V předvánočním čase si opět dovoluju představit jednu naxisjkou křesťanskou pozoruhodnost z dost staré doby. Na tomto kykladském ostrově není o kostely z prvního křesťanského tisíciletí nouze, nejméně sedm jich pochází už z 6. století. Jeden kompletně stojící a jen minimálně přestavovaný jsem čtenářům Osla ukazoval předloni, stojí u vsi Moni (viz link pod článkem), což se snadno plete s místem, které chci ukázat teď. Moni totiž znamená klášter. Klášter Fotodótis stojí v jiné části ostrova, a osamoceně. Jeho název znamená Dárce světla, čímž se myslí Kristus. Toto zasvěcení se váže k novozákonnímu příběhu Proměnění na hoře Tábor – bezděčně však připomíná také základní atribut Apollóna, Foibos, Jasný, Zářící. Podobné asociace vzbuzuje i umístění této dost unikátní památky. Místo je ověřeně romantické.

Moni Fotodótis a výhled na Blažené ostrovy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Moni Fotodótis, kolem hrazení pro poutníky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z dálky vidíme hrad z 15. století. Když přijdeme blíž, poznáme, že jde o opevněný klášter ze starší doby. A později uvidíme, že skrývá kostel, postavený v několika etapách od 6. do 12. století.

Tenhle stavební konglomerát stojí o samotě na ostrohu pahorku v nadmořské výšce 580 m, takže je odtud majestátní výhled na moře i okolní hory, které pahorek značně převyšují. Na pravém okraji levého obrázku vidíme u obzoru ostrov Donousu (Donúsu), nejsevernější z Malých Kyklad, a před ním maličké a neobydlené Blažené ostrovy, Makares Nisia. (Tam se podle naxijské veze mýtu o Dionýsově plavbě Dionýsos zmocnil pirátské lodě, obeplul s ní Naxos a doplul pod útes u Chóry, z něhož opuštěná Ariadna právě skákala, pak ve svatyni Ýria slavili svatbu.)

Před hlavní stavbou je upravený hrazený plácek pro poutníky.

Vchod do kostela. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vchod do kláštera. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V ose příchodu nás vítají vrata kostela, otevřená jen v některé dny a hodiny, ale docela často a zjistitelně.

Od pravého rohu opevnění vedou schody nahoru do kláštera. Taky můžeme celý hrad obejít, prohlížet si nezvyklou kombinaci různého zdiva a přitom se kochat vyhlídkou.

Interiér hlavní části kostela. Kredit: Zde, Wikimedia Common. Licence CC 4.0.

Kopule není úplně kruhová. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po vstupu do kostela nás překvapí, jak jeho prostor zdánlivě jen málo souvisí s tvarem očekávaným při pohledu zvenku. Není dodatečně vestavěný, naopak se to celé postupně nabalilo na něj, a on sám se v průběhu řady století taky proměňoval. Neumím jej nějak zařadit co do stavebního stylu a řádu, s tím mají potíže i znalejší lidi. Ve výsledku nejspíš jako raně až středně byzantskou trojlodní baziliku, ale starší fáze stavby by se definovala obtížněji. (Fotka vlevo zdaleka nezahrnuje celý prostor.)

Kopule je zvláštní už tím, že není tak úplně kruhová. Geometrický řád tady sice zakládá prostorovou strukturu, technicky i výtvarně, ale nevládne despoticky. Občas se tu s lecčím uhnulo. Místní lidé hrdě říkají, že na Naxu se to se symetrií nepřehání, zvláště pak ne v horách a v jejich okolí.

Skrumáž zdiva z 6. až 10 století kolem vchodu do baptistéria. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Baptistérion, 6. až 10. století, původně samostatná stavba. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kostel je zasvěcený Proměnění Páně. To je stručný titul pro příběh božské epifanie Ježíše, popsaný například v Evangeliu podle Lukáše (9,28–36). Ježíš se třemi nejdůležitějšími učedníky vystoupil na horu Tábor, kde se jeho tvář rozzářila a učedníkům tam bylo natolik dobře, že by tam byli nejraději zůstali. S onou biblickou horu souvisí také zakladatelský mýtus města Tábor u nás.

Místo levé kostelní lodi je zde baptisterium (baptistérion), tedy prostor pro křestní obřad. Původně mělo vlastní vchod zvenku a s vnitřním prostorem kostela bylo propojeno až při pozdějších přestavbách. Na levém obrázku je vidět skrumáž zdiva z 6. až 10 století.

V baptisteriu se křtilo ponořením do vody, nebyla to pouhá křtitelnice ve smyslu nádoby, byť třeba dost velké. V nejstarší době mohli do kostela vstoupit pouze lidé pokřtění. Baptisterium asi mělo své vlastní zasvěcení, nejspíše Janu Křtiteli.

Ikonostas s reliéfy zvířat, 9. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Boční kaple kostela (dobu nevím). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mramorový ikonostas, v této podobě někdy nazývaný oltářní stěna, pochází z 9. století. Jeho dekorativní lišta je zdobena reliéfy zvířat a místy i zbytky dávné malby. Bývá považován za jednu z nejpozoruhodnějších starých oltářních stěn v Řecku.

Na obrázku vpravo je boční kaple v závěru pravé lodi, ve výsledku je skoro symetrická vůči baptisteriu. Teď je v ní taky menší lapidárium s raně byzantskými stavebními články, které musely být při novodobé rekonstrukci nahrazeny, nebo byly nalezeny v okolí jako zbytky starší stavby, nepoužité při středověkých přestavbách. (Lapidárium je spíš za fotografem.)

Příběh kostela lze nejspíš shrnout takhle: Byl postavený v 6. století, a při něm baptisterium; v 9. století proběhly drobnější úpravy. V 10. století rozsáhlejší přestavba, znovu pak v 12. století na trochu větším půdorysu, obojí asi souviselo taky s rozšiřováním kláštera.

Sloupy, novější a patka starého. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Interiér kostela, 9. až 12. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přestavba kostela v trochu větších rozměrech musela použít nové sloupy, část z nich v jiných místech. V několika případech je to jasně vidět. Je to přiznané, a tak to zůstalo i v rámci moderní opravy. Na obrázku vlevo je to patrné v pohledu směrem ke vchodu a ven.

Na obrázku vpravo je vidět zeď s okénkem, které je ovšem zaslepené, nejspíš další přestavbou kláštera zvenku kolem.

Dvůr kláštera s vrškem kopule kostela. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dvůr kláštera v pohledu z patra. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po vnějším schodišti u rohu pevnůstky vystoupáme do patra, kde začíná klášter. Je z valné části nad kostelem, uprostřed klášterního dvora vyčnívá kopule kostela. Schodiště byla samozřejmě bez zábradlí, ta dolní jsou natolik široká a ve své horní půlce krytá úzkou hradbou, že to tak nechali i v nové době. (Bezpečák prý má v první půlce zavřít oči a jít po hmatu.)

Uvnitř nádvoří můžeme po dalších schodech vystoupat do horního patra, odkud je skvostný výhled.

Nevíme, kdy klášter vzniknul. Jeho definitivní podoba je daná přístavbou opevnění v 14. až 15. století. Klášter prostě obaloval kostel, převážně seshora, až byl sám obalen opevněním.

Nyní je klášter už dost dlouho prázdný, ale poměrně čerstvě opravený. Používá se jako zázemí pro srpnovou poutní slavnost a taky si v něm můžete vyjednat poněkud spartánské ubytování (karimatku a spacák s sebou, taky kanystr vody, nosí se zezdola ze vsi Danakos, občas se tam k tomu nabízí oslař; tedy pokud nechcete obtěžovat nedalekého pastýře a důvěřovat jeho zdroji). Ubytování není otázkou peněz ani věrouky, nýbrž lidské dohody. Nejspíš roku 1810 zde skoro dva měsíce bydlel lord Byron, to mu bylo 22 let, střídavě tady a dole v hospodě v Danaku.

(Důrazně však nedoporučuju se tam ubytovávat na divoko bez předchozí domluvy v Danaku nebo na pravoslavném velení v Chóře, i kdyby byl klášter odemčený. Patrola ozbrojených pastýřů a myslivců v doprovodu jejich vlkodlaků by mohla být hodně nepříjemná. Oni jen dbají na bezpečí v každém smyslu slova, a činí tak po svém a mají dobrý přehled. Nemají rádi, když se v horách a jejich okolí děje něco, o čem nevědí a čemu nerozumí. Titíž lidé se za jiných okolností chovají naprosto mile, a nezištně nabízejí všemožnou pomoc.)

Klášter zezadu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obcházíme klášter. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Když klášter obcházíme, vidíme vzadu také apsidy kostela, trochu vyčnívají z pevnostní zdi z 14. až 15. století. A mohutné opěrné pilíře.

Výhled na Zás. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odpočívadlo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Než se vypravíme dál, můžeme ještě posedět u kamenného stolu nebo pod platanem, který u vchodu do okrsku slouží také jako zvonice. Na levém obrázku je v dálce vidět Zás, nejvyšší hora ostrova Naxu a celých Kyklad (1001 m). Jít tam odtud by ovšem byla trochu zacházka.

Jak se na toto neobyčejně půvabné místo dostat? Začnu z opačného konce, totiž jak se dostat odtud. Od kláštera vede dolů do Danaku nádherné staré kalderími, tedy vystavěná cesta dlážděná plochými kameny, něco jako soumaří dálnice, za 20 minut nás dovede do vsi o 160 metrů níž. Tam se můžeme občerstvit v proslulé hospodě, jen málo navštěvované cizinci, většinou o ní nevědí, zvláště ne o jejím věhlasu. Slabší povahy si pak volají taxík, pokud nemají půjčené auto. Alternativou je občerstvení ve strži kus pod hospodou, kde je znamenitý pramen s velkou mramorovou studánkou a s upraveným sezením pod platanem, a pak cesta přes sedlo Agia Marina na autobusovou zastávku na hlavní silnici, ta je ještě kus za a pod oním sedlem, z druhé strany. Je to ovšem po asfaltě a musí se projít přes sedlo ve výšce 600 m. Kdo to zná, jde do sedla zahradami Danaku. Je to ono sedlo, z něhož je nejsnadnější cesta na vrchol Zás, přes okrsek Dia Pastýřského. (Zdatnější horochodci tudy chodí spíš zpátky z hory a nahoru jdou kolem jeskyně, ze zastávky o jednu blíž k Chóře, hned nad Filoti.)

Ze sedla Ag. Marina s kapličkou tohoto zasvěcení a malým parkovištěm vede taky cesta rovnou k Moni Fotodóti. Je míněná pro teréňáky, ale nechodiví „turisté“ na ní občas týrají normální auta. I pro pěší je to nejkratší a nejsnadnější cesta, s minimálními výškovými rozdíly a jasnou trajektorií.

Doporučeníhodný přístup je ovšem trochu delší, kolem kostelů z 9. století a přes jiné sedlo se starými pastýřskými mitáty (malé útočištné stavby) a mohutnými výhledy. Vychází se z dolního konce městysu Apeiranthos, tedy o zastávku dál od Chóry. Chce to mapu.

Literatura

Moni Fotodotis v mé volně přístupné on-line knize Pouť na Kyklady (s popisem cest a okolí)

Naxos, Die byzantinischen Kirchen