Na co je vědcům filosofie? Nabídka slušných odpovědí, byť občas provokativních  
Půjde o přírodovědce, zvláště o biology. Pominu leckde povinný mem o humanizaci přírodních věd. Možné odpovědi: Pro rozšíření zorného pole (to ne každý potřebuje a vítá). Pro zkomplikování otázek. Pro skeptičtější a opatrnější přístup. Proto, aby ji vědci uviděli uvnitř ve svých oborech, ne pouze jako indoktrinaci ze školení.

Začátkem května o tom mám mít přednášku na jednom semináři. V naději, že by to mohlo zajímat i část čtenářů Osla, si to tady zkouším předběžně sesumírovat, i když malinko jednodušeji a stručněji, zato s doplněním o věci, které by nemusel každý předem znát. Kontextem je dáno, že půjde o přírodní vědy, nejvíc o biologii.

 

Hetéra Fyllis si osedlala Aristotela. Jeden z častých nehistorických drbů v „životopisech“ antických filosofů. V reálu si Aristotela osedlala spíše jeho důvěra v dosah možností (logické) řeči. Stadtbibliothek Augsburg 4° Cod. H. 27, Bl. 159v, asi po roce 1500. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.
Hetéra Fyllis si osedlala Aristotela. Jeden z častých nehistorických drbů v „životopisech“ antických filosofů. V reálu si Aristotela osedlala spíše jeho důvěra v dosah možností (logické) řeči. Stadtbibliothek Augsburg 4° Cod. H. 27, Bl. 159v, asi po roce 1500. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Znění otázky je sugestivní, přesto pominu stručnou neakademickou odpověď. Je ovšem dobré si připomenout, že valná většina úspěšných vědců je bez filosofie dobře živa. Představa, že když k tomu přidají filosofii, tak se jejich život i věda zlepší, je naivní. Jak kdy. Každopádně se obojí zkomplikuje, aspoň pokud tou filosofií nemyslíme ideologii, která předstírá, že „víme, jak to je“. Někdy je ta komplikace plodná, zvlášť když je to baví.

 

Další problém je, že na otázku, na co je vědcům filosofie, odpoví každý jinak. Když už ji protentokrát položili zrovna mně, tak by si měli užít mých výhod a varovat se před mými nevýhodami. Výhodou je, že při své prostořekosti nemám potřebu recitovat leckde povinné mantry, ba poslední dobou už v akademickém rangu nemám tak moc co získat ani ztratit, což si užívám. Nevýhodou je, že ve filosofii nejspíš nereprezentuju mainstream, přestože mainstreamovou přírodovědu ctím. Ve filosofii se ovšem nějaký konsenzuální hlavní proud těžko hledá. Jednotlivé „školy“ se chovají jako sociální bubliny, které si vystačí, můžou se legitimovat řadou projektů i zvučných jmen a mnohdy i konstrukcemi dějin filosofie tak, aby vrcholily právě u nich. Přesto může být kontakt s filosofií užitečný, možná dokonce právě proto, pokud si dokážeme uchovat širší pohled napříč alespoň částí dotyčných bublin. Je to cvičení v pluralitě myšlení. Nehodlám ovšem hlásat heslo „Filosofie do každé rodiny!“

V našem systému vzdělávání a bádání je filosofie (dle mého mínění bohužel) zařazena mezi humanitní vědy. Otázkou je už to, zda filosofie může být věda, případně v jakém smyslu slova, natož humanitní nebo společenská. Myslím, že filosofii to nesvědčí, i když je to pořád lepší, než zařazení filosofie jako předstupně před teologii ve většině středověkých škol.

Snad je filosofie spíše něčím mezi vědou, uměním a náboženstvím (nebo ateismem), a různé ty „školy“ se mezi sebou liší svou pozicí uvnitř tohoto pomyslného trojúhelníku, k čemu z toho mají blíž a k čemu dál. Navíc tím, kterou konkrétní vědu máme především na mysli, podobně s žánrem umění a s náboženstvím (nebo ateismem) a jeho verzí. Nejsem sám, kdo si něco takového myslí, ale je to menšina. Je také na pováženou říkat něco takového nahlas, neboť to hrozí vypadnutím z akademické nomenklatury, která je stavěná pro filosofy maskované do role humanitních vědců, byť by třeba bádali o přírodě nebo o přírodovědě. Za další paradox považuji, že i v pojetí jedné z humanitních věd si některé typy filosofie dále podržují pyšnou aristotelskou iluzi, že filosofie je nadřazena (ostatním) vědám.

 

Smysl

Na otázku, zda příroda má smysl, se těžko odpovídá. Kladná odpověď bude následována otázkou „jaký?“, na kterou nelze odpovědět jinak než soukromě, resp. nábožensky, v nejhorším případě ideologicky. Záporná odpověď otevírá invektivu, proč že se tím tedy zabýváme. Když místo přírody dosadíme svět nebo život, dopadne to stejně. Asi je lepší nechat to otevřené a s potěšením sledovat běh světa.

Věda, a zvláště přírodověda, čelila už v raném 20. století kritice, zvláště od fenomenologů a existencialistů, že „pomíjí otázku smyslu“. No, jak by mohla pracovat jinak? Smysl není možným objektem vědění, natož vědeckého.


Představa, že filosofie je doménou smyslu, málem „smyslu života“, je ošidná. Při našem poznávání bohužel zaměňujeme smysl za účel, navíc ještě lokální účelovost za globální. Z touhy po smyslu podaném na talíři se rychle dostaneme pod knutu naordinovaných cílů a „správných“ prostředků k nim. Pokud kdo touží po nějakém alespoň orientačním výroku o „smyslu života“, tak jej docela šikovně vyjádřil například Kléméns z Alexandrie: Láska a poznání. Obojí lze ovšem vykládat různě, naštěstí. A už Hérakleitos prý říkal (A 21), že jde o příjemnost, ve významu příjemného rozpoložení, potěšení (euareskésis).

 

Pravda a předsudky

Pravda je slovo velice nadnesené, nejstarší filosofové s ním zacházeli opatrně, pokud vůbec. Později vznikla představa, že ve filosofii jde o pravdu – a ve vědě přece taky. Zvláště užití v plurálu bývá ošemetné, o různé ty „pravdy“ scholastiků nebývá moc co stát, ve vědě to v hoších případech může skončit podobně.


Spíše jde o vyrovnávání se s předsudky a podobnými limitacemi poznání i života. Všichni víme, že předsudky jsou špatně. Jenže to víme jenom o těch předsudcích, v jejichž moci zrovna nejsme, a vidíme, jak jiným vadí, omezují je. Ty naše patří k samozřejmým předpokladům života i poznání. Těch se zbavovat nechceme, bolelo by to, navíc nějaká nepříliš rozviklaná východiska potřebujeme. Občas je však dobré se na ně podívat, pokud máme odkud. V tom může filosofie prospět, když místo monopolu na pravdu umožní kritičtější pohled, byť třeba jenom stereoskopií různých filosofických nauk („škol“). Zbavování se předsudků, spíše jejich nahrazování méně škodnými, je společným jmenovatelem rozvoje poznání a svobodnějšího života.


Pocit, že poznáním saháme na skutečnost samu, je krásný až opojný, bohužel však občas ošidný. Zvláště v kolektivním provedení se může obrátit v sebe-utvrzování sociální bubliny, někdy až agresivní. Proto je filosofie také nebezpečná, neméně než řada vykřičených produktů přírodních věd.

 

Metodologický exkurz

Ve vědě důvěřuj limitovaně, občas ověřuj, občas zkoušej falzifikovat! Ve filosofii taky, i když tam bývají s falzifikací problémy, právě proto to není tak úplně věda.


Už Aristotelés byl přesvědčen, že jeho „předchůdci“ se trefovali jen výjimečně, díky genialitě a šťastné náhodě, zatímco on přinesl metodu, která každému aspoň trochu schopnému a pilnému umožní rozvíjet vědu. Začala „vědecká práce“, bohužel i ve filosofii. Scholastikou nahromaděné podivnosti zkusil korigovat Descartes a navrhl jinou metodu. Jenže taky vymyslel subjekt, takže ještě větší zmatek pak zkusil napravit Comte.

Litografický portrét podle daguerrotypie z roku 1849. Maison d'Auguste Comte, Paris. Kredit: Johan Hendrik Hoffmeister, Wikimedia Commons. Public domain.
Litografický portrét podle daguerrotypie z roku 1849. Maison d'Auguste Comte, Paris. Kredit: Johan Hendrik Hoffmeister, Wikimedia Commons. Public domain.
Karl Popper patnáctiletý, nejspíš ve Vídni. Kredit: Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Karl Popper patnáctiletý, nejspíš ve Vídni. Kredit: Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

August Comte (1798-1857, pěkný referát je i na české Wikipedii) formuloval „tři stádia“ cesty poznání: od mýtu, přes metafyzickou filosofii, k pozitivní (vědě). Zvláště inspirativní je jeho dělení věd podle míry „organicity“, například fyzika i chemie jako anorganické vědy a biologie jako organická věda.


Comte nebyl žádný akademik, ale horlivě upřímný badatel, kritizující formalismus a předsudečnosti dobové filosofie i vědy. Po jeho smrti se ovšem „pozitivismus“ stal hlavním motorem formalismů od akademické sféry po základní školy. Rozsáhlé (zne)užití v popularizaci a ve školství, zvláště v nižším, pošramotilo pověst „pozitivní filosofie“. Pak je Comte za naivku, který si myslel, že „věda ví“. On sám měl jiné úlety, například zavedl Náboženství humanity (jeho reformou je v USA a v Brazílii „Pozitivistická církev“) i s kultem svaté Klotildy (Clotilda de Vaux, 1815–1846). Nejsem vyznavačem Comta, ale přesto ho musím hájit proti řadě jeho následovníků i kritiků.


Karl Popper (1902-1994) prohlásil: „Pozitivismus je mrtev. Ptáte se, kdo ho zabil? Já.“ Sebevědomí mu nechybělo, ale docela se trefil. Finta je nečekaně jednoduchá, týká se vztahu teorie a empirických dat. Comte požadoval verifikaci hypotézy opakovaným měřením. To sice nebývá na škodu, jenže nikdy nemáme úplnou jistotu, verifikace nikdy není úplná, to plyne z povahy empirické vědy, což věděl už Aristotelés. Comte samozřejmě taky, ale přesto tenhle moment zdůraznil. Stokrát je lépe než jednou, i když lepší desetkrát pořádně než stokrát nepořádně, ale nějaký zádrhel se může vždycky objevit.


Popper provedl formální otočku z verifikace na falzifikaci. Máme nějakou teorii (dokonce jsme zkusili i řadu verifikací), ale za vědeckou ji považujeme jenom tehdy, když dává také návod na své vyvrácení nebo opravu, tedy na případnou budoucí falzifikaci, nejlépe měřením. Je to jedno z rozumných vyjádření povahy vědeckých teorií, skoro ve smyslu údajně Churchillova vtipu o demokracii: Je to zlé, ale cokoli jiného bylo ještě horší. Ta vědecká teorie naštěstí většinou není tak zlá, hlavně však zrovna nemáme lepší. (Portrétů Karla Poppera ve stařeckém věku je všude fůra, tak jsem pro kompenzaci vybral fotku z jeho patnáctin. Nepůsobí jako dítě, spíše jako mladý muž na startu zářné kariéry.)

Bruno Latour roku 2005. Kredit: Jerzy Kociatkiewic, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Bruno Latour roku 2005. Kredit: Jerzy Kociatkiewic, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

 

Na konec tohoto exkurzu nutno zmínit, že filosofii hrozí také to, že bude redukována na metodologii vědy. Naštěstí víme, že radit vědcům, jak mají pracovat, by bylo horší než role kibice. Ten by na rozdíl od metodologa uměl aspoň trochu hrát. Některé metody jsou dobře vyzkoušené, jsou to přímo metodiky. Přesto (ač toho pána moc nevyznávám) lze občas doporučit i Feyerabendovu „anti-metodu“ (z knihy Against method): Jak to zrovna jde!

Další hrozbou, tentokrát pro vědu, je plné uplatnění klasifikace filosofie jako společenské vědy. Pak si někteří filosofové nedávné a naší doby myslí, že výsledky přírodních věd jsou dané sociálně (asi jako podle některých pohlaví). V méně karikované podobě to prezentoval například Bruno Latour (1947-2022): „Objekty vědecké studie jsou sociálně konstruované uvnitř laboratoře a nelze jim přisuzovat existenci mimo instrumenty, které je měří, a mimo mysl, jež je interpretuje.“ Ne že bych to vyznával, ale ve smutných případech tomu bohužel nějak podobně bývá.

 

Přeceňování teorií, nedocenění bohaté zkušenosti a úskalí statistiky

Popperův obrat ovšem (podle mého mínění) přecenil a dále zúžil roli teorie, viz článek Theórie. Když při práci falzifikujeme nulovou hypotézu, většinou statisticky, tak se ukolébáme hodnotou 0,95 (nebo dokonce 0,98, fyzici pro sichr 5 sigma). Nic proti statistice, naopak, jenže z ní plyne např. to, že s pravděpodobností 0,05 je to jakkoli jinak, ba že je to výpověď o daném souboru dat ve vztahu k nějaké formální teorii, nikoli o jednotlivých případech. Soubor dat nějak reprezentuje skutečnost, doufejme že ne výběrově a ne artificiálně. Vedle falzifikace nulové hypotézy by byla zajímavá případná falzifikace konkurenčních hypotéz.


Skutečná spolehlivost teorie je krom statistiky opřená taky o bohatou a důvěrnou znalost dotyčné empirie a jejích kontextů. Také o kontexty dalších teorií, včetně těch, díky nimž jsme experiment nebo pozorování postavili, plus o kontexty jejich praktického fungování. Funkčnost je ovšem pro řadu filosofů málo, není pro ně dost důstojná. Filosofie by ovšem mohla do funkčnosti zahrnout i mimovědecká a ne-technická lidská fungování, a ptát se po jejich spojitostech, nespojitostech a omezeních.

 

Otázky po předpokladech a pochybnosti

A jsme zpátky u předsudků. Co jiného jsou naše (dosud nefalzifikované) předpoklady? Rozumný vědec vrtá do předpokladů spíše tehdy, když mu vyjde něco nečekaného. Většinou je to bohužel znak nějaké chyby, nikoliv zásadního objevu. Naštěstí ne úplně vždycky. Pochybnosti o předpokladech a kontextech dobře chodících postupů většinou nebývají plodné, i když výjimečně být mohou. Naměřená nečekaná hodnota, častěji spíše nový pohled na standardní východiska, který odchylné hodnoty předpoví, může být zdrojem paradigmatického objevu! Ne každý však je Einstein a podobné průlomy se nedějí každý den.


I mimo vědu to v životě lidském chodí podobně. Filosofické otázky ovšem není dobré klást před mytím nádobí, protože jinak se druhý den to zaschlé myje hůř. Nevhodně šťouravé nebo kontextově nemístné otázky nám život spíše komplikují, i když bez hloubavých až svatokrádežných otázek bychom žili ještě hůř.


Část filosofů je hnána pudem hledání odpovědí na otázky. Jiná část filosofů (podle mě rozumnějších) se napřed zastaví u toho, proč vlastně tu otázku klademe, co si od toho slibujeme, a proč ji klademe zrovna takto a těmito slovy, zda by třeba jiná formulace nebyla plodnější.

 

Poznávací redukce

Někteří filosofové vyčítají vědě reduktivní povahu poznání. Ano, fyzik nahradí předmět hmotným bodem, aby mohl spočítat jeho pohyb. Ví, že v reálu je to složitější, část toho pak dokáže taky spočítat. Podobně s délkami a ostatními veličinami. Není důvod k urážkám, že hodnotu člověka redukuje na hmotnost 75 kg a délku 1,85 m, chemik třeba na pH povrchu 5 a popis metabolismu. Pro ty úlohy, které fyzik řeší, je všechno ostatní (a většinou mnohem důležitější) momentálně jedno. Z toho neplyne, že fyzika je věda o všem nepodstatném, nýbrž to, že tvrdou askezí redukce na veličiny dokáže hodně zajímavě popsat mnohé děje ve světě. Že současně probíhají i děje, jejichž adekvátní popis je jiný, to každý ví. Fyzika nevylučuje ani poetiku, pouze ji nezkoumá.


Problém nastane v okamžiku, kdy vědec zapomene na to, že pracuje s poznávacími redukcemi a považuje je za celek skutečnosti samotné. Může se to stát. Bohužel se to zvláště často děje řadě filosofů, a ještě si přitom říkají, že na rozdíl od přírodovědců myslí nějak extra. Například redukce čehokoli na „jsoucno“ je ještě tvrdší než na fyzikální veličiny, navíc je zhola neužitečná. Naštěstí máme i jiné typy filosofie.

 

Péče o kult objektivní reality

Většina vědců chce poznávat objektivně, dokonce poznávat objektivní skutečnost. To lze ctít, jenže dva se neshodnou, co je objektivní, ani co je skutečnost. Většinou tuto neschopnost maskujeme cizím slovem: objektivní realita. Když naopak přeložíme i slovo „objektivní“, tak je to „předmětná“. Tohle je sice jen zjednodušující hrátka, málem trapně etymologická, nicméně velká část vědy se opravdu vyřádí právě na tom, aby nějaký výsek přírody vycválala do podoby řádných předmětů, které se chovají vypočitatelně, někdy doslova. Nemusíme se obávat, že by se tím ty ostatní dimenze přírody vytratily, pouze zrovna nejsou středem zájmu dotyčné teorie. (Takovou obavu někdy probouzí školství a část popularizace, když vědecké teorie prezentuje jako skutečnost samu, nikoli jako krajně zajímavý a užitečný reduktivní popis.) Časem se snad jinému vědci povede drezůra kusu přírody na složitější předmět, nebo alespoň pro změnu na jiné předměty. Myslím si, že předmětná skutečnost je výsledkem poznávacího uchopování přirozeností, ale to už bych tady kázal z připravované knížky Příroda a věci.


Pokud chceme kterékoli přírodovědecké teorii opravdu porozumět, tak nestačí pochopit její formalismus, ale potřebujeme i hojnou a důvěrnou zkušenost s jevy, které popisuje, a taky důkladnou zkušenost s postupy, jakými provádí drezůru předmětů, jak ze zkušenosti vydobývá data. A jsme zpátky u chvály empirie, obyčejné i vědecké.

 

Část „filosofických problémů vědy“ je pouze nešťastná umělotina

Aristotelés a Fyllis v celé nahotě, dřevořez z roku 1515. Kredit: Hans Baldung Grien, Wikimedia Commons. Public domain.
Aristotelés a Fyllis v celé nahotě, dřevořez z roku 1515. Kredit: Hans Baldung Grien, Wikimedia Commons. Public domain.

Z dlouhých dějin filosofie pochází také vrstvy usazenin v podobě ikonických pojmů, někdy přímo zkamenělin. Mezi méně krásné z nich patří kromě jsoucna třeba podstata, subjekt, vědomí, svobodná vůle. Laici podle těchto slov rozpoznávají filosofii, zatímco věda s nimi může mít zbytečné problémy. Odpovědná a opatrná dekonstrukce těchto ikonických pojmů je na dlouhé lokte, takže představím jen náčrty.

 

Řada jazyků používá při větné syntaxi participia, třeba „jsoucí“. Přidáním určitého členu z nich lze učinit substantiva, například „jsoucno“. Čeština to nepotřebuje, stačí říci „je“, ale s vědomím, že to podle kontextu může mít různé významy, od pouhé větné spony (sníh je bílý) po existenci, tedy že něco je.


Podstatu Aristotelés definoval jako to, co trvá při změně akcidentů, přibližně vzato vlastností. Pěkná je představa jabloně, trvající v různých podobách v průběhu vegetačního cyklu a svého života. Jiná užití jsou méně pěkná. Navíc se nám sugeruje, že něco takového vždycky je, jinak by vlastnosti neměly nositele, ba že je to důležité, z čehož pochází zlidovělý význam slov podstata, podstatný. V normální řečtině to býval statek (úsia), dům s polem a dobytkem.

Subjekt byl velice dlouho čistě gramatickou kategorií, totiž podmět věty, zatímco objekt byl předmětem věty. Pak se to zkomplikovalo, až ideologizovalo, ale významem „podmět“ si občas můžeme stále pomoci.


Vědomí je užitečná kategorie pro odlišení od stavů bezvědomí, zatímco jeho substantivizace bývá zrádná. Někteří je tahali i do kvantové fyziky, kde opravdu není potřeba a zaclání.

Svobodná vůle je užitečný právní pojem pro odlišení od vynucené smlouvy nebo závěti. Pro většinu kultur je svoboda také cosi jako posvátné slovo. Taková slova jsou zvláštní tím, že z nich neumíme pořádně vydat počet, užíváme je co do významu jaksi na dluh. (Podobně třeba slovo láska nebo náboženské výrazy.) Naše kultura převzala latinskou sázku, když svobodu svěřila vůli, z Řeků by to napadlo málokoho.

Tahat takováto slova do přírodovědy k ničemu užitečnému nevede. Leckdo je pak zbytečně nešťastný z toho, že ve vědeckém popisu světa nehrají roli.

 

Pro biology

Než v závěru vyznám, že novodobá biologie je možná filosofičtější, něž valná část filosofického provozu, tak si přece jen dovolím pár knížecích rad.

Občas se škodolibě říká, že biologie je spíše nekrologie, neboť zkoumá vše možné, jenom ne život, spíše stopy po životě. S tím souvisí i problém, že nemáme žádnou konsenzuální definici života. Samozřejmě se mluví o metabolismu, rozmnožování, genech atd. Často se opomíjí kombinace tíhnutí k příjemnosti s pudem sebezáchovy, časnost, plus schopnost živáčků chovat se lokálně účelově, aby si užili a oddálili svůj konec, někdy s paradoxem užít si i za cenu zvýšení rizika. Zkoumáme fototaxi a chemotaxi, ale co když jsou to příklady jakési obecnější „libotaxe“, touhy po příjemném? Nejeden filosof mě varoval před srovnáváním chemotaxe s lidským „vědomým rozhodováním“, které se prý děje „na základě svobodné vůle“. Jenže, čím se cesta do hospody liší od chemotaxe? Možná jen tím, že bakterie to dělají tišeji, zatímco my diskutujeme o důvodech.


Živáčkové jsou tělesné povahy, nikoli povahy formálně pojmové. My jsme ovšem zděděný pojem „duše“, jenž kdysi byl synonymem pro život, předělali do významu málem spiritistického a v kontrastu vůči takové specifické „duši“ jsme zapomněli na tělesnou povahu života. Řadě lidí dělá problém identifikovat se tělesně, říkají „se svým tělem“, jenže už výraz něčí (živé) tělo je nadbytečný, vždyť je to on.

 

Neplní v naší době přírodověda část role filosofie, která se jí vzdala?

Upozorňuju, že je to provokace. Nemyslím ji v duchu (neo)pozitivistické představy, že věda zastoupí roli filosofie. Spíše tak, že velká část filosofie se sama vzdala řady tradičních filosofických témat, zvláště přírody a přirozeností. Už při sokratovském nebo sofistickém „obratu k věcem lidským“. Přirozenost pak byla redukována na málem esenci atd. Myslím si, že takto opuštěný prostor naštěstí alespoň zčásti obsadili někteří z významných přírodovědců novověku.

Jako příklady snad stačí jména tří autorů, které považuji za nejvýznamnější filosofy novověku: Galilei, Darwin a Bohr. Každý z nich představil jiný typ konfliktu s přežívající tradicí scholastiky a otevřel svobodnější a plodnější možnosti myšlení. Jeden matematizací fyzikálních jevů, druhý zhodnocením vztahů historie přírody a výběrového efektu, třetí osvobozením od představy lokalizovaných podstat a identit. První také znovu zcelil pozemský a nebeský svět, druhý zasadil člověka zpátky do přírody a třetí znovu ukázal místo náhody jako konstituentu zákonitostí. Nejde o kult těchto tří lidí, jsou pouze výraznými příklady.

Proto přinejmenším fyzikům a biologům spíše závidím jejich filosofické možnosti, než abych je příliš poučoval. Mají filosofii doma snad v lepší kvalitě než leckde jinde.


Čtenářům Osla, kteří dočetli až sem, se omlouvám za dlouhý, provokativní a komplikovanější text, a slibuji, že to nehodlám v dohledné době opakovat.


 

Literatura

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.

Datum: 22.04.2023
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz