Oidipús, komplex, náhoda a osud  
Oidipův komplex tady nepředstavím nijak prvoplánově, spíš v souvislosti s řeckým pojetím tragické krásy jako základní výpovědi o životě, a v kontextu sil náhody a nutnosti, svobodného rozhodování a osudu.

Freud má výklad, jde o návrat potlačeného obsahu. Kredit: Carlos Latuff via Wikimedia Commons.
Freud má výklad, jde o návrat potlačeného obsahu. Kredit: Carlos Latuff via Wikimedia Commons.

Koncem minulého století jsem byl požádán, abych na jedné konferenci přispěl tématem Revize Oidipova komplexu, ve smyslu kritického prozkoumání Freudovy interpretace Sofoklovy tragédie Král Oidpús. Takto doslova to neumím, i když jsem z Freuda leccos četl. Navíc nemám v úmyslu zasahovat do sporů o vědeckost psychoanalýzy, ani kritizovat Freudův nápadně přímočarý až polopatistický výklad, tedy ve srovnání se složitějším Sofoklem. Jde však o kulturně velice vlivný koncept – a samo Sofoklovo dílo je úžasnou příležitostí ke studiu vztahů osobního příběhu a jeho sociálních i náboženských kontextů, náhody a osudu; včetně ozvěn Hérakleita, kterým se Sofoklés inspiroval. Klidně bychom ho mohli přiřadit mezi nejstarší řecké filosofy, „předsokratiky“. Když už jsem strávil léta studiem Hérakleita a jeho vlivů v pozdějším Řecku, tak místo revize Oidipova komplexu nabízím téma vztahů svobody, náhody, záměru a osudu podle Krále Oidipa.

 

Hru Král Oidipús Sofoklés (497-406 před n. l.) představil v Athénách roku 427 před n. l. Už jeho současníci se pozastavovali nad tím, odkud bere svoji tragiku, když sám nic nešťastného nezažil (možná krom konfliktu se synem, ale až ve vysokém stáří), byl úspěšný, vážený a šťastný. Takové úvahy jsou samozřejmě naivní. Zdrojem látky tragédií jsou staré mýty, občas vykládané pomocí starší řecké filosofie. Sofoklés usiluje o to, aby lidé rané klasické doby, charakterizované osvíceneckými sklony, ještě alespoň v divadle zažili archaicky strukturované vnímání světa. Není to propagace konzervatismu, ale pokus zprostředkovat zážitek, jaký běžný život nenabízí, možná naštěstí. Vždyť řadu věcí je lepší prožít na divadle nebo při četbě než v reálu, takto získané pochopení stojí méně krve.

Sofoklés, archetyp z doby kolem roku 340 před n. l. Sádrový odlitek. Galerie antického umění v Hostinném. Originál je v Lateránském muzeu v Římě. U nohy nemá koš na odpad, ale schránu na svitky tragédií. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Sofoklés, archetyp z doby kolem roku 340 před n. l. Sádrový odlitek. Galerie antického umění v Hostinném. Originál je v Lateránském muzeu v Římě. U nohy nemá koš na odpad, ale schránu na svitky tragédií. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Co má divák nebo čtenář vědět

Antické drama předpokládá, že diváci znají mytické motivy děje, že vědí „jak to dopadne“. Dramatičnost kusu není stavěná na tom, jak napětí diváků neznalých závěru táhnout jak na nudli, to by bylo barbarské. Pro jistotu hlasatel před začátkem oznamoval stručnou osnovu děje a jeho závěr, něco na způsob programu. Divadelní soutěž byla součástí náboženské slavnosti k poctě Dionýsa, má jim nabídnout prožitek a následnou katarzi z jeho tíhy. Něco jako pohádka pro dospělé, autorsky vytvořená z mytických motivů. Mýtus je příběh, jehož prostřednictvím se zpřítomňuje povaha světa. Jeho ozvěny máme v pohádkách. Dokud pohádkový děj běží, jak má, jsme na světě doma dětsky naivním způsobem, svět je nám hodnotově srozumitelný. Ozvěny mýtu známe i ze svých vlastních snů, a ještě výrazněji je potkáváme ve zdánlivě bdělých touhách. Mýtus zakládá srozumitelnost a orientaci, ale také hrozí zahlcením, neboť ne vždy se nám daří zvládat silné motivy, které se skrze nás snaží dostat ke slovu. Doslovnou realizací mýtu bývá pohroma.

Hermés, Sfinga a Oidipús, 440 před n. l. Louvre G 417. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons.
Hermés, Sfinga a Oidipús, 440 před n. l. Louvre G 417. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons.

 

Osoby, místa, děj

Oidipús je synem krále Láia a královny Iokasté, vládců v Thébách. Théby (asi 60 km SZ od Athén) jsou staroslavné město už od doby bronzové. Děj je situován do závěru bronzové doby, ale reálie a mentalita odpovídají archaické době, zatímco umělecké a technické prostředky využívají možností rané klasické doby.


Láios se obává věštby, že ho syn připraví o vládu i o život, proto dítěti probodne chodidla a nechá jej odložit v horách. Ujme se ho však pastýř a dá jej královské rodině v Korintu (60 km JZ od Théb), kde je vychován jako vlastní syn, neví o svém skutečném („biologickém“) původu. Poprvé o něm slyší v rané dospělosti, a to urážlivým způsobem od jednoho opilého hosta. Nevěří mu, ale pochybnost začíná hlodat. Vypraví se do Delf, aby zjistil pravdu o svém původu. Tam se dozví, že zabije svého otce a bude žít v incestu se svou matkou. Hrůznost věštby mu nedovolí, aby se vrátil domů, proto se toulá po světě, až přijde do Théb. Jenže do Delf (80 km Z až SZ od Théb) se k poradě s Apollónem mezitím vypravil i Láios. Na křižovatce nedaleko Delf vyhnal Láiův povoz Oidipa z cesty – ten v odvetě Láia zabil. (Dnes by to asi skončilo jako zabití při dopravní kolizi; zabití zaviněné Oidipem, ale vyprovokované Láiem; nehoda sama arogancí Láia.) Posel do Théb svedl Láiovu smrt na bandu horských lupičů, aby to nebylo ostudné. Je dobré vědět i to, že Láios byl v Korintu v nemilosti, protože odtud kdysi unesl krásného Chrýsippa, kterého pak Iokasté zabila dýkou v královském loži. Kluci se unášet rozhodně nemají a brát do manželské postele taky ne, to je proti pravidlům paideratie.

Oidipús a Sfinga, 440-430 před n. l. München SL 474. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.
Oidipús a Sfinga, 440-430 před n. l. München SL 474. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

 

Děj hry začíná v Thébách, v situaci naprostého úpadku. Je zle, dávná sláva skončila. Úpadek se projevuje na všech úrovních, země ani ženy nerodí, „město se zmítá“. Vrhnul se na ně Arés, „bůh nesoucí oheň“, boj. Za městem se usídlil drak. Přišla i Sfinga. Tu se Oidipovi podařilo přelstít, ale mnoho štěstí z toho nevzešlo. Otevřel se tragický děj.

Oidipús vládne Thébám – nejprve asi z titulu mladého hrdiny, zachránce města – mezitím se oženil se svou nerozpoznanou matkou, královnou Iokasté, mají spolu děti. Značnou roli má i královnin bratr Kreón, donedávna zástupce krále, ztělesnění starosvětské jednoduché poctivosti.


K Oidipovi právě přichází procesí prosebníků. Ten pro ně má dobrou zprávu, totiž že nechal poslat do Delf pro věštbu, jak Théby zachránit, a posel se už navrací. Přináší zprávu, že je třeba potrestat vraha krále Láia. Oidipús zahajuje vyšetřování, aniž zatím tuší, že sebe sama. Povolává i starého slepého věštce Teiresia. Ten po dlouhém vytáčení neochotně oznamuje, jak se věci mají: Láiovým vrahem je Oidipús, který žije v incestu s vdovou, s vlastní matkou! Je třeba zbavit město těchto poskvrn. Odipús tomu dlouho odmítá uvěřit. Obviňuje Teiresia ze spiknutí, za kterým stojí Kreón. Teiresiás klidně odpovídá: „Tvým neštěstím není Kreón, nýbrž ty sám.“


Oidipús dál pátrá, zatímco Iokasté jej od toho všemožně zrazuje, chce za jakoukoli cenu udržet zavedený běh života. Přichází posel z Korintu, kde zemřel král, takže Oidipús by se měl vrátit domů a ujmout se vlády. Oidipús se toho obává, protože stále ještě považuje korintskou královnu za svoji matku. Posel ho upokojuje vyprávěním o jeho nalezení v horách, korintská královna není jeho matkou. Tím se otevírá velice lákavé východisko: Oidipús jako potomek horských Mús… To by byla přímo idyla! Jenže ne poctivá. Místo idyly rychle nastoupí tragické vyhrocení. Když se Iokastě nepodaří zadržet Oidipa před pochopením a přiznáním, oběsí se. Oidipús prozře, zbaví se zraku a opouští Théby. Kreón mu naposledy radí (verš 1525): „Nechtěj všechno ovládat. Vždyť nic, co jsi v životě ovládl, nešlo po tvém.“


Drama Král Oidipús končí odchodem slepého Oidipa v doprovodu jeho dcery Antigony. Příběh pokračuje ve hře Oidipús na Kolónu, kde stářím vyčerpaný hrdina dochází smíření s Erinyemi (Líticemi). Kolón je jejich posvátné místo na okraji Athén, na pahorku, pod nímž Platón založí svou Akadémii. Právě ty bohyně, které pronásledují prolitou krev, ho nakonec vlídně přijímají. Tak se splní i dávná záhadná věštba, že se Oidipús stane taky ochráncem Athén. Posledním kusem Sofokleovy oidipovské trilogie je Antigoné, ale to už je jiný příběh.

Moiry alias sudičky v letech 1510 až 1520. Kredit: Anonym, Wikimedia Commons.
Moiry alias sudičky v letech 1510 až 1520. Kredit: Anonym, Wikimedia Commons.

 

Oidipova povaha a osud

Král Oidipús je drama o vztahu celkové osudové moci a individuální lidské povahy. O tom, že skrze nás žijí síly, které se pouze domníváme znát, zatímco naší svobodnou možností je Apollónův nárok poznat sebe sama. Individuální rovinu osudu už ztotožnil s povahou člověka Hérakleitos, viz článek Hérakleitos – Svět jako hra náhody, jejíž vládě říkáme osud. Tam jsem také vyložil dvě různá obecně řecká pojetí celkové osudové moci: jednou je to úradek Diův, jindy moc ještě i nad bohy. V obou pojetích je osud kontinuitou a provázaností příběhů; pojmenováním toho, že každým skutkem proměňuji možnosti svých příštích činů i možnosti okolních příběhů. O některých z nich vím, že jsou s tím mým příběhem provázané, o mnoha jiných ne. Východiska příběhu a osudové podmínky je radno respektovat. (Kdybych se při své povaze, postavě a věku chtěl stát profi boxerem, utržil bych leda posměch.) Přesto je možné rozvíjet řadu zajímavých příběhů.


Mohl Oidipús svobodně změnit svůj úděl? Těžko mohl výrazněji změnit svoji povahu. Snad kdyby se rychle upil, nebo kdyby jej někdo zlomil, ale obojí by byla škoda. Jeho povaha, tedy individuální úroveň osudu, jej hnala do Delf odhalit pravdu, ale ničemu to nepomohlo, právě naopak. Tatáž jeho povaha ho nakonec dovedla k strašnému rozuzlení. Probudil se ze snu hrdiny; i ze snu intelektuála, který vyřeší každou hádanku. Přijal své individuální osudové určení, stal se samostatným člověkem, ne pouhou hříčkou slepých sil mytického obrazu. Představuje člověka doby, která bude tak obtížně hledat svoji poctivou zbožnost. Platí ovšem to, co o Oidipovi řekl Kreón, představitel staré hrdinské doby (verš 675): „Takové povahy (fyseis, přirozenosti) jsou nejtěžším břemenem samy sobě.“


Rozuzlení je výsledkem Oidipova rozhodnutí a rozpoznání. Završuje jeho příběh, tedy individuální úroveň mýtu nebo dějin. Samozřejmě souvisí s příběhem dalších lidí i měst, a děje se v obecnějším rámci určitého kraje v dané epoše. Podobně tomu se individuální úroveň osudu, tedy povaha, projevuje v kontextu globální úrovně osudu, které dnes říkáme přírodní zákony.


Sen a skutečnost

Zdálo by se, že hluboce náboženský svět má být oživován spoustou mytických postav: hrdinů, draků, princezen i nestvůr; že se v něm běžně dějí věci pro náš svět nezvyklé. Takhle to přece známe z pohádek, kde se to jen hemží bytostmi, jaké po cestě do práce nepotkáváme. Když by někdo po cestě z práce potkal třeba vílu (raději nebudeme přivolávat draky a sfingy), mohlo by to být krásné, ale také děsivé co do svých možných konců. Záleželo by na tom, jestli by rozlišil mezi tím, že se mu zjevil určitý typ, obraz, motiv přitažlivé a čarovné víly – a určitou skutečnou dívkou, která se mu takhle ukázala, skrze kterou ho ta představa víly očarovala. Pohádkové typy a mytické obrazy nám činí strukturu skutečného světa srozumitelnou, ale běda tomu, kdo je chce rovnou uskutečnit, aniž by rozpoznal jejich odlišnost od těch lidí a věcí, skrze které se nám ony typy připomínají a které je pro nás činí přitažlivými. Krása očarování by se mohla rychle obrátit v neštěstí. Jako když se v reálu stane něco, co známe z akčních nebo apokalyptických filmů.

Oidipús a Sfinga na kameji (gemě) v prstenu, 4. století před n. l. (?) Baltimore, Walters Art Museum 42.465. Kredit: Walters Art Museum cooperation project via Wikimedia Commons.
Oidipús a Sfinga na kameji (gemě) v prstenu, 4. století před n. l. (?) Baltimore, Walters Art Museum 42.465. Kredit: Walters Art Museum cooperation project via Wikimedia Commons.

 

Proč Arés a Sfinga nezůstali v mýtu? Pro Théby je odedávna charakteristický nedostatek rozlišování. Cosi zde provokuje mytické motivy k tomu, aby se na světě uskutečňovaly přímo, takže svět se stává velice snovým. Sny se proměňují ve zlý sen, jaký bude uskutečněn například sňatkem Oidipa a Iokasté. Odkládané skutky se vracejí v hrozivých podobách. Oidipús byl jako malé dítě odložen do hor, ale oidipovské téma a jeho nárok se vrací. Arés je představitel božského příklonu k dění. Sfinga je fascinující obraz osudové moci. Sňatek s rodičkou je výsostné mytické téma maloasijských náboženství a také téma snové. Ale cokoliv z toho ve skutečném a bdělém světě? S tím se přece nedá žít! Mytické motivy se vrátí do zákulisí určujících struktur světa pouze tehdy, když bude náležitě naplněno to, k čemu poukazují. Oidipús k tomu míří, když odpovídá Sfinze a posílá pro radu k Apollónovi. Tím ovšem současně otevírá nejvypjatější dějství tragédie svého života. Iokasté se oproti tomu snaží udržet stávající život, a to znevažováním mýtů, snů, rad i věšteb, znevažováním bohů i lidí. Oidipús jde za řešením, hledá znaky, „vodítka“, Iokasté se mu v tom marně snaží zabránit. Člověk, který se probouzí, už nemůže jednat jako mohl ve snu. Sofokleův text reflektuje snovou povahu svého centrálního tématu v blasfemické domluvě, kterou se královna Iokasté pokouší ukonejšit Oidipa (980):


A kvůli sňatku se svou matkou se neboj. Mnoho lidí už také se svou matkou spalo ve snu.“

Iokasté představuje nároky Bohyně matky, ovšem přenesené z mýtu do bdělé skutečnosti. Je karikaturou ženství a mateřství. Touží po všem tom, po čem žena a matka toužit má, ale činí tak způsobem v dané situaci zvrhlým. Chce udržet všední stránku života, aniž by si uvědomovala, že se to rovná prokletí, ztrátě poctivého smyslu. Na výkřik sboru: „Zbožnost upadá!“ (910) Iokasté reaguje způsobem zdánlivě zbožným: Napadá ji, že by měla vzít věnce a kadidla a jít ke chrámům bohů. Jde ovšem prosit za uklidnění Oidipovy roznícenosti, chce bohy zatáhnout do svého chlácholení Oidipova nepokoje, dokonce do svého pokusu o chlácholení osudu. Modlí se k Apollónovi, aby to nějak kulantně zařídil – v kontrastu vůči předchozí prosbě sboru (880): „aby bůh dál nechal plát to zápolení.“ Zdálo by se, že v kritické chvíli přichází ke křížku, ale ona se zatím pokouší obrátit zbožnost proti jejímu principu. Měnit se podle ní mají božské úradky, nikoliv jednání a představy lidí.


Probuzený Oidipús už není mytickou figurou, ale tragickým člověkem nové doby. Odchází do Athén, Théby padají, poctivost starého světa představovaná knězem a Kreontem je nezachrání. Z potomka Láia a Iokasté se Oidipús stal potomkem Náhpody (Tyché) právě díky tomu, že tuto mytickou roli nesehrál inscenací božského původu v horách.


Co je ve snu možné a dokonce běžně, to často není možné v bdělém světě, alespoň ne bez děsivých následků. Sen se podobá mýtu: nabízí velká a podstatná témata, skryté struktury vztahů světa, ale jeho uskutečnění bývá pohromou. Člověk, který v bdělém životě žije svůj sen, se proviňuje na sobě, na ostatních lidech, božských silách i přírodě. Člověk, který sní svůj život, upadá do nečinnosti a ztrácí svoji skutečnost. Žít svůj sen ve skutečném světě, to je patrně základní nebezpečí naší civilizace, která často chce své sny uskutečňovat rovnou a přímo; lhostejno, zda se jedná o sny erotické, sociální, technické nebo ekonomické.

Tyché (Náhoda, Štěstěna) na minci. Kredit: Hermann Junghans, Wikimedia Commons.
Tyché (Náhoda, Štěstěna) na minci. Kredit: Hermann Junghans, Wikimedia Commons.

 

Nutnost a náhoda

Drama je plné náhod, skrze něž se uskutečňuje osudová moc. Obojí je Tyché, Náhoda i Osud; mocná bohyně, po jejíchž darech (darech Štěstěny, Náhody, tedy prospěchu nebo úspěchu) mnozí touží, ale jejíž určení lidského života (Osud) všechny děsí. Ostatně, plurál od Tyché, tychai, znamená jak výdobytky a kariéru, tak naprostý pád. Náhodu jsme zmákli matematicky a slouží nám ve statistice, ale na individuální úroveň náhody si tím nepřijdeme. Tyto vědy jsou o souborech. Pomohou herně, aby nastavila pravidla, ne však hráči, aby věděl, kdy padne šestka. Individuální úrovni vládne náhoda nevyzpytatleně.

Děj tragédie je spouštěn řetězem náhod: Oidipús jako zmrzačené a pohozené dítě nezemře v horách, později náhodně slyší v Korintu řeč opilého hosta… Dějí se i náhody statisticky krajně nepravděpodobné: Na křižovatce zabíjí nepoznaného otce, v Thébách potkává Sfingu, a královna, se kterou se ožení, je jeho matka! Leckterá reálná událost by se jevila jako hodně nepravděpodobná, kdyby se nebyla stala. Neúprosnost mytického děje se v lidském světě projevuje jako nutnost, který se ráda uskutečňuje skrze náhodu. Souvislost příběhů, to je osud, a náhoda je jeho nejmocnější zbraní. Ke každé nahodilé události se nějaká příčina vždycky najde, totiž nějaká souvislost, díky které se to mohlo stát.

V dramatu předstupují výsostné znaky vztahu osudu a náhody: křižovatka, Sfinga. Křižovatka tvaru Y je symbolem spletitosti různých cest i osudové tkáně světa, „bifurkační povahy“ skutečnosti. Křižovatka je citlivým místem, kde se povaha světa střetává s nároky na určitého jednotlivce v určité situaci. Sfinga svým chimérickým zjevem představuje průsečík náhody a osudu, klade otázku po povaze příchozího. Jenže ten příchozí v horším případě nezná odpověď – a v lepším případě ji sice zná, ale málo si uvědomuje, jak zásadně se ta odpověď týká jeho samotného. Epický hrdina starší doby by svou obrovskou silou a díky své odvaze Sfingu nejspíš zabil. Oidipús jedná jako Evropan a jeho čin uvádí do chodu děj, v němž se vztahy osudu a náhody začnou ukazovat.

Novodobá ilustrace k Platónovu dílu. Nahoře sedí Ananké (Nutnost), dole tři Moiry (sudičky). Kredit: Anonym, Wikimedia Commons.
Novodobá ilustrace k Platónovu dílu. Nahoře sedí Ananké (Nutnost), dole tři Moiry (sudičky). Kredit: Anonym, Wikimedia Commons.

 

V průběhu pátrání po svém původu se Oidipús prohlásí přímo za syna Tyché (1080): „Když budu ale sám sebe brát jako dítě Náhody, která mi prokazuje přízeň, nebudu beze cti. To je totiž má pravá matka!“ Když nedokáže odvozovat svůj původ od určité lidské matky, odvozuje jej od bohyně, která mu je – alespoň doposud a v očích lidí – tak nakloněna. To pro něj ovšem není důvodem k tomu, aby zastavil pátrání po svém původu, naopak je to zdrojem odvahy k pátrání. Člověk, který žije díky náhodě, neuteče před osudem. Syn Náhody se už nemá čeho obávat, ať se chápe syn vysoké bohyně nebo parchant (to je také významem slov syn náhody). Iokasté se ovšem odvahy pod vládou náhody dovolává zcela jinak (977): „Čeho by se člověk bál, když mu vládne náhoda...? Nejlepší je slepě se odevzdat a žít, jak se právě dá.“


Jde o to, zda náhoda bude uctěna nebo znectěna, zda v ní bude rozpoznán význam, nebo jí bude jakýkoliv význam vzat. A právě od té chvíle, kdy se Oidipús prohlásí za potomka Tyché, se jeho situace začne prudce rozplétat. Tyché začne rychle projevovat svoji povahu.


Literatura

Sofoklés: Král Oidipús. Básnický překlad Petr Borkovec, prozaický překlad a poznámky Matyáš Havrda, řecký text. Brno: Větrné mlýny & HaDivadlo 1999.

Sofoklés: Tragédie. Přeložil Ferdinand Stiebitz (1920). Praha: Antická knihovna, 1975, s. 157–233.

Eva Stehlíková: Řecké divadlo klasické doby. Praha: Ústav pro klasická studia AV ČR 1991.

Z. Kratochvíl: Drama o probuzení. Souvislosti 3–4/1999, s. 157–166. On-line.

Z. Kratochvíl: Proč se bát osudu a novinek? Anketa revue Prostor. On-line.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020 (v tiskárně, prý vyjde 3. 7.), s. 296–302.

Z. Kratochvíl: Obrana želvy. Praha: Malvern 2003, s. 47-52. On-line .

Datum: 29.06.2020
Tisk článku

Budoucnost lidstva - Kaku Michio
 
 
cena původní: 397 Kč
cena: 333 Kč
Budoucnost lidstva
Kaku Michio

Diskuze:

Přišla i sfinga

Tomáš Novák,2020-07-01 09:51:12

Tato pasáž mne zaujala - co si vlastně klasičtí Řekové mysleli o egyptských monumentech a o sfinze zvlášť? :-) Děkuji!

Odpovědět


Re: Přišla i sfinga

Zdeněk Kratochvíl,2020-07-01 21:32:56

Sfinga přišla z mýtů do reálu, tedy podle Sofokla. V Řecku byly sfingy docela běžné, asi už v mykénské době, každopádně pak v době archaické a dál. Tedy v mýtech, malbách a vysochané. Řekové si je jen málo spojovali s Egyptem. Když už měly kdysi odněkud přijít do Řecka, tak hlavně z Malé Asie a Foiníkie (Fénicie, Libanon), protože sfingy dávných blízkovýchodních kultur převzaly některé maloasijské národy, s nimiž Řekové přímo sousedili. Řecká vyobrazení jsou méně hrůzná a estetizovaná, spíš tajemná než prvoplánově děsivá. To některé z těch egyptských taky, výtvarný vliv Egypta na Egejskou oblast byl odedávna, ale pořádná móda Egypta přijde až v helénistické a římské době. Ještě větší legrace je s gryfem (gryfónem), to je pradávný import až ze střední Asie.
(Opožděná odpověď byla zaviněna prospekcí lokalit kolem dolní Sázavy.)

Odpovědět


Re: Přišla i sfinga

Zdeněk Kratochvíl,2020-07-01 21:38:13

Zapomněl jsem na ty egyptské monumenty všeobecně, tedy i pyramidy, další hrobky, chrámy... V klasické době je popsal Hérodotos, výtvarně a geograficky správně, ale nábožensky a sociálně naivně. Egypt měl pověst země, kde je všechno naopak (např. záplavy v létě), moc veliké a moc hromadně velené. Pro Řeky (na rozdíl od Mínojců) už Egypt nebyl konkurence, Po jeho částečném pořečtění si do něho promítli zdroj dávné moudrosti, skoro jako evropská a americká theosofie v 19. století.

Odpovědět


Re: Re: Přišla i sfinga

Tomáš Novák,2020-07-02 14:02:39

Děkuji! Takže něco na způsob archeologie ještě klasické národy vůbec neznaly?

Odpovědět


Re: Re: Re: Přišla i sfinga

Zdeněk Kratochvíl,2020-07-02 22:45:22

Archeologie patří k typickým výdobytkům novověku, a to spíš pokročilejšího. Nějaké výjimky se najdou: V pozdní antice je několik málo případů výkopů při hledání depozitů starých textů, tedy spíš historická archeologie. I ve starší antice je několik případů kopání, ale spíš to je vyzvednutí ostatků mytických postav.
Oni měli k památkám úplně jiný vztah než my. Mnohá města a kultovní místa mají hlubokou kontinuitu. Běžně žili mezi zdmi starými už tehdy tisíc let, někdy klidně použili i neolitickou hradbu a navázali na ni. Nebyli hloupí, ale ptali se jinak. Velké stavby, fantazijní tvory na malbách i náhodně vykopané fosilie vykládali v prazvláštní kombinaci dějin a mýtů, trochu jako obrozenci. Neptali se, kde se třeba sfinga u nich vzala jako výtvarný motiv, ale byli rádi, že ji nepotkávají za městem živou.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace