Výřez z pohledu na Londýn před velkým požárem. (Václav Hollar, volné dílo).

Začalo to 2. září 1666 v časných ranních hodinách v pekařství Thomase Farrinera na Pudding Lane a po pěti dnech skončilo destrukcí většiny města uvnitř starých římských hradeb včetně více než 13 tisíc domů a stovky kostelů. Přesný počet lidských obětí není znám. Nejčastější odhady se pohybují v jednotkách tisíc, ale jménem jich známe asi jen 6 až 8. Do historie se daná událost zapsala jako Velký požár Londýna. Po tomto požáru byla přijata řada nových předpisů, které vyžadovaly, aby byly domy stavěny z nehořlavých materiálů a přijaté normy logicky vedly i ke změně konstrukce krbů a komínů. Od roku 1662 také v Anglii a Walesu platila daň z počtu krbů, kamen či ohnišť v domácnosti (tzv. Hearth Tax).

Požár na dobové malbě. Kredit: Museum of London, volné dílo.

Při rekonstrukci domů tak docházelo v rámci procesu daňové optimalizace ke sdružování kouřovodů do velmi komplikovaných systémů s jediným výduchemna střeše domu. V rámci protipožární ochrany však již tehdy vyžadovaly pojistné společnosti pravidelné čištění kouřovodů prováděné certifikovanou firmou. Tyto systémy ovšem nebylo možné čistit jinak, že byl do jejich složitého labyrintu vyslán člověk. Tedy přesněji řečeno dítě. Nahé. Oděv by mu totiž bránil v pohybu.

Památník Velkého požáru Londýna byl postaven poblíž místa, kde požár začal – u severního konce London Bridge.  Požár v roce 1666 zničil 13 200 domů, 87 chrámů, 6 kaplí a 44 cechovních sídel, Královskou burzu, Custom House, původní katedrálu svatého Pavla, Guidhall, Bridewell Palace, městské vězení, Session House, čtyři mosty přes řeky Temži a Fleet, tři městské brány a domovy 100 000 lidí, což byla jedna šestina obyvatel města. Uvnitř hradeb bylo zničeno pět šestin města . (Volné dílo).

Jako dětští kominíci (climbing boys) se nejčastěji živili sirotci nebo děti z nejnižších společenských vrstev, které byly ve věku mezi 4 až 10 lety prodávány nebo svěřovány do učení kominickému mistrovi. Běžně tyto děti začínaly svou práci za úsvitu (okolo čtvrté hodiny ranní) a obvyklá výkonnostní norma se pohybovala mezi 20 až 25 vyčištěnými komíny denně. Součástí výcviku kominických adeptů bylo zdrsnění těch částí těla, které přicházely do styku s komínem, jako ramena, lokty, nebo kolena, a to pomocí sdírání kůže až na krev s využitím brusných kamenů a potíráním vzniklých ran koncentrovanou solankou.

Pokud měl mistr pocit, že pracovní výkon svěřenců ochabuje, nebylo výjimkou zapálení ohně v krbu takříkajíc pod jejich zadkem, nebo kruté bití. Jako trest bylo též možno využít později vyžadovaná hygienická opatření, jako bylo koupání ve studené vodě, nebo praní jediného oděvu, který měl malý kominík k dispozici. Když se v roce 1817 členové parlamentní komise zajímali o počet dětských kominíků, došli na základě údajů poskytnutých kominickými mistry působícími v oblasti Londýna a Westminsteru k číslu 400 až 500, přičemž bylo zřejmé, že jejich skutečný počet je 3 až 4krát vyšší. Strastiplný úděl těchto dětí pronikl i do tehdejší populární literatury – úvodní verše básně Williama Blaka nazvané „The Chimney Sweeper“ asi nepotřebují další komentář //When my mother died I was very young// and my father sold me while yet my tongue //could scarcely cry weep weep weep weep// so your chimneys I sweep & in soot I sleep//.

Percivall Pott (6. ledna 1714, Londýn – 22. prosince 1788) je považován za jednoho ze dvou největších chirurgů 18. století a spoluzakladatele ortopedie. Jako první popsal artritickou tuberkulózu páteře (Pottova choroba). Mezi jeho dalšími spisy jsou nejpozoruhodnější Pojednání o tržných ranách (1756) a Chirurgická pozorování. V roce 1775 Pott objevil souvislost mezi vystavením sazím a vysokým výskytem rakoviny šourku u kominíků, o které se později zjistilo, že jde o typ skvamocelulárního karcinomu. Tato nemoc, později nazvaná karcinomem kominíků, byla prvním nemocí z povolání spojenou s rakovinou. Pott se tak stal prvním člověkem, který spojil zhoubný nádor s environmentálním karcinogenem. Vyvodil tedy, že saze z komínů jsou karcinogenem v přímém kontaktu s pokožkou. (Kredit: George Romney, volné dílo).

Popsané životní a pracovní podmínky se samozřejmě velice negativně podepsaly na zdraví dotčených chlapců a dívek. Ano mezi dětskými kominíky byly i dívky a v určitých obdobích byly dokonce preferovány jednak díky pomalejšímu růstu a také v důsledku skutečnosti, že v prvních regulačních předpisech upravujících tento typ podnikání byli výslovně zmíněni pouze chlapci. Úmrtí na udušení, na zranění způsobená pádem z výšky či na celkové tělesné vyčerpání byla spíše normou než výjimkou. A k tomu se přidávala úmrtí na nemoci spojené s účinky chemických látek obsažených v uhelném dehtu, zejména polycyklických aromatických uhlovodíků.

Vztah mezi pracovní expozicí dehtu u dětských kominíků a nádorovými onemocněními šourku popsal v roce 1775 anglický lékař, který proslul především jako zakladatel ortopedie, sir Percivall Pott (1714-1788). Ve svém spise „Chirurgical Observations Relative to the Cataract, the Polypus of the Nose and Cancer of the Scrotum“ uvádí:

„Jde o chorobu, která nejprve zasahuje dolní oblasti šourku, na jehož povrchu způsobuje bolestivý, členitý a nepěkně vyhlížející vřed s tvrdými a vystouplými okraji slangově nazývaný sazová bradavice (soot-wart). Za krátkou dobu proniká do kůže a podkožních vrstev šourku a zasahuje varle, které se zvětšuje, tvrdne. rudne a dochází k jeho závažnému poškození; odtud se nemoc šíří chámovodem do břicha, kde nejčastěji způsobuje ztvrdnutí a poškození tříselné mízní uzliny. Když dosáhne do břicha, postihuje některé vnitřní orgány a způsobuje jejich bolestivou destrukci.“

První příznaky se u chlapců typicky objevovaly v období před či těsně po nástupu puberty, což Pottovy kolegy vedlo k chybné domněnce, že se jedná o venerické onemocnění, ovšem zavedená léčba pomocí přípravků na bázi rtuti nezabírala. Někteří postižení si dokonce tyto bradavice odstraňovali sami pomocí nože. Pott naproti tomu doporučoval zejména hygienicko-preventivní opatření, jako pravidelné (nejlépe každodenní) mytí intimních partií, častou výměnu pracovního oděvu a omezování práce malých dětí. Některá z těchto doporučení se pak stala součástí postupně přijímaných zákonných norem. V prvním takovém zákoně, což byl tzv. Chimney Sweepers Act z roku 1788, byla nastavena minimální věková hranice pro kominické učně na 8 let a zákon též ustanovil povinnost mistra poskytnout učni vhodný pracovní oděv.

Dnes si kominíčky dáváme pro štěstí. Realita dětských kominíčků ale neměla se štěstím nic společného. (Kredit: Zboží.cz)

V pozdější verzi zákona z roku 1834 byla hranice pro vstup do učení zvýšena na 10 let a hranice pro výkon práce až na 14 let a tato hranice se dále posunula na 16 resp. 21 let úpravou z roku 1840. Pottova doporučení, která byla založena na výsledcích jeho medicínského výzkumu, však v praxi narážela na sociální realitu a byla nejen neúčinná, ale někdy dokonce kontraproduktivní. Zvyšování věkové hranice bylo povětšinou ignorováno, např. i s odůvodněním, že také mladší děti z chudých poměrů či sirotci potřebují zdroj obživy a dodržování věkových limitů bez navazujících sociálních opatření by vedlo k jejich smrti hladem. Koupání ve studené vodě ve venkovních vanách či v řece bylo v podmínkách života na ulici či v chudinské čtvrti zejména v zimních měsících skutečně životu nebezpečné. Běžně k tak němu docházelo maximálně dva– až třikrát ročně, nejčastěji v souvislosti s předem ohlášenou inspekcí. Obzvlášť krutí mistři ho také používali jako disciplinární opatření. V roce 1863 došla Komise pro zaměstnávání dětí k závěru, že se počet dětí zaměstnaných jako kominíci po přijetí zákona z roku 1840 ve skutečnosti zvýšil, což bylo způsobeno zejména nedostatečnou vynutitelností zákona, slabou kontrolou ze strany úřadů a pokračujícím tlakem chudinských institucí (zejména sirotčinců), které děti často „vázaly“ jako učně, aby redukovaly náklady na jejich výživu a péči. Tam kde nepomohla legislativa, nakonec slavil úspěch technický pokrok. V daném ohledu se do historie významně zapsal např. vynálezce inženýr Joseph Glass (1791-1867) z Bristolu, který v roce 1828 představil systém flexibilních tyčí složených z bambusových segmentů spojených mosaznými závity, jež umožňovaly překonávat ohyby v komínech a čistit je bez nutnosti fyzického lezení dětí do úzkých průduchů.

Dostupnost opravdu účinných mechanických nástrojů pro čištění komínů následně posílila legislativní snahy o zákaz dětské práce v daném oboru. Existence funkčních alternativ totiž oslabila odpor hlavních oponentů, mezi něž patřily zejména velké pojišťovny. Zákon o kominících z roku 1875 mimo jiné zakazoval pracovníkům mladším 21 let dobrovolně šplhat vnitřními částmi komínů a zakazoval komukoli nutit kohokoli mladšího 21 let k této činnosti. Policie navíc vytvořila registr licencí a prováděla pravidelné kontroly. Po přijetí tohoto zákona v Anglii dramaticky klesl počet případů rakoviny šourku. Počet případů v Anglii a Walesu byl v letech 1910 až 1912 pouze 16 a do roku 1923 klesl na čtyři. Mezi lety 1948 až 1952 byl v nemocnici sv. Bartoloměje v Londýně diagnostikován pouze jeden případ rakoviny šourku z celkového počtu více než 5 000 případů rakoviny.

Poznámka redakce:

Kontakt na autora zde. Kredit. UPCE.

A pro kontext na závěr malé srovnání: První zákon na ochranu zvířat proti týrání byl přijat ve Velké Británii v roce 1822. Tento zákon, známý jako "Cruel Treatment of Cattle Act" (také označovaný jako Martinův zákon podle jeho sponzora, lorda Martina) se vztahoval především na hospodářská zvířata, která byla považována za majetek, a měl za cíl zajistit minimální standard péče a ochrany……

Literatura:

1. Fernandez-Flores, Angel, and Eduardo Fonseca. "Scrotal cancer, chimney sweepers and Sir Percival Pott." Clinics in dermatology 40, no. 2 (2022): 209-220.

2. Van Manen, N., 2010. The climbing boy campaigns in Britain, c1770-1840: Cultures of reform, languages of health and experiences of childhood (Doctoral dissertation, University of York).

3. https://en.wikipedia.org/wiki/The_Chimney_Sweeper

4. Pott, P., 1775. Chirurgical Observations Relative to the Cataract, the Polypus of the Nose and Cancer of the Scrotum, Chirurgical Works of Percival Pott, FRS and Surgeon to St. Bartholomew's Hospital, Paternoster Row. Bartholomew's Hospital, Paternoster Row, Hawes, W. Clarke, and R. Collins, London, pp.4-10.

5. Kipling, M.D. and Waldron, H.A., 1975. Percivall Pott and cancer scroti. British journal of industrial medicine, 32(3), p.244.