Shakespeare v karanténě  
William Shakespeare měl panický strach z nákazy. Karantén během četných morových epidemií využil k sepsání svých nejlepších dramat.

William Shakespeare zemřel 23. dubna 1616 ve věku 52 let. Přesný den narození není znám, ale pokřtěn byl podle dobových záznamů 26. dubna 1564.  Kredit: John Taylor, volné dílo.
William Shakespeare zemřel 23. dubna 1616 ve věku 52 let. Přesný den narození není znám, ale pokřtěn byl podle dobových záznamů 26. dubna 1564. Kredit: John Taylor, volné dílo.

Mor v městě a na divadle

„Mor na ty vaše rody!“ volá na divadelní scéně Mercucio smrtelně zraněný Thibaultovým mečem.

Tahle na první pohled nevinná věta naháněla v roce 1594 divákům představení Romeo a Julie v londýnském divadle The Rose husí kůži. Není divu. William Shakespeare dopsal finální verzi dramatu o milencích ze znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů v době, kdy se anglická metropole vzpamatovávala z epidemie moru řádící od roku 1592 do roku 1593.

 

Faksimile první strany Romea a Julie z vydání z roku 1623. Wikimedia Commons, volné dílo.
Faksimile první strany Romea a Julie z vydání z roku 1623. Wikimedia Commons, volné dílo.

V divadelních hrách z tohoto období se Shakespeare tématu moru obvykle vyhýbá. A nejen proto, že on sám má z nakažlivých chorob panickou hrůzu. Divadlo bylo podle něj místo, kde mají lidé přijít na jiné myšlenky a od hrůz epidemie si ulevit. Přesto se mor Shakespearovi na jeviště tu a tam vloudil. Platí to i o dramatu Romeo a Julie, kde mnich Jan nedoručí Romeovi Juliin dopis a způsobí tak tragické nedorozumění, jež vyústí v sebevraždu obou milenců.

 

„… městská stráž, jež měla za to, že jsme byli v domě, kde vládne mor, nedovolili nám odejít,“ vysvětluje mnich Jan příčinu svého selhání.

Do takové situace se v té době obyvatelé Londýna snadno vžili. Všichni znali nařízení, podle kterých se domy, kde někdo onemocněl morem, uzavíraly na šest týdnů. Na dveře namalovali městští biřici kříž těžko smývatelnou červenou barvou a připojili nápis: „Bůh je milosrdný“. Asi si ani neuvědomujeme, že tohle morové znamení přežilo dodnes, i když dávno ztratilo svůj děsivý obsah. Stálo totiž u zrodu znaku zdravotnické organizace Červený kříž.

 

Alžběta I.  královna Anglie a Irska od 17. listopadu 1558 do března 1603.  Byla dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové byla pátou a poslední panovnicí z rodu Tudorovců. Krefdit: National Portrait Gallery, London, volné dílo.
Alžběta I.  královna Anglie a Irska od 17. listopadu 1558 do března 1603. Byla dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové byla pátou a poslední panovnicí z rodu Tudorovců. Krefdit: National Portrait Gallery, London, volné dílo.

Obyvatelé morových domácností nesměli během karantény opustit dům. Nad dodržováním zákazu vycházení bděli strážníci, Ti také zajišťovali zásobování domů podrobených přísné karanténě. Obyvatelé spustili na ulici na laně uvázaný koš s penězi a strážci jim do něj dali jídlo. Potravin se však během morových epidemií nedostávalo a pokušení nemocné okrádat bylo silné. Docházelo k tomu navzdory děsivým trestům, které přistiženého zloděje čekaly. Někde bývalo zvykem házet zločince do hromadného hrobu obětí moru a zaživa je tam pohřbít.

 

Shakespeare a morové rány

Shakespeara provázel mor prakticky od narození. V pohřebním registru jeho rodného města Stratfordu nad Avonou stojí u data 11. července 1564 poznámka „Hic incepit pestis“ čili „Tady začal mor“. Budoucímu dramatikovi byly tehdy zhruba tři měsíce a měl velké štěstí, že nebyl jednou z 250 obětí, které si v tom roce mor mezi obyvateli Stratfordu vyžádal.

Za Shakespearova života prošly Londýnem epidemie moru ještě mnohokrát. Nejsilněji udeřila choroba v letech 1578 až 1579, 1582, 1592 až 1593 a v roce 1603. O tom, kde Shakespeare pobýval a co dělal v letech 1578 až 1582 a 1585 až 1592 nevíme nic. Jeho životopisci hovoří o těchto obdobích jako o „ztracených rocích“. S jistotou však víme, že londýnskou morovou ránu z let 1592 až 1593 zažil bard ze Stratfordu na vlastní kůži.

 

Jakub I. Stuart. Museo del Prado, volné dílo.
Jakub I. Stuart. Museo del Prado, volné dílo.

Byla to drsná životní zkušenost. Šance na přežití u člověka nakaženého morem se tenkrát pohybovala kolem padesáti procent. Život ve městě nemoc těžce paralyzovala. Dobová svědectví z Londýna uvádějí, že během morových ran zarůstala trávou a plevelem dlažba i na těch nejrušnějších hlavních ulicích.

 

V morovém roce 1593 stál William Shakespeare na začátku své závratné kariéry. Následujících deset let stoupala jeho hvězda na nebi alžbětinského divadla nezadržitelně vzhůru a rokem 1603 podle mnohých začíná jeho vrcholné tvůrčí období. To byl z historického hlediska v mnoha ohledech přelomový rok pro celou Anglii a dramatik Thomas Dekker ho ve svém pamfletu sarkasticky označil jako „nádherný rok“.

„Strach a třas – ty dvě závory smrti – uvěznily každého,“ popisuje Dekker atmosféru anglické metropole. A zdaleka neměl na mysli jen novou morovou ránu.

 

Král na útěku

V roce 1603 se anglické království otřáslo v základech dřív, než stačil s létem do Londýna dorazit mor. Pětadvacátého března umírá v časných ranních hodinách sedmdesátiletá královna Alžběta I. Po pětačtyřiceti letech vlády nechává zemi bez potomka. Trůn přesto zůstane prázdný jen na pár hodin. Tentýž den odpoledne je za Alžbětina nástupce prohlášen Jakub I. Stuart, syn její rivalky Marie Stuartovny. Ten v té době vládne Skotsku jako Jakub VI. Na převzetí vlády nad Anglií je však připraven. Od roku 1601 o tom vede za Alžbětinými zády čilá zákulisní jednání s jejím prvním ministrem sirem Robertem Cecilem.

 

Macbeth naslouchá zjevení hlavy v přílbici. Henry Fuseli, 1793–94. Folger Shakespeare Library, Washington, volné dílo.
Macbeth naslouchá zjevení hlavy v přílbici. Henry Fuseli, 1793–94. Folger Shakespeare Library, Washington, volné dílo.

Výsledkem tajného paktu skotského krále s šedou eminencí Alžbětina dvora je Jakubova korunovace na anglického krále 25. července 1603. Sir Robert Cecil na této politické transakci rozhodně netratí. Také Jakubovi I. Stuartovi slouží ve funkci prvního ministra.

 

Jakubův nástup na anglický trůn však není tak hladký, jak by si král s Cecilem přáli. Přední anglická šlechta se bouří a organizuje proti novopečenému králi hned několik povstání.

Start vlády Jakubovi komplikuje i jedna z nejhorších epidemií moru v britských dějinách. Jen v Londýně na ni zemře plná čtvrtina obyvatel.

První nařízení nového panovníka se proto netýkají politického uspořádání země, ale mají za úkol dostat pod kontrolu morovou ránu. V úvodu obsahují tyto listiny výčet přísných karanténních opatření. Následují návody pro prevenci a léčbu moru. Ty jsou poplatné tehdejšímu stavu poznání v medicínských vědách a nejsou příliš účinné. Jako prevence se například doporučuje každodenní konzumace toustu namočeného do octa a sypaného skořicí. Chudšímu obyvatelstvu má zajistit ochranu před morem krajíc chleba s máslem.

 

Jakub I. Stuart vydal celou řadu „morových“ ediktů. Jejich datování a údaje o místě, z kterého je nechával vyhlásit, kreslí velmi názorně trasu, po které nový anglický král prchá se svou rodinou od londýnského ohniska nákazy. Jakub se nejprve snaží držet i s dvorem poblíž Londýna a pobývá v Greenwichi a na hradě Windsor. Odtud se přestěhuje na hrad Hampton a pod tlakem šířící se epidemie se postupně uchyluje na hrad u Woodstocku, pak do jihoanglického přístavního města Southampton, následně do Winchesteru a nakonec do Wiltonu.

Zpackanější nástup na anglický trůn si lze těžko představit. Jakub I. Stuart je sice svrchovaným vládcem Anglie, ale zároveň i uprchlíkem z morem zasaženého města. A na ty se tehdy nenahlíželo nijak přívětivě, protože v nich lidé viděli potenciální hrozbu. Báli se, že s sebou přivážejí nákazu.

 

Hamlet, Horatio, Marcellus a duch Hamletova otce. Kredit: Henry Fuseli, 1780–5, Kunsthaus Zürich, volné dílo.
Hamlet, Horatio, Marcellus a duch Hamletova otce. Kredit: Henry Fuseli, 1780–5, Kunsthaus Zürich, volné dílo.

Krize divadel

Také herecké společnosti procházely během epidemie těžkou krizí. Vždycky, když týdenní počet obětí moru v Londýně přesáhl třicet, zakazoval se pobyt v místech, kde se shromažďovaly větší počty lidí. Divadla se tehdy těšila pověsti nejpokleslejší zábavy srovnatelné jen s vykřičenými domy či arénami, v nichž zápasili psi s medvědy. Puritáni spojovali divadelní hry přímo s epidemiemi moru.

Příčinou moru je hřích! Příčinou hříchu jsou divadelní hry! Divadlo je tedy příčinou moru!“ hřímal puritánský kazatel Thomas White.

 

Není divu, že divadla byla z moci úřední zavírána jako první. V desetiletí mezi rokem 1603 a 1613 letech zůstanou londýnské scény z tohoto důvodu uzavřeny ještě mnohokrát. Celkem se za těch deset let dobu nesmělo kvůli moru hrát šest a půl roku. A to ještě někdy úřady přimhouřily oko a zavíraly divadla, až když týdenní počet obětí moru stoupl nad čtyřicet. Přesné podmínky morových karantén však neznáme, protože úřední záznamy z této doby vzaly zasvé při velkém požáru v roce 1618.

Jisté je, že herci i autoři přicházeli o příjmy z představení. Divadelní společnosti se proto vydávaly na zájezdní turné v naději, že je nepředběhnou zvěsti o londýnském moru a budou moci v navštívených městech hrát. Na cesty se vydala i Shakespearova společnost, která hrávala pro Alžbětu I. pod jménem "Lord Chamberlain´s Men" (Společnost lorda komořího), kterým skládala hold organizátorovi zábav na královnině dvoře. V roce 1603 už ale chytal Shakespeare „nový vítr“ a hlásil se do služeb prchajícího krále změnou názvu společnosti na Královi muži.

Shakespeare podnikl se svými herci v létě roku 1603 turné po Richmondu, Bathu. Coventry a Shrewsbury. Na programu měli osvědčené kusy včetně Romea a Julie. O tom, jak tehdy působilo třeba Mercuciovo zvolání na lidi čelící bezprostřední hrozbě morové epidemie, se můžeme jen domýšlet.

Procesí postav z Shakespearových her. Autor neznámý, Google Cultural Institute, volné dílo.
Procesí postav z Shakespearových her. Autor neznámý, Google Cultural Institute, volné dílo.

 

Boj s epidemií

Na konci „nádherného roku“ 1603 se zdálo, že se život vrátí do normálních kolejí. Královi muži hráli před Jakubem I. Stuartem a dostalo se jim nejen královské gáže, ale dokonce i určité kompenzace za zisk ušlý kvůli morové uzávěře divadla. „Nádherný“ rok však byl jen děsivou předehrou k desetiletí, v němž si Londýn a další anglická města od moru jen málokdy oddychly.

Divadelní sezóna 1606 se rozjela slibně. Na londýnských scénách se kromě jiného hrály Shakespearovy tragédie Král Lear a Macbeth nebo dodnes ceněná Mstitelova tragédie od Thomase Middletona. Kdo se chtěl zasmát, ten zašel na komedii Volpone aneb Lišák od Shakespearova rivala Bena Johnsona.

 

Shakespearův hrob v kostele města Stratfordu nad Avonou. Epitaf v kameni vyhrožuje zlým osudem každému, kdo místo a ostatky nějak naruší: „Dobrý příteli pro Ježíše, nechte ho, vykopat prach zde přiložený. Požehnaný muž, který tyto kameny šetří, a prokletý, kdo hýbe mými kostmi“. U příležitosti 400. výročí  dramatikova úmrtí  byl prozkoumán aniž by kletbou opředený hrob musel být narušen.  Podle archeologů je v místě, kde by se měla nacházet jeho hlava, podivné prázdno.  Lebka se v hrobě nejspíš  nenachází.  Kredit: David Jones, CC BY 2.0, Wikimedia Commons
Shakespearův hrob v kostele města Stratfordu nad Avonou. Epitaf v kameni vyhrožuje zlým osudem každému, kdo místo a ostatky nějak naruší: „Dobrý příteli pro Ježíše, nechte ho, vykopat prach zde přiložený. Požehnaný muž, který tyto kameny šetří, a prokletý, kdo hýbe mými kostmi“. U příležitosti 400. výročí dramatikova úmrtí byl prozkoumán aniž by kletbou opředený hrob musel být narušen. Podle archeologů je v místě, kde by se měla nacházet jeho hlava, podivné prázdno. Lebka se v hrobě nejspíš nenachází. Kredit: David Jones, CC BY 2.0, Wikimedia Commons

Jenže už v červenci překročil týdenní počet obětí moru stovku a divadla včetně scény The Globe, kde hrál a uváděl své hry William Shakespeare, musela opět zavírat. Když koncem září klesl počet mrtvých na 87 za týden, mohlo se zdát, že se Londýnu blýská na lepší časy. Jenže v říjnu vyskočil týdenní počet úmrtí na mor na 141 a bylo jasné, že se metropole Anglie moru epidemie jen tak nezbaví.

 

Mědirytina zobrazující Shakespeara od Martina Droeshouta, volné dílo.
Mědirytina zobrazující Shakespeara od Martina Droeshouta, volné dílo.

 

Král Jakub I. Stuart hodlal svolat do Londýna zasedání parlamentu a prosadit na něm vytvoření unie Anglie a Skotska. Anglickým šlechticům se do unie nechtělo a mor byl pro ně vítanou záminkou, jak se zasedání vyhnout. Král však tlačí na londýnské úřady, aby se s epidemií vypořádaly tak, aby parlament mohl zasedat ještě před Vánoci. Úřady tedy přitvrdily v karanténních opatřeních a herci se mohli s vyhlídkou na brzké otevření divadel rozloučit.

 

Hereckým společnostem nastaly těžké časy. Nejen že jim vyschl zdroj příjmů, ale navíc mezi nimi řádil mor. Choroba kosila především mladé lidi ve věku od deseti do pětatřiceti roků. Řada divadelních společností měla herecký ansámbl tvořený z valné části teenagery a ti mřeli jako mouchy. Dvě takové společnosti, Paul´s Boys a Children of the Revels, zcela zanikly, protože jejich herce zdecimovala choroba.

 

Nepromarněný čas

Epidemie z roku 1606 možná nebyla tak strašná jako ta z „nádherného“ roku 1603. Londýnské čtvrti Svatého Olafa, kde Shakespeare bydlel ve Stříbrné ulici, se nemoc od léta vyhýbala, ale nakonec udeřila i tam. Na mor zemřela dokonce Shakespearova domácí Marie Mountjoyová. S tou zjevně poutaly dramatika vztahy, které šly daleko za poměr mezi bytnou a podnájemníkem. Z dochované korespondence a úředních dokumentů víme, že bytná hledala u Shakespeara pomoc při řešení rodinných problémů. Jisté je, že dramatik krátce po smrti bytné podnájem ve Stříbrné ulici chvatně opustil. Někteří historici to přičítají faktu, že byt ve Stříbrné ulici stál naproti kostelu, kde v dobách moru nepřestával vyzvánět umíráček. A tohle „memento mori“ Shakespeara deptalo natolik, že tam nemohl psát.

 

Replika divadla Globe. Kredit: Steve Collis, Creative Commons Attribution 2.0. 
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Shakespeare%C2%B4s_Globe_(8162111781).jpg
Replika divadla Globe. Kredit: Steve Collis, Creative Commons Attribution 2.0.

Ve srovnání se svými současníky nebyl William Shakespeare zvlášť plodný autor. Obvykle nedokončil za dva roky víc jek tři hry. Neměl na vlastní tvorbu mnoho času. Byl plně vytížený v divadle a často tu zůstával s herci při zkouškách nových představení. Psal doslova po chvilkách.

 

 

Uzávěra divadel poskytla uspěchanému herci, režisérovi a dramatikovi více času a klidu k tvorbě. Existenčními problémy zřejmě netrpěl. Už při uzávěře divadel v roce 1592 si našel úspěšný „vedlejšák“. Věděl, že pro drama by nenašel uplatnění, a napsal proto báseň Venuše a Adonis, kterou mu přítel Richard Field z rodného Stratfordu vydal jako knížku. Báseň se líbila. Kniha se dobře prodávala a mladičký začínající autor si jejím prostřednictvím udělal dobré jméno. O rok později napsal pro nakladatele Fielda další báseň Znásilnění Lukrécie. A i ta se stala v Londýně bestsellerem. Po otevření divadel Shakespeare v chvatu dokončil Romea a Julii a i s touhle hrou slavil úspěch.

 

Mor na jevišti

Morové rány z roku 1603 a 1606 poznamenaly Shakespearovu tvorbu daleko výrazněji než epidemie z let 1592 až 1593. Odkazy na chorobu se to teď v jeho hrách jen hemží. Někdy se odkazuje na chorobu přímo.

„Rány morové, co na lid chodíte, mocnou nákazou zaneste Athény k pádu zralé!“ hřímá hlavní hrdina dramatu Timón Aténský.

Král Lear přirovnává svou dceru Goneril k „morovému vředu“, což muselo s diváky dobře obeznámenými s hrůznými příznaky moru silně otřást. V Macbethovi vyvolává u diváků vzpomínky na epidemii popisem tísnivé atmosféry, kdy umírá tolik lidí, že se už nikdo o jednotlivé případy ani nezajímá.

„…za nebožtíka ozve-li se zvon,

tu sotva kdo se táže: „Za koho?“

ba živobytí lidské dřív tam vadne,

než kytka na klobouku…“

Shakespeare do písmene potvrdil rčení, že co člověka nezabije, to ho posílí. Z morového desetiletí v letech 1603 až 1613 vyšel silnější, než do něj vstupoval. Napsal takové divadelní hry, jako je Othello, Král Lear, Macbeth, Antonius a Kleopatra, Timón Athénský, Zimní pohádka nebo Bouře.

 

Jakmile se divadla opět otevřela, neměl o diváky nouzi a jeho divadelní společnost Královi muži prosperovala. Mor jí smetl z cesty část konkurence. Po zániku souborů Paul´s Boys a Children of the Revels se uvolnilo divadlo Blackfriars v sále bývalého londýnského kláštera a Shakespeare se svými Královými muži ho získal pro představení svých her. Měl tak k dispozici zastřešenou scénu, kde se mohlo hrát i v zimních měsících. Větší pohodlí přitáhlo diváky z vyšší společnosti a těm mohl Shakespeare nabízet dramata s hlubším obsahem. Interiér sálu osvětleného svícemi pak dodával hrám atmosféru, jakou by divadlo s otevřenou střechou nikdy nezajistilo.

 

Video: Romeo a Julie - William Shakespeare

Datum: 04.04.2021
Tisk článku

Související články:

Jak se Darwin ženil     Autor: Jaroslav Petr (12.01.2009)
Tycho Brahe rtutí otráven nebyl     Autor: Vladimír Wagner (17.11.2012)



Diskuze:

Děkuji autorovi i komentujícím

Tomáš Vals,2021-04-05 10:56:19

za velmi zajímavé informace...

Odpovědět

Drobné chybičky

Vlastimil Kral,2021-04-05 09:20:10

Dobrý den,
nejprve chci říci, že si velmi vážím popularizační práce pana profesora Petra pro biovědy, protože pro ně udělal a stále dělá v podstatě totéž co dr. Jiří Grygar pro astronomii.

Ovšem do tohoto článku se mu vloudilo pár drobných chybiček. Na záležitost s Červeným křížem již upozornili jiní. Ale také nepoužil zrovna nejlepší překlad názvu oné divadelní společnosti.

Ta se skutečně jmenovala "Lord Chamberlain´s Men", ovšem do češtiny se to tradičně překládá jako "Společnost lorda komořího". V alžbětinské (a i pozdější) době museli mít herci nějakého urozeného patrona, který jejich činnost zastřešoval. V případě Shakespearovy společnosti to byl Henry Carey, 1. baron Hunsdon. A ten mimo jiné zastával úřad lorda komořího (Lord Chamberlain). Není to tedy vlastní jméno, ale úřad. Jistě, z nedávné historie pamatujeme jistého pana Chamberlaina, který přinesl "mír pro tuto dobu" - byl jedním z hlavních iniciátorů Mnichovské dohody jako tehdejší britský premiér, což p. Petra zřejmě zmátlo.

Úřad lorda komořího existuje dodnes, ovšem zatímco dnes obstarává pouze ceremoniální a podobné záležitosti britské královské rodiny, tehdy to byl jeden z nejvýznamnějších úřadů. (Mimochodem, Henry Carey byl syn Mary Boleynové, sestry popravené Anny Boleynové, matky královny Alžběty I., což mu samozřejmě v jeho kariéře hodně pomohlo. A též Shakespearovi nepochybně pomáhalo, že měl takto významného patrona.)

Pochopitelně, po nástupu Jakuba I. byl král ještě lepším patronem. Lze říci, že Shakespeare králi Jakubovi I. dosti lezl do politického rekta, což ovšem nemění nic na tom, že to je jeden z největších dramatiků v dějinách (já vím, že se stále spekuluje Jo tom, že jeho dramata mohl psát někdo jiný, třeba Francis Bacon, ale to já tento názor nesdílím - to by však bylo téma na další dlouhou samostatnou debatu). Jak vidět, kvalita uměleckého díla s morálními vlastnostmi autora souvisí jen velmi volně (viz třeba Richard Wagner a jeho nestydaté využívání nešťastného krále Ludvíka II. Bavorského).

Ano, mor byl prvním hlavním nepřítelem W. Shakespeara a tím druhým hlavní byli puritáni. Ti by byli nejraději divadlo zakázali úplně (za vlády Olivera Cromwella to vlastně udělali). Je docela ironické, že manžel jediné dospělosti se doživší Shakespearovy dcery s puritány dost sympatizoval Ovšem peníze vydělané tchánem právě z divadla mu nevadily - pokrytectví bylo a je pro anglosaské puritány docela typické a zůstalo jim dodnes, odvážím se tvrdit, že dnešní politicko-korektní bláznění je jen nejnovější transformace původního puritánství (a všechno to začalo asi už Kalvína, viz například Zweigův literární, nicméně historicky hodně přesný popis Kalvínovy vlády v Ženevě).

Ještě k tomu středověku: Shakespeare je samozřejmě raný novověk (obvykle se jako začátek evropského novověku klade datum 1492) a jeho jazyk je nejstarší moderní angličtina (Modern English). Středověká angličtina (třeba z doby našeho Karla IV., který do Anglie provdal svou dceru Annu, na kterou se tam dodnes vzpomíná jako na "dobrou královnu Annu") vypadala hodně jinak a také se velmi odlišně vyslovovala.

Odpovědět


Re: Drobné chybičky

Redakce .,2021-04-05 10:23:30

Děkujeme za upřesnění. V článku jsme k anglickému názvu společnosti "Lord Chamberlain´s Men", doplnili vámi doporučený, tradičně v češtině použávaný překlad: "Společnost lorda komořího".

Odpovědět

Zajímavé

Martin Redl,2021-04-04 19:23:47

Je pozoruhodné, jak jsou tehdejší opatření podobná těm dnešním. Statistiky úmrtí a na ně navazující opatření. Domácí karanténa s donáškou jídla. Žil jsem v představě, že to bylo divočejší. Že vrchnost utekla a ve městě pomřelo co mohlo. Ale asi jak kde a jak kdy.

Odpovědět


Re: Zajímavé

David Oplatek,2021-04-05 08:19:58

Faktem je, ze Shakespear uz neni tuhy stredovek.

Odpovědět

Zrod znaku Červeného kříže

Jiří Hlavička,2021-04-04 12:22:42

Dobrý den,
v kapitole "Mor v městě a na divadle", v jejím předposledním odstavci píšete, že znak morového kříže na dveřích inspiroval znak Červeného kříže.
Jsem toho názoru, že jde o omyl.
Za zrodem Červeného kříže stojí švýcarský obchodník Jean-Henri Dunant, kterého k tomuto kroku vedly těžké ztráty v bitvě u Solferina.
A znak a vlajka Červeného kříže je pak inverzí vlajky švýcarské. Kříže na dveřích v době moru s tím nemají co dělat.
Píší to na Wikipedii a pak jsem to četl před nějakou dobou také tuším v Kronice medicíny.

Odpovědět


Re: Zrod znaku Červeného kříže

Vojta .prelat,2021-04-05 10:32:33

Toť otázka. Třeba už proto, že Britové si to nemyslí. S tou symbolikou kříze je otázkou, komu připsat prvenství, střídavě si ji v toku dějin přivlastňovalo hodně společností. Náboženská nevyjímaje.

Odpovědět


Re: Re: Zrod znaku Červeného kříže

Jiří Hlavička,2021-04-05 11:57:06

Myslím, že není důležité, co si případně myslí Britové, ale jak původ znaku vysvětluje sama organizace, konkrétně v kapitole VII - Rozeznávací znak, čl.38 Ženevské úmluvy z roku 1949.

Odpovědět


Re: Re: Re: Zrod znaku Červeného kříže

Ales Vodehnal,2021-04-05 13:55:00

Ono ani tak nezáleží na tom, co si myslíte Vy, nebo co píšete do Wikiny. Dokonce nezáleží ani na tom, co hlásá organizace. Pokusím se Vám to vysvětlit: Byl jednou jeden kříž a ten také vydávala organizace za svůj - za společný symbol árijské rasy. Přivlastňování si zásluh o objevení a používání kříže jako symbolu, je velmi oblíbenou činností lidstva. Těžko vyvrátíte, že to spojení kříže s morem a tedy s zdravotními patáliemi vzniklo mnohem dříve. Anglánům to těžko vezmete, ale ani oni možná nebyli ti první. Obránci té správné víry také měli kříž na svých praporech a těmi přikrývali ty, kteří většinou vykrvácením odešli v bitvách na onen svět. Takže i u těch lze spatřovat začátek použití symbolu ve spojení se zraněními a potřebou pomoci. Že to převzal obchodník a další organizace, na tom není nic špatného, je to logické pokračování vtělení významu do určitého symbolu. Logická je i snaha institucí si úspěšnou značku přivlastnit. Někdy se to podaří i dobročinné instituci.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Zrod znaku Červeného kříže

Jiří Hlavička,2021-04-06 16:34:19

Dobrý den,

za prvé na Wikinu nic nepíšu, za druhé na tom, co si myslím já možná opravdu nezáleží. Potom nezáleží ovšem ani na tom co si myslíte Vy.
V tomto případě nezáleží ale ani na názoru Britů.
Názor Britů by byl relevantní, kdyby Červený kříž založili oni, potom by mohli tvrdit, že jeho symbol inspirovaly morové kříže nebo cokoli jiného, co by se jim líbilo.
Tak to ovšem nebylo.
V našem evropském převážně křesťanském prostoru užívá kříž samozřejmě leckdo a při pátrání, kdo jej použil první, bychom se dostali až k prvním křesťanům a Ježíšovi. Ostatní se již jen opičili, i Ti Švýcaři a Britové a mnozí další. Nejde o žádné přivlastňování v tomto případě.
Kříž je zkrátka také heraldický symbol jako mnoho dalších jiných. ČK vzal za základ švýcarskou vlajku, protože vznikl ve Švýcarsku a invertoval ji. Na švýcarské vlajce je kříž, který byl převzat z vlajky kantonu Schwyz a na tu se nejspíš dostal jako symbol křesťanství. A když budeme pokračovat dál v etiologii znaku, dojdeme nejspíše až k tomu Ježíšovi.

Pokud si však Britové nebo kdokoli jiný myslí, že vznik symbolu ČK je jiný než udává sama organizace, je to stejně absurdní, jako kdyby Britům chtěl někdo říkat, že heraldické symboly na jejich státním znaku mají jiný význam a původ, než jaký jim přisuzují oni sami.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Zrod znaku Červeného kříže

Ales Vodehnal,2021-04-09 18:01:12

Jestli jsem Vaše dedukce doře pochopil, tak je to stejně absurdní, jako přivlastnění symbolu organizací ČK? Jestli ono to tak trochu nesouvisí s tím, že právě pro to přivlastnění si křesťanského symbolu z toho nejsou v některých zrovna zrovna moc nadšení a dávají tam radši něco jiného.

Odpovědět



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace