Nezničitelné stroje z nanorobotů  
Čtyřstěny mikroskopických rozměrů budou moci vytvořit téměř libovolné zařízení a při jeho poškození budou umět nahradit zničené části. Je možné, že se přibližuje doba, kdy postava Terminátora nebude zcela nereálnou fikcí.

 Než se tato vize stane realitou, uplyne ještě hodně vody. V NASA úspěšně zatím vyzkoušeli "nanorobota" poněkud maximalistických rozměrů. Má více než půl metru na výšku. Zatím jde o jeden z prvních prototypů pro praktické vyzkoušení koncepce.

Jak nanorobot vypadá a funguje

Nanorobot v poloze těsně před tím než vykoná krok, tedy přepadne na jinou podstavu čtyřstěnu (Credit: NASA)

Nanorobot je čtyřstěn tvořený šesti nosníky, které jsou teleskopické podobně jako "zasouvací" anténa nebo nohy stativu. Natáhnutím jednoho a zkrácením dvou dalších nosníků přesune své těžiště, překlopit se, a urazit tak jeden krok. To může opakovat do "nekonečna", takže může dojít libovolně daleko a to i v terénu, který by byl pro kolová vozítka neprostupný. Samozřejmě schopnost zdolávat velká stoupání je limitovaná.

Zvětšit obrázek
Velký pokusný nanorobot při testování na drsné Aljašce (Credit: NASA)

Maxi-nanorobot byl zkoušen na Aljašce pro co nejlepší napodobení podmínek na nehostinných vzdálených planetách. Osvědčil se. Pár drobností na vylepšení by se našlo. Třeba motory teleskopických nosníků by lépe plnily funkci v jejich středu než na kraji. To je pouze záležitost konstrukce a pevnosti maxi-nanorobota než zásadní problém.





 

Pohled do budoucnosti - nezničitelné stroje
Dnes nám tento "nanorobot" nepřipadá nijak úžasný. Je velký a skoro nic neumí. Co by se stalo, kdybychom jej uměli udělat hodně malého. Dejme tomu s nosníky délky 1 mikrometr - to není vzhledem k pokroku v nanotechnologiích nic nereálného. Kromě toho, že by se uměl překlápět, by byl schopen se ve styčnících (což jsou místa, kde se nosníky spojují) spojit s dalšími nanoroboty a obsahoval by jednoduchou řídící jednotku. Potom by se čtyřstěnný nanorobot mohl stát základní stavební jednotkou jakéhokoliv stroje. Při poškození některého nanorobota, by jej mohl zastoupit libovolný rezervní. Stroj by mohl libovolně měnit tvar. NASA navrhuje, že "hejno" nanorobotů po vynesení na oběžnou dráhu mohlo vytvořit tenkou sluneční plachtu, doletět tak k Marsu, plachta by se následně "skrčila" do tvaru tepelného štítu, vnikla by do atmosféry, zpomalila by a nakonec by lehce dosedla ve tvaru padáku. Při zkoumání Marsu by si nanoroboti v případě potřeby vytvarovali velkou anténu a odeslali by data na Zemi.

Připadá vám to přitažené za vlasy? V některých ohledech určitě ano, ale myšlenka je to  geniální.

Problémy s řízením

Zvětšit obrázek
Detail styčníku nanorobota - je vidět teleskopické nosníky a lanové převody pohonu (Credit: NASA)

I když vytvoříme dokonalé nanoroboty nebudeme mít vyhráno. Musíme je donutit, aby spolupracovali. To bude vyžadovat, aby nanoroboti komunikovali mezi sebou, předávali si informace a přijímali signály od centrální řídící jednotky. Bude to složité? Nejspíš ano. Ale víme, že řídit velkou skupinu lidí složenou z individualit je obtížné, zatímco ovládat tupou masu je až překvapivě snadné. Současné řídící systémy řídí složitá zařízení složená z rozdílných celků, zatímco nanoroboti jsou všichni stejní. Tudíž nebude tak složité je přimět zaujmout požadovaný tvar, jak se může zdát.

Vzpomínám si na jeden experiment. Úkolem pro několik (větších) robotů bylo nanosit válečky náhodně rozházené po omezené ploše na jednu hromadu. Jak byste takové roboty naprogramovali? V jednuduchosti je síla. Přikažte jim, ať náhodně někam vyrazí, když narazí na váleček, tak ať jej vezmou, potom odjedou s válečkem náhodným směrem a až narazí na další váleček, tak ten svůj pustí. To je vše. Roboti nejdříve vytvořili pár shluků válečků a nakonec jednu hromadu. Stačilo využít základní zákony pravděpodobnosti a vědci si ušetřili složité programování.

Podobně se mohou chovat i nanoroboti. Zjednodušeně řečeno přikážeme určitému počtu nanorobotů, aby měl nějaký počet sousedů a dalším nanorobotům, aby měli jiný počet sousedů. Za chvíli nám nutně vytvoří požadovaný tvar. S pohybem hejna nanorobotů to bude složitější. Tady bude nejspíš nezbytná komplikovanější řídící jednotka.

Klíčová je pevnost
O tom, zda nanoroboti budou použitelní rozhodne jejich pevnost - tedy schopnost odolat vnějším i vnitřním silám. Na ni bude mít vliv pevnost samotných nosníků, pevnost spojení nosníků, pevnost spojů mezi nanoroboty samotnými a zejména schopnost udržet nastavenou délku nosníků. Předpokládám, že pevnost nosníků nebude problém. Pro opravdu nano-rozměry se nabízí využití vícestěnných nanotrubek a pro větší rozměry nebude těžké zvolit vhodný materiál. Méně snadné bude vyřešit další naznačené obtíže.

Svět plný nanorobotů
Necháme se překvapit, jak rychle půjde vývoj v této oblasti nanotechnologií. Můžeme se dočkat toho, že se začnou vyrábět nanoroboti navenek nevodiví, vodiví či polovodiví (ti nejspíš ne jako čtyřstěny) nebo s jinými specifiky a z nich si poskládáme libovolná zařízení. Koupíme si pytlík nanorobotů s řídící jednotkou, potom již jen zvolíme, čím chceme, aby byli. Jednou to bude foťák pak stolní lampa nebo dokonce telefon. A když se nám něco rozbije, jen trochu přisypeme z pytlíku.

Stránky, na kterých naleznete další informace:

Autor píše weblog o vědě a technice Techblog.

Datum: 29.04.2005
Tisk článku

Tajný život stromů - Wohlleben Peter
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 279 Kč
Tajný život stromů
Wohlleben Peter
Související články:

Bezdrátová energie pohání kardiostimulátor v králíkovi     Autor: Stanislav Mihulka (21.05.2014)
Téměř neomezený zdroj energie nejen pro nanoroboty     Autor: Martin Šrubař (19.04.2006)
Nanoauto z jedné molekuly     Autor: Martin Šrubař (17.04.2006)



Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace