Lidské oběti a lykantropie v řeckém náboženství?  
Tři drobné případové studie z různých dob a míst o (ne)přijatelnosti lidských obětí v Řecku, nakonec i něco o lykantropii.

V standardním řeckém náboženství sice platí, že lidé jsou smrtelníci, a že ten, koho bohové milují, často umírá mlád, nicméně nešlo o lidské oběti. Lidi prostě nemají dost tuhý kořínek, takže v hrátkách s bohy nebo bohyněmi obstávají většinou jen mnohem kratší dobu než v hrátkách s lidmi. Zvláště milostné hrátky končívaly tragicky, ale byla to smrt slavná jako smrt hrdinného válečníka. Jinak tomu nebylo ani v menšinových náboženských proudech, které inspirovaly zásvětní myšlenky části filosofů (Kapka cizí krve v řeckých žilách?). Prostě žádné lidské oběti. Určitou výjimku představovalo riziko rozsápání (sparagmos) při orgiastických slavnostech Dionýsových, ale to nebyla připravená a plánovaná lidská oběť. (Když někdo vyráží na pitku nebo do vykřičeného domu, činí tak sice zčásti plánovitě, ale možné divoce nepěkné konce neplánuje, i když o jejich riziku ví, to už patří k rajcu takových věcí.) Rizika podstupovali i mladí adepti spartské vojenské výchovy, jenže ani ostré vojenské cvičení nemá primárně za cíl zabíjení vlastních vojáků, i když s nějakými ztrátami počítá.


Morbidní téma jsem jako ilustraci limit řeckého náboženství zvolil proto, že umožňuje snadnou orientaci; křiklavě vyčnívá v jinak nesmírně četných literárních i hmotných památkách. Už po tři tisíciletí poutá pozornost, nejprve legend, pak literátů a nakonec archeologů i laiků. Lidská oběť byla pro Řeky šokujícím extrémem, od mykénské doby po konec antiky. Napřed bude příklad prehistorický (předřecký), pak legenda z mykénské doby, nakonec překvapivé svědectví o nevyzpytatelné Arkádii, dokonce až z římské doby.

Ruiny minojského chrámu u Anemospilia na Krétě, 17. století před n. l. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.
Ruiny minojského chrámu u Anemospilia na Krétě, 17. století před n. l. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

 

Před Řeky

Lidské oběti nebyly na území dnešního Řecka nijak obvyklé ani v pradávných dobách, tedy v kultuře minojské a před ní starokykladské. Z celé prehistorické doby zůstal jediný doklad lidské oběti na Krétě, a nejspíš to byla naprostá mimořádnost, v zoufalé situaci nadcházející seismické pohromy. Aspoň se to tak většinou interpretuje. Bylo to v 17. století před n. l., možná v souvislosti s explozí Théry (Santorini).

 

Socha bohyně ve svatyni u Anemospilia měla boty z páleného jílu, 1700 až 1650 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleon) na Krétě. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.
Socha bohyně ve svatyni u Anemospilia měla boty z páleného jílu, 1700 až 1650 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleon) na Krétě. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

Stalo se tak v chrámu bohyně na místě zvaném Anemospilia, ve svahu posvátné hory Júktás (Iouktas, Iuchtás), nad městečkem Archanes, kousek jižně od Iraklia (Héraklia, Hérakleionu). Prý tam na oltáři podřízli přibližně 18tiletého kluka, v pozici, v jaké se normálně obětoval menší dobytek, třeba telata. Prý to nebyl žádný neduživý chudák, ale urostlý mladík. Oběť se odehrála před sochou bohyně, která je snad vzdáleně podobná pozdější řecké Artemidě, tedy paní koloběhu života a smrti. Ze sochy nejspíš zůstaly jen boty z pálené hlíny. Zvláštní je, že oběť proběhla uvnitř chrámu. Ten se prý hned po ní, div ne při ní, zřítil a začal hořet, a nedostatkem kyslíku leccos zuhelnatělo a tím se dochovalo. I když jsem z lecjakých muzeí i ze školy poměrně otrlý, tak mi nepřijde vkusné probírat další pozůstatky, protože pokud to celé není interpretační omyl, tak jde o extrémně intimní záležitost.

Agamemnón se chystá obětovat Ifigenii, 370-350 před n. l., detail. Britské muzeum. Kredit: José Luis Filpo Cabana, Wikimedia Commons.
Agamemnón se chystá obětovat Ifigenii, 370-350 před n. l., detail. Britské muzeum. Kredit: José Luis Filpo Cabana, Wikimedia Commons.

 

V řecké mykénské kultuře

Nedílnou součástí hlavního proudu řecké kultury je i homérské líčení obětování Ifigenie (Ífigeneie). Pravda, bylo to strašně dávno, na začátku trojské válečné výpravy. Pokud bychom to chtěli časově situovat, tak v raném 12. století před n. l., tedy v pozdní fázi pozdní doby bronzové, v řecké achájské (mykénské) kultuře. Současně je to spíše mýtus než historická zpráva, z čehož ale neplyne nic o tom, zda k oběti opravdu došlo, nebo ne.

Artemis byla dotčena zabitím laně ve svém posvátném háji u Aulidy, a na usmíření žádala právě tuto oběť. Už v rámci Íliady, která vznikala někdy v 9. století (nebo kolem roku 800) před n. l. a uchovává i řadu motivů z pozdní doby bronzové, to je líčeno jako krajně drastická neobvyklost. Navíc ji má obětovat její otec, král Agamemnón, protože ten se oné poskvrny dopustil.


V klasickém Řecku (koncem 5. století před n. l.) je to samozřejmě téma pro tragédii. Eurípidés je pojednal dokonce ve dvou hrách: Ífigeneia v Aulidě a Ífigeneia v Tauridě. V té první (ne ovšem v pořadí Eurípidovy tvorby) Ifigenie přijíždí do Aulidy z Mykén v domnění, že jede na svatbu s Achilleem. Po prvotním šoku je ochotna podstoupit oběť za vojsko a lid, což dojme i samotnou Artemidu, takže místo Ifigenie podstrčí k oběti laň. Všichni jsou z toho u vytržení, jen matka Ifigenie, Klytaimnéstra, která zůstala na hradě v Mykénách, o všem pochybuje. V řeckých tragédiích jsou ženy občas pojednávány jako nábožensky přinejmenším vlažné, protože se snaží uchovat obvyklý civilní běh života, viz třeba Iókasté v Králi Oidipovi.

Artemis unáší Ifigenii. Ny Carlsberg Glyptotek Copenhagen. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons.
Artemis unáší Ifigenii. Ny Carlsberg Glyptotek Copenhagen. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons.

 

Z příběhu o Ifigenii těžko vyvozovat údaje o četnosti lidských obětí v Řecku pozdní doby bronzové. Spíš jde o dost obecné mytické schéma: Božstvo si zcela výjimečně žádá lidskou oběť, dokonce potomka významného muže, který má oběť také osobně provést. Souhlas obětníka i potenciální oběti však situaci promění, oběť je nahrazena zvířetem a zachráněný potomek se později stává významnou náboženskou postavou. (Například v hebrejské knize Genesis je to známý příběh Abrahama a Izáka na hoře Moria.)


V jiné Eurípidově tragédii je Ifigenie Artemidinou kněžkou v daleké Tauridě, tedy až na Krymu. Záchrana Ifigenie od obětování bývala totiž vykládána také tak, že Artemis místo ní podstrčila laň proto, aby ji unesla do svého významného kultovního centra. Takže k jakési oběti přece jen došlo, byť nekrvavě. Z Krymu Ifigenii hrdinně vysvobodil její bratr Orestés a jeho přítel Pyladés. Na pokyn Apollóna tam měli ukořistit kultovní sochu Artemidy a přivézt ji do Řecka. Dostali se tam však do pasti a Tauriďané je chtěli obětovat Artemidě, což je líčeno jako celkem obvyklý zvyk těchto barbarů. Oběť měla provést právě Ifigenie. Ta však bratra poznala a po mnoha peripetiích se všechno v dobré obrátilo, takže kult Artemidy Tauridské byl importován do Řecka. To je další časté mytické schéma: Důležitý kult je pochopen buď jako vzácná kořist zdaleka, nebo jako příchod nového boha, celkem nezávisle na tom, že většinou jde o autochtonní řecké kulty.


Nezávisle na „původním“ reálném stavu věcí příběh o Ifigenii působil po celou antiku tak, že lidské oběti nejsou v lidském světě myslitelné, a že i v oblasti mýtů jsou více než výjimkami, totiž že od nich bohové sami dávno ustoupili. Specifickou hrozbu představovalo rozsápání (sparagmos) při orgiastických slavnostech Dionýsových, ale to je prostě riziko orgií.


Tato skalní rokle bývala považovaná také za mytický hrob Ífigeneie jakožto Artemidiny služebnice. Braurón v Attice. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Tato skalní rokle bývala považovaná také za mytický hrob Ífigeneie jakožto Artemidiny služebnice. Braurón v Attice. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Dávné reálné centrum Artemidina kultu v Řecku bylo už od pozdní doby bronzové na ostrově Délu. Přímo v Attice fungovala po většinu antiky významná Artemidina svatyně v Braurónu (Vraone, Vravrona, Vavrona), 25 km vzdušnou čarou východně až jihovýchodně od Athén, 1 km od východního pobřeží Attiky (nyní se ocitlo kus za letištěm). Tam Artemidě sloužily dívky z řad tzv. „medvíďat“. To byly holčičky z athénské lepší společnosti, které tam byly na vychování v jakémsi dívčím internátě. Tvořily Artemidinu družinu; byla to svého druhu zástupná oběť, tedy oběť části života za zisk přízně bohyně, elitní výchovy a vzdělání.

Kromě chrámu a řady dalších pozoruhodností, např. pokojíčků s vybavením v dětské velikosti, se tam ukazuje i „hrob Ifigenie“. Je to spíš skalní rokle na místě staršího kultu. Hrob je to zástupný, nezávisle na tom, jestli Ifigenie byla historická postava opředená mýty, nebo postava čistě mytická.


Zeus Vlčí nebo jeho obětník jako vlkodlaci?

Pro plastický pohled na náboženství antického Řecka je třeba ještě zmínit lokální kulty, které jsou okrajové z geografického i statistického hlediska, jako příklady značné pestrosti pole. Dokreslují, co všechno bylo v Řecku možné, zvláště v odlehlých nebo jinak izolovaných oblastech. Homologizace řeckého náboženství podle vzoru panhelénských náboženských center (Delfy, Athény, Olympie, … Délos) neproběhla všude. Daleko od na svou dobu moderních kulturních center mohlo žít leccos. Vzhledem k charakteru hornaté a mimořádně členité řecké krajiny to vlastně nemuselo být ani zas tak moc daleko. Řekové se k takovým místům rádi upínají jako k zachovalým krajům národní identity, ale přitom se trochu bojí, co by si cizinec pomyslel, kdyby je viděl na vlastní oči. Podobně tomu bylo v antických Athénách, když se v měšťanských salónech o takových místech četlo nebo vyprávělo. Renesanční milovníci záhad a pozdější romantici se přidali a vytvořili selanku rustikální idyly, někdy dost kontrastující s reálným stavem věcí, jindy překvapivě přesnou. (Vždy mi to připomene výrok jednoho kamaráda o jistém mikroregionu na pomezí středních a jižních Čech: „Je to zachovalý, dříve bychom řekli zaostalý kraj.“)

Hora Lykaion v Arkádii, 1421 m n. m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Hora Lykaion v Arkádii, 1421 m n. m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

V Řecku je řada odlehlých a kuriozních oblastí. Jedna z nich je překvapivě starobylá, plná památek a opředená mýty, navíc jen 160 kilometrů vzdušnou čarou od Athén. Je to Arkádie v horách Peloponésu. V Řecku se říkalo a říká, že „Arkádie je stará jako Luna“. Pausaniás ji ve svém vlastenecky zbožném cestopisu z 2. století n. l. popisuje jako odlehlý horský kraj plný kamení a trní, „kde potkáš spíš vlky a kozy než lidi“. Teď nám půjde o zvláštní kult na hoře Lykaion, která není na arkadské poměry nijak vysoká (1421 m). Nerad se dovolávám etymologií, ale v tomto případě je překlad jména hory jako „Vlčí“ více než symptomatický. Raději budu referovat Pausánia (VIII, 37) a jen malinko komentovat.


Tuto horu „někteří nazývají také Olympem, jiní z Arkaďanů 'Svatý vrchol' (Hiera koryfé). Na této hoře byl prý vychován Zeus a na samém vrcholu se jedno území dokonce jmenuje Krétea... Arkaďané prohlašují, že ta Kréta, kde byl Zeus vychován, je toto místo, nikoli (onen) ostrov… Hora Lykaion poskytuje kromě jiných pozoruhodností zejména toto: je v ní posvátný okrsek Dia Lykaia, kam není člověku dovoleno vkročit. Kdyby někdo přece překročil zákon, nedožije se více než jednoho roku.“


Tohle ještě není nijak moc divné. Každý kraj má v sobě svůj velký svět v malém. A když s postupem času měl někdo problém s větším počtem míst narození toho či onoho boha, tak říkal, že tam byl „vychován“. Zrovna tak je obvyklé, že vnitřní prostory (adyta) chrámů nebyly veřejně přístupné, a podobně i ohrazená místa starších svatyň pod širým nebem (temena). Méně obvyklá je hrozba smrtí do roka, navíc evidentně ne lidskou rukou, jak plyne z kontextu.

Zbytky oltáře Dia Lykajského. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Zbytky oltáře Dia Lykajského. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Pausaniás se brzy dostane k choulostivějšímu tématu:

Na samém vrcholu hory je navršena země, oltář Dia Lykaia, odkud lze přehlédnout většinu Peloponnésu. Před oltářem stojí směrem k východu Slunce dva sloupy, ve starší době byli na nich pozlacení orlové; oběti u oltáře k poctě Dia Lykaia konají tajně. Nechtěl jsem se do podrobností zabývat popisem obětí, nechť je tomu tak, jak je nyní a jak bylo od počátku."

Ty „tajné oběti“ a zamlčené podrobnosti jsou podezřelé. Evidentně se tam dělo něco, co neměli lidé z měst vidět, ale co bylo legitimováno starobylostí. Nebyl by to ovšem Pausaniás, kdyby to přece jenom nepopsal, akorát na jiném místě (VIII,2), kde začíná od mytického krále Arkádie, Lykáa:


Lykáón, syn Pelasgův, vynalezl ještě něco důmyslnějšího než jeho otec. Na hoře (v pohoří) Lykaiu založil město Lykosúru, Dia pojmenoval Lykajský (Lykaios, Vlčí) a založil Lykajské hry (Lykaie).“

 

Zbytky oltáře Lykajského Dia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Zbytky oltáře Lykajského Dia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Pak Pausaniás tohoto krále porovnává s athénským králem Kekropem, což byl mimochodem jeden z mytických předků Platóna. Lykáón a Kekróps prý vládli ve stejné době, tedy někdy v rané fázi pozdní doby bronzové. A konečně se dostává k náboženské zvláštnosti:


Já pak míním, že doba Kekropa, kralujícího v Athénách, a Lykáonova byla tatáž, ale že neměli stejný názor na božstvo. Jeden totiž (Kekróps) nazval Dia Nejvyšším a nedovolil obětovat tvora, který má duši, pouze pálil na oltáři domácí koláče, jež Athéňané dodnes nazývají pelany (pelanoi). Naproti tomu Lykáón přinášel k oběti Dia Lykaia lidské mládě, obětoval je a krví zkrápěl oltář, při oběti se však proměnil z člověka ve vlka (lykos).“

Athéňané nejstarší doby jsou tedy stylizováni do téměř veganských ctitelů výsostného Dia, zatímco mytický zakladatel Arkádie je líčen jako vlkodlak, obětující malé děti! Pausaniás to hned ospravedlňuje:


22. června 2000 nebyl na Lykajské planině žádný vlk v dohledu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
22. června 2000 nebyl na Lykajské planině žádný vlk v dohledu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Já sám věřím v tuto pověst. Jednak ji vyprávějí Arkaďané od nepaměti, jednak se to zdá pravděpodobné. Tehdejší lidé byli přáteli bohů a účastníky jejich hostin pro svou spravedlnost a zbožnost, takže bohové vskutku prokazovali poctu lidem, pokud byli dobří… Dnes se špatnost rozbujela a obsáhla celou zemi a všechna města, nevznikne již bůh z člověka, leda jen slovem a pochlebováním významné osobě… V každém pak věku mnohé dávné zkazky ztratí u většiny věrohodnost vinou těch, kdo k pravdě připojí lživé výmysly. Říkají totiž, že se i po Lykáonovi při oběti Lykajskému Diovi vždy někdo proměnil z člověka ve vlka, neproměnil se však na celý život. Jestliže se jako vlk zdržel lidského masa, stane prý se po deseti letech z vlka opět člověkem, okusí-li však, zůstane zvířetem navždy."

 

To je vskutku „kritické“ varování před takto upadlým pojetí lykantropie a znevažováním obětování dětiček na odlehlé hoře.

 

Jak to na hoře Lykaion opravdu chodilo, ať už v Pausaniově době nebo dřív, to nevím. Třeba něco zjistily nedávné výkopy v okolí vrcholu. (Chystal jsem se tam nahoru a taky do arkadských muzeí v létě znovu vypravit, ale běh osudu trochu uhnul prostřednictvím korunního víru.)

 

Literatura

Eurípidés: Trójanky a jiné tragédie. Praha: Antická knihovna 1978. (Ífigeneia v Aulidě)

Eurípidés: Ifigenie v Aulidě. Přeložili Josef Topol a Karel Hubka. Brno: Větrné mlýny 2009.

Ifigenie. Film , režie Michalis Kakojannis, 1977.

Eurípidés: Hippolytos a jiné tragédie. Přeložil Rudolf Mertlík. Praha: Antická knihovna 1986. (Ífigeneia v Tauridě)

Fotogalerie Ífigenie

Pausaniás: Cesta po Řecku II. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1974.

Datum: 13.04.2020
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Mentalita lidu

Tomáš Novák,2020-04-15 13:00:57

Myslíte, že (téměř úplná) absence obětí byla dána jakousi vyspělejší mentalitou tehdejších obyvatel tohoto kulturního okruhu? Děkuji!

Odpovědět


Re: Mentalita lidu

Zdeněk Kratochvíl,2020-04-15 13:55:59

Kladná odpověd je samozřejmě nasnadě. Na místě je však i metodická opatrnost, protože takové hodnocení může být i artefaktem pozitivní kulturní vazby. Jsme zčásti jejich dědici, plus dědici kultur, které na tom byly s lidskými oběťmi podobě. Řecké náboženství by ani u nás nemělo moc problémů se zákonem. Kupodivu některé vylice vyspělé blízkovýchodní kultury prý obětovali lidi běžně, nejčatěji miminka pod prahy domů.
Další problém je, jak moc rozlišovat mezi náboženstvím a obecnou kulturou, zvlášť ve staré době. V Řecku je obojí nezvykle "humanistické": bohové nežádají lidské oběti a lidi se (snad s výjimkou Sparty) chovají dokonce i k otrokům výrazně jinak něž k bouřícím se těžkým zločincům.
Ta "vyspělejší mentalita" se na tom všem podílí nejspíš tak, že se o tom taky uvažuje a mluví, ne pouze tradují dávné zvyky (ty se však zčásti můžou uchovávat v odlehlých místech, kam tahle městsky ukecaná kulrtura moc nedosáhla). Takže přece jenom: Ano. Ale nejspíš ne tak jednoduše, že by absence lidských obětí byla tím pokrokem, je spíš jedním z jeho následků.

Odpovědět

Jefta

Mikulas Alexík,2020-04-14 13:09:32

Spomenul som si na knihu od Feuchtwangera "Jefta a jeho dcéra". Nie je to oblasť starého Grécka, ale boli predsa "susedia". Sám autor tento krátky príbeh charakterizoval ako "jedno z najviac poetických častí" knihy Sudcov. Keď som bol ešte študentom, prezrel som mnoho prekladov do češtiny, slovenčiny aj starej "bibličtiny" a uznávam, že autor mal pravdu.
Je málo prípadov, keď preklad je tak dobrý ako originál (Záhradník od Thakura v slovenčine) ale nie je to prípad ani gréčtiny ani aramejčiny. Tu ale prichádza otázka, nakoľko je správna naša (moderná) interpretácia mýtov a starých textov, keďže vývoj trebárs gréčtiny dosť pokročil a správna interpretácia každého textu určite je závislá od kultúrného kontextu vtedajšej doby a tento kontext je už licencia prekladateľa.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace