Zénón z Kitia (334-262 před n. l.) je zakladatelskou postavou stoické školy, viz článek Sympatická stoa. O jeho příchodu do Athén se vypráví i jiné verze historek, než které jsem tam referoval. Prý mu od jeho útlého mládí otec přivážel z Athén domů na Kypr filosofické knihy. A Zénón možná už pobýval v Athénách, když se dozvěděl o ztroskotání své lodi s textilem, což prý kvitoval slovy: „Dobře činí osud, že mě dohání k filosofii“. Každopádně platí, že už Zénón určil základní témata stoiků, a to díky inspiraci Hérakleitem a Sókratovými následovníky. Toto dvojí však nejde dohromady nijak jednoduše.
Zénón podle Diogena Laertia
V Athénách byl Zénón žákem kynického filosofa Kratéta, několika „dialektiků“, asi z megarské školy (viz v článku Megarské paradoxy). Především ale v platónské Akadémii poslouchal jejího scholarchu Pelemóna, to bylo ještě před obratem Akadémie ke skeptické filosofii. (Viz v článku Blahopřání k výročí, které někteří z nás oslaví 7. listopadu.) Po více než deseti letech strávených v Athénách tam Zénón založil vlastní školu, to mu už bylo dost přes třicet let.
Podle drbů, které pečlivě zapsal Diogenés Laertios, byl Zénón z Kitia nezvykle snědý, měl vysokou hubenou postavu, poněkud zamračený obličej, a chodil s trochu ohnutým krkem. Rád jedl fíky, stranil se větší společnosti a raději se vyhříval na sluníčku, aby pak dobře snášel chlad. Jen občas se trochu rozveselil při pitce. V jeho mladém věku na něj prý Athéňané pokřikovali „Foiničánku“, ale časem u nich došel velké vážnosti. Oceňovali, že se nikdy neponižoval, a ještě víc to, že nezpychnul. U filosofů drby hledají nějakou zvláštnost. Tak Sókratés prý přísahal „při psu“. Zénón „při kapari“ (elegantní keřík s lahůdkovými poupaty i plody).
Zénón neměl rád rétoricky upravené řeči, dával přednost obsahu před formou. Prý to přirovnával k hodnotě jednoduše provedené athénské tetradrachmy ve srovnání s méně hodnotnými novějšími mincemi, byť dokonaleji raženými. Za hlavního nepřítele považoval předsudky a za pomocníka čas. Jeho pojetí osudu ilustruje historika (VII,1,23) o tom, jak mrskal otroka kvůli krádeži. Ten se hájil slovy: „Bylo mi souzeno dopustit se krádeže“. Zénón dodal: „Ale též být zmrskán.“
Stoici a Hérakleitos
V různých athénských školách Zénón slyšel mnoho tehdy módních i tradičních nauk, avšak rozhodující vliv na něho mělo studium dávných autorů. Prý se jim začal věnovat na radu věštírny. Nejvíc na něho zapůsobil Hérakleitův spis. Pokusil se spojit Hérakleitovy myšlenky s odkazem Sókrata, což je samozřejmě velice problematické, ale pro všechny řecké stoiky typické. Část zlomků Hérakleitova díla se zachovala právě jako citáty v jejich spisech, nejvýznamnější z nich bude v tomto ohledu Chrýsippova Fyzika.
Přetlumočit Hérakleitovu vizi vládnoucí náhody do sókratovské představy vládnoucího účelu bude problém. Podobně i přetlumočení osudu jako deterministického chodu kosmu. Další problém je v tom, jak stoici pochopili Hérakleitův logos, totiž jako světový řád, málem rozum. Zatím se však nemusíme pouštět do takto problematických úvah. Jeden fragment Zénónova textu totiž nabízí výkladově méně konfliktní téma, navíc slavné. Jde o metaforu tekoucí řeky a povahu života.
Na ty, kdo vstupují do řek, se valí jiné a jiné vody
Hérakleitovy výroky o proudu řeky jsou dost obecně známé. Například B 91:
Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky.
Platón tento citát uvedl větou, že podle Hérakleita „Všechno pomíjí a nic netrvá.“ S tím souvisí i Platónovo trefné resumé Hérakleita slovy „Vše proudí“ (Panta rhei). Žádné „poprvé“ se neopakuje, svět je mezitím už jiný a my taky. „Poprvé“ je vždy jen přítomnost. Plútarchos přidal širší komentář, v němž rozvíjí analogii mezi řekou a smrtelnou bytostí. Každá bytost se proměňuje zásadněji než ta řeka, vlastně jsme i nejsme, jsme proudem svého života. Končí slovy „přichází i odchází“, která možná patřila už Hérakleitovi. Poněkud hypochondrický raně byzantský světec Grégorios z Nazianzu parafrázoval Hérakleita takhle: „Nic není stálé. Jsem proudem špinavé řeky, neustále přitékám, nemám v sobě nic ustaveného.“ Identita řeky spočívá v její roli v krajině, naše hra na lidskou identitu je ještě relativnější, odehrává se v toku našeho života. Jsme smrtelní, ale proměny světa běží dál.
Stoický komentátor Homéra v 1. století n. l. zvaný Hérakleitos Homérikos uvádí jako citát z Hérakleitova díla zlomek B 49a:
Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme.
V mírně odlišné verzi to v téže době převádí do latiny Seneca: „Do téže řeky dvakrát vstupujeme i nevstupujeme.“
Zakladatel stoiků Zénón z Kitia citoval z Hérakleitova spisu větu, kterou dnes značíme jako zlomek B 12:
Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí jiné a jiné vody.
Každá řeka je „táž“ v tom smyslu, že navzdory svému proudění umožňuje orientaci v krajině. Vltavu se Sázavou si na výletě nepletu, přestože obě neustále proudí, dokonce pokaždé trochu jinak, a voda v nich se neustále mění, přitéká a odtéká. Podle řek se orientujeme, přestože jsou příslovečnými znaky proměnlivosti. Podobné je to i s námi, ve srovnání s řekami se ovšem proměňujeme složitěji a krátkověčeji.
Zénónova verze textu působí dojmem, jako kdyby popisovaným problémem bylo spíš brodění nebo přeplavání. Překážka v podobě řeky je zrádná svými proudy. Hrozí, že nás povalí a odnesou. Při troše opatrnosti ale může být vstup do řeky osvěžující.
Nevíme, kolik výroků o říčních proudech v díle Hérakleita z Efesu bylo. Krajní opatrníci říkají, že jenom jeden, že ostatní jsou jeho parafrázemi od pozdějších autorů. Neshodnou se však na tom, který by to měl být. Tohle nechme potěchám a starostem znalců a raději sledujme, co si s tímto motivem počne první stoický mistr, k jakému výkladu citát z Hérakleita použije.
Co si s proudy řek počal Zénón z Kitia
Areios Didymos, což byl stoický filosof v 1. století před n. l., vykládal Zénóna a jeho pochopení Hérakleita z Efesu takto:
Zénón o duši říká, že je vnímatelným výparem, stejně jako Hérakleitos. Ten totiž chtěl dát najevo, že když se duše vypařují, stávají se vždy duchovními/jinými/svěžími, a proto je přirovnal k řekám, když pravil (…)
Po tomto úvodu Zénón cituje Hérakleita (B 12):
Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí jiné a jiné vody.
A přidává dovětek:
a duše se z té vlhkosti vypařují.
Potíž máme už s tím „vnímatelným výparem“, kterým má být podle obou stoických autorů duše. Co to má být? Klíč je nejspíš v tom, že bez tepla by se nic nevypařovalo, ale bez chladu by pára nebyla vidět. Jenom v chladnějším okolí se výpar stává viditelným, vnímatelným. Nechci čtenáře obtěžovat s řečtinou, leč nutno poznamenat, že na úrovní jazylkových metafor příliš nerozlišovala mezi vypařováním a hořením, mezi párou a dýmem. Mlha nad mořem, jezerem nebo v horském údolí byla vnímána jako analogie kouře nad nepříliš planoucím ohněm, zatímco dým jasně planoucího ohně stoupá vzhůru téměř neviditelně, podobně jako výpar z vodních ploch při jasném počasí. V textu je samozřejmě vodní kontext, nikoli ohňový, ale v dalších zlomcích se obojí analogizuje. V našem zlomku je duše analogizovaná s párou, která je sice už vydělená z vod, ale zůstává v okolí svého původu, není zcela rozptýlená po okolí, ani zatím nestoupá téměř neviditelně vzhůru. (V jiných Hérakleitových zlomcích je zase vyjádřena analogie duše s dýmem jako produktem spalování. Když se duši daří, stoupá jakožto záře nebo aspoň jako vonný dým kadidla, když má potíže, tak je temná a zapáchá jako hustý dým z vlhkého odpadu.)
To vypařování s dušemi cosi dělá, co v textu není zachováno dost jednoznačně. Podle Areiova rukopisu je činí „duchovními“, možná ve významu, že jsou schopné myslet. Možná je však činí pouze „jinými“ nebo nějak čipernými, „svěžími“, jak navrhují novodobí editoři. Podle Zénóna z Kitia tedy vypařování buď zduchovňuje snad až k myšlení, nebo duše pouze nějak proměňuje, nebo se tím duše osvěžují. Snadno by se vykládalo v reinkarnačním kontextu, zvláště v novoplatónském: Vstup duší do řek by byl popisem jejich nové inkarnace. Jenže Zénón (na rozdíl třeba od Platóna) vyznává obvyklé řecké náboženství. Po nějakých reinkarnacích není u stoiků ani stopa, ba ani Hérakleitos z Efesu o žádných reinkarnacích nepsal. Přesto zde ony řeky představují příležitosti a problémy tělesného života.
Vlhkost je u Hérakleita i u stoiků spojena s tělesnými prožitky až vášněmi, je oblastí životodárnou a přitom nebezpečnou. Takové už zdroje života bývají. Podle Hérakleita (B 77) „pro duše je rozkoš nestávat se smrtí ve vlhkých věcech“, tedy když se jim podaří ty rozkoše přežít. Je to problém metabolismu života, podobný tomu, jako když se organismu podaří dobře strávit jídlo, což přispěje k pohodě i zdraví. Když ne, nastanou problémy. Oproti tomu třeba takový Platón líčil zdroje života mnohem chmurněji, navíc v rámci reinkarnační nauky. V dialogu Tímaios (42a-b) přirovnává vstup duše do těla ke vstupu do proudu metabolismu, v němž se duše setkává s prožitky a emocemi, které má přemoci a žít spravedlivě. Hérakleitos ani Zénón nemluví o přemáhání, nýbrž o životodárném metabolismu.
Zénón z Kitia přejímá Hérakleitovu představu, že náš život (duše) potřebuje ke svému pokračování a ke svým proměnám potravu, od jídla a pití po veškeru empirii. To bývá příjemné, ale někdy také ohrožující. Když se to vše povede řádně zmetabolizovat, tak se naše síly obnovují a rostou, když ne, máme malér. To se týká jídla, pití i všech prožitků obecně. Asi zde (na rozdíl od reinkarnačních nauk) není primárně řeč o sexu a plození, i když tento typ zkušenosti představuje obzvláště mocný zdroj emocí, příjemností i rizik.
Podle Hérakleita i Zénóna duše žije z výparů z vlhkostí uvnitř těla i v jeho okolí. (Podle dávných představ se i hvězdy živí jemným výparem z rosy, zatímco Slunce mocným výparem z oceánu, v souvislosti s koloběhem vody.)
V kontextu dalších stoických nauk tušíme, že Zénón spatřoval v Hérakleitovu popisu metabolismu života (duše) problémy předávání energie (pneuma). Nerozlišuje, nakolik jde o doslova energii z potravy, a nakolik o „energii“ emočních proměn, příjemností i malérů. Vykládá Hérakleita docela autenticky, u tohoto tématu mu nemusí podsouvat nějaký celkový účel ani determinismus.
Zénónovo pochopení motivu duše u Hérakleita si můžeme porovnat s referáty jiných antických autorů. Velice podobně referuje kolem roku 100 n. l. Áetios (IV,3,12): „Hérakleitos říká, že (…) duše v živých bytostech pocházejí z výparu z těch vlhkostí, které jsou kolem nich, i z těch, které jsou v oněch bytostech samotných (…)“
Aristotelovi je takové pojetí vzdálené. K jeho výkladu použije své termíny „počátek“ a „jsoucno“. V díle O duši (I,2; 405a24) napsal: „Hérakleitos říká, že počátkem je duše, nakolik je duše výparem, ze kterého sestává také všechno ostatní. Toto je nejméně tělesné a vždy plynoucí. (…) Že jsoucna jsou v pohybu se domníval on i mnozí jiní.“ Nicméně i v tomto referátu vidíme, že ony výpary chápal látkově. Sám má úplně jiné pojetí duše, ale Hérakleita referuje podobně jako Zénón alespoň v tom punktu, že duše je u něho čímsi hmotným, vzniká z něčeho, i když je „nejméně tělesná“. Stoici chápou duši jako hmotnou, zatímco Hérakleitos ještě s pojmem hmoty nebo látky nepracoval, pojem látka zavedl až Aristotelés. To samozřejmě neznamená, že lidé před Aristotelem popírali existenci hmotného světa, pouze hmotu nevyčlenili jako téma, nezavedli si pro ni termín.
Jemnohmotná duše a její energie
O prožitcích a emocích dnes často mluvíme jako o „psychických stavech“, tedy duševních stavech, dokonce kvůli tomu ani nemusíme předpokládat, že nějaká duše vůbec je, tak jsme si na to slovní spojení zvykli. (Někteří vykutálenci dokonce mluví o duševním vlastnictví.) Občas se snažíme řešit nějaký problém racionálně a odhlížet od emocí. V prostředí vypjatých emocí totiž rozum hyne, jako kdyby se duše nechala unést vodním proudem. Jenže ani rozumné řešení se ve výsledku nemusí ukázat jako tak úplně rozumné, když nevzalo v úvahu emoce, s nimiž je problém spojen. Stoici i Hérakleitos berou duši a její stavy mnohem doslovněji. Stoici navíc upozorňují, že prožitky a emoce jsou skutečnější než pojmy, neboť mají hmotný základ a nesou „energii“, nejsou pouze jazykovými útvary jako pojmy. Tím rozhodně není řečeno, že jsou lepší, pouze to, že je nemáme přehlížet a nemáme si činit iluze o samospasitelnosti pojmových formálních řešení mimo oblast ryze teoretických problémů. Spolehnutí se na emoce sice není při řešení praktických problémů tím pravým ořechovým, ale k racionálnímu řešení musí přistoupit i vypořádání se s emocemi. Stoická nezávislost na emocích se nedocílí tak jednoduše, že předstíráme, že žádné nejsou. Někdy jsou emoce zdrojem života, někdy vše ničí, někdy se dají konejšit.
Stoici se s Hérakleitem shodují v tom, že úkolem duše je jakási sublimace, ať už chápaná jako vypařování z vodních proudů nebo jako vzplanutí. U stoiků se ovšem objevuje nový problém, totiž kterému živlu duši přiřadit. Na jedné straně se duše živí výpary vlhkosti, na druhé straně touží po jasném planutí. Toto dilema popisuje už Hérakleitos, ale ne jako problém živlový. Oheň je pro něho energií, přesněji: směnnou hodnotu energetických výměn. U stoiků má tuto roli vanutí (pneuma), ale také výron ohně, což je u nich božský atribut. Proto se navzdory vodním zdrojů duše správně říká, že „u Hérakleita je duše ohnivá“ (Áetios V,3,4). Dění našeho života, tedy děje v duši, stoici i Hérakleitos přirovnávají ke koloběhu vody ve světě, který je iniciovaný ohněm: v cyklu mezi mořem, vzmachem k ohni, zavlažením země a návratem k moři. Nejde však o cyklus reinkarnační, nýbrž generační. Jedny duše život končí, jiné se rodí. A některým se prý podaří vystoupit až k ohňovému zdroji a splývají s ním. To je cílem stoických mudrců.
Literatura:
Zlomky starých stoikov I, II. Přeložil Miloslav Okál. Bratislava: Thetis 2019.
Diogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil Antonín Kolář. Pelhřimov: Nová tiskárna 1995, s. 257n.
Z. Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově Řeči. Praha: Herrmann a synové 2006.
John M. Rist: Stoická filosofie. Praha: Oikúmené 1998.
Anthony A. Long: Hellénistická filosofie. Praha: Oikúmené 2003.
Diskuze:
