Uzdravení v Asklépiu podle svědectví pacienta z 2. století n. l.  
Odehrálo se v Asklépiově svatyni v Epidauru na Peloponésu. Žádné obzvláštní tajemno nečekejme. Spíše dietu, „cvičení“ (chození, běh a studium) a lázeňské procedury, byť v kontextu obětí bohům a Asklépiových vnuknutí. Skoro případová studie.

Antických lékařských spisů máme mnoho, ale svědectví dávných pacientů jsou vzácná, aspoň když odhlédneme od scének v komediích a literárně stylizovaných narážek. Naštěstí se jeden movitý Říman z Malé Asie někdy v 2. století našeho letopočtu díky léčbě v Asklépiově svatyni v Epidauru nejen uzdravil, ale také svou léčbu popsal v děkovném nápisu. Samozřejmě je taky nějak stylizovaný, leč určitě jde o autentičtější pramen než většina literárních narážek. Svědectví sice pochází z dost pozdní doby, leč přesto má svou cenu, mimoděk dokládá také kontinuaci starobylých postupů. Zajímavé je sledovat, jak se léčba dietou, „cvičením“ a lázeňskými prostředky pojí s náboženským rituálem a s osobním prožíváním.

Asklépios nám milostiv budiž!

 

Mramorová votivní stéla s nápisem, z Asklépia v Epidauru, 150-200 nebo 120-160 n. l. IG IV(2), 1, 126. Archeologické muzeum v Epidauru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Mramorová votivní stéla s nápisem, z Asklépia v Epidauru, 150-200 nebo 120-160 n. l. IG IV(2), 1, 126. Archeologické muzeum v Epidauru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Předmět doličný

Hned v první místnosti Archeologického muzea v Epidauru stojí řada velkých mramorových stél (stojatých plochých kvádrů velikosti člověka) s rozličnými inskripcemi. Pocházejí z různých období antiky a zaznamenávají např. účty za stavbu zdejších chrámů, pravidla obětí bohům, smlouvy mezi městy... To vše se samozřejmě psalo na papyrus, vystavení nápisu v kameni mělo roli zveřejnění a archivace. Návštěvník muzea kolem stél většinou jenom projde, nanejvýše se podívá, jak vypadá alfabeta, a s překvapením zjistí, že tohle by docela šlo přečíst, což je jindy spíš práce pro specialisty. Nevelké staré muzeum – přes svůj půvab i veškeru odbornou péči – nabízí turistům jen málo povyražení. Ti mají Epidauros spojený hlavně s obřím amfiteátrem, případně s novodobými rekonstrukcemi hlavních svatyní.

Nejmladší ze stél nese děkovný nápis, který po svém vyléčení nechal pořídit Marcus Julius Apellas, muzeum ji datuje do let 150 až 200 n. l. Literatura považuje za nejpravděpodobnější dobu kolem roku 160 n. l., někteří znalci datují nápis o generaci dřív, ale to může být našinci fuk. Nápis nechal vyhotovit Marcus Julius Apellas z maloasijské Kárie, Říman z řeckého města Milasa, což je dnešní Muğla v jihozápadním Turecku. Prý tak učinil na příkaz boha, tedy Asklépia. Nápis je samozřejmě v řečtině, to v té době není ani u Římana nic překvapivého. Neobsahuje žádný údaj o věku pacienta, lze si domýšlet, že nebyl nejmladší, ale na potíže stáří si nestěžuje.

Detail začátku textu, z téhož snímku.
Detail začátku textu, z téhož snímku.

První řádek vypadá jako nadpis, ale je to datace: „Za časů kněze Po(plia) Ail(ia) Antichoa.“ Následuje představení osoby a příběh vyléčení, který začíná už popisem namáhavé cesty. Tento příběh sám je nečekaně nerétorický, stylisticky nepříliš obratný a působí docela upřímně; vůči opatrnosti skeptika očekávajícího úklady rétorických šablon je místy přímo odzbrojující. Marcus Julius zjevně nebyl žádný intelektuál. Rozhodně si nepotrpěl na rétoriku, což u bohatšího Římana té doby trochu překvapuje. Dobová literární stylizace je omezena na úvodní dataci doplněnou představením autorova jména a původu, a na závěr: „Odešel jsem plný vděku (alias radosti) a zdravý.“

 

Člověk je nakloněn věřit, že text kameníkovi diktoval nebo napsal Marcus Julius sám, místní služebníci Asklépia by to zajisté provedli literárně líp. S pochopením – a tím pádem i s překladem – je místy problém ne kvůli květnatosti jazyka, ale pro ne zcela uspořádaný postup myšlenek i syntaxe. Proto si při výkladu budu pomáhat pochopením kontextů, které nabízí nezvykle podrobná muzejní popiska (novořecky a anglicky), neboť tamní archeologové dobře vědí, zač je toho v Epidauru loket. Její anglický text a pracovní český překlad je v popisu fotky stély na Wikimedia Commons. Další pomůckou výkladu bude strukturace podle dobového rozčlenění léčebných postupů.

 

Léčba Marka Julia

Katagogion (hostel) v Epidauru, 160 pokojů, 5 822 m2. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Katagogion (hostel) v Epidauru, 160 pokojů, 5 822 m2. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Nutno předeslat, že bohatší Římané pokročilé císařské doby mívali pověst rozmařilých hodovníků, přitom paradoxně ustrašených stran svého zdraví, zvláště pokud šlo o zažívání. Nejeden hypochondr se nechal nákladně léčit, případně to spojoval s novými mystickými zážitky. Leč abychom nekřivdili Marku Juliovi. Sice o něm nic nevíme, ale nejspíš byl opravdu nemocný, nevíme, jak moc. Navzdory své malé chuti ke vzdělání ani nebyl tak úplně moc pověrčivý, jak bylo v jeho době zvykem; před horkými zásvětními novinkami dával přednost celkem tradičnímu stylu zbožnosti. Pro vážněji nemocného by mohla být překážkou sama cesta z malé Asie na Peloponés, ale co my víme, lidé bývali docela kurážní. K cestě ho prý vybídnul Asklépios. Nejspíš ve snu, nebo skrze vnímání opakovaných narážek v okolí. Markus Julius píše, že „býval často nemocný“ a (navíc?) trpěl „apopsií“. Těžko odhadnout přesný význam slova apopsia v této době, ale určitě jde o poruchu trávení, otázka je jakou a jak vážnou.

 

Na cestu si stěžuje jen nepřímo, a to na zastávku lodi na ostrově Aigina (Aegina, Ejina), pokud tam spíš nepřestupoval. Ostrov leží v Saronském zálivu nedaleko Pirea i Peloponésu. Asklépios ho tam musel napomínat, aby se nevztekal.

 

Popis: Hestiatorium v Epidauru, prostor společného jídla. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Popis: Hestiatorium v Epidauru, prostor společného jídla. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Ve svatyni v Epidauru pobyl něco přes 10 dní. Pro první dva mu nařídili, aby měl zakrytou hlavu, v ty dny pršelo. Buď šlo o rituál, nebo jen o ochranu před deštěm. Nejspíš byl v roli čekatele, poutníků bylo hodně, hlavně však bylo žádoucí určité uklidnění. (Možný je i celkem prostý důvod: Římané té doby se často nechávali stříhat hodně nakrátko, někdy i dohola, což Řekové nepovažovali za zdravé ani pěkné.)

 

K jídlu mu dali sýr a chleba, k tomu salát z celeru a lociky (hlávkového salátu). Dieta byla v hippokratovské medicíně základním prostředkem a sýr byl v ní oblíbený, viz článek Hippokratés: Raději šťávy než filosofii (tam je i fotka Asklépia zamlada a malinko české literatury k Hippokratovi). K tomu měl pít vodu s vymačkaným kusem citrónu. Jindy zase mléko s medem, to možná v kontextu obřadů. A na bolest hlavy způsobenou uloženým studiem mu dali kopr v olivovém oleji. Potud tedy strava čili dieta. Náš pacient si na ni kupodivu nestěžuje. Zdá se, že část diety je ordinována hned, ne až po spánkové indikaci.

Asklépiova lázeň v Epidauru, od 5 století před n. l. V pozadí je část horního patra abatonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Asklépiova lázeň v Epidauru, od 5 století před n. l. V pozadí je část horního patra abatonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Náročná musela být cvičení. Měl se mýt sám, bez asistence. Chodit, dokonce trénovat běh. Měl také studovat, a to v knihovně vedle Asklépiovy lázně a abatonu (sakrálního prostoru terapií). Toto vše je nejspíš ordinováno také před spánkovou kúrou v abatonu.

 

Nejhorší bylo pro Marka Julia studium v knihovně. Způsobilo mu úpornou bolest hlavy, „ač jindy bolestmi hlavy netrpěl“. Tomuto „přetížení hlavy podrobnou četbou“ („filologizováním“) věnuje dost místa. Přesto jsem z textu dost jasně nepochopil, zda ten kopr v olivovém oleji měl jíst nebo si jím potírat hlavu, každopádně to k potlačení nežádoucích vedlejších účinků léčby v knihovně pomohlo.

Římské lázně v Epidauru, tzv. Akoai. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Římské lázně v Epidauru, tzv. Akoai. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zvláště důležité byly lázeňské procedury, další typická položka hippokratovské a asklépiovské mediciny. U Vod (Akoai) se tísnit ve vaně u zdi, užívat procházky v horním sloupoví, nejspíš abatonu, povznášet se (nebo zavěšovat, vážit?), dotýkat se jílového bláta (spíš asi obalovat se jím), chodit bosý, dokud se ve vaně neponoří do teplé vody, nalít si víno, sám se vykoupat, a přesto dát lázeňské drachmu.

 

Už některé z popsaných procedur asi indikoval Asklépios, nejspíš ve snu. Náboženský kontext asklépiovské snové terapie je pak zvláště zvýrazněn u nejdůležitější lázeňské kúry, kterou je potření celého těla hořčicí se solí. Prý to tuze bolelo, spíš asi pálilo, ale po následném vykoupání už byl Marcus Julius v pohodě. Posledním doporučením je kloktání, a to chladnou vodou a „až na mandle“.

Náboženské obřady spočívaly v obětech Asklépiovi, Epioně a eleusinským bohyním (Démétře a Persefoně), plus užívat mléko s rozpuštěným medem. Jednou prý zapomněl na med a musel to napravit. Když pak požádal boha (Asklépia), aby mu ulevil rychleji, ukázal mu (asi ve snu) drsnější terapii, potřít se hořčicí se solí. (Ve snu) ho malý chlapec s dýmající kadidelnicí vedl z abatonu (místa terapií), zatímco kněz mu připomněl, že „uzdravený má dát lékaři odměnu“. Podle toho se Marcus Julius zařídil v reálu. Věštba optimální terapie ve snu v enkoimotériu (spánkové místnosti) v dolní části abatonu byla v Epidauru obvyklou procedurou. Devátý den pobytu ve svatyni (se mu zase zdálo), že (Aklépios) se dotkl jeho pravé ruky a prsu. Když den na to obětoval (u oltáře), vyšlehl plamen a spálil mu ruku, až na ní vyskočily puchýře. Ruka se však rychle zahojila. (Není jasné, jestli se děj předchozí věty odehrává v reálu nebo spíš v dalším snu spánkové terapie.) Poslední Asklépiovy rady (opět ve snu?) se týkají léčby bolesti hlavy ze studia, kloktání a vyhotovení nápisu.

 

Abaton v Epidauru, 4. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Abaton v Epidauru, 4. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Něco málo o léčení v Asklépiově svatyni v Epidauru

Asklépios byl polobožský syn Apollóna, který v řecké archaické době převzal většinu jeho lékařského angažmá. Společným rysem obou zůstala péče o lidské záležitosti, ale Asklépiovo věštění se většinou omezuje na indikaci terapie. V Epidauru je nejstarší a v jistém smyslu „originální“ Asklépiova svatyně. Postupem času se tento kult stával stále populárnějším, asklépeia vyrůstala jak houby po dešti. Mimo to epidaurské je zvlášť zajímavé ještě na ostrově Kós, spojené s Hippokratovou lékařskou školou.

Asklépiův areál u Epidauru leží asi 10 km od východního pobřeží Peloponésu, v mírně zvlněné a nádherně zelené krajině, savaně s mnoha velkými stromy. Docela připomíná krajinu kousek jižně od Prahy nebo na některým místech Vysočiny, tedy pro našince spíš příjemná přírodní nádhera než exotika. K léčebnému místu vedla dobře vystavěná poutní cesta, dokonce sjízdná pro vozy.


Pro
ubytování poutníků a pacientů sloužil obrovský hostel, zvaný Katagogion, „pro příchozí“. Bylo tam 160 pokojů. Budova pochází z konce 4. století před n. l., ale po celou antiku byla udržována, občas přestavována. Části budovy bylo možné izolovat, ať už kvůli klidu hostů nebo jako karanténní opatření.

Asklépiův chrám v Epidauru, 380-370 před n. l. V pozadí vlevo je posvátný tholos v rekonstrukci, vpravo abaton, tedy prostor léčby, zvláště spánkové (enkoimotérion). Asklépiova lázeň je 15 až 20 m vpravo od fotografa (v ose abatonu), knihovna dalších 20 m za ním. Asklépiův oltář je za zády fotografa. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Asklépiův chrám v Epidauru, 380-370 před n. l. V pozadí vlevo je posvátný tholos v rekonstrukci, vpravo abaton, tedy prostor léčby, zvláště spánkové (enkoimotérion). Asklépiova lázeň je 15 až 20 m vpravo od fotografa (v ose abatonu), knihovna dalších 20 m za ním. Asklépiův oltář je za zády fotografa. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Společné jídlo bylo pojaté jako obřad, takové archaické retro. K němu sloužila další veliká budova s podobnou historií, Hestiatorion. V době personifikujících kultů byl vedle přistaven i chrámek bohyně Zdraví (Hygeia), na nádvoří pak ódeion (koncertní síň a komorní divadlo), vchod byl přestavěn jako velké a zdobné Propylon. Vše pro lázeňský provoz.

 

 

Lázně tu byly hnedle čtvery. Tzv. Řecké asi po celou dobu sloužily spíše pro očistu a odpočinek. K nim pak přibyly i Římské, zvané častěji Akoai, což je řecká zkomolenina z latinského slova aquae, „vody“. Důležitější ovšem byla sakrální „Asklépiova lázeň“ vedle jeho chrámu, později také nějaká její analogie hned za Římskými lázněmi. Nakolik vím, tak šlo spíš o různé procedury než o nějaké léčivé prameny v novodobém smyslu slova. Ty jsou v Řecku taky, ale jinde, viz např.

Nejdůležitější ovšem bylo náboženské obřadní a léčebné centrum, Abaton, v blízkosti Asklépiova chrámu a tholu s podzemními prostory s hady. Jinde je abaton prostě nepřístupná část chrámu, podle toho se jmenuje. V Epidaru je to rozsáhlá zvláštní stavba, přístupná nejen kněžím, ale taky terapeutům a pacientům. Nikdo jiný tam ovšem neměl co pohledávat. Kromě řady terapií (masáže, přikládání hadů) tam probíhala i specifická spánková terapie, spojená s indikací léčby. To se odehrávalo v dolní části stavby, zvané Enkoimotérion, doslově: „vespávárna“.

Léčba zde probíhala velice tradičně, není zde patrný posun ke Galénově scholastické předělávce hippokratovské tradice. Žádné „čtyři šťávy“, natož „temperamenty“. Muzeum vystavuje taky mnoho antických chirurugických nástrojů, ale ty nebyly nalezené v Asklépiovu posvátném okrsku. Patřily lékařské rodině v nedalekém městě, v antickém Epidauru.

Sádrový odlitek římské kopie pozdně klasické sochy Asklepia, 160 n. l. Typus sochy tohoto boha. Nalezeno v komplexu Asklépiovy lázně a knihovny. Archeologické muzeum v Epidauru, EAM 263. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Sádrový odlitek římské kopie pozdně klasické sochy Asklepia, 160 n. l. Typus sochy tohoto boha. Nalezeno v komplexu Asklépiovy lázně a knihovny. Archeologické muzeum v Epidauru, EAM 263. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Areál v Epidauru i antické asklépiovské lékařství snad ještě někdy popíšu podrobněji.

 

 

Metodický dovětek

Když jsem teď zpracovával fotky z loňské cesty do Řecka (viz článek Řecko v čase koronaviru, medikánu a dalších pohrom), učinil jsem tento nečekaný „objev“. Po pravdě řečeno to byl objev jenom pro mě, neboť archeologové jej učinili už v pozdním 19. století a filologové jej dávno zpracovali a publikovali jako drobnou položku obří edice Inscriptiones Greecae – IV(2), 1, 126, Berlin 1924. Ale tak už to chodí, že jedni mají něco za samozřejmé – nebo aspoň pečlivě zanesené v nějakých edicích – zatímco ostatní tápou.

Akademicky obvyklým postupem jsem měl tuto položku oné edice najít v textových pramenech k antickému lékařství, což by ovšem bylo hodně náročné a bez znalosti jména uzdravence nepříliš efektivní. Asklépios se v řecké literatuře potká tuze často. Taky jsem mohl mít trochu štěstí a potkat odkaz v nějakém odborném článku. Nebo jen tak googlit, potkat některý z populárních článků a od něj pak jít k pramenům, neboť Marcus Julius Apellas se už stal málem hvězdou internetu, jenže to vím až teď. Já k tomu přišel svým obvyklým postupem, který připomíná jeden z výkřiků dědečka ze Saturnina: „Dejte mi pravítko a kružítko a neobtěžujte mě s Eukleidem!“.  Žactvu tuto metodu nedoporučuju, i když je zábavná. Když se však náhodou něco potká, nemá se to jen tak přejít, to můžu doporučovat i echtovním scholastikům. Když už jsem si té popisky všimnul, tak jsem, věren akademickým způsobům, šel k pramenům, byť ne vždy léčivým, ba někdy způsobujícím potíže jako to studium Markovi Juliovi. Věc předávám kolegům, kteří se zabývají antickým lékařstvím, jen jako upozornění na zajímavý detail, který má v naší době slávu spíše v popularizacích a u léčitelů, je málo teoretický.

 

Místo literatury

Archeologické muzeum v Epidauru – fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Archeologický areál v Epidauru – fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons (ještě ve vývoji).

Epigrafická edice on-line, IV(2), 1, 126.

Datum: 17.02.2021
Tisk článku


Diskuze:

"sám se vykoupat"...

Eva M,2021-02-21 12:56:01

"sám se vykoupat"... to mne zaujalo ...

v lázních každý pookřeje... teda většinou... a neřádí-li tam zrovna mor :-7...

Odpovědět


Re: "sám se vykoupat"...

Zdeněk Kratochvíl,2021-02-21 13:39:02

V tomto případě je to trochu jinak: Bez pomoci služebnictva. Navíc lázně nebyly zrovna častým místem chytlavějších scén, k tomu byly jiné příležitosti.Řecké náboženství se sice erotice ani sexu nijak neuzavírá, leč zrovna v Asklépiově svatyni to bylo určitě asketičtější, podobně jako na místech Apollónova nebo Artemidina kultu. Mezi různými režimy kontaktu se velice rozlišovalo.

Odpovědět


Re: Re: "sám se vykoupat"...

Eva M,2021-02-21 13:59:25

"Bez pomoci služebnictva" - ano, přesně takto jsem to myslela; bylo to tak při jejich léčbě vždy? nebo? Byl tlustý? Otravný (kvůli rozmazleností nebo psych. stavu?)? Měl ekzém?

Odpovědět

Tak už mám echo

Zdeněk Kratochvíl,2021-02-21 12:03:33

od českých znalců antického lékařství. Např. Hynek Bartoš mi napsal:
V zorném poli znalců tato pasáž je už dávno, stejně jako stovky podobných svědectví, které shromáždil Edelstein v "Asclepius. A collection and Interpretation of the Testimonies", 1945.
Část čtenářů Osla možná bude zajímat spíš to, že ji zmiňuje Sylva Fischerová v úvodní studii (str. 106) v "Hippokratés, Vybrané spisy I", ed. Hynek Bartoš, Sylva Fischerová. Praha: Oikúmené 2012.
Prý jí však v Čechách dosud nikdo nevěnoval takovou pozornost. Takže aaspoň něco.
Komentáře se shodují v tom, že asklépiovské léčení se dělo v náboženském kontextu, ale přesto nehýří pověrečnými prvky podivných ingrediencí typu myší pacička.

Odpovědět

Objevy

Ludvík Urban,2021-02-18 09:05:38

Hezké!

Asklépion jsem si prošel na Kosu.

S těmi "objevy" nejste sám. Mám pocit, že to bude narůstat tak, jak roste Chaos a jeho tuzemský přisluhovač "Bordel" v nakládání s artefakty, daty a informacemi o nich.

Asik před patnácti lety jsem si četl spisek o nálezech na polích u Slepotic. Sedláci přešli na moderní pluhy a rázem všechny popelnice vyorali. Bylo to, tuším, z roku 1929, a když jsem po tom šel, nic než ten spisek už nebylo: "Shořelo... zničeno za války... ztratilo..."

Asi tak jako ta keltska bronzová ostruha, co byla uložena na Pražském hradě a povodeň roku 2002 "ji odnesla."

Odpovědět

Uzdravení

Tomáš Novák,2021-02-18 09:00:12

Pokud se jednalo o těžší choroby, pak bylo uzdravení v době před vznikem moderního lékařství (a dodržováním hygienických zásad) téměř malým zázrakem...

Odpovědět


Re: Uzdravení

Zdeněk Kratochvíl,2021-02-18 10:05:26

Z velké části samozřejmě souhlas. Ale "hygienické zásady" zvládali většinou dobře, antika není středověk. Přesto je trápily vši. Kromě asklépiovského alias hippokratovského lékařství, které pracovalo převážně s dietou, cvičením a lázeňskými kúrami, měli taky nečekaně dobrou chirurgii. Zvládali i dost náročné operace, přestože to v dobách před slušnou narkózou a antibiotiky musel být velký problém. V tomto oboru nejsem doma, takže neumím určit rozumné rozhraní mezi podceňováním a přeceňováním jejich schopností. Zajímavé taky je, že lékaři byli velice cenění za správnou "prognózu": jestli budu za pár dní zase běhat, nebo s tím už budu klempírovat, nebo za kolik dní či měsíců mě to zkosí. Pacienti chtěli vědět, na čem jsou, jak se mají zařídit.

Odpovědět


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace