gesty dává velitel bitvy.


Nesčíslné mnohopupíkaté koláčky

V textu Papyru Derveni je řada podivností. Nevinně vesele působí věta (VI.7-8):


Obětují nesčíslné mnohopupíkaté koláčky.


Pupíkaté“ koláčky se mohly vztahovat k podsvětním nebo chtonickým božstvům (omfalos je pupek, zvl. Země, ne její střed, nýbrž intimita), nebo k orgiastickému kultu (falos jako „pupík“). Mnohopupíkaté (polyomfala) zní jako „super“ a nesčíslné (anarithma) zase málem jako „v akci“. Čím víc, tím líp! Vypadá to na další Hérakleitovu potměšilost vůči vyžitím lidu. Pro Hérakleita je mnohost častou metaforou opovržení, např. „mnozí lidé“ jako dav až sebranka. Nevymýšlím si už moc? Kupodivu ne, i když zrovna tuto potměšilost s koláčky Hérakleitos vymyslel jenom v tom smyslu, že vtipně využil stávající velice neobvyklý termín a vygradoval jej ve svém kontextu. Doklad: Kléméns z Alexandrie hned po citaci Hérakleitovy kritiky nočňátek ze špatně vedených mystérií (B 14) popisuje jednu z dost odchylných verzí Dionýsova kultu a podává výčet jeho rekvizit, mezi nimi i mnohopupíkaté koláčky! A už nikde jinde v celé obrovsky rozsáhlé řecké literatuře! Autor textu Papyru Derveni a Kléméns z Alexandrie museli pracovat se stejnou předlohou. (Soukromě si myslím, že s dnes ztraceným výkladem Hérakleita zvaným Potápěč, ale dokázat to nemůžu.)

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2011. (Odborná edice, překlad a interpretace unikátní památky.)

Z. Kratochvíl, V. Hladký, K. Erhart: Předběžná zpráva o Papyru Derveni. Vesmír 2008/10, s. 692-4.

Z. Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové 2006. (Tady ještě nejsou nově nalezené zlomky.)

Hérakleitos na mém starém webu (Překlady i originály všech fragmentů, s pracovními poznámkami a s podstatnými částmi mé knihy, a taky s novými kandidáty na zlomky.)

Datum: 03.04.2020
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Betlém

Pavel Holásek,2020-04-06 18:50:31

Takže má-li nad sebou Ježíšek v jesličkách křepeličku a žežuličku, bdí nad ním možná samotní Artemis a Zeus! ;-)

Odpovědět


Re: Betlém

Pavel Holásek,2020-04-06 18:51:46

To patří k té Asterii, pardon.

Odpovědět

Astéria - titánka

Tomáš Novák,2020-04-06 13:57:22

Dobrý den, nový křídový prapták Asteriornis maastrichtensis dostal rodové jméno podle bohyně - titánky Astérie. Prý se dovedla proměnit v křepelku. Víte o tom něco více? Děkuji!

Odpovědět


Re: Astéria - titánka

Zdeněk Kratochvíl,2020-04-06 15:21:10

Já čekal, kdy dojde na dinosaury! Takže: Je to dvojznačné, jako leccos v mýtech.
Základní úroveň, co možná doslovná: Je to títánka, sestra bohyně Létó, matky Apollóna a Artemidy. Rozumně to pojednává i heslo Asteria na anglické Wikipedii. (O Létó byl už Parmiskův příběh v článku Chrámy v roli muzejí.)
Další úrovně: Spíš než dedukovat, že je to Artemidina tetička, je na místě si všimnout analogií s ní, možná je to nějaká její doprovodná verze, v krajním případě třeba i předloha. Artemis je taky křepelčí bohyně, kdejaký ostrůvek se podle toho kvůli ní jmenuje Ortýgia: v Syrakúsách, jedno ze jmen Délu, možná i Keru, ostrůvek za Samem... S Artemidou sdílí podobné ostrovy, teda aspoň v mýtech, nejvíc Délos.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace