Odlesk v oku. Kredit: JalalV, Wikimedia Commons. Licence CC 1.2.

Oko. Krajně důležitý smyslový orgán a současně zvláště citlivá část našeho povrchu, kterou na rozdíl od jiných nemá mnoho smyslu zakrývat. Díky očím vidíme a oční kontakt umožňuje také oboustrannou komunikaci. Do duše okno. Prostě patříme k těm živáčkům, které příroda obdařila slušným viděním, zrak nám o okolním kusu světa dodává nejvíce informací. Přitom jde o děj nesmírně složitý, do jehož psychofyziologického výkladu se raději nebudu pouštět, protože to neumím. Mohl bych být omluven tím, že článek je z valné části o něčem jiném, jenže právě jenom z části. Tak jenom připomínám, jak je oko evolučně i ontogeneticky málem dílem mozku, a jak je vidění složitě produkováno vlastně až mozkem, a ještě nás užitečně klame dodáním kvanta ostrých detailů díky syntetizované zkušenosti.

Představené podobenství je součást Platónovy literární přesvědčovací kampaně o prioritě věčných intelektuálně poznatelných objektů před vším tělesným, proměnlivým a smyslovým. Právě tomuto odklonu od tělesnosti k „poznávání věčných přesných vztahů“ přece říká filosofie. Teď ovšem nehodlám o ničem přesvědčovat, leč pouze referovat pro snad trochu poučnou zábavu. Poučení si z toho můžeme odnést různá.

Rozvrh podobenství

1.1 Abychom něco viděli, potřebujeme nějak fungující zrak, průhledné prostředí a viditelné předměty. A taky světlo! Zdrojem světla pro zrak je v běžných případech Slunce, někdy zprostředkovaně. (Necháme teď stranou část elektřiny z atomek, jejíž energetický zdroj je v dávných supernovách.)

1.2 Abychom poznávali, potřebujeme nějak fungující intelekt, příhodné prostředí a poznatelnost předmětů. Podle Platóna však taky jakési „světlo pro intelekt“, které ty poznatelné předměty ozařuje. Jeho zdrojem je prý Dobro. Pozor, nejde o něco prvoplánově morálního, nýbrž o „ideu“, která je zdrojem možnosti poznávat ostatní ideje. Pro začátek bude vhodné se smířit s tím, že se tomu zdroji pouze říká Dobro, aby se nějak pojmenoval. Etické souvislosti se ukážou až časem a také v jiných Platónových textech.

2.1 Slunce, které našim očím umožňuje vidět, také umožňuje život. Bez něho bychom nejen byli po tmě a v šíleném mrazu, ale vůbec bychom tu nebyli. Slunce pro nás není jen zdrojem možnosti vidět, ale taky možnosti být. A nejen pro nás.

2.2 Podobně tomu je Dobro nejen zdrojem možnosti intelektuálního poznání, ale také zdrojem bytí. Vše, co můžeme poznávat, existuje díky němu. Hélios (Slunce) byl v Řecku jedním z bohů, takže božské atributy Dobra jsou nasnadě, ale Platón se vyjadřuje dost cudně a zůstává u zásadní role Dobra pro poznávání i samu existenci. Dobro je zdrojem (ostatních) idejí. Ty můžeme nějak poznávat a také prý jsou zdrojem existence smyslově viditelných věcí, ale to teď předbíháme.

Odstavce 1.1 a 2.1 mluví o smyslově vnímatelných položkách, odstavce 1.2 a 2.2 míří k objektům intelektuálním, k idejím.

Světelná (zraková) metafora poznání

Z výše uvedeného rozvrhu je zvláště problematický odstavec 1.2, tedy přirovnání potřebnosti světla pro zrak s jakýmsi „světlem“ pro intelekt. Působí skoro jako Platónova svévole, prostřednictvím které se pak dopracuje k tomu, k čemu chtěl. Přitom postup není důkazný, jeho síla má být v analogiích, popsaných v podobenství. Nemám v úmyslu Platóna kompletně hájit, nicméně v tomto bodě se opírá o běžnou jazykovou hrátku. Máme ji i v našem jazyce.

Votivní reliéf z Kypru, široký 9 cm, 4. nebo 3. století před n. l. Metropolitan Museum of Art, New York. Kredit: MET donated to Wikimedia Commons, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

O problémech poznání běžně mluvíme slovy, které normálně používáme pro problémy s viděním. Třeba nám něco není jasné a potřebujeme to vysvětlit, nikoli vytmavit. Když konečně pochopíme, dostaví se úleva a radost, třeba v podobě „aha, už to vidím“. Tento „aha efekt“ může být podobný tomu, jako když na dálku nebo v šeru nevíme s jistotou, co vlastně vidíme, a najednou nám to dojde. Nebo hlavolamu, se kterým jsme si nevěděli rady, až se ve šťastně chvíli nějak málem sám rozlousknul, ježek vypadl z klece. Na „aha efektu“ postaví Platón taky své pojetí poznání jako rozpomínání (anamnésis), ale to zatím necháme stranou. Se zpřístupněním pro zrak souvisí i taková slova jako vyložit, prostě aby na to bylo vidět, někdy dokonce, aby bylo vidět i do toho, vybalit to, rozbalit to. Tradiční geometrie zná „náhled“, ba v celé matematice býval argumentem „názor“, v nějaké míře jím stále je. Ne ve smyslu blábolivých mínění na sítích, nýbrž ve smyslu „kouknu a vidím“, „z názoru plyne“, „je to zřejmé“ (opět zrakové slovo).

Je jasné, že na této metaforice se podílí mnoho vrstev, počínaje naším neurofyziologickým ustrojením po kulturní formaci v nejednom smyslu slova, od jazyka po preferovaný typ vzdělání. Je obtížné zkoumat, jak se tyto vrstvy uplatňují, která a kdy co přináší. Platón si to takhle nekomplikuje, jednoduše sází na funkčnost metafory. Na její kritičtější průzkum je ještě moc brzo, navíc by se mu ne vždy hodil do krámu.

Zraková metaforika není vlastností pouze řečtiny a češtiny. Řecká kultura je ovšem nápadně zraková, často pracuje s vizuálními popisy a s vizuálně zakotvenou nápodobou. To pěkně ukázal Erich Auerbach v knize nazvané Mimésis, ale to by opět bylo na další téma. Obecnější problém je, jak se mimetizace na úrovni tělesného vzhledu a nikoli literatury vyvinula u řady organismů, z nichž někteří asi vidí dost blbě, ale to teď neřešíme.

Řecká kultura má silný sklon pracovat se zrakovou metaforikou a Platón toho využívá. Vlastně vytváří další patro nad psychofyziologií, jazykem a obecnou řeckou kulturou, a to v podobě své nauky. Její školní uplatnění pak onu kulturní tendenci dále posiluje, často na úkor váhy ostatních smyslů, dokonce na úkor smyslů vůbec.

Zrak je pro Platóna jakoby nejméně tělesný smysl, neboť je distanční, ještě více než sluch. Běžně vidíme hodně daleko. A když něco samo svítí, tak ještě dál, dokonce i hvězdy (a přinejmenším jednu jinou galaxii, ale to Platón nemohl vědět). Dávno před telefonem platilo, že kam se nedovolám, tam pošlu optický signál, na větší dálku ohňový. Od rané helénistické doby je Řecko protkáno sítí signalizačních věží, nejen obranných. Navíc zrakem – na rozdíl od chuti a hmatu – předměty téměř neovlivňujeme, tedy krom těch, které reagují na náš pohled. A spojení zraku se světlem a metaforou náhledu bude zajímavé pro vývoj optiky (nemyslím jen brýle, ale teorii) a filosofie. Ono i v celé fyzice má světlo a jeho šíření dost zvláštní postavení.

Postup úvahy v Platónově textu

Podobenstvím o Slunci začíná Platón sérií tří podobenství v obsáhlém dialogu Ústava, v VI. kapitole (po anticku knize), v článcích 18-20, na stránkách 507b-509d standardní paginace.

Na konci odstavce 507b Platón předběžně naviguje čtenáře, spíše ty z nich, kteří už tuší, jak to míní: O lecčems „říkáme, že to vidíme, ale nedokážeme to myslet, o ideách pak zase, že je myslíme, ale nevidíme“. To je typicky platónské rozlišení. Zatím se nemusíme lekat pojmu idea, bude trochu vysvětlen podobenstvím. O pár stránek dál bude toto rozdělení na smyslové vnímání a na myšlení vystupovat v podobenství o dělení úsečky, ale to si necháme na jindy.

(507c-e) Platón ukazuje, že ze všech našich smyslů je nejcennější zrak. Dochází k tomu ovšem dost podivnou úvahou, dokonce sofistickou, přitom v daném kontextu zbytečně. Cílem je chvála zraku ve srovnání se sluchem, ostatní smysly mu nestojí za úvahu. Přitom tvrdí, že sluch nepotřebuje žádné médium. Zapomíná na vzduch, i když o roli vzduchu pro sluch a zvuk musel vědět, patřila v jeho době ke standardním tématům. Oproti tomu si u zraku všímá, že potřebuje světlo, a tuto závislost kupodivu považuje za pochvalu. Potřeba světla je jasná, v ostatním však toto místo textu není pro našince intuitivní a představuje spíše podivná zákoutí Platónova literárního postupu. Nejspíš jde o pochvalu v tom smyslu, že zrak je distanční, a že se díky závislosti na světle stává podílníkem čehosi krajně důležitého.

Asi znak Slunce na kykladské obřadní standartě („pánvičce“) z rané roby bronzové. Z pohřebiště na Pano Koufonisi (Malé Kyklady), vrstva EC II, 2800 až 2500 před n. l. Archeologické muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

(508a-b) Dárcem světla je Slunce, řecky Hélios. Hélios není jen bohem (koho čeho) Slunce, ale přímo Slunce samo, božské, životodárné. To je standardní představa, kterou Platón svým čtenářům nemusí vysvětlovat. Zrak je Slunci ze všech smyslů nejbližší. Díky světlu Slunce vidíme osvětlené předměty. V tomto smyslu je Slunce příčinou vidění.

(508b-c) Slunce je nyní představeno jako potomek (Novotný překládal dítě) Dobra. Dobro je zplodilo jako sobě podobné, doslova „analogické“. Zatím se nemáme soustředit na volbu slova Dobro, nýbrž na tuto analogii, a zní pochopit, o co jde. Slunce svým světlem umožňuje zraku vidět smyslově vnímatelné předměty. Dobro umožňuje intelektu myšlení myslitelných (inteligibilních) objektů, tedy idejí. (Novotný překládal myslitelné jako „pomyslné“, což je dnes česky spíše zavádějící.)

Náhlý vpád slova Dobro je pro Platónovy dialogy typický. Z jiných dialogů jsou slavné situace, kdy se Sókratés někoho ptá, co je to Dobro. Dostane ovšem odpověď pouze ve smyslu, co je pro toho či onoho dobré. Z toho vyvodí, že dotyčný nepochopil, o čem je řeč. Bodejť ne, je to novinka i na úrovni slova, neologismus. Řečtina zná adjektivum krásný (kalos) a od něj také abstraktní substantivum krása (to kalon, platonici překládají krásno). Od adjektiva dobrý (agathos) však podobné podstatné jméno (to agathon) stvořil až Sókratés, písemně Platón.

Zatím se Dobro ukazuje jako dárce možnosti poznávat, jako zdroj jakoby světla pro intelekt.

(508d) V duši je to prý podobné jako s používáním tělesného zraku. Když se duše obrátí k intelektuálním objektům, myslí jasně, uplatní svůj intelekt, je na tom jako oči ve dne, za slunečního světla. Když ale život zůstává u smyslových předmětů, trpí v šeru, daleko od Dobra, jako oči v noci. Krása celého podobenství je poněkud zkalena tím, že celá oblast smyslového vnímání je zpodobena jako blízká temnotě. To je prostě Platón.

(508e-509a) Dobro je představeno jako „příčina intelektuálního vědění a pravdy“, analogicky ke Slunci jako příčině možnosti vidět. A je představeno také jako idea, tedy objekt myšlení, nikoli vnímání, tím se od viditelného Slunce liší. Dobro je taková idea, který umožňuje poznávání ostatních idejí (například taxonů). To je vlastně definice významu slova Dobro. Není to jen tak jedna z řady idejí, když je příčinou poznatelnosti jich všech.

V závěru této části úvahy jeden z diskutujících chválí podanou řeč i krásu Dobra, ale přijde s obavou, zda se netýká také rozkoše, příjemnosti (hédoné). Je ostře napomenut. Pro něco takovéto zde není místo. Přitom Platón není prvoplánový asketa ani moralista. (Nelze o něm říkat, že káže vodu a pije víno. Spíše pije víno v uměřeném množství a káže směs prvotřídního koňaku s vitriolem, občas i s ultrajedy. Tím prvotřídním jsou postřehy analogií, těmi jedy jeho malá důvěra v časné věci a nevlídnost vůči tělesnému životu.)

(509b) „O Slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu…“

Přichází klíčová pasáž. Slunce přece nejen dává světlo, ale také hřeje, tím také uvádí v pohyb koloběh vody a vůbec umožňuje život, dokonce nějak souvisí se vznikem naší oblasti světa. Podobně je tomu s Dobrem a poznatelnými objekty, tedy s idejemi:

„Předměty poznání mají od Dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti.“

Dobro není jen zdrojem možnosti poznávat, ale také zdrojem existence všeho, uděluje všemu jsoucnost. Podobně jako není pouze jedním z řady poznatelných objektů, nýbrž přímo zdrojem možnosti poznávat, tak není ani jedním z řady existujících objektů, nýbrž zdrojem existence jich všech. Proto se o Dobru vlastně nedá říct, že je jsoucí, je ještě nad tím vším. Jako kdyby to byla idea všech idejí, zdroj jejich věčné existence. Platón výslovně říká:

„Ačkoli Dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí.“

(509c) „Tu zvolal Glaukón s velmi komickým výrazem: Apollóne, jaká to nadlidská výše.“

Poslední slova lze přeložit také jako „daimonské přestřelení“. Je to hříčka. Podobenství je řecky parabola (parabolé). A hyperbola (hyperbolé) je jednak přehánění při vyprávění, nadsázka, ale krom dotyčné kuželosečky také termín pro situaci, kdy lučištník mířil příliš vysoko a přestřelil. (Oproti tomu je elleipsis umenšení, v krajním případě vynechávka.) V kontextu jde o to, že Dobro samo je sice zdrojem intelektu i jeho možností, leč je na pováženou, zda není mimo jeho dosah, když není jednou z řady idejí, není jedním z řady objektů intelektuálního poznávání (není taxonem).

(509d) Slunce vládne všemu viditelnému a proměnlivému, zatímco Dobro všemu intelektem poznatelnému a vskutku jsoucímu. Doslovný překlad závěru podobenství:

„Pomysli tedy, že (Dobro a Slunce) jsou, jak jsme pravili, dvě mocnosti a že kralují jedna nad rozumovým rodem a krajem, druhá nad viditelným – neřeknu světem, aby se ti nezdálo, že dělám umělé hříčky se slovem. Nuže tedy, máš na mysli tyto dvě podoby (eidé, druhy), viditelnou (horaton) a myslitelnou (noéton)? Mám.“

Školní výklady Platóna přinejmenším od římské doby pracují s pojmy vnímatelný svět a poznatelný svět, málem jako kdyby šlo o dva světy, prý v rámci platonského dualismu. Platón sám se však opět ukazuje jako lišák a takovému pojmosloví se pečlivě vyhýbá. Mluví o rozumovém (inteligibilním, poznatelném) „rodu a kraji“ (genos te kai topos) a pak o viditelném. Dalo by se překládat také o „rodu a oblasti“ všeho intelektuálního a o druhu a oblasti všeho smyslového. Nejde o dva světy, ale o dva způsoby, nanejvýše dvě oblasti.

Po tomto rozlišení začne výklad podobenství o dělení úsečky, v něm Platón tyto díly (oblasti) podrobněji představí. Tam se přesněji dozvíme, co jsou ty ideje zač.

Dobové kontexty Platónova pojetí myšlení

Po Platónovi přijde Aristotelés a rozdělí filosofy na ty, kteří rozlišují mezi vnímáním a myšlením, a na ty, kteří ne. Ty druhé ostře kritizuje. Nejstarší doba takové rozlišení samozřejmě neznala, zvláště ne v ostře disjunktní podobě. Trochu je zavádí Xenofanés, ale naplno a formálně definičně až Parmenidés. Ani později to není samozřejmé, dokonce ani u významných autorů. Mezi myšlením a vnímání nerozlišoval například ještě Empedoklés, což Aristotelés rozpoznal a kritizoval ho za to. Aristotelés se od smyslového vnímání dostává k racionálně poznatelným pojmům abstrakcí, v typických případech induktivně, tedy redukcí na společný distinktivní znak.

Blízkou analogii s Platónovým pojetím myšlení najdeme už u dramatika Epicharma ze Syrakús. Ten psal v ranějším 5. století před n. l. a možná je i autorem pojmu idea. O lidské mysli říká, že „je ohněm vzatým ze Slunce“ (B 50). Slunce je podle Epicharma „celé z mysli“ (B 50a). Není to vývojový předstupeň Platónova podobenství o Slunci? Přes výsadní roli lidské mysli ovšem zůstává Epicharmos při zemi, nestaví se do božské pozice (B 20): „Po lidsku má člověk myslet, ne tak jako nesmrtelní.“

Literatura

Platón: Ústava, přeložil František Novotný (s použitím překladu Em. Peroutky). Praha: Laichter 1921; Oikúmené 1996, 2001, 2005, 2017, 2021; překlad Jaroslava Hoška: Antická knihovna (Svoboda-Libertas) 1993.

Erich Auerbach: Minésis. Praha: Argo 2024.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Pavel Mervart 2020.