Zrození Afrodíty z mořské pěny  
Bohyně vítaná bohy i lidmi se zrodila v moři, a to následkem pádu Úranova mužství po zmrzačení Kronem. Díky tomuto pádu z nebe se narodila z „mořské pěny“ a doplavala na Kypr, kde se osušila, oblékla, upravila a vyrazila mezi lidi. Od té doby spolu s Erótem vládne lidské erotice. Její zbraně jsou mocné.

Afrodíté je vítaná a všem příjemná bohyně, ráda se druží s bohy i s lidmi a ráda přichází do měst. Její původ je ovšem zvláštní. Afrodíté je starší než sám Zeus, pochází už od Úrana (viz článek Gaia a Úranos). Její matkou však není Gaia, nýbrž moře, v řečtině je moře (thalassa) ženského rodu. Hésiodova Theogonie (Rození bohů) líčí, jak Kronos na radu Gaie uťal srpem Úranovo pohlaví a tím zbavil Zemi nadvlády Nebe. Není zřejmé, co přesně Úranovi useknul, nejspíš všechno. Něco dopadlo na pevninu, kde se z krůpějí krve zrodily Erínye a snad ze spermatu Giganti. Něco do moře, kde se z něj „bílá ronila pěna“ (Theogonie 191), ze které se zrodila Afrodíté, jejímž údělem je „panenské laškování i usmívání a šalba, sladké potěšení i láska a roztomilosti“ (205n). K Afrodítě se přidružil Erós, jeden z primordiálních bohů, dokonce starší než Úranos.


V jiných verzích mýtů je ovšem Erós Afrodítin rozverný synek. (Viz článek Erós.) Podobně máme také alternativní verzi příběhu o původu Afrodíty, podle Homéra je dcerou Dia a Dioné. Každopádně platí, že i když Afrodíté s Erótem působí na úrovní třeba jen povrchní přitažlivosti a potěšení, tak dokážou rozehrát nejhlubší síly přirozenosti. Vše živé je v jejich moci. Nejznámější a už v antice nejvlivnější je verze Hésiodova, takže se jí teď přidržíme.

Zrození Afrodíty. Ještě je v mušli a už má náhrdelník. Drobná terakota, 3. století před n. l. Staatliche Antikensammlungen München. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Zrození Afrodíty. Ještě je v mušli a už má náhrdelník. Drobná terakota, 3. století před n. l. Staatliche Antikensammlungen München. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

 

Afrodíté vystupující z moře

Častá byla představa, že „bílá pěna“ se v moři usadila v mušli, ze které se pak bohyně zrodila. Ve starší antice se zrození Afrodíty zobrazovalo také tak, že bohyně stála v nějaké poměrně úzké a vysoké lastuře, která vypadá málem jako pouzdro. Bohyně v ní stojí jako socha v nice. Bohužel jsem nenašel žádnou volně použitelnou fotku.


Přibližně od řecké klasické doby převládnou zobrazení Afrodíty, jak sedí v rozevřené ploché lastuře, nebo před ní. Ty jsou pak až do konce antiky velice rozšířené. Jako ukázku jsem vybral drobnou terakotu z helénistické doby, vystavovanou v Mnichově. Bohyně je zde oblečená a vyzdobená už na moři, což působí překvapivě. Uvidíme však i zpodobnění realističtější představy, totiž že se obléká a strojí až po vystoupení z moře.


Pro situaci, kdy se mušle rozevírá, se v řečtině užívají tvary slovesa chaein, stejně jako třeba pro zívání. To odkazuje na starý známý chaos, tedy propast, doslovně spíše ono „zení“ propasti. Nepřímo to odkazuje i na primordiání Chaos, který podle Hésioda patří k záladním silám rození bohů, ti pak uspořádávají svět (kosmos) k obrazu svému. V rozevírající se mušli zeje propast, a moře samo je také propastné. Takový výklad původu nebo příchodu Afrodíty působí poněkud freudovsky, ale patří k tématu. Bohyně se manifestuje v situaci, v níž se otevírá propastnost veškerenstva, umožňující rození a kolotání, sama je propastí s vlídnou tváří.

Oblékání Afrodíty, která se právě vynořila z moře. Tzv. Trůn Ludovisi, zadní strana. Mramor z Thasu, raně klasický přísný styl, 470 až 460 před n. l. Museo Nazionale Romano di Palazzo Altemps, Inv. 85702. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Public domain.
Oblékání Afrodíty, která se právě vynořila z moře. Tzv. Trůn Ludovisi, zadní strana. Mramor z Thasu, raně klasický přísný styl, 470 až 460 před n. l. Museo Nazionale Romano di Palazzo Altemps, Inv. 85702. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Public domain.

 

Bohyně se samozřejmě narodila nahá, tak to většinou bývá, to jen Athéna vyskočila z Diovy hlavy v plné zbroji, alespoň podle jedné verze mýtu. Navíc se Afrodíté zrodila v moři. Musí tedy nějak vyplavat, osušit se, obléci a upravit, vždyť je na svůj zjev velice háklivá. Přitom jí pomáhají služebnice, chápané jako múzy nebo jiné bohyně.


Jako ukázku jsem vybral raně klasický reliéf, který byl nejspíš součástí oltáře iónského chrámu v Lokroi, ale zachoval se jako součást tzv. Trůnu Ludovisi, jak jej vystavují v Louvru. Afrodita zde v doprovodu dvou služebnic vystupuje z příboje. Vypadá to, že doplavala v nějakém spodním rouchu a nyní ji služebnice zahalují jako ručníkem na pláži a chystají se ji osušit a převléknout.


Ve starší antice se Afrodíté zobrazuje vždy oblečená, často poměrně důkladně. Bohyni nemají lidé spatřit nahou a většina bohů také ne. Afrodíté si paradoxně chrání svoji intimitu, neboť sama patří k jejím zdrojům. Tím připomíná Artemidu, byť ta je v ochraně svého soukromí mnohem důslednější, jakožto patronka rození a růstu v přírodě chce sama zůstávat mimo toto kolotání, zvláště pak mimo lidské zábavy. Afrodíté se naopak s lidmi druží ráda, ale nedává se jim všanc.

Narození Afrodíty, malba na atické pyxidě, 460 až 450 před n. l. Metropolitan Museum of Art, New York, 39.11.8a,b. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Narození Afrodíty, malba na atické pyxidě, 460 až 450 před n. l. Metropolitan Museum of Art, New York, 39.11.8a,b. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Chrám Afrodíty v Paleopafu na Kypru, 12. století před n. l. až 4. století n. l. Kredit: Wojciech Biegun, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Chrám Afrodíty v Paleopafu na Kypru, 12. století před n. l. až 4. století n. l. Kredit: Wojciech Biegun, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Afrodíté se oblékla a vyrazila mezi bohy i lidi. Jako ukázku jsem vybral raně klasickou červeno-figurovou malbu, na které ji vítá nejspíše Erós.


Zbývá ještě určit místo, kde bohyně vyplavala z moře. Podle většinové tradice to bylo u Pafu na Kypru (dnes Paleopafos, „Starý Pafos“). Tam stál už v pozdní době bronzové, v 12. století před n. l. na tu dobu poměrně velký chrám, který pak byl postupně zvětšován a přestavován až do 4. století n. l., kdy vzal za své následkem zákazu od císaře Theodosia I. Řecké hymny k poctě Afrodíty charakterizují chrám jako „voňavý“. Byl to jeden z nejslavnějších chrámů Egeidy a celého východního Středomoří. Názorně ilustruje synkretickou povahu tohoto prostoru, v němž božstva, etnika i technologie po dlouhou dobu sdílejí společný prostor i některé společné představy a zvyky, byť dolaďované na míru těch či oněch a v té či oné době. Jedna z možností je, že Féničané sem už dávno přenesli kult bohyně ctěné na syrském pobřeží. Památkou na to by mohl být posvátný kámen, uctívaný pak v chrámu. V historické době kult vedli helenizovaní féničtí kněží a kněžky, prý v řečtině.


Pafos na Kypru byl s Afrodítou spojen natolik silně, že se jí běžně říkalo Kypřanka. Přesto se najdou i jiní kandidáti na místo jejího vynoření z moře, snad výhradně ostrovy. Například obě Kythéry (Kythéra a Antikythéra), ležící od Kypru notně na západ, kousek jižně od Peloponésu. (Mohla se tedy narodit někde poblíž místa, kde archeologové našli vrak s mechanismem, zvaným podle místa nálezu „z Antikythéry“.) Dalším kandidátem mohl být Rhodos, každopádně Afrodítin oblíbený ostrov, který je ke Kypru mnohem blíž.

Afrodíté s Delfínem, tzv. Ilici Venus. Mramor, 1. nebo 2. století n. l. Archeologické a historické muzeum v Elche, Špamělsko. Kredit: Ángel M. Felicísimo, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Afrodíté s Delfínem, tzv. Ilici Venus. Mramor, 1. nebo 2. století n. l. Archeologické a historické muzeum v Elche, Špamělsko. Kredit: Ángel M. Felicísimo, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Bronzová soška Afrodíty anadyomené, vysoká 24 cm, z 2. nebo 3. století n. l. Musée Royal de Mariemont, Belgie, MAR-MRM-GR-B-515. Kredit: Romaine, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Bronzová soška Afrodíty anadyomené, vysoká 24 cm, z 2. nebo 3. století n. l. Musée Royal de Mariemont, Belgie, MAR-MRM-GR-B-515. Kredit: Romaine, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Teď tu máme na řadě dvě plastiky z pozdní římské doby, tedy dávno poté, co Praxitelés prolomil tabu a zobrazil Afrodítu pro její chrám v Knidu nahou, viz článek Kde jenom nahou, kde, Praxitelés mě zřel?.


Obě plastiky ilustrují její vynoření. Mramorová socha na obrázku vlevo je vlastně variací na Praxitelovu Afrodítu Knidskou, akorát ji místo nádoby na vodu a drapérie podepírá delfín. Delfín byl v moři přítelem člověka, a tak se hodil k Afrodítě jako k přívětivé bohyni.

Malá bronzová soška na obrázku vpravo je nazývaná Vynořující se Venuše. Venuše je latinskou analogií a dědičkou Afrodíty. „Vynořující se“ (anadyomené) je v té době už dávno tradiční titul pro zobrazení Afrodíty v této situaci. Zde se vynořila nahá a první starost má zjevně o svoje vlasy.

Velká Afrodíté ze Rhodu. Pozdně helénistická mramorová socha. Originál: Archeologické muzeum na Rhodu, 13634. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Velká Afrodíté ze Rhodu. Pozdně helénistická mramorová socha. Originál: Archeologické muzeum na Rhodu, 13634. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Pan, Afrodíté a Hermés, červenofigurová malba na peliké, 450 až 420 před n. l. Archeologické muzeum na Rhodu, 12454. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Pan, Afrodíté a Hermés, červenofigurová malba na peliké, 450 až 420 před n. l. Archeologické muzeum na Rhodu, 12454. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Jako poslední z variací na Praxitelovu sochu Afrodíty ukazuju na obrázku vlevo „Velkou Afrodítu ze Rhodu“. Vtipné je, že byla nalezena v moři hned u západního pobřeží města Rhodos. Pochází z poloviny 2. století před n. l. Díky oblékání negližé chce být o něco cudnější než slavná socha od Praxitela, ale nestíhá to. Je nápadně podobná jiné slavné soše, Afrodítě z Mélu, viz článek Venus de Milo. Je však o generaci starší, podle mého mínění lépe provedená, a taky méně zahalená.


Ze zcela jiného soudku je vázová malba na fotce vpravo, i když stále ještě sledujeme téma zrození a vynoření Afrodíty. Jde o dílo attického malíře Erichthonia z ranější klasické doby, našlo se v Kameiru na Rhodu. Vynořující se Afrodítu zdraví značně po svém bůh Pan, zatímco Hermés je připraven s bičem nebo prutem. Hermés s oblibou chrání bohyně před nactiutrhači nebo násilníky, a činí tak nejen ze šlechetnosti, neboť si na ně myslí. Pikantní je, že Pan je Hermův syn, kterého zplodil s nymfou na svazích hory Kylléné (Viz článek Kylléné, arkadská posvátná hora s Jeskyní Hermova narození). Panova samozřejmá rozjívenost svědčí o tom, že scéna se odehrává někde v přírodě, daleko od lidí, těch se tento bůh straní, bojí se jich, a tak je straší.

 

Důstojné podoby Afrodíty, vesměs starší

Afrodíté, Velká bohyně z Kypru. Idalion na Kypru, 450-425 před n. l. Neues Museum Berlin, ANT TC 6682,22a. Kredit: Ophelia2, Wikimedia Commons. Public domain.
Afrodíté, Velká bohyně z Kypru. Idalion na Kypru, 450-425 před n. l. Neues Museum Berlin, ANT TC 6682,22a. Kredit: Ophelia2, Wikimedia Commons. Public domain.
Afrodíté na huse (nebo labuti?). Drobná terakota z Boiótie, 500-475 před n. l. Louvre, CA 1747. Kredit: Tangopaso, Wikimedia Commons. Public domain.
Afrodíté na huse (nebo labuti?). Drobná terakota z Boiótie, 500-475 před n. l. Louvre, CA 1747. Kredit: Tangopaso, Wikimedia Commons. Public domain.

Starší zpodobnění Afrodíty často respektují její status velké bohyně, tedy jedné z dědiček dávné Velké bohyně, spolu s Artemidou a Hekatou. K tomu patří vysoká čelenka (polos) a důstojný zjev vzpřímené postavy, samozřejmě hojně oděné. Na soše z jejího rodného Kypru (na obrázku vlevo) je to patrné ještě v klasické době. Díky náhrdelníkům by ji někdo mohl málem považovat za podobu bohyně Démétér, naštěstí ji celkem jednoznačně určuje holubice, kterou nese.


Ještě důstojněji je Afrodíté zobrazena na drobné terakotě z Boiótie (na fotce vpravo), tedy z Řecké pevniny, asi o generaci dříve. Popiska, podle níž stojí na letící huse, nechce působit komicky, taky nejde o husu domácí. Bohyně se tu zjevuje na mořském ptáku, v tomto případě na mořské huse. Do vnitrozemí by se na mušli těžko dostávala a doplavat tam je taky nesmysl.

Afrodíté na labuti. Atický malíř Pistoxénos, kolem roku 460 před n. l. British Museum, GR 1869.10-7.77 (Cat. Vases D 2). Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Afrodíté na labuti. Atický malíř Pistoxénos, kolem roku 460 před n. l. British Museum, GR 1869.10-7.77 (Cat. Vases D 2). Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Afrodíté na trůnu, nad ní létají Eróti. Atický malíř Lyandros, 470-460 před n. l. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Afrodíté na trůnu, nad ní létají Eróti. Atický malíř Lyandros, 470-460 před n. l. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Z rané klasické doby pocházejí i další dvě ukázky, obě z atických vázových maleb. Vlevo Afrodíté sedí na letící labuti, totiž uvnitř picí misky (kylixu) nalezené v Kameiru na Rhodu.

Vpravo bohyně sedí na trůnu, vládne.


Zbývá ještě okomentovat dva významné kultovní tituly: Afrodíté Nebeská (Úrania) a Obecná (Pandemos, doslovně: všelidová). Rituální titul Nebeská neodkazuje ani tak k okolnostem jejího početí při pádu Úranova pohlaví do moře. Samozřejmě souvisí s Úranem (Nebem), ale spíše tak, že vládne nejen zemi, nýbrž také nebi. Tím Afrodíté poněkud fušuje do řemesla jiným bohyním, zvláště Hekatě (božské královně nebe) a občas taky Artemidě. Tyto tři bohyně se v Řecku historické doby nějak podělily o atributy dávné Velké bohyně, ke které kralování v nebi patřilo. (Titul Královna nebe nakonec zdědí katolická Panna Maria.) Obecně se ujalo slovní spojení „láska nebeská“. Oproti tomu Afrodíté Obecná odkazuje k její roli v běžném životě lidské společnosti, především ve městech. Je to však stále tatáž Afrodíté.


Někteří filosofové se pokusili tyto kultovní tituly téže bohyně rozlišit velice ostře, málem je postavit proti sobě, skoro jako dvě navzájem protikladné bohyně, „vyšší a „nižší“. Příkladem je místo v Platónově dialogu Symmposion (p. 180d-e), když mluví Pausaniás (milenec hostitele, nikoli mnohem pozdější autor Cesty po Řecku):


Kdyby byla jedna Afrodíté, byl by i jeden Erós. Ale poněvadž jsou dvě, nutně jsou i dva Erótové. (...) Jedna je starší a bez matky, dcera Úrana, kterou také proto nazýváme Nebeská. Druhá je mladší, dcera Dia a Dióné, kterou nazýváme Obecná. Z toho plyne, že i Erós, který je pomocníkem této Obecné, by měl být zván Obecný, zatímco onen první Nebeský.


Tato řeč účelově spojuje podvojnost Afrodíty s dvěma různými mytologickými verzemi o jejím původu i o původu Eróta. Ty „vyšší“ formy prý vedou k filosofii, zatímco „nižší“ k běžné erotice a sexu, ba až k prostopášnostem. To je ovšem typická Platónova umanutost odtělesněním, viz články Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie a Platón: Hlavně odtělesněně. V reálném řeckém náboženství se taková dělítka neuplatňovala, různé projevy Afrodíty a Eróta byly chápané v plynulé škále a nebyly roztříděné podle zmíněných titulů a mýtů. Pouze menšinové kruhy platoniků a jimi inspirovaných novátorů zaváděly své nové distinkce i do náboženství.

Sublimace nebo pozdržení sexu jsou opravdu zásadním motorem kultury. Pokud by však vedly k nenaplnění a oddělily se tak od svého zdroje i cíle, přestaly by být zdrojem rození i zdrojem kultury.

 

Afrodítiny zbraně

Římská kopie sochy Afrodity „se zbraněmi“ (držela meč) nalezená v Epidauru. Parský mramor, 1. století n. l. Originál: Polykleitova škola, možná Polykleitos Mladší, asi kolem roku 400 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 262. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Římská kopie sochy Afrodity „se zbraněmi“ (držela meč) nalezená v Epidauru. Parský mramor, 1. století n. l. Originál: Polykleitova škola, možná Polykleitos Mladší, asi kolem roku 400 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 262. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Afrodíté, Pan a Erós. Parský mramor, výška 1,55 m, kolem roku 100 před n. l. Délos, Dům Poseidoniastů z Beirutu. Národní archeologické muzeum museum v Athénách, 3335. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Afrodíté, Pan a Erós. Parský mramor, výška 1,55 m, kolem roku 100 před n. l. Délos, Dům Poseidoniastů z Beirutu. Národní archeologické muzeum museum v Athénách, 3335. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Opustíme už důstojné podoby této bohyně, abychom si na závěr ukázali, jak bojuje. Samozřejmě ženskými zbraněmi, pokud zrovna jen nepodává zbroj některému ze svých chráněnců. Každý ví, že nejde o nějaké zdobnější a v průměru o číslo menší zbraně jako v případě dámských bot oproti pánským.


Afrodíté vždy vítězí. Nejúplněji tehdy, když bojovník s ní má dojem, že vyhrává. Zvítězila dokonce i tehdy, ba právě tehdy, když si Praxitelés myslel, že ji odhalil a zobrazil neozbrojenou. Pouze neoděnou – a tím blíže vítězství.


Názorně to ukazuje sousoší z konce helénistické doby, nalezené na Délu v Domě Poseidoniastů z Beirutu. Vnímám je jako dekadentní kýč, i když dokonale provedený z parského mramoru. Jako ilustrace Afrodítiny naprosté převahy je to však dokonalé. Bůh Pan na ni doráží, dokonce ji chytá za ruku, jíž se bohyně snaží trochu zakrýt, úplně stejně jako na Praxitelově soše Afrodíty Knidské. I tam je to ovšem gesto poněkud dvojznačné, zakrývá i upozorňuje na směr zájmu. Zde navíc bohyně hrozí sandálem v ruce, což je zbraň dosti komická. Oděna je pouze čepičkou s mašlí ve vlasech. Dětinsky provedený Erós to vše samozřejmě provokuje, i když se snaží Pana trochu umravňovat, silou malého dítěte jej uchopuje za roh. Toto dílo se stalo slavným nejen proto, že dobře provedené kýče mívají ke slávě nakročeno. Aby nedošlo k nedorozumění: Nejde o znásilnění, natož o jeho obhajobu. Kdyby to Afrodíté vnímala jako pokus o znásilnění, reagovala by dozajista jinak než neuplatněnou hrozbou sandálu v pozdvižené ruce. Afrodíté svou naivitu pouze hraje, není blbá. Pokud tak někdy v očích mužů vypadá, je to jen součást její rafinované hry.


Afrodíté dokáže svou hravou přítomností proměňovat kontexty situací podobně účinně jako Hermés. Proto si tihle dva spolu rádi hrají. Hermovi je podobná i tím, že díky doprovodu Eróta vede cesty lidí, ne vždy podle jejich naivních záměrů.

 

Literatura

Karl Kerényi: Mytologie Řeků I. Praha: Oikúmené 1996.

Fotogalerie Aphrodite v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Datum: 28.09.2023
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz