Průběh věštění v Delfách  
Postup věštění v Delfách, kam se poutníci i vládcové přicházeli zeptat Apollóna na svůj osud.

Nejslavnější věštírna v evropské části Řecka byla právě v Delfách. Fungovala „odnepaměti“, ale zprávy o průběhu věštění a o řadě význačných věšteb máme až od 6. století před n. l. Základní stratigrafii Delf jsem popsal v článku Delfy – nejstarší vrstvy kultu, další památky v článku Delfy – památky z řecké archaické doby.

Věštění v Delfách bylo hodně specifické. Řada věštebných technik, které jinde byly tím hlavním, zde byla použita jako pouhá příprava, třeba jestli se otázkou vůbec zabývat a kdy.


Věštění v Řecku

Od dávných dob po konec antiky (i déle) se věštilo ze všeho možného a málem i nemožného: ze snů, představ, prvního člověka nebo zvířete toho dne; z kvality vzduchu, šumění větru, chování pramene, vzhledu vody nabrané z pramene, z počasí, blesků, nebeských úkazů (ale dlouho bez astrologie); ze vzhledu posvátného stromu, z letu ptáků, chování zvířat, z narození neobvykle vypadajícího zvířete, z vnitřností obětovaného zvířete; z hodu kůstkami (resp. kostkami); věštebným znamením bylo i kýchnutí nebo pšouk. To jsou široce rozšířené praktiky a představy, zdaleka nejen v Řecku. Volně se v nich prolíná touha po porozumění běhu světa, zvědavost hluboká i plytká, pokus o prognózu nebo odhalení záhad v minulosti – a nejčastěji pověrčivost. Od pozdního 4. století před n. l. (v helénistické a římské době) k tomu přistupuje astrologie, numerologie, věštění ze jmen a podobné výdobytky Orientu.


Někdy si člověk věštil sám, jindy raději zašel za zkušenější osobou, našli se i profesionálové specializovaní na jednotlivé způsoby věštění. Významnou roli měli od nejstarší doby individuální věštci nebo věštkyně. Většinou šlo o zvláštní jedince, občas velice slavné, třeba už mytický Teiresiás. Řada obcí (např. Athény) měla také státní věštce, někdy byli velice vlivní, jindy spíše nevýznamní úředníci. Až potud by to bylo na jiná témata než Delfy. Tamní věštění totiž bylo velice specifické a některé z výše zmíněných postupů tu sloužily pouze jako nutná předehra před samotnou věštbou.

Delfy patří mezi několik nejvýznamnějších věštíren antického světa. Různých věštíren bylo mnoho, v různých regionech, různého náboženského i sociálního rangu, zasvěcené různým bohům nebo bohyním. Nebyly ovšem propojené žádnou organizací. Většina z nich souvisela s kultem Apollóna, případně Dia (viz článek Dódóna – konzervativní věštírna Diova i s dubem).

 

Dokvétající vavřín upomíná, že je nejvyšší čas na článek o věštění v Delfách. Kredit: Archiv autora článku. Licence CC 4.0.
Dokvétající vavřín upomíná, že je nejvyšší čas na článek o věštění v Delfách. Kredit: Archiv autora článku. Licence CC 4.0.

Různé byly i techniky věštění a zapojení do kontextu ostatních obvyklejších náboženských obřadů. V těch nejvýznačnějších, jako například v Delfách, věštci nebo věštkyně nejednají za sebe a ze své moci, nýbrž věští díky lokálně závazným postupům, ve jménu dotyčného místního kultu a z moci dotyčného božstva.


Vavřín čili Dafné

Dafné byla horská nymfa, do které se Apollón zamiloval, ale ona mu utekla. Zdatný atlet a bezvýhradný znalec osudu byl natolik paf z toho, že se zakoukal do holky, že si ji nechal utéct. Podle jedné verze příběhu byla kněžkou bohyně Gaie a ta ji skryla nebo někam odnesla, možná na Krétu. Na místě zůstal jen vavřínový keř. To je také předlohou pozdější Ovidiovy představy o proměně Dafné ve vavřínový keř. Vavřín (Vavřín vznešený, Laurus nobilis) je řecky Dafné.

Vavřín je v legendách o Delfách všudypřítomný. Ověnčují se jím vítězové pythijských her a věštění bez něj není vůbec představitelné. Pythie se v rituálu možná na chvíli jako by stává vavřínem, je pod jeho vlivem a identifikuje se s ním. (V Česku je apollónskou lahůdkou svíčková, ale vůči Delfám by autentičtější bylo kůzlečí nebo jehněčí na vavřínu.)

Apollón, torzo kultovní sochy. Slonovina, zlato a zlacený stříbrný plech. Nalezeno v Delfách, iónská práce, kolem 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Ricardo André Frantz, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Apollón, torzo kultovní sochy. Slonovina, zlato a zlacený stříbrný plech. Nalezeno v Delfách, iónská práce, kolem 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Ricardo André Frantz, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

 

Apollón jako znalec osudu

Žádost o odpověď věštírny je dotazem na osud. V jednom konceptu je osud úradkem Diovým, který svěřil Apollónovi. V jiné pohledu je osud dokonce i nad bohy, a Apollón jej zjevuje. Tento navýsost jasný bůh má tedy i poměrně zásvětní až podsvětní aspekt.

V Delfách je Apollón nejčastěji titulován kupodivu jako Apollón Smintheus, tedy Apollón Myší, ve smyslu Hubitel Myší. Ne ovšem jako Vrchní Kocour, nýbrž jako ochránce od moru, který myši šíří. Taky forma běhu osudu. Pána osudu a pána moru neradno naštvat. Když se Apollóna něco dotkne, tak neochrání, naštvaný Apollón dokonce mor sesílá, střílí muže svými stříbrnými šípy, neomylně na míru osudu (ženy střílí jeho sestra Artemis). Je zde ovšem ctěn také jako Apollón Lykaios, tedy Vlčí. Snad ve smyslu ochránce před vlky. V Delfách potkáváme zde i titul, který je obecně vzato nejčastější: Apollón Foibos, „Jasný, Zářící“.


Co je k věštění potřeba

Pro předběžné obřady potřebujete koště z větví vavřínu (ten se dá vypěstovat), věštebné kůstky (možná by stačily hrací kostky), pelanos, tedy obětní koláč podobný naší sladší a mastnější vánočce; několik kýblů čerstvé pramenité vody, berana k oběti (lze nahradit ovcí, kozlem nebo kozou), oltář zasvěcený Apollónovi; kozu nebo jalovici pro test vhodnosti dne a sušené listy vavřínu k vykuřování (dá se koupit jako „bobkový list“). Pak potřebujete věštebnou trojnožku, zlatou nebo aspoň silně pozlacenou bronzovou či mosaznou, věštebný pramen a kosti Pythóna (nejspíš jen těžko zastupitelné jinými paleontologickými exponáty).

 

Camillo Miola (Biacca), Orákulum (The Oracle), 1880. Pythie na trojnožce obklopená kněžími a jejich pomocníky, vedle omfalos se smotky vlny, kolem vavřín. V tom se představa malíře 19. století celkem trefuje, v ostatním asi méně. Getty Center, Los Angeles, 72.PA.32. Kredit: The J. Paul Getty Museum, Wikimedia Commons. Public domain.
Camillo Miola (Biacca), Orákulum (The Oracle), 1880. Pythie na trojnožce obklopená kněžími a jejich pomocníky, vedle omfalos se smotky vlny, kolem vavřín. V tom se představa malíře 19. století celkem trefuje, v ostatním asi méně. Getty Center, Los Angeles, 72.PA.32. Kredit: The J. Paul Getty Museum, Wikimedia Commons. Public domain.

Trojnožku nutno umístit do podzemí Apollónova chrámu, nad skalní rozsedlinu přímo u Dionýsova resp. Pythónova hrobu, vedle omfalu, ten je nutné ozdobit smotky vlny. Naštěstí jsou pro apollónské věštby vhodná i některá jiná místa, v antice byla hned po Delfách nejslavnější Apollónovou věštírnou Didyma na západním pobřeží Malé Asie, kousek jižně od Mílétu. Dále je nutná očistná lázeň a také věštebný pramen, z něhož se pythie napije. Pak je třeba povoz na dopravu pythie. Všechna místa i lidé se mají vyzdobit větévkami vavřínu. Nejen kvůli tomu je výhodou, když v okolí roste vavřínový háj.


Pythie by měla být čerstvě dospělá dívka, zatím panna, v praxi to byly kurážnější holky kolem 16 let. Častěji to však bývá zralejší žena po menopauze, ale zatím statná, která v mládí porodila aspoň jedno živé dítě; v praxi to bývaly zdatné padesátice, žádné vetché stařenky. Nemusí být nijak vzdělaná ani zasvěcená, stačí skoro každá místní žena nebo dívka, raději se slušnou pověstí a ne otrokyně. Případné vzdělání pythie sice není na překážku, pokud nenarušilo její zdraví, ale k věštbě nijak nepřispívá. Hlavně musí být zdravá, aby to vydržela. Její bezpečí střeží i náležitý postup úvodních obřadů. Pokud by si některé z čtenářek myslely, že se k tomu hodí, stejně si nevystačí samy, protože kromě potřeby bezpodmínečného dodržení všech okolností platí, že pythie si z věštění většinou mnoho nepamatuje. Proto jsou třeba svědkové, ideálně tazatel, případně Apollónův kněz v roli teologa, tedy interpreta. Teolog není studovaný intelektuál, nýbrž interpret věštby v podobném významu, jako když jsou slovem teologové v Řecku primárně označováni básníci, v čele s Homérem. Je to nejvyšší možná pochvala poetů. Přisluhující sledují postup obřadu a provádějí doprovodné úkony. Další komplikací je, že pythie musí být rodilou občankou Delf.

Attický červenofigurový kylix z Vulci (Itálie), 440-430 před n. l. Kodros Painter. Pythie nebo bohyně Métis věští králi Aigeovi. Podstatné teď je, že přitom sedí na vysoké trojnožce, kouká do misky a v pravé ruce drží snítku vavřínu. Berlin, Altes Museum, F 2538. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Attický červenofigurový kylix z Vulci (Itálie), 440-430 před n. l. Kodros Painter. Pythie nebo bohyně Métis věští králi Aigeovi. Podstatné teď je, že přitom sedí na vysoké trojnožce, kouká do misky a v pravé ruce drží snítku vavřínu. Berlin, Altes Museum, F 2538. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Trojnožka

Nejtypičtějším předmětem spojeným s věštěním v Delfách je trojnožka. Je přímo symbolem Delf, Apollóna i pythie. Významem jí může konkurovat pouze omfalos, navíc se často vyskytují vedle sebe. Trojnožka může být Apollónovým trůnem, na který pythie usedá, aby se identifikovala s ním nebo s jeho milou. V jiném starém výkladu je trojnožka spíše Apollónovou kořistí po zabití Pythóna, jemuž původně patřila, a který skrze ni působil ve službách Gaie. Dědictvím toho jsou různé hadí a dračí motivy, opakovaně spojované s tripodem ve smyslu delfské věštebné trojnožky.

 

Většina zobrazení trojnožky ukazuje překvapivě vysoké sedadlo, na jakém by se sedělo ještě méně stabilně než na barové židli. Tři nohy sice zajišťují stabilitu jako u stativu, jenže sedadlo je hodně vysoko nad nimi. Celá konstrukce budí dojem, jako kdyby se měla zasunout do nějaké prohlubně, nad kterou by převyšovalo jen sedadlo pythie, jenže žádné takové svědectví ani zobrazení jsem nenašel.


Kromě tří nohou, kterou mohou (ale nemusí) být ozdobeny dračími drápy, je konstitutivní součástí trojnožky nejméně jeden holmos, „prohlubeň“. V popisech je to sedadlo pro pythii, ve tvaru mělké mísy. Některé popisy mluví o další misce s kostmi Pythóna. (Slovo holmos pak dostalo také význam hmoždíř, později podstavec.)


Přesto je dobře možné, že v archaické době nebyla trojnožka pro věštění až tak moc vysoká a podobala se spíše mělčímu běžnému kotli (lebés) na třínohém podstavci. (Takových bronzových kotlů, se našlo celkem dost, samozřejmě taky v Delfách. Komicky ovšem působí, když se kolem nich návštěvníci houfují v nadšení, že vidí „delfskou trojnožku“, dokonce tak popisují fotku, viz tady. Inu, trojnožka to je, delfská taky, ale v jiném smyslu slova.) Ta zobrazení vysoké věštebné trojnožky by mohla být odvozená z votivních podob, tedy pouze symbolických trojnožek, které bývají různě stylizované.

Héraklés se přetahuje s Apollónem o trojnožku. Východní průčelí pokladnice Sifnijských v Delfách, 525 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Héraklés se přetahuje s Apollónem o trojnožku. Východní průčelí pokladnice Sifnijských v Delfách, 525 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Héraklés se se pokouší ukrást Apollónovi o trojnožku. Attická černofigurová oinochoé (nádoba na víno), 520 před n. l. Louvre, F 341. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
Héraklés se se pokouší ukrást Apollónovi o trojnožku. Attická černofigurová oinochoé (nádoba na víno), 520 před n. l. Louvre, F 341. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.

Významná část zachovaných zobrazení trojnožky je součástí jedné mytické scény: Héraklés se pokoušel Apollóna připravit o trojnožku, někdy co by neúspěšný žák ve hře na lyru. Jednou je to líčeno jako héroova snaha Apollóna přeprat, jindy jako pokus o krádež. (O tu ostatně usiloval spíše Hermés.) Na archaickém reliéfu této scény, dokonce přímo z Delf, těžko výšku trojnožky posoudit, protože z ní zůstalo jen torzo. Na černofigurových malbách z téže doby lze najít i zobrazení poměrně nízké trojnožky, která připomíná spíše kotel než dost vysoké sedátko z výše ukazované pozdější klasické malby z 5. století před n. l. Některé votivní trojnožky mohou být ještě mnohem vyšší a štíhlejší, jenže na těch se nesedělo.

Replika hadího sloupu v Delfách, bronz na památku vítězství u Platai roku 479 před n. l. Byli to tři hadi, původní báze stojí vlevo, originál sloupu skončil na hippodromu v Konstantinopoli; oltář z Chiu a Apollónův chrám v Delfách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Replika hadího sloupu v Delfách, bronz na památku vítězství u Platai roku 479 před n. l. Byli to tři hadi, původní báze stojí vlevo, originál sloupu skončil na hippodromu v Konstantinopoli; oltář z Chiu a Apollónův chrám v Delfách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Fragment hadí hlavy z hadího sloupu v Delfách, bronz. Archeologické muzeum v Istanbulu, 18 M. Kredit: Eric Gaba (Sting), Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Fragment hadí hlavy z hadího sloupu v Delfách, bronz. Archeologické muzeum v Istanbulu, 18 M. Kredit: Eric Gaba (Sting), Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Extrémem mezi nimi je tzv. hadí sloup, který v klasické době stál v Delfách naproti příchodu k Apollónovu oltáři. Vysoký bronzový sloup byl tvořen propletenými těly tří hadů, kteří se nahoře už nezaplétali, nýbrž rozhlíželi do tří stran, a mezi třemi hadími krky bylo umístěno sedadlo. V Delfách je nyní jenom kopie zachované spodní části sloupu, protože originál byl převezen do Konstantinopole. V Archeologickém muzeu v Istanbulu je k vidění i torzo jedné z hadích hlav.


Průběh věštění v Delfách

Vlastní věštbě předcházela řada obřadů a úkonů. Uchazeč o věštbu a jeho doprovod nejprve podstoupil očistnou lázeň v kastalském prameni v soutěsce. Pokud byl cizinec, ujal se ho místní prostředník (proxenos), který také podstoupil očistu. Teprve pak tazatel přišel do Apollónova posvátného okrsku. Tam jej Apollón (nejspíše tedy jeho služebník) nejprve pozdravil jako každého poutníka slovy gnóthi sauton, „Poznej sebe sama!“ Pak příchozí požádal o věštbu. K tomu potřeboval obětní dary, které obětoval na oltáři Apollónova chrámu: obětní koláč (pelanos) a berana nebo podobné zvíře. Byly k dostání v okolí vchodu do posvátného okrsku, prý se značnou horskou přirážkou. Koláč se zde pořídil buď už upečený, nebo jen suroviny na něj a tazatel jej mohl sám připravit v zázemí pro poutníky.

Červenofigurová malba na zvoncovém kratéru. Kleofontův malíř, 420 před n. l. Oběť v Apollónově svatyni v Delfách: Mladý obětník vede kozla k oltáři (za ním jde hudebník), vousatý kněz drží misku, jeho mladý pomocník větší obětní mísu, v pozadí votivní trojnožka, tedy pouze symbolická. Vpravo v průčelí Apollónova chrámu sedí Apollón na trůně a drží větev vavřínu. Archeologické muzeum v Agrigentu, AG 4688. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Červenofigurová malba na zvoncovém kratéru. Kleofontův malíř, 420 před n. l. Oběť v Apollónově svatyni v Delfách: Mladý obětník vede kozla k oltáři (za ním jde hudebník), vousatý kněz drží misku, jeho mladý pomocník větší obětní mísu, v pozadí votivní trojnožka, tedy pouze symbolická. Vpravo v průčelí Apollónova chrámu sedí Apollón na trůně a drží větev vavřínu. Archeologické muzeum v Agrigentu, AG 4688. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Před obětním obřadem byl chrám a prostor před ním, kde stojí oltář, pečlivě očištěn košťaty z větví vavřínu. Oběť se konala na Apollónovu oltáři, v tomto případě kompletním spálením, tzv. celopal. Zvíře bylo samozřejmě napřed nutno zabít. Není jasné, zda to vše vykonával uchazeč sám nebo kněz či jeho pomocníci. Každopádně kněz a jeho pomocníci průběh oběti pečlivě sledovali, zda značí příhodnost nebo nepříhodnost, a podle toho vypadal další postup. (Například v Olympii se prý věštilo právě a snad jen z posouzení průběhu ohňové oběti na tamním vysokém oltáři.)

 

Oltář před Apollónovým chrámem v Delfách. Dar ostrova Chiu v 5. století před n. l. V archaické době byl oltář menší. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Oltář před Apollónovým chrámem v Delfách. Dar ostrova Chiu v 5. století před n. l. V archaické době byl oltář menší. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pokud vše proběhlo bez varovných znamení, začala se probírat přípustnost dotazu a pak jeho zařazení do pořadí fronty. Většinou se připouštěly jen otázky náboženského nebo státního významu. V některých případech se mohla přípustnost dotazu posoudit z výsledku hodu kůstkami. To by leckde jinde byla už celá věštba. V Delfách se věštilo pouze jednou měsíčně, snad za první měsíční čtvrti, a ještě nikoli v zimních měsících, kdy je Apollón pryč u svých Hyperborejců a Delfám vládne Dionýsos. Přijímal se jeden dotaz na věštebný den, tedy měsíčně. Na věštbu se v typickém případě čekalo řadu měsíců. Významní dárci, třeba vládcové spřátelených měst, ovšem měli přednost, byla na to oficiální titulace; v problematických případech se opět házelo kůstkami nebo losovalo, aby se nezavdala příčina k podezření z protekce. Vládcové mohli být zastoupeni poselstvy.


V určený den je krom opětovného očištění prostoru vavřínovými košťaty nutno ještě potvrdit vhodnost tohoto dne k věštění testem s vodou a zvířetem, nejčastěji kozou. Spočívá v tom, že se na zvíře chrstne kýbl pramenité vody. Když se zvíře oklepe, je to dobré. Musí se ovšem oklepat důkladně, ideálně i mrštně uskočit, nestačí jen ledabylý rezignovaný pohyb. Posuzuje to kněz, případně jím pozvaní znalci. Když to není dobré, tak nepřipadá v úvahu věštit, mohlo by to urazit boha a ohrozit bezpečnost pythie. V pozdější antice si prý jeden císařpán mocí vynutil věštbu opakovaným poléváním zvířete – a pythie pak při věštění zemřela.


Před věštbou se pythie očistila v Kastalském prameni. Koupala se nahá, beze svědků, pak se v soutěsce oblékla a přivolala pomocníky. Také se napila z věštebného pramene. (Není jasné, jestli už z Kastalského, nebo až později v chrámu, z pramene Kassotis. Možná je průtok pramene Kassotis věštírnou spíše jednou z podmínek pro věštění.) Pak byla pythie povozem dopravena k chrámu. Takový postup byl obvyklý i mimo věštírny. (Proto byl do Delf občas přesazován i příběh o dvou mladících, kteří se v jakési nouzové situaci sami zapřáhli do vozu a dopravili tak k obřadu svou matku, kněžku bohyně Héry. Hérodotos ovšem příběh situuje do Argu, viz Dějiny I, 31. Navíc Argejští věnovali jejich sochy do Delf.)

 

Apollónův chrám v Delfách, východní průčelí, přístup, 369 až 330 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Apollónův chrám v Delfách, východní průčelí, přístup, 369 až 330 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

 

Skrze adyton, tedy veřejně nepřístupnou část chrámu, pythie sestoupila do věštírny a usedla na trojnožku. Doprovázel ji kněz a jeho pomocníci, tazatel a případně jeho proxenos nebo zapisovatel. Vavřínem se možná ověnčila už předtím, vavřínem byl vyzdoben a také mohutně vykuřován celý prostor věštírny, patrně nevelký. Omfalos vedle trojnožky byl pokryt smotky čerstvé ovčí vlny, možná předtím namazán olivovým olejem.

Z popisů nelze rozhodnout, zda uchazeč o věštbu pythii viděl, ale nejspíš ano, skoro jistě ji slyšel. Bohužel nejsou jasné ani důležitější věci, například zda pythie čekala, až se Pythonóvy kosti v jakési míse na trojnožce nebo spíš u trojnožky začnou samy pohybovat, nebo zda misku s nimi uchopila a nějak manipulovala s kostmi jako s kostkami, snad jako další pomocný prostředek obřadu. Ať tak nebo onak, věštba sama nebyla dána pohybem Pythónových kostí, nýbrž hlasem pythie, který byl chápán jako hlas Apollóna skrze pythii.


Běsnícími ústy“

Řeč boha nelze dobře transponovat do řeči lidské, takže z toho vznikne zvláštnost, většinou sotva artikulované výkřiky, které postupně hledají formu hexametru, do které je možná doladil až teolog nebo zapisovatel. (Homérský hexametr zůstal až do klasické doby přednostní formou pro řeč bohů a bohyň, jak u tragiků, tak třeba u Parmenida.) Jednoznačná je tradice o tom, že pythie i jiné věštkyně mluví nebo spíše křičí jako šílené, přinejmenším nepříliš zdobně. Ustálené je rčení mainomenó stomati, „šílejícími ústy“, „běsnícími ústy.“


Platónský filosof Plútarchos, který byl od roku 95 n. l. Apollónovým knězem v Delfách, to probírá v dílku O Pythijských věštbách. Porovnává s věštbami formu i účinek básní slavné Sapfó. „Jak půvabné jsou Sapfiny písně a jak všechny posluchače okouzlují a očarovávají“. Oproti tomu Sibyla „pronáší běsnícími ústy výroky neveselé, nepřikrášlené a nenalíčené, a přesto zásluhou boha dosahuje svým hlasem tisíců let.“ Plútarchos pokračuje porovnáním „pravé hudby boha“ (kterou podle pověsti zaslechl Kadmos) s hudbou spíše „příjemnou či rozmařilou“. Podle Pútarcha se boží inspirace – tedy „vdechnutí“ nebo spíše enthúsiasmos, „vstoupení boha“ – týká obsahu věštby, ne básnické formy. Forma pochází od věštkyně a nemá se poměřovat líbivostí.


Nechci teď otevírat zavilé téma Sibyl, bylo by na dlouhé lokte. Útěchou budiž, že v Delfách jde buď o synonymum pro pythii, nebo o odkaz k Apollónově dceři nebo kněžce jménem Fénomoé, jakési předloze zdejších pythií na způsob mytického prototypu. Mimo Delfy bývají Sibyly věštkyněmi dost jiného typu, totiž takového, že věštná moc vychází spíše z nich samotných, a vyskytují se spíše později, blíže k Plútarchově době. V delfské legendě oba způsoby věštění (z moci věštkyně a z moci obřadu) nejspíš propojuje mytická zakladatelka, ať už Métis nebo Fénomoé, takže další pythie potom mohou být obyčejné dívky nebo ženy, které při obřadu na chvíli ovládne Apollón.

Zůstaňme ještě u kontrastu mezi příjemnou krásou a běsnícími ústy. Někdy může být příjemnost krásná a hluboká, jindy povrchní až kýčovitá; podobně může být hlas věštkyně někdy docela rozumný, jen třeba tuze nepříjemný co do významu, jindy naprosto zběsilý. Plútarchos pro charakteristiku řeči věštkyně cituje Hérakleita, zlomek B 92. Teď nejde o další moje herakleitovské povyražení, neboť Plútarchos ho citýruje spíše jen jako starobylý doklad tradice, starší skoro o šest století než on sám. Jde především o frázi mainomenó stomati, „šílejícími ústy“, „běsnícími ústy“. Ta je naprosto tradiční, už Hérakleitos ji pouze cituje. Tradiční jsou i jednotlivé členy oné triády, která charakterizuje „výroky neveselé, nepřikrášlené a nenalíčené“. Od Hérakleita možná pochází jen jejich větné rozčlenění do tří souřadně vypovídaných sloves se záporkami, jak je jeho dobrým zvykem. Také bychom to mohli přeložit jako „výroky, které nejsou neveselé, nejsou líbivé, ani příjemné, a přesto působením boha dosahuje svým hlasem tisíců let.“


Tradiční býval také problém, zda Apollón věštbami promlouvá nebo spíše skrývá. Vždyť „bohové skrývají život lidí“; v tom smyslu, že lidem zůstává osud skrytý, stejně jako význam jejich činů, občas i jejich skutečné důvody. Jedno z možných řešení nabízí opět Hérakleitos (zlomek B 93), citovaný Plútarchem v témže spisku:


Vládce, jehož věštírna je v Delfách: ani nemluví, ani neskrývá, nýbrž dává znamení.“

Možná je v tom už kousek Hérakleitovy interpretace osudu a věšteb. Není to promlouvání, ale ani skrývání, jde o „značení“. Vládce Délu a Delf, tedy Apollón, „značí“, dává znamení (sémainei). To je termín věštecký, vojenský a později sémantický. Jako vojevůdce dává znamení gestem, tak bůh značí běh osudu viditelnými ději na světě. Je ovšem otázka, nakolik tím děje působí, nebo zda spíše každý z dějů používá jako značku běhu osudu; jako uzlík příběhu, skrze který se různé příběhy provazují.


Co s tím?

Zbývá popsat aspoň některé delfské věštby, včetně svérázného testu věštíren, který prý už v 6. století před n. l. provedl král Kroisos. Pak připojit nějaké antické výklady, a nakonec nesměle diskutovat, jak to „opravdu“ fungovalo.


Literatura

Pausaniás: Cesta po Řecku II. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1974. (Zvláště X,5-24; s. 271-319, i když většinou pojednává pozdější stav.)

Stefan Oświecimski: Zeus daje tylko znak, Apollo wiesczy osobiście. Staroźytne wróźbiarstwo greckie. Ossolineum 1989. (Použitelné jako mohutný odkazník na antické texty.)

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons: Archaeological sites of Delphi, Archaeological Museum of Delphi.

Datum: 19.04.2022
Tisk článku


Diskuze:

Úžasný

Pavel Holásek,2022-04-22 19:26:38

Parádní výklad, žánrově nejspíš zařaditelný jako Materials and Methods. (Případná reprodukovatelnost by asi byla silně ošemetná, ale to je ve vědě taky.)

A ta dlouhá čekací doba mi připomíná onen vtip "kouknou, Kohn, nerozptylujou mi Hospodina!"

Odpovědět

Pýthie

Tomáš Novák,2022-04-19 15:41:38

Ha, tedy něco zcela jiného než Vestálky v Římě. Ty musely být neposkvrněné, jinak byly zaživa pohřben pod zem (teoreticky, prakticky nevíme) :-)

Odpovědět

Delfy a jejich poloha

Jan Roháč,2022-04-19 12:07:53

Čistě můj osobní názor. Ono není náhodou, že Delfy leží tam kde leží. Delfy leží přímo na významném geologickém zlomu, který protíná jižní úbočí Parnasu. Krajina na jih se zde propadá o několik set metrů. Podle některých zdrojů zlom probíhá přímo pod Apollónovým chrámem, kde ho navíc křižuje menší zlom směřující z kopce dolů a ze kterého vyvěrá několik pramenů, včetně pramene Kassotis pod věštírnou. Toto je podle mne klíčové pro umístění Delfské věštírny. Už v dávných dobách lidé objevili, že taková místa mohou posloužit ke změně stavu vědomí stejně dobře jako různé drogy, monotónní zvuk bubnu a další. Senzitivní lidé na takových místech zažívají neobvyklé tělesné pocity a hypnagogické osoby snadno upadnou do stavu transu. Teď můžeme spekulovat co z trhliny pod Apolónovým chrámem unikalo. Ztotožňovat to s nějakým plynem je podle mého názoru hloupost. Pak můžeme úvažovat o různých geo(patogenních)zónách, za což klub Sisyfos hojně naděluje bludné balvany. To je ale asi tak všechno, co s tím může dělat. Víme, že zvířata reagují na zemětřesení s předstihem. Jak to dělají, když to žádné současné vědecké přístroje nedokáží? V Delfách na sebe narážejí dvě zemské desky, vytvářejí obrovské pnutí a živé organismy ta to reagují, viz pověst o objevu pukliny. Víc se asi o tom říct nedá. Existují dokonce studie o tom, že Řekové záměrně stavěli chrámy na místech tektonických zlomů.

Odpovědět


Re: Delfy a jejich poloha

Zdeněk Kratochvíl,2022-04-19 13:42:21

Podle geologů ve službách archeologů je ten hlavní zlom v soutěsce Fedriád, kudy teče Kastalský pramen. Ono je to i vidět, je obří. Pak je tam spousta lokálních zlomů, jedním teče Kassotis, chrám stojí vlastně na něm. Ten zlom je prý sice maličký, ale zvláštní co do složení hornin, navíc prý nějak neblaze seismicky rezonuje s čímci kolem, což stabilitě chrámiu neprospívalo.
Většina řeckých chrámů ovšem sleduje jiné vzorce rozmístění v krajině než zlomy. Delfy jsou v tomhle jedna z mála výjimek. Nenašel jsem hodnověrné doklady o stavbě větší části řeckých chrámů na zlomech. O zlomy přitom v Řecku opravdu není nouze.
Sám vnímám taková místa velmi silně, takže myslím, že starostí člověka je většinou udržení normálního stavu vědomí. Tedy pokud není zrovna pythií v obřadní funkci. Na podobných místech často potkávám rozličné hledače tajemna, sám se snažím tajemno spíše důkladně ředit, abych si užil nádheru přírody i památek, uchoval rozum a předešl kocovině. Rozdmýchávání tajemna máločemu prospívá. A hypotézy o fungování věšteb si nechávám na příští článek, i když to bude jen referát a částečné výklady, protože neznám žádný celkový uspokojivý výklad jedním vrzem.

Odpovědět


Re: Re: Delfy a jejich poloha

Mintaka Earthian,2022-04-20 09:31:03

Děkuji za příjemný článek.

Varianta Světa se "záhadami" mi dává větší smysl, než Svět bez nich.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace