Mimozemšťan z Číny. Kredit: Fallon Meng/NYU.

Věda 21. století dostává poněkud kyberpunkovou příchuť. Svítilky čili čeleď Fulgoridae samozřejmě nejsou z vesmíru, i když ve střední Evropě tak na člověka působí. Tahle velká skupina hmyzu v Evropě vůbec nežije, tedy zatím. Jsou to příbuzní cikád z teplejších oblastí světa a zejména v tropech se jejich evoluce vážně vyřádila v barvách i tvarech. Mnohé druhy vypadají jako divní motýli.

Divný motýl ze Šanghaje. Kredit: Fallon Meng/NYU.

Jejich jméno je důkazem, jaký byl Carl von Linné trouba. Namluvili mu, že svítilky svítí a Linné, aniž by o nich cokoliv bližšího věděl, je v tom duchu pojmenoval. Svítilky pochopitelně nesvítí, ani trochu, snad kdyby je někdo v budoucnu vylepšil nějakým svítícím proteinem.

Svítilka Lycorma delicatula (anglicky spotted lanternfly) se ve 21. století najednou stala invazním druhem. Pochází ze subtropické Číny a severního Vietnamu, ale asi v roce 2004 se objevila v Jižní Koreji, v roce 2009 v Japonsku a v roce 2014 tahle exotická svítilka dorazila do Spojených států. Jsou to všechno dost úspěšné nájezdy. Očividně má značný potenciál.

Invaze na révě vinné v Pensylvánii. Kredit: Rkillcrazy, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Tahle svítilka je nenasytný herbivor, který jako svou hostitelskou rostlinu preferuje strom pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), který pochází rovněž z Číny. Pajasan ale přitom důvěrně známe i v České republice. Patří k nejdůraznějším invazním dřevinám ve střední Evropě i jinde ve světě, především v městském prostředí. Nejspíš je jenom otázkou času, než se svítilka objeví i v Evropě.

V zásadě by to asi moc nevadilo, pokud by jako biologická zvláštnost ožírala jenom pajasany. Problém je ale v tom, že je svítilka extrémně úspěšná a ukázala se jako velmi zdatná v potravní improvizaci. Žere velmi široké spektrum dalších rostlin, včetně mnoha pěstovaných plodin, počínaje sójou a révou vinnou, až po ovocné stromy. V Evropě se máme na co těšit.

Fallon Mengová z New York University a její kolegové v rámci fascinujícího výzkumu přečetli genomy svítilek v oblasti původního výskytu, kde porovnali venkovské a městské populace v Šanghaji, a pak ještě genomy svítilek z invazních amerických populací z New York City, Connecticutu a New Jersey.

Výsledky analýz potvrdily předpoklady, podle nichž invazní populace vznikají jen z malé části původní genetické diverzity dotyčného druhu. Genomy amerických svítilek jsou prakticky stejné i na vzdálenost kolem 200 kilometrů, zatímco čínské svítilky, venkovské i městské byly genetický proměnlivé i na vzdálenosti 30 až 40 kilometrů.

Jak je ale tedy možné, že jsou americké svítilky s velmi malou genetickou diverzitou tak úspěšné v invazi? Podle Mengové bylo zřejmě klíčové, to, že svítilky prošly čínským velkoměsty, která sehrála roli evolučních inkubátorů. Probíhá v nich dramatická evoluce, během které se svítilky i mnohé další druhy adaptují na horko, divnou stravu a toxické látky a další radosti, které přináší civilizace. Ukazují to příslušné geny v genomu svítilek, které se v Číně liší mezi venkovskými a městskými populacemi. Do Ameriky se dostaly adaptované svítilky, které se ihned pustily do práce.

Video: All About the Spotted Lanternfly & How to Get Rid of Them!

Video: East Coast vineyards threatened by invasive spotted lanternflies

Video: Spotted lanternflies swarming central Ohio, residents and officials say

Literatura

New York University 3. 2. 2026.

Proceedings of the Royal Society B 293: 20252292.