Do nového roku jsem chtěl čtenářům Osla ukázat a popsat něco optimisticky působícího. Prohrabal jsem staré fotky a vybral zvláštní mozaiku na egejském ostrově Astypalea (Astypalaia). Jenže člověk míní a okolnosti mění, takže z toho vyplyne spíše poučení o tom, že ne vždy člověk ví, co potkal, co fotografuje a co vlastně ukazuje. A během psaní článku jsem zjistil, že ty fotky mezitím získaly na vzácnosti.

Na onom ostrově jsem se roku 1996 ocitnul za dost bláznivých okolností, v epické šíři jsem to kdysi popsal v on-line textu odkázaném pod článkem. Poslední den, krátce před odchodem do vsi na autobus, nás paní bytná (učiněná pirátská babička) s potutelným úsměvem zavedla za hospodu a ukázala menší archeologický plácek s úžasnou mozaikou, tehdy se o tom nikde nepsalo. Stihnul jsem všechno narychlo nafotit. Neměl jsem dobré vybavení a v šikmém světle posledního srpnového odpoledne se mozaika leskla, chtělo by to polarizační filtr. Kvalita tím pádem není nejlepší. Povážlivější je, že po skoro třiceti letech jsem zjistil, že vlastně nevím, co jsem fotografoval. Hledal jsem v literatuře i všemožných mapách, jenže v tomhle případě se tím zmatek spíš prohloubil. Takže omluvte nejen sníženou kvalitu záznamu, ale i nejasnosti o tom, co si vlastně budeme prohlížet. Naštěstí to té mozaice na zajímavosti neubírá, to jen ta horší kvalita obrazu. Nerad bych nechtěně šířil hypotézy málem konspirační, i když si o ně ten kouzelný ostrov přímo koleduje.

Astypalea, Chóra a její starý přístav. Fotka je z roku 2006, taky na rozdíl od dalších není moje. Kredit: Quadell, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Pohled na rybářskou základnu kyrie Kalí. Odtud velela rybáře, hospodu, penzion, a kdoví, co ještě. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Astypalea leží přibližně v půli cesty mezi Naxem a Rhodem. Je to dost osamocený ostrov, takže do nedávné doby tam byla doprava spíše sporadická, ač neleží ve Sporadách, nýbrž mezi Kykladami a Dodekanésem (souostrovím Dodekany). Formálně patří v nové době k Dadekanésu, ale nálada je tam spíše kykladská, včetně převažujícího typu staveb. Ostrov byl pod osmanskou vládou až do roku 1912, pak pod italskou, součástí Řecka se stal teprve v roce 1947. Taky tam kdysi žili trpasličí sloni.

Zdejší Chóra, tedy hlavní město ostrova, je neobyčejně půvabná, ale teď se přesuneme na klidnější místo. Kromě svého hlavního města oplývá ostrov dvěma vesnicemi a několika samotami, jinak je nádherně pustý. Ta vzdálenější ves, 9 silničních kilometrů na východ od Chóry, se jmenuje Analypsis. O kilometr dál bývala rybářská skoro samota Maltezana, prý podle jakéhosi piráta z Malty. Byla tam jedna hospoda, několik starých domků, dva nové a pomníček francouzskému kapitánovi (Hippolyte M. Bisson), který zde roku 1827 vzal hrdinský konec. Tam jsme bydleli u kyrie (paní) Kalí. Byla to rázná stará dáma, které patřilo snad všechno, co bylo v dohledu, všichni místní chlapi ji respektovali jako velitelku.

Za hospodou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Co to je? Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kousíček za zadním dvorkem lemovaným vysokým rákosím byly odkryté vykopávky, pouze s minimálním zajištěním. Vstup jen na pozvání kyrie Kalí. Prošli jsme kolem několika kamenných sedacích van, jaké bývají v římských lázních. Za nimi bylo torzo budovy, jejíž účel se neodvažuji tipovat. Podle kyrie Kalí to bylo něco křesťanského, co stavebně navázalo na římské lázně. A za tím velká mozaika. Později jsem potkal velice různé výklady.

Co to je? Římské lázně, synagoga, nebo starokřesťanský kostelík s baptisteriem, případně samotné baptisterium (baptistérion)? Kolem jsou mimo záběr římská koupadla, to ano.

Mozaika v Maltezaně u Analipsi, Astypalea, asi 5. století n. l., ale možná 2. až 6. století n. l. Křesťanská nebo pohanská? Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Hélios uprostřed zodiaku. Zodiak je obklopený vlnami Ókeanu a čtyřmi ročními dobami. S částečnou reparací perspektivy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

A za tím vším byla velká mozaika, z valné části nečekaně dobře zachovaná. Paní domu a celého okolí o ni prý velice pečuje: Opatrně zametá, vytírá mokrým hadrem a pleje nevítané rostlinstvo, které by mozaiku narušovalo. Tvrdila, že to je Kristus Pantokrator, tedy Vládce všeho, ovšem zobrazený jako Hélios uprostřed zodiaku. V levé ruce drží královské jablko jako svět a pravou žehná a velí pohyb kosmu. Případně by prý mohl mít v té pravé ruce žezlo vlády, což do jisté míry nahrazuje jakási rostlinka, která tam v trochu podobném tvaru vyrůstá z místa, kde je drobná vada v zachování mozaiky zalepena kouskem cementu. Tuhle kytičku prý radši nepleje úplně, protože není úplně jisté, zda nejde o tajemný znak, i když ne přímo o zázrak.

Na křesťanském východě se Kristus zobrazuje převážně jako vládce, to na Západě jen občas v raném středověku, jinak spíše jako ukřižovaný. Potud by to bylo v pořádku. Jenže většinou mívá v levé ruce knihu a pravou žehná. Najdou se však i taková zobrazení, na kterých drží královské jablko, zeměkouli nebo svět, viz například tady.

To by tedy také šlo, ba i to žezlo navíc (zviditelněné ostatně jen onou rostlinkou) by snad bylo možné. Kolem sebe občas Pantokrator mívá hvězdy a někdy také kruh s dvanácti apoštoly, ale zodiak? I to by snad bylo možné. Jednotlivá znamení zodiaku místo apoštolů, mohla být apoštolům i nějak přiřazená. Hlavy apoštolů pak asi najdeme v dalších polích mozaiky. Ani ten převlek Krista za Hélia by nás v rané době a v nějakém zvláštním prostředí nemusel rozházet. Doba to byla pestrá a o překvapivé insulární efekty taky nebývá nouze. V pohanském umění pozdní antiky je docela časté, že se třeba Persefoné zobrazuje jako Ísis a podobně. Křesťanské ba i židovské umění tím bývá ovlivněno také. Někteří svatí přejímají ikonografii pohanských bohů a bohyň, viz kojící Panna Marie zobrazená jako Artemis Kúrotrofos (Kojící) nebo svatý Jiří jako Apollón Drakobijce. Jenže, co je moc, je příliš. Co ty vlny Ókenu kolem centrálního portrétu? I ty by mohly být znakem vlády až po okraj kosmu, i když připomínají spíše hodně archaickou koncentrickou symboliku světa, jak ji známe například z Hésiodovy básně Štít, viz článek Achilleův štít jako symbol struktury světa (podle Iliady). Archaizující motivy se v pozdní antice občas nově objevují. Každopádně je to pěkné a zajímavé, ale rady si s tím nevím.

Dlouho se mi nedařilo najít nějaký archeologický nebo kunsthistorický popis této památky. Pak jsem konečně jeden našel, a kupodivu dával z valné části za pravdu pirátské babičce. Křesťanská mozaika z 5. století (možná z 6.), vedle baptisteria, na místě římských lázní, jejichž zbytky tam také jsou. Kristus Pantokrator (Vládce všeho), zodiak, v ploše mozaiky pak hlavy apoštolů, ptáci a ornamenty. Podle toho jsem popsal naskenované fotky při jejich posílání na Wikimedia Commons. Teď bych měl ty popisy opravit. Po letech jsem totiž hledal znovu, a po zmíněném výkladu už nikde ani stopa, nepoznamenal jsem si tehdy literární zdroj. Spíše buď římské lázně, nebo pozdně antická synagoga na jejich místě. Lidem méně znalým antického prostředí může ta synagoga připadat jako bláznivý nápad, vždyť Židé přece mají zákaz zobrazování figur a už vůbec by nezobrazovali pohanská témata. Leč ouha! Někde v Sýrii se našla synagoga z římské doby s figurální výzdobou podlahové mozaiky, a není sama.

Výsledky hledání během psaní tohoto článku se výrazně přimlouvají za římské lázně. Dokonce konkrétně: lázně zvané Tallaras z pozdní římské doby, nejspíše 2. a 3. století n. l. Ani zastánci mínění o synagoze však neusnuli a přihodili několik dalších analogií podobných podlah. Navíc je to provázeno místopisným zmatkem, plete se do toho starokřesťanská mozaiková podlaha v ruinách baziliky Karekli u zálivu Schoinountas pár set metrů východně, za rybářským kutlochem kyrie Kalí, a taky o něco pozdější mozaiková podlaha v troskách kaple Agia Varvara (svaté Barbory) přes půl km severněji. Dochází i k záměnám. A ještě k tomu je to v části map lokalizované o dost stovek metrů jinde, včetně jinak skvělých map pocházejících ze Seznamu. Dobře to je např. na Google Maps.

Tak si vyberte. Klidně i v kombinaci, nemusí se to nutně vylučovat. Římské lázně tam byly jistě, dál je to sporné, ale možné je snad všechno. Jindy bývám s identifikací a hledáním konsensu opatrnější, jenže tohle je zvláštní případ, jako skoro celý ten ostrov.

Roční doby: Léto přináší žně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zimu provázejí ptáci a vítr. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Nabízím tady dva příklady z celkem čtyř postav ročních dob v rozích za vlnami Ókeanu kolem kruhu zodiaku. Jejich původ v římské době poznáme už podle obliby zobrazovat alegorické postavy, a taky podle toho, že Římané mají čtyři roční doby, zatímco Řekové tři, přinejmenším na řeckém jihu. Souvisí to s etéziovým klimatem: doba květu a zrání, slunná doba sucha (etésie), doba dešťů. V řeckých mýtech odpovídají tři Hóry (Doby) také třem sudičkám, pak se z nich stane i označení pro hodiny. O tom, že „doby všechno přinášejí“, psal už Hérakleitos a pak Plútarchos, viz například tady.

Zvláštní je, že postavy Dob tady nejsou u těch znamení zodiaku, jimiž daná roční doba začíná, nýbrž až u vrcholných, tedy uprostřed daného období. Léto je u znamení Lva a přináší žně. Vidíme klasy a srp v ruce. V místních poměrech by už bylo na žně dost pozdě, bývají tu tak v půli června, než přejde Slunce ze znamení Blíženců do Raka.

Zima je u znamení Vodnáře, patří k ní vítr a ptáci. Ono tam fouká značně. Už Hésiodos psal (Theogonie 504n): „Měsíce lénaióna (přibližně leden), dnů zlých, že by ubily vola, těch se chraň, i kaluží zledovatělých, co zemi pokryjí nemilosrdně, když začne Boreás (Severák) fičet.“ Chudák žil o něco severněji a výše nad mořem.

Zodiak: Beran. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Znamení Lva. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Znamení zodiaku je tu samozřejmě 12, ale ukážeme si jenom některá, napřed Berana a Lva. Beranem začíná jaro (v Řecku je už po začátku doby květu a zrání), Lvem o čtyři měsíce později vrcholí léto (zde etésie). V astronomické tradici jsou to znamení ohňová, což je dobře pochopitelné u Lva, co do počasí i symbolicky. Tady lev působí přímo vesele a beránek je rozkošný.

Štír. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Vodnář. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Znamení Štíra jsem vybral spíš proto, že mozaika je v tom místě dobře zachovaná.

A Vodnáře taky kvůli problému. V pozdně antické i pozdější astrologické tradici je to znamení vzdušné. To sice dobře koresponduje se zimním větrem, ale hůř s názvem znamení, a zvláště s tímto zobrazením, na němž vylévá vodu, ta viditelně teče dolů.

Tradiční živlový schematismus astrologických znamení je jen částečně opřen o symboliku postav nebo zvířat, případně o meteorologické analogie. Zásadně je určen formalismem střídání v pořadí živlů. Jak a proč vznikl, se mi nepodařilo dopátrat, moc staré to není, starší antika to nezná. Astrologie se v Řecku objevuje zhruba se začátkem helénistické doby, i když k tomu připravený způsob myšlení najdeme už o něco dříve, například u Platóna a jeho následovníků. Zlatým věkem astrologie je pak doba římská. Tehdy vrcholí i představa o kauzálním působení „hvězd“, neboť tato doba si už vliv nebo spojitost čehokoli těžko dokáže představovat jinak než kauzálně. Pouze někteří ze stoiků ještě drží starší koncept, chápaný jako vzájemné „sympatie“, což má v jejich nauce mnohem přesnější význam, než jaký dnes toto slovo navozuje. (Viz článek Sympatická stoa.)

Vousatý muž černovlasý. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Bělovousý muž proplešlý. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V ploše mozaiky jsou také hlavy mužů. Možná to jsou apoštolové, ale neručím tak úplně za to, že jich je 12, zapomněl jsem je spočítat a na fotkách nejsou vždy dobře vidět. Snad je jich po šesti na každé straně. Koho by představovali v jiné než křesťanské interpretaci, to netuším. Mezi nimi a kolem nich jsou ornamenty a vodní ptáci.

Pelikán. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pták s čímsi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pelikán je jedním z častých symbolů starého křesťanství. Jenže nejen křesťanství, jde o poměrně transkulturní náboženský motiv, související s legendou o jeho obětavé péči o mláďata, prý si rozdírá hruď a krmí mladé svou krví. Možná je to přitažená verze nějakého krmení z volete nebo spíše z hrdelního vaku, nevím.

Se spolehlivým určením náboženské identity mozaiky nám nepomohl ani pelikán. Nejraději bych se na Astypaleu po třiceti letech znovu vypravil, aspoň bych měl nějaký důvod k cestě až takový kus za Naxos. Jenže problém. Podle jedné z verzí je to už zase zahrabané. Asi to tak bude, je to vidět i na Goole Maps. Kolem je všechno hodně přestavěné, včetně široké asfaltky Maltezanou. Za našich časů nepotřeboval asfalt ani autobus do Analypsis. Nejspíš platí verze, že mozaika byla roku 2013 odborně zakryta kvůli zabezpečení jejího stavu, a že její fotografie jsou vystaveny v muzeu v Chóře Astypalejské. To muzeum se najde v dolní části města, nedaleko přístavu. Má jedinou místnost, bohužel z něj nemám fotky. Jeho kustod si ještě pamatoval profesora Antonína Bartoňka, který tam prý někdy v 60. letech „odvážně připlul až z Brna“.

Nejspíš se po smrti kyrie Kalí něco špatně porovnalo, buď pak o to místo nikdo nepečoval, nebo tam kdekdo bezohledně lezl. Tenkrát jsme Maltezanu zažili ještě koncem její vlády a ostrov v prvním rozpuku turistiky, s převahou athénských hostů.

Literatura

Fotogalerie Astypalea v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Kapitola Astypalea v mé on-line publikaci Pouť na Kyklady.