Pak se z "beletristicky" pojatého úvodu přeneseme k populární vědě, přesněji řečeno k dějinám medicíny. Naše dívka nebyla osamocenou obětí. V polovině 19. století, v době, která teprve předcházela objevu mikroorganismů, umírala podobným způsobem značná část rodiček. Především ve veřejných medicínských zařízeních si infekce označovaná jako horečka omladnic vybírala krvavou daň (dnes by za takových podmínek lidé zřejmě striktně odmítali si vůbec nějaké děti pořizovat).

A proč že se naše kniha jmenuje Špinavé ruce? Protože tuto chorobu roznášeli ti, kdo měli naopak se smrtí bojovat, tedy porodní lékaři. Při vyšetřování nemocných se jim na ruce dostala příslušná nákaza a protože si mj. ruce pořádně nemyli (to se to tehdy ve školách neučilo?), šířili vesměs smrtelnou nákazu i na další pacientky. Vydavatel to v anotaci knihy označuje za "jednu z nejostudnějších epizod historie lékařské vědy".
Nyní přichází na scénu náš hrdina, mladý maďarský lékař Ignác Semmelweis. Pečlivým pozorováním odhalí příčinu choroby. Zatímco jeho kolegové blouzní o vlivu hvězd, jakémsi tajemném miasmatu, účincích počasí a geniu loci jednotlivých porodnic, Semmelweis přijde na to, že choroba se přenáší jako "mrtvolný jed" (nestačí ji označit prostě za infekční - třeba vzduchem se totiž přenos nerealizuje). Stačilo by už málo, třeba se podívat na zánětem zasažené orgány mrtvých žen pod mikroskopem... jenže k tomu nedojde. Šťastné konce se nekonají a vše se začíná podivně hatit. Semmelweis provede jakési špatně navržené a nepřesvědčivé pokusy infikovat mrtvolným jedem králíky, pak opustí Vídeň a vrátí se do Uher. Ještě jednou se zdá, že jeho hvězda stoupá vzhůru, ale následuje neodvratný pád, styky s prostitutkami, ztráta duševních schopností (která zavdá i podezření na syfilis) a na závěr nucená hospitalizace v ústavu pro choromyslné, kde Semmelweis podle všeho klade odpor a je ošetřovateli ubit k smrti. Hezký konec - blázinec 19. století byl očividně podobně nebezpečným místem jako tehdejší porodnice (respektive - že byl Semmelweis v blázinci ubit není nějaký nezpochybnitelný fakt, ale autorova hypotéza).
Medicína zatím Semmelweisovy závěry nebere na vědomí a na chorobu špinavých rukou se umírá dál. Musí teprve přijít objev mikroorganismů, ještě zemřou další tisíce žen a až pak dojde na pocty, kterých se Semmelweisovi posmrtně dostane v hojné míře. Zbývá klíčová otázka, tedy proč vlastně Semmelweisův objev nebyl tehdejší odbornou veřejností přijat. Autor knihy, profesor chirurgie na Yaleově univerzitě Sherwin B. Nuland, představuje očekávané odpovědi: Semmelweisovi nadřízení byli neschopní zpátečníci. Semmelweis byl Žid a šlo tudíž možná o antisemitismus. Lékaři prostě odmítali sami sobě přiznat, že smrt roznášeli oni sami. Pravda v této podobě pro ně byla nepřijatelná, a tak smrt raději roznášeli i nadále...

Snad v těch výkladech cítíte jakési strašné klišé (ono prvoplánově schéma "kterak zlá společnost/establishment nepochopily a zničily génia", vydávané občas za kritické myšlení), eventuálně i zakuklenou snahu všemožných alternativců očerňovat moderní medicínu. Je vlastně div, že popsaný Semmelweisův příběh není jako kladivo na medicínu používán častěji.
Autor ovšem dokáže zajít za příslušná klišé - a právě to činí knihu teprve skutečně cennou. Hlavní Semmelweisův problém (nejspíš kromě obyčejné smůly a skutečné nechuti lékařů přiznat si vlastní odpovědnost) spočíval v jeho problémových povahových vlastnostech. Do ústavu pro choromyslné patřil tak trochu po celý život. Své výsledky špatně prezentoval, choval se nepředvídatelně, a to i ke svým příznivcům. Na kritiku reagoval podrážděně, banality se v jeho očích měnily ve smrtelné urážky.
Tragédie zbytečně zemřelých žen pak v této optice spočívá prostě v tom, že s celým objevem nepřišel v Semmelweisově době někdo normálnější. Možná bychom mohli dokonce zajít ještě dál a říct, že maďarský lékař správnou příčinu horečky omladnic zdiskreditoval a její přijetí ve skutečnosti oddálil.

Můžete to brát buď jako popis "objektivní" historie, nebo jen jako jednu z možných interpretací, jak je libo. "Mnozí Semmelweisovi životopisci přirovnávají jeho životní příběh k aischylovským tragédiím, v nichž je hrdina zničen zlovolnými bohy – silami, jež nijak nedokáže ovládnout. Jeho život však spíš připomíná dramata Sofoklova, kde je hrdinův osud určován nikoli boží mocí, ale jeho zásadním vnitřním rozporem... Hrdinovu prohru nezpůsobili bohové – profesoři porodnictví; náš hrdina si ji zosnoval sám," uzavírá Nuland.

Sherwin B. Nuland: Špinavé ruce
Přeložila Marta Jakešová
Vydalo Argo a Dokořán, Praha, 2005

Úryvky z knihy jsou dostupné na www.scienceworld.cz

Kterak ruce lékaře přinášely smrt
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/BC19A739B0F42FA0C1256FE700654237

Jak si objevitel sepse sám zosnoval svůj pád
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/1E8387CA5AF27E46C1256FFA006DCADB