Starý mudrc a šikovnej kluk  
„To je dobré znamení! Vidím tě docela rád! Vítej, krásná tanečnice, družko při hostině! Přicházíš mi právě vhod. Vezmu si tě domů, budeš mi užitečná! Doma je líp, venku je nebezpečno. Zaživa jsi ochranou proti zlomocným kouzlům, což teprve až zemřeš, jak krásně budeš zpívat!“

Hermés Trismegistos předává Mojžíšovi Zákon. Giovani di Stefano, 1488, mozaika na podlaze katedrály v Sieně. Kredit: Sdelodder, Wikimedia Commons. Volné dílo.
Hermés Trismegistos předává Mojžíšovi Zákon. Giovani di Stefano, 1488, mozaika na podlaze katedrály v Sieně. Kredit: Sdelodder, Wikimedia Commons. Volné dílo.

Rozmotávání přediva řeckého hermetismu by mohlo být docela bezbřehým podnikem, takže se teď soustředím jen na konkrétní textovou památku, navíc docela dobře zachovanou a v některých obdobích velice vlivnou. Bude to soubor tzv. „filosofických hermetik“, v nové době většinou zkráceně nazývaný Corpus Hermeticum. Základní kánon definitivně stabilizovaný v renesanci obnáší 17 spisů, dohromady něco málo přes 90 normostran textu.

 

Tím nechci vytvořit zdání, že toto je celek řecké hermetické literatury z antických časů. Dokonce i „filosofických hermetik“ je o něco víc, krom toho četné „technické hermetické spisy“, občas blízké alchymii, a řada dalších. Všechny tyto texty pocházejí z doby od 3. století před n. l. do konce antiky. Zvláštní problém představuje krátký text nejasného původu zvaný Smaragdová deska. Ta se tváří jako základ všeho hermetismu, jenže časový sled je nejspíš opačný, jde o latinskou středověkou památku, snad na základě arabských pramenů. Důvěryhodnosti tématu nepřidá ani tradiční dělení „hermetických věd“ na hermetickou filosofii, magii, astrologii a alchymii. Naštěstí nejde o žádný systém. Vždy jen určité skupiny hermetických textů je možné vykládat v trochu jednotícím rámci, ale takových rámců je vícero. Společným rysem je snad jen svobodomyslně synkretická a kosmopolitní atmosféra náboženského myšlení oproštěného od vazeb na původní „národní“ tradice, a podobně (své)volné zacházení s řeckými filosofickými naukami.

 

První vydání Ficinova latinského překladu hermetik z roku 1471, Bibliotheca Philosophica Hermetica, Amsterdam. Kredit: Ritman Library via Wikimedia Commons.
První vydání Ficinova latinského překladu hermetik z roku 1471, Bibliotheca Philosophica Hermetica, Amsterdam. Kredit: Ritman Library via Wikimedia Commons. Veřejná doména.

Corpus Hermeticum

Spisy tohoto souboru jsou psané řecky nejen ve smyslu jazyka, ale i co do návaznosti na řeckou filosofii a řecký styl náboženské vnímavosti, byť to druhé je zde ovlivněno vším možným. Zčásti nepravověrným helénistickým judaismem, hlavně však egyptskými kontexty, které okatě staví do titulů a jmen jednajících postav. Většina spisů tohoto souboru pochází asi z 2. století n. l., buď přímo z Alexandrie, nebo z podobně orientovaného velkoměstského prostředí. Spisy měly značný vliv, reagovali na ně významní křesťanští i pohanští myslitelé zbytku antiky. K vrcholné slávě je přivedla evropská renesance, po ní však upadly na okraj zájmu seriosních filosofů.

Roku 1463 přeložil význačný filosof a filolog Marsilio Ficino (1433-1492) na žádost Cosima de´Medici větší část tohoto souboru do latiny. Dokonce kvůli tomu přerušil práci na obřím díle překladu celého Platóna. Spisy Hermetického korpusu se pak zabývali snad všichni filosofové doby renesance, kromě mnoha jiných např. Francesco Patrizi (1529-1597) a Giordano Bruno (1548-1600).

 

Marsilio Ficino, rytina z 17. století. Kredit: Wellcome Collection gallery via Wikimedia Commons.
Marsilio Ficino, rytina z 17. století. Kredit: Wellcome Collection gallery via Wikimedia Commons. Kredit: Wellcome Collection (CC BY 4.0).

Nevinná školní témata v ideovém hávu

Spis Hermés k Asklépiovi (CH II) se zabývá pohybem, zčásti opravdu kinematikou:

Ukážu ti pozemský příklad, který je viditelný očima. Pozoruj pozemské živé tvory, jako například člověka, jak plave: Voda je unášena proudem, člověk však přesto odrážením svých nohou a rukou dosahuje toho, že stojí a není unášen spolu s tou vodou.

Toto je trochu zjednodušená verze v té době obvyklého složitějšího (obecnějšího) problému, který bychom dnes nazvali skládání vektorů nebo Galileiho princip relativity. Zde však kupodivu nepůjde o tu relačnost, nýbrž naopak o jakýsi dost svérázný „základ, ustavení“: Veškerý pohyb se tedy pohybuje v ustavení a dík základnímu ustavení. Není to tak prosté jako Aristotelův „důkaz“ nutné existence „Prvního nehybného hybatele“. Postupně se uplatní představa, že zdrojem pohybu těla je duše, což ústí v poměrně veselý příklad nadměrné námahy, kterou zažívá člověk nesoucí břemeno: Nese-li tudíž jediná duše dvě těla (vlastní a náklad), můžeš vidět, jak velkou zátěž na sebe bere. Podobné veselosti známe v době kolem roku 100 n. l. od Plútarcha a v 2. století od Galéna. Tady se však míří k tezi, že společným rámcem je mysl. Ne toho plavce nebo moje, ale Mysl, která je projevem božství. Neinspiroval se tím i Newton? Každopádně text ilustruje, jak je nevinně kinematický příklad použit do poměrně složité mozaiky, ústící ve svérázné náboženství mysli.

 

Poetika hermetického korpusu

Působivou ukázkou náboženské poetiky je Posvátná řeč Herma Trismegista (CH III), vlastně pohansko-filosofická parafráze řeckého překladu židovské Geneze – nebo spíš Genezí malinko ovlivněná slitina konceptů pythagorejců, Anaxagory a Aristotela:

 

Sláva všech věcí je bůh a božství a božská příroda.

Počátek jsoucích věcí je bůh: mysl, přirozenost a látka; neboť je moudrostí k ukázání věcí.

Počátek je to božské: přirozenost, působnost, nutnost, cíl a obnova.

V propasti byla bezmezná temnota, voda a jemný myslící duch,

jsoucí božskou mocí v chaosu.

Pak bylo vysláno svaté světlo

a z vlhké bytnosti byly pod písčinou zpevněny živly.

A všichni bohové si rozdělili části oseté přírody.

(…)

Ono božské je totiž veškeré kosmické sloučení přirozeností obnovované.

Neboť v tomto božství je příroda ustavena.

Ve spise O znovuzrození (CH XIII) potkáme dokonce paralely s Evangeliem podle Jana, ale patrně nejde o přímý vliv tím či oním směrem, nýbrž o různé filiace motivu z prostředí řeckojazyčných heterodoxních Židů.

Gemistos Plethón. Malba v kapli paláce Medici-Riccardi ve Florencii, asi z roku 1560. Kredit: Wikimedia Commons. Volné dílo.
Gemistos Plethón. Malba v kapli paláce Medici-Riccardi ve Florencii, asi z roku 1560. Kredit: Wikimedia Commons. Volné dílo.

 

Zvláštnosti filosofické

V předešlé ukázce byla hmota velebena jako atribut božství, ale většina celého souboru míří k Mysli a Duchu. Dokonce natolik, že dokáže čtenáře vůči těmto slovům imunizovat (až alergizovat), i když oproti středověkým a tím spíše novověkým naukám (Descartes, Hegel) je to pořád ještě brnkačka. Ladění většiny textu je platónské, i když o motivy z jiných koutů řecké filosofie není nouze. Zaujalo mě např. čilé přežívání archaického motivu obklopování, opaku pozdějšího nároku „koncentrace“:

Ke všem živým tvorům tedy vnímání a myšlení přicházejí zvenčí, vdechuje jim je to, co je obklopuje (O myšlení a vnímání, CH IX, 8).

Nebo zase reakce na důkazy a dialog:

Vždyť ten, kdo tráví čas debatami a proslovy, synu, bojuje se stíny (Klíč CH X, 9).

Zvláštním tématem by bylo pojetí setkání jako události, při které nastane něco, co mechanicky neplyne z dosavadních trajektorií. Jinak by šlo jen o míjení nebo o řetězení šťouchanců, byť se to i takto vždy dá zpětně vyložit, jenže až zpětně. Viz Koza na křižovatce.

 

Zvláštnost astronomická

Spisy základního kánonu pracují zhruba s ptolemaiovským modelem nebeských sfér. Avšak „nekakonický“ XIX. spis si zahrává s velice podivnou kombinací geocentrismu a heliocentrismu. Dokonce překonává všechny podivnosti takto kombinovaných modelů. Proti tomu je průzračně přehledný i třeba Tychonův model, v němž planety obíhají kolem Slunce, ale to obíhá podobně jako Měsíc kolem Země, jenom „výš“.

Nekanonicky hermetická verze je nejspíš taková, že Slunce je centrem kosmu co do zdroje existence a obživy, ale právě proto je součástí onoho obklopujícího, co je kolem těžké Země v geometrickém centru. Ale těžko říct, nepodařilo se nám to rozkódovat a šli jsme od toho.

 

Iluze o autorství

Isaac Casaubon kolem r. 1600. Kredit: National Portrait Gallery, London: NPG 1776 via Wikimedia Commons.
Isaac Casaubon kolem r. 1600. Kredit: National Portrait Gallery, London: NPG 1776 via Wikimedia Commons.

Spisy samy se stylizují většinou jako promluvy Herma Trismegista s jeho synem Tatem (což je alternativní forma jména Thovt, resp. Theut), někdy s Asklépiem, jednou promlouvá k Hermovi Trismegistovi přímo Mysl (CH XI). Řecká hra na Egypt je průhledná, nejspíš i podpořená znalostí egyptského prostředí pozdní doby. Bůh Thovt byl garantem písma a písemnictví, při jeho chrámech se prý chovaly i jemu zasvěcené spisy. To je však jenom záminka k literární hře. Thovt je pochopen jako egyptský Hermés, ale protože egyptský, tak starší a větší. A superlativ to dovrší. To už není žádný počůránek z Kyllénské jeskyně, i když i ten vynalezl lyru, jako první rozdělal na zemi oheň a opakovaně obelstil samotného Apollóna, pána věšteb.

 

Už v helénistické době vládla móda odvozovat moudrost od co možná dávných zdrojů. Například helenizovaní Židé tvrdili, že řecká filosofie pochází od Mojžíše, a hned měli tu filosofii doma. Křesťané tuto představu zdědili jako samozřejmost. I tak racionální autor, jakým je Kléméns z Alexandrie, koncem 2. století píše, že nejlépe od Mojžíše opisovali Pythagorás, Xenofanés, Hérakleitos a samozřejmě Platón. Podobně tomu se v Hermetickém korpusu řecká filosofie odvozuje od egyptské zbožnosti. Závlačku k tomu nastrojil už Platón, když v dialogu Faidros zmiňuje Thovta jako pána písma a počtů. Těžko říct, jestli to měl být vtip nebo rétorická nástraha. Každopádně pak bude Platón „pochopen“ jako dědic Thovtovy moudrosti. Takto pochopí souvislosti např. Marsilio Ficino.

Ono to za renesance nebylo o nic realističtější. Jako příklad může posloužit už Georgios Gemistos Plethón (asi 1360-1452), byzantský novoplatonik a (poněkud heterodoxní) pravoslavný patriarcha Peloponésu, který svou účastí na koncilu ve Florencii prakticky nastartoval filosofickou dimenzi západní renesance. Podle něj je filosofie „odvěká“. Dodnes přežívající stoupence takové představy (většinou v extrémní vrstvě katolické církve) nutno upozornit, že podle Plethóna ona Philosohpia perennis pochází od perského Zóroastra. Navíc byl Plethón nečekaně svobodomyslný, takže významná část jeho díla byla zničena.

Ficino byl upřímně přesvědčen, že přeložil zdroj platónské filosofie, možná filosofie jako takové. V tom zápalu mu ani nepřišlo nápadné, že jazyk je pozdnější než Platónův. Narážky na myšlenky Platóna a řady dalších řeckých autorů vyložil v opačném směru.

Francesco Patrizi (1529-1597) dokonce přesvědčoval papeže, že učení Hermetik umožní nový soulad mezi biblickým zjevením, filosofií a světskými vědami. Naštěstí pro něho si tehdy zrovna nikdo nevzpomněl, že v 3. století prohlásil Hippolytos Římský Hermetika za pramen filosofie a gnóze, a jejich prostřednictvím všech bludů. (Tento Hippolytos byl vzdoropapež, neboť byl papežštější než papež a rád se pohoršoval, díky čemuž zachoval vypsané varovné příklady.)

Naivní radost z mytického rodokmenu veškera náboženství a veškeré filosofie naštěstí pokazil Isaac Casaubon (1559-1614), a to čistě filologickými argumenty, hodně neprůstřelnými. Tím v příčetné části publika skončily spory o to, zda původ veškeré moudrosti spočívá u Mojžíše, Zoroastra (Zarathuštry) nebo Herma Trismegista (resp. Thovta).

 

Dovětek – Ohlédnutí po dvaceti až třiceti letech

Hermés v přestrojení za běžce od Marathónu nebo za mladého věštce, 340-330 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, X 15118. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons.
Hermés v přestrojení za běžce od Marathónu nebo za mladého věštce, 340-330 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, X 15118. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC0.

 

.

Spisy hermetického souboru jsou uhrančivé. Kdo přijme jejich rétorickou hru se směsí řecké filosofie a náboženské poezie, může snadno propadnout fascinaci, ze které se pak obtížně dostává. A kdo nepřijme, ten se zase o leccos ochudí. Prostě je s tím potíž tak jako tak. Něco jako klenoty rozpuštěné v přeslazených pralinkách, ještě k tomu návykových. Ani odkouzlení historizujícím odkazem na dílka egyptských Řeků v římské době neubere textu mnoho z jeho podmaňující schopnosti. A když to někdo četl jako pradávné zjevení prehistorického božstva, tak to musela být teprve síla!

 

Co si tedy zkusit zahrát na to, že jde o náboženské zjevení? Kterého boha? Víme už, že ne žádného egyptského. Samozřejmě Herma! Řecký Hermés měl řadu podob, mezi nimi Starý mudrc, ale taky Posel a vůbec šikovný kluk, který ví, kudy se kam dostat. Jako Starý mudrc býval zobrazován také ithyfalicky, zato jako šikovný kluk paradoxně naprosto způsobně, byť vesele. Vždyť je to málem bůh srandy. „Homérký“ Hymnus na Herma je snad nejveselejší náboženský text, jaký lze potkat. Co když ten šibal sehrál roli egyptského Thovta, aby tím vyvážil stav, kdy Řekové ctili spíš své představy o egyptských bozích a obskurní nauky? Akce za soumraku (tedy obskurní) mu byly vždy vlastní, včetně precizních lupů i proměn kontextů. Přetlumočení do vztahu k jiné kultuře mu jakožto patronovi tlumočníků nedělá problém; s filosofií si rád pohraje, jak ve škádlení se starším bráchou Apollónem, tak s lidmi. Když mohl ve zmíněném hymnu opakovaně přelstívat samotného Apollóna, tak proč by v Hermetickém korpusu nemohl přelstít učence jako ne pouze Starý mudrc, ale přímo egyptsky stará božská postava?

S odstupem skoro desíti let po práci na překladu jsem takovou persifláž poprvé stručně napsal, odkaz je dole v literatuře. Samozřejmě to nešlo nabídnout ve školním žánru, je to příliš volně hravé. Veselí je atributem řeckého Herma, zatímco scholastici pro ně nemívají mnoho pochopení – a rádoby egyptsky orientované hermetiky vtip často uráží. Nicméně se přímo nabízí pohled na Herma, jak se v odlehlé jeskyni hory Kylléné (viz Kylléné, arkadská posvátná hora s Jeskyní Hermova narození link na článek) směje důvěřivosti hermetiků i opatrnosti scholastiků – a prázdným debatám obou táborů.

 

Dovětek – Milé následky udání (co na to Zahradník)

Prof. Rudolf Zahradník na fotce z r. 2016. Kredit: Jindřich Nosek, Wikimedia Commons.
Prof. Rudolf Zahradník na fotce z r. 2016. Kredit: Jindřich Nosek, Wikimedia Commons. Licence 4.0.

Na překladu a komentování řeckého Hermetického korpusu jsme na naší katedře (Filosofie a dějin přírodních věd) pracovali s Radkem Chlupem od raných 90. let. Patřilo to ke koloritu devadesátek. Problémem tehdy bylo už jenom získat kritické vydání řeckého textu. K témuž koloritu ovšem patřilo, že někdo (nejspíš mimo Přírodovědeckou fakultu) z neznalosti tématu považoval naši práci za pavědecký neřád a za příklad kažení mládeže. Měl jsem to jít „vysvětlit“ až na Akademii věd. Radek byl už tehdy (na rozdíl ode mne) člověk znalý velkého světa, takže mě opatřil nejen pracovní verzí našich překladových a výkladových výdobytků, ale hlavně sjetinou anglických a německých prací na toto téma, samé akademicky renomované knihy a články za posledních 10 let. Takto ozbrojen jsem vstoupil na kobereček, tedy na rudý koberec salonku na Národní třídě, v očekávání inkvizičního řízení.

 

Po úvodních rozpacích, překvapivě oboustranných, se rychle ukázalo, že jde o omyl. Profesor Rudolf Zahradník (1928-2020), předseda Akademie věd v letech 1993-2001, se mi jevil jako milý učený pán, jemuž to je vlastně trapné. Na moje výkazy akademičnosti práce pohlížel nejprve s malým zájmem, nejspíš proto, že ho to celé nebavilo a chtěl to mít taky nějak neutrálně za sebou. Postupně ale ožil. Přestože téma bylo jeho oboru naprosto vzdálené, tak rozpoznal úroveň práce i zapálenost účastníků. Obojí ocenil a popřál nám zdárné pokračování díla. Působilo to naprosto upřímně, jako náhlé projasnění z chmur počátečních očekávání. Takže mi na pana profesora zůstala tato milá vzpomínka.

 

Literatura

Radek Chlup: Corpus Hermeticum (úvodní studie, český překlad, řecký text, komentáře). Praha: Herrmann & synové 2007.

Z. Kratochvíl: Starý mudrc a šikovnej kluk, Analogon 40, 2004, s. 4-8.

Z. Kratochvíl: článek Povedený žert Herma Kyllénského v Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020, s. 346-350 (také už na s. 192 mezi slavnými falzy).

Datum: 31.03.2021
Tisk článku


Diskuze:

Astreios

Mikulas Alexík,2021-04-04 13:16:38

Potešilo ma, že ste spomenul Gemistos-a Plethona a Marsilia Ficina. Mohol tam byť aj Pico de la Mirandola. Osobne si myslím (ako laik v tejto oblasti),že ich význam pre renesanciu nie je docenený. Viac vidím do obecnej "dynamiky" (dif. rovnice), preto som presvedčený, že ich doba bol rozhodujúci "čas" pre dynamiku aj "dneška" (plus mínus desaťročia).
Zaujíma ma Váš názor na problematiku, ktorá sa pertraktuje na TV H2 (Vetřelci dávnověku).
Tam som počul,že Pythagorov otec Mnesarchos, našiel na jednej obchodnej ceste malého chlapca -sirotu, ktorého nazval Astreios -dieťa hviezd (lebo vraj nemal rodičov a prišiel z "hviezd"). Toho priviedol domov ako "spoločníka" pre Pythagora, a vraj, on bol "zdrojom" Pythagorových matematických a mystických znalostí.
Nenašiel som k tomu žiadny komentár v Diogenos Laertios ani v "Predsokratici a Platón" (Hrušovsky a kol.), ale nehľadal som usilovne.
Je táto "informácia" iba licencia autorov TV seriálu (čo by vzhľadom na názov bolo príhodné), alebo sa zakladá na nejakých zdrojoch v starých textoch? To by potom úchvatné infa v Timaios neboli celkom vytvorené vtedajším Genius Loci.

Odpovědět


Re: Astreios

Zdeněk Kratochvíl,2021-04-05 16:36:02

Tak to jsem rád, že někdo oceňuje význam Plethóna, Ficina a Mirandoly. Je to obrovsky vlivná linie filosofické renesance. Snad ještě zásadnější (ale bez spojitosti s Hermetickým korpusem) byl Mikuláš Kusánský (Nicolaus Cusanus), hned na předělu středověku a renesance, spojovací článek mezi Archimédem a novověkým konceptem integrálů.

Pokud jde o Pythagoru, tak ani nevíme, jestli pocházel z ostrova Samu nebo spíš z Lémnu, natož jméno otce nebo jakékoli podrobnosti. Nemáme vůbec žádné prameny z aspoň trochu srovnatelné doby. To, co píšete, je zčásti jedna z mnoha verzí pozdně antických legend, taková "záhadologie" 9 století po Pythagorovi, zčásti už úprava nějakého novodobého autora. Původně je to jedna z ještě divočejších alternativ legendy o Pythagorově reinkarnatici (dříve prý jako Hermův syn Aithalidés), kterou cituje Diogenés Laertios VIII, 4-5. Zasluhuje to tedy ještě méně pozornosti. Z nepřeberných zdrojů legend pozdní antiky by bylo požné sestavit dle libosti cokoli, pokud by nešlo o hodnověrnost.

Odpovědět

Nevyzpytatelné jsou cesty Hermovy

Martin Ondracek,2021-03-31 10:32:59

Neznámo mi, může-li za to sám Hermes, či jeho soudobá reinkarnace Duben První (ale ten se snad ujímá vlády až zítra?); každopádně, ráno (tak 8. až 9. hodina) tu byl o Hermovi úplně jiný článek, než později dopoledne (po desáté). Nešlo by nějak zařídit, aby byly dosažitelné články oba? Oba by za to stály.

Odpovědět


Re: Nevyzpytatelné jsou cesty Hermovy

Zdeněk Kratochvíl,2021-03-31 10:52:51

Přesně tak. Apríl za to nemůže, na to je ještě brzo.
Demytologizovaná verze: Včera večer jsem do redakce odeslal sice správné obrázky, ale jiný text, což je krajně podivné, protože teprve teď jsem jej pracně našel v hlubinách diskového pole. Byl to ten článek pro Analogon, který je v současném textu odkazovaný dole v literatuře. Ráno jsem poslal redakci správný text. Ony zvlášť ty obrázky se k tomu zaměněnému nehodily.
Mytická verze: Samozřejmě Hermova hrátka (je přece taky patronem veškera IT), jak ze mně udělat pitomce, což rád beru.

Odpovědět


Re: Nevyzpytatelné jsou cesty Hermovy

Zdeněk Kratochvíl,2021-03-31 11:04:48

U Správného textu článku ale zůstal název toho předešlého textu, protože to nejspíš těžko měnit.
Článek se měl jmenovat naprosto fádně:
Řecké hermetické spisy.
Jeho perex byl:
Komu titulek připadá podivný, měl by vědět, že jde o docela vlivný textový soubor, který navíc není úplně padlý na hlavu. Kdo očekává tajemno, bude časem zklamán. Mytickým autorem je egyptský bůh Thovt alias Hermés Trismegistos v pradávné době, reálně anonymové v 2. století n. l. (Úplně vyloučit nelze ani působení řeckého Herma Kyllénského.)

/Tou poslední větou jsem si možná následky vykoledoval./

Odpovědět


Re: Nevyzpytatelné jsou cesty Hermovy

Zdeněk Kratochvíl,2021-03-31 16:53:31

Stávající perex zůstal z minulého článku. Je to kousíček z Homérského hymnu na Herma. Líčí Hermovo setkání z želvou, z jejíhož krunýře udělá první lyru (zatímco leccos ostatního z ní je velice dobře k jídlu).

Odpovědět

Hermes a Robinson (Crusoe?)

Eva M,2021-03-31 08:51:02

... zrovna jsem vyhrabala z knihovničky dětskou četbu; jaké by asi byly příběhy Herma na opuštěném ostrově?

Hermes je "vedlejší bůh" (nebo jen způsob nahlížení na svět?), neb ke svým příběhům potřebuje Hefaista-kováře, Apollóna-pastevce, Afroditu, která je "řádně zakotvena" (dokonce dvojnásobně?) atd. ....


Literární princip vážných rytířů věrných idejím a jejich (zpravidla společensky níže postavených) souputníků znalých "reálného běhu věcí" je tedy hodně starý...

Odpovědět


Re: Hermes a Robinson (Crusoe?)

Zdeněk Kratochvíl,2021-03-31 10:59:20

V obecně religionistickém pojetí je Hermés především podvojností veselého výtržníka ("trixtera") a vážného mudrce. Současně propojuje "liminální" prostředí (odlehlé kouty, pastýři, děti, kouzla) s velkoměstským (řečnictví, obchod, racionalita, filosofie).

Odpovědět


Re: Re: Hermes a Robinson (Crusoe?)

Eva M,2021-03-31 12:20:36

(myslím, že "mudrc" může existovat i samostatně - "výtržník" potřebuje "doplněk".. takže mne trochu překvapilo, jak se "vědy věd" odvolávají zrovna na/odvozují od tohoto boha...pokud se to teda nebralo tak, že "mudrc" je obrazem zkostnatělosti, což být nemá.
nicméně poznámka byla inspirována minulým článkem.)

Odpovědět


Re: Hermes a Robinson (Crusoe?)

Zdeněk Kratochvíl,2021-03-31 16:50:47

Ještě k těm rytířům idejí a jejich souputníkům:
Ten citát "Vždyť ten, kdo tráví čas debatami a proslovy, synu, bojuje se stíny" Radek Chlup překládá:
"Vždyť ten, kdo tráví čas debatami a proslovy, synu, bojuje s větrnými mlýny."

Odpovědět


Re: Re: Hermes a Robinson (Crusoe?)

Eva M,2021-03-31 18:33:56

(:) a pak si nemají literáti stěžovat na překladatele...)

jinak jsem to samozřejmě zmotala, Hefaistos toho sice moc nenamluví, ale spolu s dalšími je ten s konzervativní ideou (:) trouba?), a Hermes je ten (v zásadě prázdný) "tlučhuba", příživa, nasredín a podobně; a to má prosím ty své vědy.... divné vědy, divný svět ................no nic, hlavně by se o tom boji se stíny neměl dozvědět pan Wágner.

Odpovědět

Hermés Trismegistos

Tomáš Novák,2021-03-31 07:30:25

"Jak dole, tak nahoře" - opravdu se to dá vztáhnout k jakémusi předvědeckému pojetí mikro- a makrokosmu? Děkuji!

Odpovědět


Re: Hermés Trismegistos

Zdeněk Kratochvíl,2021-03-31 10:56:27

Spíš předvědecké pojetí vztahu makro úrovně (v měřítcích naší všednodenní zkušenosti, od mm po trochu vícero km) a mega úrovně, míněné astronomicky i nábožensky.
Ten princip, který citujete, se kupodivu nenajde ve "filosofických hermetikách", ale v textu Smaragdové desky. Je to nejspíš zrkatka konceptu novoplatonika Prokla (5. století n. l.) prostřednictvím nějakých arabských výtahů z jeho díla.

Odpovědět



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace