Začalo to 2. září 1666 v časných ranních hodinách v pekařství Thomase Farrinera na Pudding Lane a po pěti dnech skončilo destrukcí většiny města uvnitř starých římských hradeb včetně více než 13 tisíc domů a stovky kostelů. Přesný počet lidských obětí není znám. Nejčastější odhady se pohybují v jednotkách tisíc, ale jménem jich známe asi jen 6 až 8. Do historie se daná událost zapsala jako Velký požár Londýna. Po tomto požáru byla přijata řada nových předpisů, které vyžadovaly, aby byly domy stavěny z nehořlavých materiálů a přijaté normy logicky vedly i ke změně konstrukce krbů a komínů. Od roku 1662 také v Anglii a Walesu platila daň z počtu krbů, kamen či ohnišť v domácnosti (tzv. Hearth Tax).
Při rekonstrukci domů tak docházelo v rámci procesu daňové optimalizace ke sdružování kouřovodů do velmi komplikovaných systémů s jediným výduchemna střeše domu. V rámci protipožární ochrany však již tehdy vyžadovaly pojistné společnosti pravidelné čištění kouřovodů prováděné certifikovanou firmou. Tyto systémy ovšem nebylo možné čistit jinak, že byl do jejich složitého labyrintu vyslán člověk. Tedy přesněji řečeno dítě. Nahé. Oděv by mu totiž bránil v pohybu.

Jako dětští kominíci (climbing boys) se nejčastěji živili sirotci nebo děti z nejnižších společenských vrstev, které byly ve věku mezi 4 až 10 lety prodávány nebo svěřovány do učení kominickému mistrovi. Běžně tyto děti začínaly svou práci za úsvitu (okolo čtvrté hodiny ranní) a obvyklá výkonnostní norma se pohybovala mezi 20 až 25 vyčištěnými komíny denně. Součástí výcviku kominických adeptů bylo zdrsnění těch částí těla, které přicházely do styku s komínem, jako ramena, lokty, nebo kolena, a to pomocí sdírání kůže až na krev s využitím brusných kamenů a potíráním vzniklých ran koncentrovanou solankou.
Pokud měl mistr pocit, že pracovní výkon svěřenců ochabuje, nebylo výjimkou zapálení ohně v krbu takříkajíc pod jejich zadkem, nebo kruté bití. Jako trest bylo též možno využít později vyžadovaná hygienická opatření, jako bylo koupání ve studené vodě, nebo praní jediného oděvu, který měl malý kominík k dispozici. Když se v roce 1817 členové parlamentní komise zajímali o počet dětských kominíků, došli na základě údajů poskytnutých kominickými mistry působícími v oblasti Londýna a Westminsteru k číslu 400 až 500, přičemž bylo zřejmé, že jejich skutečný počet je 3 až 4krát vyšší. Strastiplný úděl těchto dětí pronikl i do tehdejší populární literatury – úvodní verše básně Williama Blaka nazvané „The Chimney Sweeper“ asi nepotřebují další komentář //When my mother died I was very young// and my father sold me while yet my tongue //could scarcely cry weep weep weep weep// so your chimneys I sweep & in soot I sleep//.

Popsané životní a pracovní podmínky se samozřejmě velice negativně podepsaly na zdraví dotčených chlapců a dívek. Ano mezi dětskými kominíky byly i dívky a v určitých obdobích byly dokonce preferovány jednak díky pomalejšímu růstu a také v důsledku skutečnosti, že v prvních regulačních předpisech upravujících tento typ podnikání byli výslovně zmíněni pouze chlapci. Úmrtí na udušení, na zranění způsobená pádem z výšky či na celkové tělesné vyčerpání byla spíše normou než výjimkou. A k tomu se přidávala úmrtí na nemoci spojené s účinky chemických látek obsažených v uhelném dehtu, zejména polycyklických aromatických uhlovodíků.
Vztah mezi pracovní expozicí dehtu u dětských kominíků a nádorovými onemocněními šourku popsal v roce 1775 anglický lékař, který proslul především jako zakladatel ortopedie, sir Percivall Pott (1714-1788). Ve svém spise „Chirurgical Observations Relative to the Cataract, the Polypus of the Nose and Cancer of the Scrotum“ uvádí:
„Jde o chorobu, která nejprve zasahuje dolní oblasti šourku, na jehož povrchu způsobuje bolestivý, členitý a nepěkně vyhlížející vřed s tvrdými a vystouplými okraji slangově nazývaný sazová bradavice (soot-wart). Za krátkou dobu proniká do kůže a podkožních vrstev šourku a zasahuje varle, které se zvětšuje, tvrdne. rudne a dochází k jeho závažnému poškození; odtud se nemoc šíří chámovodem do břicha, kde nejčastěji způsobuje ztvrdnutí a poškození tříselné mízní uzliny. Když dosáhne do břicha, postihuje některé vnitřní orgány a způsobuje jejich bolestivou destrukci.“
První příznaky se u chlapců typicky objevovaly v období před či těsně po nástupu puberty, což Pottovy kolegy vedlo k chybné domněnce, že se jedná o venerické onemocnění, ovšem zavedená léčba pomocí přípravků na bázi rtuti nezabírala. Někteří postižení si dokonce tyto bradavice odstraňovali sami pomocí nože. Pott naproti tomu doporučoval zejména hygienicko-preventivní opatření, jako pravidelné (nejlépe každodenní) mytí intimních partií, častou výměnu pracovního oděvu a omezování práce malých dětí. Některá z těchto doporučení se pak stala součástí postupně přijímaných zákonných norem. V prvním takovém zákoně, což byl tzv. Chimney Sweepers Act z roku 1788, byla nastavena minimální věková hranice pro kominické učně na 8 let a zákon též ustanovil povinnost mistra poskytnout učni vhodný pracovní oděv.

V pozdější verzi zákona z roku 1834 byla hranice pro vstup do učení zvýšena na 10 let a hranice pro výkon práce až na 14 let a tato hranice se dále posunula na 16 resp. 21 let úpravou z roku 1840. Pottova doporučení, která byla založena na výsledcích jeho medicínského výzkumu, však v praxi narážela na sociální realitu a byla nejen neúčinná, ale někdy dokonce kontraproduktivní. Zvyšování věkové hranice bylo povětšinou ignorováno, např. i s odůvodněním, že také mladší děti z chudých poměrů či sirotci potřebují zdroj obživy a dodržování věkových limitů bez navazujících sociálních opatření by vedlo k jejich smrti hladem. Koupání ve studené vodě ve venkovních vanách či v řece bylo v podmínkách života na ulici či v chudinské čtvrti zejména v zimních měsících skutečně životu nebezpečné. Běžně k tak němu docházelo maximálně dva– až třikrát ročně, nejčastěji v souvislosti s předem ohlášenou inspekcí. Obzvlášť krutí mistři ho také používali jako disciplinární opatření. V roce 1863 došla Komise pro zaměstnávání dětí k závěru, že se počet dětí zaměstnaných jako kominíci po přijetí zákona z roku 1840 ve skutečnosti zvýšil, což bylo způsobeno zejména nedostatečnou vynutitelností zákona, slabou kontrolou ze strany úřadů a pokračujícím tlakem chudinských institucí (zejména sirotčinců), které děti často „vázaly“ jako učně, aby redukovaly náklady na jejich výživu a péči. Tam kde nepomohla legislativa, nakonec slavil úspěch technický pokrok. V daném ohledu se do historie významně zapsal např. vynálezce inženýr Joseph Glass (1791-1867) z Bristolu, který v roce 1828 představil systém flexibilních tyčí složených z bambusových segmentů spojených mosaznými závity, jež umožňovaly překonávat ohyby v komínech a čistit je bez nutnosti fyzického lezení dětí do úzkých průduchů.
Dostupnost opravdu účinných mechanických nástrojů pro čištění komínů následně posílila legislativní snahy o zákaz dětské práce v daném oboru. Existence funkčních alternativ totiž oslabila odpor hlavních oponentů, mezi něž patřily zejména velké pojišťovny. Zákon o kominících z roku 1875 mimo jiné zakazoval pracovníkům mladším 21 let dobrovolně šplhat vnitřními částmi komínů a zakazoval komukoli nutit kohokoli mladšího 21 let k této činnosti. Policie navíc vytvořila registr licencí a prováděla pravidelné kontroly. Po přijetí tohoto zákona v Anglii dramaticky klesl počet případů rakoviny šourku. Počet případů v Anglii a Walesu byl v letech 1910 až 1912 pouze 16 a do roku 1923 klesl na čtyři. Mezi lety 1948 až 1952 byl v nemocnici sv. Bartoloměje v Londýně diagnostikován pouze jeden případ rakoviny šourku z celkového počtu více než 5 000 případů rakoviny.
A pro kontext na závěr malé srovnání: První zákon na ochranu zvířat proti týrání byl přijat ve Velké Británii v roce 1822. Tento zákon, známý jako "Cruel Treatment of Cattle Act" (také označovaný jako Martinův zákon podle jeho sponzora, lorda Martina) se vztahoval především na hospodářská zvířata, která byla považována za majetek, a měl za cíl zajistit minimální standard péče a ochrany……
Literatura:
-
Fernandez-Flores, Angel, and Eduardo Fonseca. "Scrotal cancer, chimney sweepers and Sir Percival Pott." Clinics in dermatology 40, no. 2 (2022): 209-220.
-
Van Manen, N., 2010. The climbing boy campaigns in Britain, c1770-1840: Cultures of reform, languages of health and experiences of childhood (Doctoral dissertation, University of York).
-
Pott, P., 1775. Chirurgical Observations Relative to the Cataract, the Polypus of the Nose and Cancer of the Scrotum, Chirurgical Works of Percival Pott, FRS and Surgeon to St. Bartholomew's Hospital, Paternoster Row. Bartholomew's Hospital, Paternoster Row, Hawes, W. Clarke, and R. Collins, London, pp.4-10.
-
Kipling, M.D. and Waldron, H.A., 1975. Percivall Pott and cancer scroti. British journal of industrial medicine, 32(3), p.244.
Rakovina z tetování?
Autor: Miloslav Pouzar (29.10.2017)
Kladivo na hadí olej
Autor: Miloslav Pouzar (28.06.2018)
Mají genotoxické karcinogeny práh účinku?
Autor: Miloslav Pouzar (05.02.2020)
Trable s N-nitrosaminy v léčivech
Autor: Miloslav Pouzar (22.07.2022)
Diskuze:
Petr Nováček,2025-07-09 13:20:41
Byl vydán nesmyslný zákon, kdy se platily daně za počet komínů. V domech chtěli mít co nejméně komínů, takže se stavěly složité komínové cesty, které tenkrát mohli čistit jen děti.
Kominíci
Florian Stanislav,2025-07-08 10:39:16
Selská stavení měla velkou pec na chleba, 7 velkých chlebů se peklo na týden, pec (krychle asi o hraně 1,5 m) za zdí byla v sednici, kde se na dalo na ní ležet a hřát se.
Do komína vedl i vývod ze sporáku na dřevo.
Kominík chodil v padesátých letech asi 2x za rok, měl kominickou knížku, kam se inkoustovou tužkou udělal podpis, že práci provedl. Nic se neplatilo, ale dostával pravidelně asi 10 vajec zabalených do novin do své kožené brašny. Kominík měl černé silné oblečení, kožené rukavice, kožené chrániče na lokty, předloktí, kolena a stehna a kožené chrániče kolem rozkroku a zadku. V lavoru si v umyl pak nohy a ruce. Vědělo se, že konimíci mohou mít rakovinu šourku.
Dotazy
D@1imi1 Hrušk@,2025-07-08 01:16:28
Děkuji za dobrý článek.
Existuje odhad, kolik procent těch dětí zemřelo na nemoci z povolání před dožitím dospělosti? A kolik se jich potom dožilo řekněme středního věku?
Čím se ty děti živily, když vyrostly a do komínů se už nevešly? Převzaly štafetu a dělaly otrokáře těm menším?
Re: Dotazy
F M,2025-07-10 01:46:04
Našel jsem jen toto na wiky: "Po dokončení sedmiletého učení se stal kominíkovým tovaryšem a pokračoval v práci pro mistra kominíka dle vlastního výběru." Ještě jsem našel několik náznaků, že ti popichující motivátoři byli ti služebně starší. (Dopisováno) Ten systém byl klasický učeň tovaryš mistr, ale postupovala jen menší část, úsudek lze vyvodit z čísel níže.
Nabyl jsem dojmu, že i ti kominíci na tom nebyli většinou nijak moc dobře (až na to mučení). Částečně se rekrutovali právě z řad těch lezců. Z nějakého přehledu z doby kdy se to začínalo řešit (1800 něco málo) z 200 kominíků je: 90 bývalých tovaryšů kteří to lepí jak to jde i s podmínkami najatých lezců (nemají ani dům/sklep kde by mohli spát), 90 kominíků "nižší třídy" "kteří měli průměrně tři učně a kteří byli extrémně nedbalí jak na zdraví, tak na morálku a vzdělání těchto učňů", 20 byli "vážení řemeslníci", cca 5+ učňů a cca splňovali podmínky. Nebudu víc než touto větou komentovat ani ty podmínky, ani to že by vážení občané mohli porušovat předpisy, respektive to, že by se o tom mohlo referovat. Někde jsem potkal, že u soudu se některý kominík bránil tím, že to jinak udělat/motivovat nejde a jeho syn je na tom stejně a je ve stejném stavu jako ostatní.
Zaměstnanost těchto lidí v dospělosti musela být bídná, podvýživa, chemie, zničený pohybový aparát (zvlášť díky růstu v této zátěži). Předpokládám, že po ukončení smlouvy letěli na ulici v lepším případě na kriminální dráhu, ale nic moc konkrétního jsem nenašel. Něco o zemědělství a i tom, že několik vyvolených se dožilo dožití v chudobinci ve středním věku.
PS. Dospělý už nikoho nezajímá :-(
Našel jsem zajímavý odkaz, ale až nakonec po delším hledaní a teď ho celý nedám (možná; 7 dní). Koho to zajímá je tam toho spousta. Pochází odtud i většina z toho co tu píši, citace.
https://dl.tufts.edu/teiviewer/parent/rv043431c/chapter/c8s2
Re: Re: Dotazy
Antonín Lejsek,2025-07-10 22:20:56
Otravy a úrazy byly v té době běžné napříč profesemi. Podobně špatně na tom byla velká část společnosti, proto to nikoho až tak extra nezajímalo. Našel jsem, že jehlař měl předpokládanou dobu dožití 35 let s tím, že ve zdraví bude pracovat tak maximálně prvních pět let. A mohl hádat, jestli jako první oslepne, nebo mu odejdou plíce. Zaměstnanci v sirkárnách si užívali otravu fosforem. Široce se používala rtuť, olovo, arsen.
Re: Re: Re: Dotazy
D@1imi1 Hrušk@,2025-07-11 11:50:09
Myslím, že je pořád rozdíl mezi předpokládanou dobou dožití 35 let a doslova otrockou dřinou od 4 let a umíráním na rakovinu od ~15 let. Nikoho to extra nezajímalo, protože šlo o děti s "nízkým sociálním statusem" a tu službu všichni potřebovali. Někdo se obětovat musel a u cizích to nebolí. Že to není úplně v pořádku, si zjevně uvědomovali, když ty praktiky nakonec alespoň formálně zakázali.
Re: Re: Re: Re: Dotazy
F M,2025-07-11 15:40:26
Nejhorší na tom je, že by to nebýt té daně nijak nutné nebylo. A později to šlo nahradit mnohem dříve nástroji. Osobně bych si tipl, že ti zadavatelé, protože umožňovali těm sirotkům živobytí, za to na sebe ještě často byli hrdí.
Jinak to bylo horší než otroctví, o otroky se vlastníci většinou slušně starali, ale to také není v historii nijak vzácné, u nás na vesnicích (Česko-Slovensko-Podkarpaty) plošně podobné pozice (na hranici otroctví) existovaly ještě za první republiky. Tady to bylo systematické mučení, osobně by mě zajímala jejich psychika, nebo radši ne, bych musel jít odevzdat oběd porcelánovému oltáři.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce