Většinou zde ukazuju řecké antické památky a podobné věci, často z muzeí přímo v Řecku, doplňované ukázkami z různých muzeí po světě. Tentokrát se za podivuhodnou sbírkou vypravíme do Rakouska, i když jen sotva čtvrt hodinky chůze od našich hranic. Najdeme ji ve vesničce Fratres, kousek jižně od Slavonic, asi to býval statek patřící k Maříži. (Ve Vídni se prý říká, že je to strašně daleko, až kdesi u českých hranic.) Nějakou antiku taky potkáme.

Je to soukromá sbírka, kterou shromáždil a vystavuje doktor Peter Coreth. Nazval ji Museum Humanum, patří k širšímu konceptu překračování hranic a vyváření mostů mezi kulturami, Kulturbrücke Fratres. Sbírka je to velice pestrá v každém smyslu slova: časovým i geografickým rozsahem různých kultur, rozličnými žánry předmětů i různou kvalitou (od lepšího starožitnictví po exponáty, jimiž by se ráda chlubila slavná muzea).

Pojetí je poněkud zvláštní, někdo jiný by řekl, že málem až obzvláštní, ale mašíblovité to rozhodně není. (Mašíbl je zkratka za magoři, šílenci a blbci, kterou zavedl Vladimír Borecký, definitivně v knize Zrcadlo obzvláštního, 1999.) Někdo ze Slavonic sbírku trefně charakterizoval jako „rozmarnou antropologii“.

Vchod do bývalého statku ve Fratres. Muzeum je vpravo, kde původně býval kravín. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled od vestibulu do levé poloviny hlavního sálu muzea, bývaly zde ustájené krávy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jedním z problémů vystavování muzejních sbírek je jejich řazení. Tradičně to znamená nějaký kompromis mezi chronologickým pořadím a uspořádáním podle lokalit, ze kterých nálezy pocházejí, případně podle různých kultur, stylů a výtvarných žánrů nebo užitných hledisek. V nejnovější době k tomu občas přistupuje snaha o přizpůsobení zájmům lidu až interaktivitu, o „muzeum jinak“.

Tady vidíme naprosto jiné řešení, napříč chronologií, kulturami i žánry. Cílem ovšem není zaujmout neobvyklostí, nýbrž nabídnout zamyšlení, často i prostřednictvím ne vždy obvyklého sousedství jednotlivých exponátů. Navíc je to hodně zahuštěné, prostor je využitý do mrtě, volná je jen podélná průchozí chodba středem.

Expozice je rozdělena na pět tematických okruhů: Přežití; Základní vzorce náboženské orientace; Symboly (písmo, nauky, mytické matrice); Nárokování moci; Antropocentrická profanizace (spisovně by bylo „profanace“, ale to by bylo ještě tvrdší).

Většina těchto okruhů sdružuje exponáty z velice různých dob a kultur, umístěných v několika vitrínách a v okolním prostoru. Těmto okruhům se tu říká arkády, asi s narážkou na členění klenby bývalé stáje, ale i na renesanční, klasicistní a romantické členění prostoru a témat, až po význam arkán.

Každopádně to stojí za prohlídku, přinejmenším kvůli zajímavým a někdy i unikátním exponátům. Kromě toho se můžeme zamyslet nad nabízeným rozčleněním. Nemusíme je přijmout místo obvyklých rozvrhů, ale na nabízeném hledisku něco inspirativního je. Cílem nemusí být změna našeho pojetí evoluce kultury, nýbrž „jen“ upozornění na sekvenci určitých typických přístupů, málem v každé době a kultuře, i když některé epochy některých kultur nápadněji ukazují to či ono.

První téma: Přežití, bazální úroveň primitivního života a magie

Pokusy ovlivnit okolí nářadím i magií, předat život potomkům: Lov, sběr, nářadí (včetně zbraní, hlavně loveckých), chov, pěstování, rozmnožování, sex. Problém je to trvalý, ale v nejstarších dobách je dominantní, až skoro jediný.

První z vitrín k tématu přežití, od paleolitu po pokročilou dobu železnou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Drobné bronzy kultury Bang Chiang, Thajsko, 3. až 1. tisíciletí před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Od kostí z dob paleolitu po keltské a římské nářadí.

Část vzácné velké kolekce bronzových předmětů kultury Bang Chiang, Thajsko, 3. až 1. tisíciletí před n. l.

„Mysl zvířete.“ Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Téma přežití pokračuje. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V prostoru mezi hlavními vitrínami jsou další exponáty. Výstavky střepů, počínaje neolitem, hlavně však „animistické“ nebo „magické“ plastiky z velice různých kultur. S čím máme co do činění v setkání se zvířaty? Zdroj potravy a současně různé možnosti světa, někdy i nás?

Další vitrína k tématu přežití nabízí dávná typologická zpodobnění žen a mužů, resp. bohyň a bohů, od paleolitu přes antiku po mimoevropský středověk, napříč kulturami.

Těhotná žena. Kultura Indus, asi 1. tisíciletí před n. l., terakota. Asi post-harappská, možná je z 2. tisíciletí před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Většina těchto předmětů pochází z afrických rolnických kultur, některé z indonéské a tichomořské oblasti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z četných zpodobnění těhotných žen, resp. bohyň, jsem vybral málo známé staroindické.

Na pravém obrázku jsou hlavními exponáty věštecká mísa (uprostřed) kmene Yoruba (Nigérie) a vlevo dole figurka předka z kmene Mambilia (Kamerun).

Stará peruánská kamenná soška. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Thangka Avaloktitéšvara. Tantrické božstvo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na staroperuánské plastice vlevo vidíme problém přežití docela názorně. Pozdně tantrická nepálská malba z 20. století jej zobrazuje způsobem, který pro většinu našinců není srozumitelný, nicméně jsem chtěl ukázat tematický rozsah sbírky. Téměř kódový charakter této malby také předjímá další téma.

Druhé téma: Základní vzorce náboženské orientace, božské světy, světy bohů

Tančící Šiva. Menší kamenný reliéf se Sluncem, Měsícem a stromem života. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Gandhárský Buddha. Afghánistán, 5. nebo 6. století n. l., štukatura. Vliv řecké antiky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tančící Šiva patří ke grupě náboženství, které v Evropě říkáme „hinduismus“. Prý je to koloniální označení pro „indické náboženství“, tedy pro většinu, která zbyde po odečtení muslimů, buddhistů, Sikhů a jiných samostatně snadno definovatelných skupin.

Buddha z Gandhary reprezentuje předválečný Afganistán, tedy před středověkými válkami. Vliv výtvarného stylu řecké antiky je jasně patrný, držel se tam od helénistické doby, místy i řecký jazyk. V gandhárském umění je síla této sbírky, je ho tady dost, část ve velmi dobré kvalitě. Musím se teď krotit, abych celek sbírky představoval proporčně, neboť dlouhý je kumšt, zatímco článek moc dlouhý být nemá. Kdo si na to udělá čas, najde kvantum obrázků z tohoto muzea ve fotoalbu odkazovaném pod článkem. Největší expozici gandhárského umění ovšem nabízí Musée Guimet v Paříži, viz tady

Sedící Buddha v mnišském rouchu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Muži v křesťanském umění. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tenhle Buddha nemá řecké rysy, nýbrž asijské, dokonce čínské, vždyť je tam odtud. Navzdory svému prý provinčnímu provedení je hodně působivý. (Čína, mramorová socha vysoká 81 cm, v pozdně provinčním stylu dynastie Tchang z let 619 až 906.)

Následující trojice postav tady spíše doplňuje pestrost příkladů, zajímavější a starší křesťanské památky ještě přijdou. Omlouvám se, že teď nenabízím zpodobnění žen v různých náboženstvích. Tato genderová nevyváženost má příčinu v tom, že poměrně tuctové obrazy Panny Marie zajisté znáte, podobně jako sošky nahatých blízkovýchodních a řeckých bohyň. Překvapivě tu působí jen jejich sousedství v téže vitríně. Nechce se nijak dotknout jedněch ani druhých, spojuje je rozvrh témat, v daném případě Matky boží.

Třetí téma: Symboly – písmo, přenášení významů, mytické matrice, nauky

Vlastně pokusy o intelektuálnější nebo jinak zodpovědnější verzi předešlého tématu, často ovšem za cenu nauk upadajících do dogmatu. V předchozích arkádách jsme potkávali obecná náboženská témata, nyní půjde o písemnou nebo jinak symbolickou fixaci některých z nich. (Což zde vlastně začalo už postavou papeže mezi křesťanskými muži.)

První z vitrín arkády, většinou s památkami židovskými a křesťanskými. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Koptské umění, tedy egyptské národní obrození ve starokřesťanské verzi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Judaismus a křesťanství patří mezi ta náboženství, která ctí písmo, přímo Písmo. Většina jejich proudů navíc má i náboženskou nauku, kterou považuje za závaznou.

Pouzdro na Tóru a ukazovátko na Tóru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Antické řecké drobné terakoty. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Společným tématem je písemná fixace, byť pokaždé v jiném smyslu slova, v hebrejském případě v doslovném. V řeckých případech jde jen o fixaci proměňujících se verzí básně nebo písně, viz reliéf hlavy Homéra plus olejová lampička s hráčem na lyru a se sirénou nebo sfingou. Bohužel tu nejsou památky z konfuciánské a taoistické Číny, které by představovaný rozvrh zajímavě doplnily. Všemu na světě se dá něco vytknout. Možná jsem je v tom lese zajímavostí jenom trapně minul (začal jsem je postrádat až dodatečně, daleko od Fratres).

Čtvrté téma: Nárokování moci – moc a obrana, včetně expanze

Moc se stává také výrazem náboženské a světské troufalosti.

Bojová témata a náčiní různých kultur. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Převážně arabské a křižácké zboží. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tomuto tématu vévodí památky řady dávných kultur, od takzvaně „primitivních“ po umění mocných říší, pak hlavně památky arabské a křižácké. Africký bojovník na obrázku vpravo se nevešel do vitríny a stojí samostatně.

Páté téma: Antropocentrická profanizace

Tak už máme, co jsme chtěli. Konzumní společnost si poradila s přežitím (tedy krom klesající porodnosti), technika s orientací na světě, věda se symboly a kódy různého typu (genetickým i s kybernetickými), a většina válek se po nějakou dobu děje mimo nás.

„Primitivní umění“ na objednávku, jeho nápodoby a také kýče (včetně Mickey Mouse a Kačera Donalda úplně vlevo). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Duch Inuity. Autenticita díla inuitského umělce Towkie Maniapika z roku 1979 je stvrzena osvědčením kanadských úřadů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Umění naštěstí nevymřelo, jenže jeho část je do celku kultury zapojena nějak divně. Trh vládne komplexněji než dříve. K novinkám patří také nápodoby „primitivního umění“ dělané na objednávku. Někdy je to prý stále samostatná tvorba, což je v proměněné situaci paradoxně garantováno úředním osvědčením. Toto téma je šířeji ilustrováno ještě druhou vitrínou a expozicí v prostoru poslední arkády.

Je tam ovšem nedostatek pronikavějších podob moderního umění (tedy zhruba počínaje avantgardou) a současného umění. Leccos z toho by mohlo představit vzpouru oproti profanaci, ať už uvnitř antropocentrického konceptu nebo dokonce mimo něj. Možná bych se trochu zastal i několika plastik vystavovaných v přilehlém prostoru.

Dál jsou ještě tři místnosti s uměním subsaharské Afriky. Sbírky to jsou velice pozoruhodné, ale je to jiná jízda, takže třeba někdy jindy. Problém je, že tomu vůbec nerozumím, takže bych byl odkázaný jen na papouškování popisků.

Viděli jsme velice pestrou snůšku věcí, která ve svém celku ilustruje hodně jiné chápání vývoje kultury, než jaké představili (každý po svém) Hegel, Comte, Marx, Bataille, Patočka i Voegelin. Představené pojetí nevnucuji, ale pozornost si zaslouží, není o nic méně přesvědčivé než běžně převládající koncepty.

Za velice laskavé přijetí a velkorysé svolení k fotografování si doktor Peter Coreth zaslouží vřelé díky, herzlichen Dank. Podobně i přátelé, kteří mě tam přivedli.

Muzeum je otevřeno od čtvrtka do neděle od začátku května do konce října.

Literatura

Fotoalbum Museum Humanum v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Český popis muzea na stránkách Slavonic.

Museum Humanum na stránkách Kulturbrücke Fratres (německy).

Museum humanum na rakouském muzejnickém webu (s kontakty)