Technologie budoucnosti hrají poker. Jednou přijdou špatné karty, podruhé zase dobré. Dokud si dotyčnou technologii nekoupíte v supermarketu, může se stát opravdu cokoliv. Ale i kdyby se vývoj nějaké takové technologie nakonec nepovedl, je to tak napínavé, že to stojí za to.
Kvantové počítače leží svojí povahou někde na hranici mezi vědou a nefalšovanou magií. Tak, jako tzv. evoluční algoritmy simulují přírodní výběr, kvantové počítače simulují kvantové jevy. Teoreticky mají být schopné ultrarychlých výpočtů, protože dokáží být v několika stavech zároveň. Někteří lidé si myslí, že jednotlivé větve výpočtu na kvantovém počítači probíhají v paralelních vesmírech. Ve skutečnosti stávající kvantové počítače zatím hravě strčí do kapsy i dětské počítadlo, hodně lidí přesto do této technologie vkládá velká očekávání.
Zcela čerstvá studie holandských teoretických fyziků z Foundation for Fundamental Research on Matter a Leiden University bohužel poměrně zásadně chladí veškeré optimistické předpovědi. Provoz kvantových počítačů je zcela zásadně limitován koherencí - procesem, který uchovává kvantovou informaci (česky nudně q-bit, anglicky nápaditě qubit). Koherence drží q-bit ve dvou stavech zároveň. Dávno se ví, že když se nějaký takový q-bit dostane do styku s vnějším prostředím, tak uchovávanou kvantovou informaci sežere proces dekoherence. Až dosud se ale předpokládalo, že by izolovaný q-bit měl být v pohodě.
Autoři dotyčné studie ke svému překvapení zjistili, že koherence mizí i úplně sama od sebe, bez jakýchkoli vnějších vlivů. Viníkem je pravděpodobně spontánní porušení symetrie u kvantových objektů. Je to něco jako spontánní krystalizace v roztoku. Když se sám od sebe vytvoří krystal, dojde k porušení struktury kapaliny.
V případě některých slibných konceptů kvantových počítačů mizí koherence během sekundy. Čím menší je q-bit, tím mizí rychleji. Ve svém důsledku by to mohl být pořádný hřeb do rakve kvantových počítačů. Jistou naději skýtá fakt, že zatím jde jen o čistě teoretickou studii, která se právě teď ověřuje experimentálně. Pokud se mizení koherence potvrdí, je až do příští zásadně převratné studie s kvantovými počítači konec.
Stroj času je v očích veřejnosti záležitost už úplně magická. Přesto se úplně nedávno objevil nový převratný koncept, kterému i zarytí skeptici přiznávají jisté šance na úspěch. Fyzikální zákony existenci stroje času v podstatě připouštějí. Většinou se ale spekuluje o tak exotických podmínkách či materiálech nutných k jeho fungování, že jenom málokdo věří v jeho reálné sestrojení. A. Ori z Israel Institute of Technology v Haifě udělal odvážný "krok stranou" a představil pozoruhodný model stroje času, kterému postačují materiály a podmínky relativně běžně v našem vesmíru existující.
Ori vyšel z klasického Einsteina a zjistil, že pokud se podaří vytvořit lokální gravitační pole tvaru jistého proslulého typu koblihy (anglicky doughnut, obecně zkracováno na donut)neboli anuloidu, u nás bohužel poměrně málo známé, dojde k zakřivení časoprostoru, jenž umožní cestu v čase. Stručně řečeno, je to taková kobliha s dírou uprostřed. V Oriho modelu je veprostřed vakuum. Případnému cestovateli v čase postačí létat dokola po vnitřku donutu (anuloidu) a postupně se propracuje do minulosti.
Autor nápadu připouští, že jeho model skýtá jisté technické obtíže. Samotné vytvoření potřebného gravitačního donutu (anuloidu) příliš neřeší, pouze spekuluje o využití gigantických objemů hmoty, které by určitým způsobem rychle rotovaly. Na druhou stranu je obrovským pokrokem, že pro stroj času není nutně potřeba červí díra, o nichž jen čerti vědí, jestli vůbec existují, ani negativní energie, o které to taky vědí jenom ti čerti.
Závažným problémem pro stabilitu gravitačního donutu (anuloidu) mohou být opět ty zatracené kvantové fluktuace. Ori to připouští, ale domnívá se, že to nemusí být tak horké. Svému stroji času dává šance 50:50, což je mezi stroji času zatím nejlepší sázka.
Asi nejrafinovanější námitka proti stroji času spočívá v empirickém důkazu. Pokud je známo, žádní cestovatelé z budoucnosti mezi námi nejsou. Ne, že by to bylo úplně definitivní, ale leccos to napovídá. Pokud jde o Oriho model, je ale vše v nejlepším pořádku. Jeho strojem času se totiž dá dostat jenom do okamžiku, ve kterém byl vyroben, dál ne. Přesto všechno ale není úplně na škodu se občas preventivně rozhlédnout po terminátorech.
Pramen: Physical Review Letters 94 (23): Art. No. 230401 a Physical Review Letters 95 (2): Art. No. 021101.
Diskuze:
