Návštěvník Archeologického muzea v Irakliu (Herakleonu) je zahlcen kvantem vystavovaných artefaktů, vždyť jde o největší a nejkvalitnější sbírku krétského umění od neolitu po pozdní antiku. Pozornost samozřejmě přitahují slavná díla, například minojské fresky, zdobná býčí rhyta, ryté kamenné vázy, kamarská keramika, řezby ze slonoviny. Aby si člověk vůbec všimnul méně profláknutých artefaktů, to chce větší počet návštěv.

Teď se pokusím o drobnou schválnost. Prohlédneme si naprosto okrajovou skupinku exponátů, navíc ne typickou. Proč? Zčásti kvůli nim samotným, zčásti jako příklad, čeho všeho bychom si v tom obřím muzeu mohli jindy všímat. Nabízí se tu stovky témat. Tohle jsem vybral ze slabosti pro absurdity, o nichž se toho moc neví.

Figurky nosorožíků (rod Oryctes). Piskokefalo, 1650-1500 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V odděleních minojského umění období nových paláců (Neopalatial Period) najdeme krom jiných věcí také velkou sbírku drobných terakot z minojské pozdní doby bronzové, tedy z doby nedlouho před příchodem Řeků na Krétu. Je tady množství figurek, včetně dokladů o průběhu rituálu, také dost kuriozní fajánsové plaketky létajících ryb a nautilů (loděnek). Prostě všechno možné, málem i nemožné. Až přijdeme k velké vitríně nálezů z lokality Piskokefalo (skříň 69), která upoutá množstvím precizně provedených figurek se zajímavými účesy, žen i mužů. K tomu něco maket obytných domů a svatyněk. A pod tím vším nenápadně leží skupina více než deseti terakot brouků, různě velkých, od miniaturních po přibližně 10 cm.

Jsou to figurky nosorožíků, tedy brouků rodu Oryctes. Zpodobeni jsou velice věrně, ve velikostech od životní (2 až 4 cm) po nadživotní. Něco hodně podobného žije vzácně i u nás a říká se tomu nosorožík kapucínek. Alespoň část těch figurek asi představuje dokonce tentýž druh, Oryctes nasicornis, Kréta je jižním okrajem jeho areálu. Těžko říct, které individuální tvarové rozdíly představují druhovou diverzitu, a které pouze jinou výtvarnou stylizaci. Novodobý rodový název Oryctes je odvozen ze starořeckého slova oryktér, což znamená kopáč, a to podle bodce, kterým jsou opatřeni samci. Prý těmi tupými bodci svádějí souboje. Jak se ti brouci jmenovali starořecky, to nevím, a jak jim říkali Minojci, to už několik tisíc let neví nikdo (obecně vzato už víc jak tři tisíce let, i když na východní Krétě asi jen něco přes dva tisíce).

Spolehlivý je údaj, že tyto broučí figurky byly nalezeny v lokalitě Piskokefalo, tedy na východní Krétě, ve vnitrozemí, kousek jižně od Sitie. Pocházejí z let 1650 až 1500 před n. l.

Figurky nosorožíků (rod Oryctes). Piskokefalo, 1650-1500 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Figurky nosorožíků (rod Oryctes). Piskokefalo, 1650-1500 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Muzejní popiska nás poučí, že tito brouci „souvisejí s představami a pověrami pastýřských komunit“. Jak si to máme vyložit, toť otázka. Možná tak, že brouci byli indikátorem úrodných míst, když se živí listy, mízou rostlin a spadlým ovocem, a jejich larvy (dlouhé až 12 cm) rozkládajícím se dřevem. Jejich kult snad nějak obecně souvisel s žírností místa v daném čase, leč asi ne tak prostomyslně, že tam, kde jsou zrovna i brouci rohatí, se bude dobře dařit také rohatým domácím zvířatům. Roli mohly sehrát také souboje samců a nečekaná síla těchto brouků. Potkal jsem i poněkud freudovský výklad o jejich kuráži, který ovšem nebyl míněn zcela vážně. Také létají, zvláště v podvečer, přestože jsou docela těžcí. Z nějakého důvodu ti brouci stáli za docela kvalitní keramické ztvárnění.

Vzdálenějšími příbuznými nosorožíků jsou i skarabeové. Tedy také Scarabaeus sacer, vruboun posvátný. Ten ovšem nemá bodec a jeho larvy se živí trusem, podobně jako náš chrobák, což je další vzdálené příbuzenstvo. Pro Egypťany byl skarabeus posvátným, prý byl symbolem boha Re. Na Krétě jsou patrné různé egyptské vlivy, většinou v technikách zobrazování, ale pastýřský kult nosorožíků nejspíš nemá přímou souvislost s egyptskou úctou ke skarabeům.

Původně tento článek končil větami: Nevíme, jestli to byla jenom manýra jedné obce, nebo zda skrze tento příklad spatřujeme něco obecnějšího, na co jinde nevidíme. Nevím o podobných nálezech jinde, i když nějaký nenápadný výskyt podobných kousků samozřejmě nemůžu vyloučit.

Pak jsem měl trochu štěstí při dohledávání. Uplatnil se jev, že čím se člověk zabývá, to potkává všude možně. Figurek brouků se na Krétě našlo víc! Všechny pocházejí z let mezi 2000 až 1500 před n. l. Objevují se už ve střední době bronzové, ale jejich zlatou dobou je období nových paláců v pozdní době bronzové. Většinou jde o brouky rodu Oryctes, nejčastěji se zobrazuje nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis). Mezi nejstaršími nálezy se objevují importy egyptských skarabeů a jejich minojské repliky. Diskutuje se také zobrazování brouků druhu Copris hispanus (chrobák španělský). Vyvstává otázka, zda byl význam tohoto symbolu přenesen na Krétu spolu s figurálním zpodobněním skarabeů. Odpovědí většiny znalců stále je, že egyptská symbolika nebyla na Krétu přenesena, že je to specifický místní kult s jinými konotacemi, nejspíš jako symbol plodnosti půdy, dobytka i lidí.

Vyhledávání na stránkách muzea zobrazí fotku broučí dvojice z dotyčné vitríny, pocházející z Piskokefala. (Neviděl jsem ji tam, nejspíš byla zrovna někde na cestách.) Je u ní také výklad, podle něhož „tito brouci využívají ve svém reprodukčním cyklu zvířecí trus, který zahrabávají do země ve formě kuliček, čímž přispívají k hnojení orné půdy i jiných pozemků. Je pravděpodobné, že votivní dary ve svatyních souvisely s modlitbami Minojců za úrodnost půdy, která byla pro jejich přežití nezbytná.“ Nejsem kompetentní k polemice, nicméně mi výklad hnojením přijde spíše novodobý, navíc většina popisů těch brouků toto jejich chování podobné našim chrobákům nezmiňuje – nanejvýš uvádí trus vedle tlejících zbytků dřeva jako jednu z možností pro kladení vajíček. Kompromisně bych to chápal tak, že k motivu kultu patřila zkušenost s recyklací mrtvého a nízkého (odpadu) jako zdroje života a znaku plodnosti.

Ve svatyni pod širým nebem v Piskokefalo se figurek těchto brouků nalezlo velké množství. Figurky nosorožíků byly ovšem nalezeny také na několika dalších místech na východní Krétě, například v Petsofas (JV od Palaikastra), Traostalos (na východním pobřeží Kréty, kousek severně od Kato Zakros) a Prinias Siteias. V Prinias Siteias se našlo výjimečné broučí rhyton, tedy nádobka tvaru nosorožíka určená na obětiny. Vystavuje ji Archeologické muzeum v Agios Nikolaos, inv. č. 6083, bohužel nemám fotku. Nálezovým místem je vrcholová svatyně na kopci vysokém 803 metrů, nad Metochia Piskokefalou u Katsidoni, tedy blízko místa nálezů těch výše představených brouků (v širším smyslu je to téměř tatáž lokalita, prostě Piskokefalo a okolí, snad ne úplně táž, ale všechno je možné).

Omlouvám se, že se kvůli těm roztomilým broukům nehodlám stát specialistou na ně. A v muzeu v Ag. Nikolaos jsem byl jen dvakrát a dotyčné maličké rhyton jsem trapně minul. V muzeu v Sitii nedaleko jejich úhlavního naleziště jsem žádné nepotkal, přestože jsem už na ně zaměřoval pozornost. České názvy a popisy života těch stvoření jsem čerpal z obecně dostupných entomologických zdrojů, které ovšem roli oněch brouků u minojských pastýřů zamlčují.

Literatura

Kategorie Findings from Piskokefalo na Wikimedia Commons.

Fotoalbum Archaeological Museum of Heraklion v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Costis Davaras: A Minoan Beetle Rhyton from Prinias Siteias. The Annual of the British School at Athens, Vol. 83 (1988), pp. 45-54. On line

Betancourt, P. P. & Muhly, J. D., (2015) Comments on Minoan Beetle Images, Journal of Ancient Egyptian Interconnections 7(3), 24-28. On line