Nemea – princátko Ofeltés, Diův chrám a dávné památky  
Málo očekávaný příklad toho, jak také může vypadat hrdina. Drobná pocta princátku zabitému hadem a úvodní orientace na místě nemejských her na Peloponésu. Nečekaně i s příkladem antické magické kletby.

Nemea na Peloponésu je známá výtečným vínem (viz článek Víno v egejském prostoru od doby bronzové po dnešek) a tím, že zde prý Héraklés kdysi přepral lva. Krom toho se tu konaly nemejské hry. Je na místě představit Ofelta, k jehož poctě se tyto hry konaly, a zmínit další pozoruhodnosti tohoto posvátného místa. K ostatnímu se snad dostaneme jindy. Místo najdeme 20 km na JZ od Korintu, resp. 15 km SZ od Mykén, obojí míněno vzdušenou čarou, reálně je to vzhledem ke kopcovité krajině o něco dál.

 

Ofeltés

Figurka malého chlapce, asi Ofeltés. Drobná terakota ze svatyně héroa Ofelta, asi z klasické doby. Nemejské archeologické muzeum, TC 117. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Figurka malého chlapce, asi Ofeltés. Drobná terakota ze svatyně héroa Ofelta, asi z klasické doby. Nemejské archeologické muzeum, TC 117. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Figurka malého chlapce, nejspíš Ofeltés. Drobný bronz z helénistické doby. Nemejské archeologické muzeum, BR 671. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Figurka malého chlapce, nejspíš Ofeltés. Drobný bronz z helénistické doby. Nemejské archeologické muzeum, BR 671. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Začneme představením héroa. Ano, byl opravdu ctěn jako hrdina, byť se dožil přibližně asi jednoho roku. Kultovní titul hrdina (héroós) nutno chápat tak, že jde o člověka nějak zapleteného do příběhu bohů, většinou tragicky. Na místě kultu se našlo několik figurek, které nám přibližují jeho podobu. Ukazuji z nich jenom dvě nejlépe zachované, z různých materiálů a různých období řecké antiky.

Miniaturní nádobíčko ze svatyně héroa Ofelta, klasická doba. Nemejské archeologické muzeum, skříň 4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Miniaturní nádobíčko ze svatyně héroa Ofelta, klasická doba. Nemejské archeologické muzeum, skříň 4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Posvátný cypřišový háj a torza sloupů. Pohled od Diova chrámu. Nemea, hlavní archeologický areál. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Posvátný cypřišový háj a torza sloupů. Pohled od Diova chrámu. Nemea, hlavní archeologický areál. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kloučkovi bylo obětováno množství hraček. Samozřejmě terakotoví koníčci, ale našlo se tu i miniaturní nádobíčko.

Teď byl měl přijít hrdinský příběh. Pro začátek ocituji, jak jej v 2 století n. l. popsal Pausaniás (Cesta po Řecku II,15,3, přeložila Helena Businská):


Kolem chrámu je cypřišový háj a tam prý jednou chůva odložila Ofelta do trávy a toho pak usmrtil had... Tam je také Ofeltův hrob, kolem něho zídka z kamenů a uvnitř okrsku oltáře. Je tu také nasypaná mohyla, památník Lykúrga, otce Ofeltova.


Jenže to zatím vypadá málem na zanedbání péče a nešťastnou náhodu. V řeckém pojetí je ovšem náhoda nejmocnějším nástrojem osudu a celý ten příběh má spoustu kontextů, které je teď nutno podstatně zkrátit. Ta chůva se prý jmenovala Hypsipylé. V Ofeltově svatyni se našla i její soška jak chová malého Ofelta. (Pochází snad už z konce archaické doby, jenže je notně erodovaná.) Hypsipylé byla původně princezna, až na ostrově Lémnu. Na Peloponésu, navíc v roli služky, se ocitla proto, že nedržela partu s lémskými ženami, které povraždily své muže. A Ofelta na chvíli odložila na zdánlivě naprosto bezpečném místě proto, že ji kolemjdoucí požádali, aby jim ukázala, kde najdou pramen. Byli to všem vojáci na bezbožném tažení sedmi proti Thébám. Atd., atp. Ofeltés se prostě stal obětí zápletky, která přesahovala nejen horizont jeho raného dětského vnímání, ale také myšlenkový horizont jeho chůvy i jeho královské matky.


Cypřišový háj tam opravdu je, dokonce na místě, které Pausaniás popsal. Od místa, kde byla odkryta Ofeltova svatyně je vzdálen skoro 200 metrů, je blíže Diovu chrámu, jak Pausaniás píše. Nejspíš ho v té lokalizaci udržují archeologové, ale možná už před nimi místní lid, dbalý nejedněch zbožných tradic, také kvůli kvalitě vína. Jedna z vinic bezprostředně sousedí s archeologickým areálem.


Příběh bývá někdy vyprávěn tak, že veliký had Ofelta zardousil. To by mělo řadu mytických paralel, ale nejspíš jde o prastarou představu hadích smyček jako smyček osudu, možná také ve spojení s podivným kroucením hada po uštknutí. (Párkrát jsem to viděl u českých zmijí a přinejmenším na člověka s fobií z hadů ty pohyby po uštknutí nepůsobí dobrým dojmem, i když neuštkly mě.) Nutno dodat, že s nemejskými hady opravdu nejsou žerty, jsou tam početnější, větší, jedovatější a méně plaší, než jsme od nás zvyklí. V kulturní krajině je to poměrně překvapivé.

Severozápadní roh Ofeltovy svatyně roku 1991. Kredit: Mark Landon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Severozápadní roh Ofeltovy svatyně roku 1991. Kredit: Mark Landon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nemea, prostor Ofeltovy svatyně, stav roku 2020. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nemea, prostor Ofeltovy svatyně, stav roku 2020. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z Ofeltovy svatyně nezbylo prakticky nic, jen rantl zdi a něco kamenů. Identifikace je potvrzená nálezy sošek a hraček. Žádný reálný dětský hrob z pozdní doby bronzové se tu nenašel, alespoň nakolik vím. To je v řádu očekávaného. Prostor byl v průběhu antiky přestavován.

Olověný plátek popsaný kletbami. Nemejské archeologické muzeum, IL 372. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověný plátek popsaný kletbami. Nemejské archeologické muzeum, IL 372. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Je na čase narušit dojemný příběh drsnou realitou. V helénistické době, zvláště ve 3. století před n. l., chodily k Ofeltově svatyni také ženy s prosbami o odvrácení pozornosti jiné ženy od určitého muže. Nevíme, jestli to byly žárlivé manželky nebo milenky. Víme však, že nešlo o jen tak prosby, nýbrž o magický obřad odvrácení výslovně jmenované sokyně od jmenovaného muže. Ženy sem přinášely menší olověné plechy popsané kletbou. Plech propíchly hřebíkem a pohřbily v obětní jámě jako do hrobu. Našlo se jich vícero. Jeden z textů ocituji jako typický příklad:


Odvracím Eubúlu od Ainea, od jeho tváře, od jeho očí, od jeho úst, od jeho hrudi, od jeho duše, od jeho břicha, od jeho penisu, od jeho zadku, od celého jeho těla. Odvracím Eubúlu od Ainea.


Ve snaze lokalizovat duši (viz článek Vnímání lidské figury v homérské době a „psychofyzické orgány“) v pojetí tohoto magického textu jsem se pustil do okolních slovíček, ale jsou podivná. Snad je duše (psyché) umístěna někam na dolní konec hrudníku nebo těsně pod něj, možná je míněn solár (solar plexus). Ta hruď jsou spíš prsa, možná dokonce bradavky, byť mužské. Břicho je spíš žaludek nebo co, asi zástupně za tuto část těla. A tím zadkem je nejspíš míněn konečník. Je to všechno hodně konkrétní, ale v jakési obtížně srozumitelné hantýrce. Na závěr se opakuje úvodní adresný záměr.


Chudák Ofeltés s tím zřejmě neměl společného nic víc než jenom to, že hrobům héroů byl připisován také magický význam. (Doufám, že ctěné čtenářky nepodlehnou pokušení tuto magickou metodu aplikovat a nebudou zamořovat olovem hrobečky nemluvňat ani hrobky dospělých hrdinů.)

 

Diův chrám

Nemea, Diův chrám, 330 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nemea, Diův chrám, 330 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nemea, Diův chrám, 330 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nemea, Diův chrám, 330 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Už při pohledu z dálky vévodí hlavnímu nemejskému areálu rozsáhlé torzo Diova chrámu. Byl postaven v dórském řádu v době kolem roku 330 před n. l. V jeho bezprostředním okolí jsou stopy po starších památečnostech. I tento chrám měl samozřejmě předchůdce, dobře dokumentované jsou zbytky stavby z ranější klasické doby.

Sestup do nitra chrámu Dia Nemejského. Takovýchto prostavěných zákoutí je tam několik. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sestup do nitra chrámu Dia Nemejského. Takovýchto prostavěných zákoutí je tam několik. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověný pásek s nápisem, asi z chrámu, kolem 330 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, IL 90. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověný pásek s nápisem, asi z chrámu, kolem 330 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, IL 90. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám byl koncipován poměrně složitě, což se snažím dokumentovat pohledem do jeho vnitřních a hlubších prostor.

V místním muzeu, které je hned za vchodem do hlavního areálu, lze vidět řadu konstrukčních prvků i drobných darů. Představený olověný pásek s nápisem nejspíš není magický, nýbrž slušně votivní nebo popisný. Taky je na rozdíl od těch výše představených čárů provedený profesionálně, prostě líp vypadá, přestože je o něco málo starší. Jsou tu k vidění i architektonické prvky ze staršího Diova chrámu, přibližně z roku 410 před n. l.

Zatím jsme v tomto archeologickém areálu přeskočili lázně pro atlety a úplně jsme vynechali nedaleký areál se stadionem. Časem to napravíme.

 

Nemea prehistorická

Torzo neolitického (nebo chalkolitického) idolu, mramor. Tsoungiza, 5800/4500 až 3100/3000 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, 1297-8-1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Torzo neolitického (nebo chalkolitického) idolu, mramor. Tsoungiza, 5800/4500 až 3100/3000 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, 1297-8-1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Torzo figurky ženské postavy, drobná terakota z pozdního neolitu. Flious (Fliús), 4500 až 3200 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, MN 963. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Torzo figurky ženské postavy, drobná terakota z pozdního neolitu. Flious (Fliús), 4500 až 3200 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, MN 963. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velká mísa a naběračka, raně heladská keramika II. Tsoungiza, 2650-2400 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, 1948-2-4, 1948-2-2. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Velká mísa a naběračka, raně heladská keramika II. Tsoungiza, 2650-2400 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, 1948-2-4, 1948-2-2. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zdálo by se, že všechno, co zde vidíme, je na poměry Peloponésu poměrně pozdní. To je ovšem výběrový efekt a optický klam. Místo je opravdu prastaré, s kontinuitou od neolitu, i když se v průběhu dob centra osídlení i kultu mírně stěhovala v rozsahu asi 1 km. Skoro hned za hlavním areálem se zvedá pahorek Tsoungiza s úžasným profilem téměř souvisle od neolitu po mykénskou dobu, tedy po pozdní dobu bronzovou. Z neolitické vrstvy tady představuji dva „idoly“ z různých materiálů. Významná neolitická vrstva je taky ve Flious (Fliús, tedy ve Fliutnu), 3,5 km odtud.

 

Pahorek Tsoungiza je slavný také nálezy importů z Kyklad rané doby bronzové, včetně fragmentu „pánvičky“. Ty teď necháme spát, protože památek starokykladské kultury jsem už čtenářům Osla ukazoval docela hodně. Raději teď představím časově synchronní „raně heladskou kulturu“, která v rané době bronzové fungovala v jižní až jihovýchodní části pevninského Řecka. Svým rázem je malinko humpoláčtější než starokykladská, zvláště pokud jde o práci s kamenem, zato je prostorově víc rozšířená. Mezi těmito kulturami jsou vztahy, i když pořádně nevíme jaké. Zřetelné jsou jen importy, exporty a výtvarné i řemeslně technologické vlivy oběma směry. Importy z Kyklad jsou ovšem na pevnině víc ceněné než v opačném směru, soudě dle rangu nálezových míst.

Velká mísa s naběračkou snad zřetelně ukazují, že i tato kultura dokázala vyrábět účelné a pohledné věci.

Mykénský zlatý pečetní prsten s rytinou spřežení. Aidonia, kolem 1500 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, MN 1005. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mykénský zlatý pečetní prsten s rytinou spřežení. Aidonia, kolem 1500 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, MN 1005. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mykénský zlatý pečetní prsten s rytinou procesí žen nesoucích květiny. Kroužek je zdobený granulací. Aidonia, 1500 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, MN 1006. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mykénský zlatý pečetní prsten s rytinou procesí žen nesoucích květiny. Kroužek je zdobený granulací. Aidonia, 1500 před n. l. Nemejské archeologické muzeum, MN 1006. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nemejské archeologické muzeum vystavuje také dva mykénské zlaté pečetní prsteny, které musím ukázat. Pocházejí z Aidonie, vzdálené odtud asi 15 km, z doby kolem roku 1500 před n. l. Nicméně jsem si je nedokázal opustit. To jsou už řecké práce z pozdní doby bronzové, inspirované krétskými Minojci.

 

Kombinace vinic, prastarých památek, hadů a ještěrek tady našinci připomíná znojemskou vinařskou oblast, i když je to tu položené o dost výš, taky jsme podstatně jižněji. Nemejské víno je chápané jako vysočinské, málem podhorské, to mu dodává zvláštní chuť a vůni. Kvůli chuti vína se tady nehubili ani jedovatí hadi, což přetrvalo dodnes, nyní je to přetlumočeno ekologickými a ochranářskými motivy.

 

Místo literatury

Fotogalerie nemejských archeologických areálů

Fotogalerie Archeologické muzeum v Nemei

Datum: 19.06.2023
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz