Daidalské sochy  
Mýtus o Daidalovi a Ikarovi. Hlavně však sochy, které se prý musely přivazovat řetězy, aby neutekly, protože byly jako živé. Nám tak většinou nepřipadají, ale to je jinou perspektivou pohledu. V 7. století před n. l. byla hodnotící kritéria jiná.

Ikaros nebo Daidalos. Drobný bronz, fragment vysoký 32 mm, 5. století před n. l. Walters Art Museum (Baltimore), 54.1037. Kredit: Walters Art Museum cooperation project, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Ikaros nebo Daidalos. Drobný bronz, fragment vysoký 32 mm, 5. století před n. l. Walters Art Museum (Baltimore), 54.1037. Kredit: Walters Art Museum cooperation project, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Vyprávění o Daidalovi je všeobecně známé: Skvělý athénský sochař, malíř a architekt zabil konkurenta a provedl nějaké další neblahosti, stačil utéct a našel azyl na Krétě. Dal se tam do služeb Minóa, postavil mu labyrint. Minós ho pak odmítal propustit, aby nemohl prozradit tajemství labyrintu. Proto Daidalos vynaleznul a vyrobil dvoje křídla, pro sebe a pro svého syna Ikara, aby mohli uletět na Sicílii. Peří poslepoval voskem. Ikaros neposlechl otcovu radu a letěl moc vysoko, takže se vosk v jeho křídlech roztavil a následoval pád na ostrov, který byl pak nazván Ikarie. Na Sicílii doletěl jen Daidalos. Kdybychom ten příběh měli promítnout do historického času, muselo by to být někam do pozdní doby bronzové, ale jeho mentalita odpovídá mnohem pozdějším dobám.

 

Motivů je tady celé klubko: zločinný génius, azyl v područí, labyrint, vynález pro cestu ke svobodě, nepoučitelný syn, aitiologický mýtus o jménu ostrova Ikaria. Jenže Ikarie je z krétského Knóssu o víc než pravý úhel na severovýchod od směru na Sicílii, to by letěli spíš do maloasijské Smyrny. Ve velké výšce je naopak chladno, to v 5. století před n. l. správně zdůvodnil Anaxagorás (viz Anaxagorás jako astrofyzik). Palác v minojském Knóssu měl ve znaku obřadní dvojitou sekeru, labrys, proto se mu říkalo „Labyrint“. Neznalí cizinci se v tom úžasném stavebním komplexu ztráceli jako v bludišti, proto ten přenos významu. Tajemstvím paláce mohl být Minotauros (viz článek Théseova plavba). Takové klubko je podezřelé z nabalování druhotných mýtů, čemuž napovídají i poměrně pozdní literární prameny příběhu. Přesto lze najít přinejmenším jeden fragment zobrazení okřídleného Daidala nebo Ikara z 5. století před n. l. Není to „daidalská socha“, ale droboučká bronzová plastika z rané klasické doby. Četnější budou zobrazení Daidala až v pozdní antice, nejvíc až v renesanci a pozdějším klasicismu, kdy obliba tohoto mýtu vzroste. V ranější antice byl spojen spíše s pochopením určitého stylu soch, jemuž toto označení zůstalo dodnes. Prý vypadaly jako živé, takže je pro jistotu uvazovali řetězy, aby neutekly.


Sochy v daidalském stylu

Řecké plastiky mykénské epochy (v pozdní době bronzové) byly na svou dobu nečekaně realistické, to nejspíš souvisí s vlivem minojské kultury na řecké pevnině. Jenže tato tradice vzala konec se zánikem mykénské civilizace. Řecké plastiky následujících „temných staletí“ jsou naopak výtvarně chudé, navíc nečetné a drobné. Malé co do velikosti jsou i plastiky období geometrického stylu v 9. a 8. století před n. l. Výtvarně jsou velice zajímavé, rozhodně však ne kvůli nějakému verismu nebo realismu, právě naopak (viz článek Řecké plastiky z doby vzniku homérských eposů). Pominu teď rozličné spíše přechodové formy, například orientalizující, abych to nekomplikoval, a přejdu rovnou k sochám v daidalském stylu (Daedalic style), které se objevují v průběhu 7. století před n. l. Často se jedná o pořádně velké sochy, ale ukážeme si i drobné plastiky. Po nich už následuje standardní sochařství pokročilejší archaické doby.

Tzv. Dáma z Auxerre, soška ženy (bohyně?). Vápenec, zdobeno rytím, původně i polychromií. Asi z Kréty, 640 až 630 před n. l. Louvre, Ma 3098. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Tzv. Dáma z Auxerre, soška ženy (bohyně?). Vápenec, zdobeno rytím, původně i polychromií. Asi z Kréty, 640 až 630 před n. l. Louvre, Ma 3098. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Koré nebo bohyně, fragment kamenné sochy daidalského typu. Eleutherna na Krétě, 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Koré nebo bohyně, fragment kamenné sochy daidalského typu. Eleutherna na Krétě, 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Oproti starším výtvorům vidíme příklon k veristickému (realistickému) zobrazení, i když limitovaný silnou stylizací. Drobná „Dáma z Auxerre“ je možná trochu oživena taky vlivem orientalizujícího stylu. Zato torzo velké koré z Eleutherny je vzorným příkladem daidalské sochy. Tady je na místě otázka, jak mohlo něco takového působit „jako živé“, málem aby to neuteklo, řečeno s nadsázkou, i když si odmyslíme torzovitost zachování a erozi. Docela se to podobá některým románským sochám.


Slavná „živost“ zjevu daildaiských soch měla asi vícero důvodů. Prvním je porovnání s přechozími totálně stylizovanými podobami. V případě sakrálních soch je na místě porovnání s plastikami typu xoanon, což byly, jak už název napovídá, dřevěné plastiky, většinou dost ploché, někdy dokonce jen málem prkno s náznakem antropoidních rysů. Xoana se bohužel zachovala jen v popisech nebo v případech, kdy byla pobyta bronzovým plechem (viz článek Chrámy v roli muzeí). Dalším důvodem slávy je velikost významné části nových výtvorů. Poprvé se v řecké kultuře objevily sochy v životní velikosti, někdy i větší!


Typická daidalská socha bohyně nebo kněžky zpodobňovala některou velkou bohyni, nahoře trochu realisticky provedenou, ale spodní část těla, tedy spíše její sukně, je tvořena jen blokem kamene, byť pečlivě opracovaným. Zvýraznění očí a někdy i nosu je typické pro řecké umění téměř každé doby, ale zvýraznění rtů a někdy i brady je možná egyptský vliv.

Překlad od hlavního vchodu do „chrámu A“ u Prinias, 650 až 600 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleon), NM 231. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Překlad od hlavního vchodu do „chrámu A“ u Prinias, 650 až 600 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleon), NM 231. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Detail sochy v daidalském stylu z tohoto překladu, 650 až 600 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion), NM 231. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Detail sochy v daidalském stylu z tohoto překladu, 650 až 600 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion), NM 231. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Egyptský vliv je pochopitelně nejvíc patrný na Krétě. Jde už o prostředí řecké Kréty, nikoli minojské. Příkladem jsou sochy skoro v životní velikosti z překladu nad vchodem do chrámu u Prinias.


Trochu odlišně občas vypadají menší sochy, které bývají součástí velkých kamenných nádob, nejčastěji jako podpěry, v typickém případě nádob na rituální očistu (perirrhantéria). Příkladem může být velká rituální nádoba z Poseidonova chrám v Isthmii na Peloponésu. Postavy žen jsou zde obklopené lvy, což probouzí asociace např. s Artemidou, ta je navíc zvláště citlivá na rituální čistotu.

Velké mramorové perirrhantérion z Poseidonova chrámu, asi 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Isthmii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Velké mramorové perirrhantérion z Poseidonova chrámu, asi 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Isthmii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Detail jedné z postav nesoucích tuto očistnou nádobu, asi 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Isthmii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Detail jedné z postav nesoucích tuto očistnou nádobu, asi 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Isthmii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ještě menší plastiky občas mívají skutečně živější výraz, což si ukážeme na bronzové sošce z Delf, vysoké 196 mm. Je to dar do Delf, vyrobený na řecké Krétě. V popisech se označuje jako kúros, tedy mladík. Možná je to ale spíše vozataj (samozřejmě ne ten slavný delfský velký klasický), soudě dle širokého pásu a toho, že v rukou držel nejspíše opratě. Leč kdo ví. Možná se na jeho výrazu podepisuje také orientalizující styl.

Malý (196 mm) bronzový „kúros“ se širokým opaskem, z Kréty, nalezený v Delfách, v daidalském stylu, 620 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Malý (196 mm) bronzový „kúros“ se širokým opaskem, z Kréty, nalezený v Delfách, v daidalském stylu, 620 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Malý bronzový „kúros“ se širokým opaskem. Nález v Delfách. Z krétské dílny, v daidalském stylu, 620 před n. l. Detail. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Malý bronzový „kúros“ se širokým opaskem. Nález v Delfách. Z krétské dílny, v daidalském stylu, 620 před n. l. Detail. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Aristokratický účes je stylizovaný ve vodorovných vrstvách. Tělo působí dynamicky, přitom se znaky trochu blízkými typu kúra, jimiž bude kombinace celkové schopnosti, ale přitom klidového stavu všeho (mysli, svalů i pohlaví). Na tomto drobném bronzu je však patrné také soustředění, asi vozataje, což může souviset s pythijskými hrami.


Post festum, zato prý první řecký portrét

Po roce 600 před n. l. daidalský styl jen doznívá, i když se podílí na konstituci typologických postav kúra a koré, mladíka a dívky. Občas však potkáme jeho téměř retro.


Post-daidalské sousoší: Kleobis a Bitón. Argos, 580 před n. l., nalezeno v Delfách. Archeologické muzeum v Delfách, 467, 1524. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Post-daidalské sousoší: Kleobis a Bitón. Argos, 580 před n. l., nalezeno v Delfách. Archeologické muzeum v Delfách, 467, 1524. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Kolem roku 580 před n. l. věnovalo město Argos do Delf sousoší v post-daidalském stylu, vlastně dvě sochy vysoké 197 cm (včetně původních bází 216 cm), představující dva notně svalnaté mladé muže. Podle staré tradice to jsou Kleobis a Bitón, tedy synové jedné delfské pythie, kteří určitého dne zachránili situaci, když se sami zapřáhli do povozu, na kterém musela být pythie přivezena k Apollónovi chrámu. Apollón jim pak jako výraz poděkování dopřál rychlou smrt. Tuto starou legendu bych nechal na popis delfského věštění, ale snad je jasné, že to mají být pořádní siláci, bylo to do kopce. I ta výška asi měla evokovat jejich životní velikost, možná v nadsázce. Na bázích soch je podepsán sochař [Poly?]médés z Argu.


Většinou se tyto dvě sochy považují za první řecké portréty individuálních osob. Vyrobeny byly na Peloponésu, nejspíš přímo v Argu. Nechci se rouhat kunsthistorické tradici, leč kombinace opožděné formy daidalského stylu, nepříliš kvalitního mramoru a silácké stylizace působí poněkud hromotlucky. Můžeme v nich vidět také kúry „západního“ (dórského) typu, kteří bývají ve srovnání s ostatními mnohem mohutněji stavění. Inu Dórové, hrdí na svého Hérakla.


S oděvem – nebo bez?

Už na daidalských plastikách a jim příbuzných dílech si můžeme ilustrovat taky problém oblékání nebo neoblékání zobrazovaných postav. Přinejmenším v archaické a ranější klasické době se bohyně a počestné ženy i dívky zobrazují oblečené, zatímco bohové, muži a chlapci často bez oděvu. Kvanta počestných ženských aktů se objeví až po Praxitelově soše nahé Afrodíty. Samozřejmě mnoho závisí na zobrazené situaci. Ale taky na regionu. Popsaný stav neplatí všude, zvláště ne na řeckém východě, na Krétě a na Kypru. Tam je to občas dokonce naopak: oblečení bohové a nahé bohyně, ve většině těchto případů jde však o bohyně s afinitou na syrské kulty nebo alespoň jim podobné.


Příkladem nahých bohyň už hluboko v archaické době může být velká reliéfní plaketa z Gortýny na Krétě, se zvláštní božskou trojicí: mužská postava (bůh) uprostřed a kolem něho dvě nahé postavy žen (bohyň). Bůh se ovšem skoro nezachoval, zato jedna z bohyň zůstala skoro celá. Bohyně mají na hlavách polos, což je vysoká válcová koruna, kterou nosily bohyně starověkého Předního východu a Anatolie, a kterou Řekové převzali hlavně při zobrazování bohyň matek: Rhey, Kybelé a Héry. Nebyl tedy ten bůh Kronos?


Jiným příkladem je malá soška Apollóna z Kypru. Bohové sice občas bývají také oblečení, avšak Apollón málem ve spodním prádle hrající na lyru je spíš kyperské unikum. (To, že sošku vystavuje Goulandrisovo Muzeum kykladského umění, neznamená, že jde o starokykladskou produkci, mají tam i řeckou a kyperskou sbírku.) Někdy se dokonce potká oblečený kúros, což je skoro contradictio in adjecto.

Velký reliéf božské trojice, snad ze zdi u vchodu Athénina chrámu v Gortýně, polovina 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Velký reliéf božské trojice, snad ze zdi u vchodu Athénina chrámu v Gortýně, polovina 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Apollón v plavkách hrající na lyru, drobná vápencová soška. Kypr, 600-550 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, č. 22. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Apollón v plavkách hrající na lyru, drobná vápencová soška. Kypr, 600-550 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, č. 22. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Způsoby prostě mohou být různé, jako jsou různé situace, kraje, doby i lidé. V archaické době lze místy vypozorovat ještě další zvláštnost, totiž zakrývání pupku. U vozatajů jde spíš o technickou záležitost, poutací pás. Ale stydlivější mladíci mohou být v pokročilejší řecké archaické době zobrazování podobně, jen s užším páskem.


Nakonec připomínám nápis, který jsem umístil na svůj web v dobách počátků internetu, po bouřlivých diskuzích:

Koho pohoršuje zobrazování neoblečeného těla, ať už božského, lidského, zvířecího nebo rostlinného, nechť nevstupuje na tyto stránky.“

 

Místo literatury

Kategorie Daedalic statues na Wikimedia Commons.

Datum: 23.03.2022
Tisk článku


Diskuze:

Počestné akty

Tomáš Novák,2022-03-26 18:37:49

A k čemu sloužily "nepočestné" akty? Viz Pompeje? :-) Děkuji!

Odpovědět


Re: Počestné akty

Zdeněk Kratochvíl,2022-03-26 18:59:18

To je (až na výjimky) normální porno římské doby. Taky na ně snad časem dojde. V té době už je rozdělení žánrů dost podobné tomu, jaké známe z Evropy od přibližně 18. století: profesionálně dělané porno, lidové obscénnosti a počestný "civilní" umělecký akt, byt jsou mezi nimi samozřejmě občas taky přechody, tehdy i nyní. Sakrální umění je v římské době většinou velice prudérní.
Jinak je to ve starších dobách, tam se ty žánry špatně určují, takže je trapas, když se zamění. To bych chtěl někdy pojednat napřed.

Odpovědět

Některé

Mojmir Kosco,2022-03-25 16:06:19

Sochy opravdu vypadají jako když sochaři byly na vyučení v Egyptě.A asi je možné že po nějakém zemětřesení sochy jakoby uletěly

Odpovědět

Jozef Vyskocil,2022-03-23 17:36:51

Nejako mi v texte ušli podrobnosti o uväzovaní sôch reťazami.

Odpovědět


Re:

Zdeněk Kratochvíl,2022-03-23 18:39:33

To byl jen takový příměr, už dobový, ve skutečnosti je samozřejmě neuvazovali. Mělo to vyjádřit rozdíl dojmu oproti starším plastikám z období geometrického stylu.

Odpovědět


Re: Re:

Jozef Vyskocil,2022-03-23 21:16:55

Vďaka.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace