6. Když se vesmír rozpíná a vše se od sebe vzdaluje, jak je možné, že se Mléčná dráha srazí s M31?
7. Zajímalo by mě více rozebrat vliv rozpínání vesmíru na gravitačně vázané objekty (galaxie, jejich clustery či i menší systémy).
Zde jsem si dovolil napsat rovnou dva dotazy, jelikož jsou poměrně podobné a týkají se téhož problému. Popularizačními zdroji je nám často předkládáno, že se ve vesmíru vše od sebe vzdaluje. Ale pokud tomu tak je, proč se od sebe nevzdálí i M31 a Mléčná dráha, jak se ptá první otázka. A proč se od sebe nevzdálí dokonce i jednotlivé objekty v Mléčné dráze nebo i ve Sluneční soustavě?
Faktem je, že není tak docela pravda, že by se v kosmu vše od sebe vzdalovalo, respektive není pravda, že se každý objekt vzdaluje od každého jiného objektu. Je pravda, že se vesmír rozpíná a je také pravda, že obecně se od nás jiné objekty vzdalují (ne ovšem proto, že my bychom byli středem vesmíru, pozorovatel v jiné galaxii by zase viděl, jak se vše vzdaluje od něj). Neplatí to ovšem stoprocentně. Odpovědí je gravitační síla. Abychom to pochopili, podívejme se na tuto sílu trochu více do detailu.
Gravitace je jednou ze čtyř základních sil přírody. Je ovšem poměrně slabá, konkrétně asi o 35 řádů slabší než elektromagnetismus a dokonce o 38 řádů slabší než silná jaderná síla. Její výhodou ale je, že na rozdíl od elektromagnetismu působí na všechny objekty a na rozdíl od jaderných sil má velký dosah, na který působí. Tento dosah je teoreticky nekonečný. Byť ano, kdybyste si spočítali, jakou gravitací na vás působí třeba hvězda Sirius, zjistíte, že je to nula, nula a nic k tomu.
Gravitace se totiž silněji projevuje u hmotných objektů, které silněji zakřivují prostoročas. Jak totiž víme díky Einsteinovi, gravitace je zakřivení prostoročasu. Gravitace sice působí třeba i mezi jednotlivými částicemi, ale tam je zcela zanedbatelná. Naopak třeba na úrovní hvězd a galaxií hraje velmi významnou úlohu. Naopak ostatní síly jsou zanedbatelné, jelikož mají krátký dosah a působí výběrově, nikoli tedy na všechny objekty.
A gravitace je právě odpovědí na naši otázku. Gravitačně vázané systémy se nerozpadnou, neboť je k sobě váže gravitace. Z toho důvodu tedy Měsíc neodletí od Země, Země neodletí od Slunce a Slunce neopustí Mléčnou dráhu. Jsou vázány gravitací. A z téhož důvodu se nerozpadne ani Místní skupina galaxií, kam patří Mléčná dráha, M31 v Andromedě, M33 v Trojúhelníku, Malé a Velké Magellanovo mračno a další galaxie. Místní skupina je gravitačně vázaný systém a jednotlivé galaxie na sebe vzájemně působí.
Stačí se ostatně podívat na historii Mléčné dráhy, jak nám ji odhaluje například mise Gaia. V minulosti se Mléčná dráha srazila s několika jinými menšími galaxiemi, což je dodnes zjistitelné. A i v této době probíhá interakce s jinými galaxiemi. Ať už je to Antlia II, která je v tuto chvíli narušována slapovými silami a stává se z ní hvězdný proud, obě Magellanova mračna a další trpasličí satelitní galaxie.
A protože je součástí místní skupiny i galaxie M31 v Andromedě, i tato galaxie a Mléčná dráha na sebe vzájemně působí. M31 by se od nás vzdalovala, kdyby byla součástí jiné kupy galaxií a nebyla by gravitačně vázána do Místní skupiny. Protože však vázána je, nemůže uniknout. To neznamená nutně, že se musí s Mléčnou dráhou srazit, jen to, že byť by se od nás vzdalovala, nemohla by zcela uniknout a Místní skupinu opustit.
Jak ale víme, M31 se k Mléčné dráze ve skutečnosti poměrně rychle přibližuje. Donedávna se zdálo být jisté, že se k sobě asi za 4,5 miliardy let velmi přiblíží a započne jejich srážka, či přesněji řečeno splynutí. Zhruba za 7 miliard let by se měly sloučit definitivně a vytvořit obří eliptickou galaxii. Nová data ale tuto variantu lehce zpochybňují. Ne snad, že by ji vyloučily zcela, ale dávají jí jen určitou pravděpodobnost. Je také možné, že se obě galaxie minou. To ovšem neznamená, že M31 unikne z Místní skupiny.
Víme tedy, že skupiny galaxií jsou gravitačně vázány. Vázány gravitací jsou i kupy galaxií, jako je například slavná kupa galaxií v Panně, či také docela známá kupa ve Vlasech Bereniky. Kupy galaxií jsou ovšem největší gravitačně vázané objekty ve vesmíru. Jakékoli větší struktury, jak nadkupy galaxií, či různá jiná velká vlákna či zdi galaxií ve skutečnosti vázány gravitací nejsou a časem se rozpadnou.
Pro kupy galaxií, skupiny galaxií a jiné menší systémy to ovšem neplatí, ty zůstanou pospolu i nadále, i když se bude vesmír dále rozpínat. Gravitace se o to postará. To si alespoň myslíme na základě současných dat a podle toho co víme o současném tempu rozpínání vesmíru. Pokud se vesmír bude dál rozpínat touto rychlostí, či mírně zrychlovat, kupy galaxií a menší systémy se udrží pohromadě.
A vydrží tak v podstatě na věky. Sice ten čas bude konečný, ale bude tak obrovský, že nemá smysl se tím příliš zabývat. Na konci se částice rozpadnou a vše skončí v černých dírách, ale to bude třeba za 10200 let. Ono, i kdyby to bylo třeba za 1050 let, je to úplně jedno. Nyní má vesmír 1010 let, a i to je pro nás v podstatě nepředstavitelně obrovské číslo. Jen si sami řekněte. Dokážete si představit, co to je 10 miliard? A dokážete si představit 1050 nebo 10200?
Existuje ovšem jistá možnost, že by se rozpínání vesmíru mohlo zrychlovat exponenciálně, v případě, kdy by záhadná temná energie měla jisté speciální vlastnosti. Pak by to bylo jinak. V takovém případě by se vesmír rozpínal tak rychle, že by se neudrželo pohromadě nic. Gravitace by nás nezachránila. Postupně by se rozpadly nejdříve kupy galaxií, pak skupiny galaxií, následovaly by samotné galaxie, pak hvězdokupy a seskupení hvězd. Ale ani tam by to neskončilo!
Brzy na to by se totiž rozpadly i binární či vícenásobné skupiny hvězd a planetární systémy, jakož i systémy planet a jejich měsíců.
8. Další otázka se netýká kosmologie (nebo možná ano, vlastně ani nevím), ale zajímalo by mě, proč jsou všechny kvazary tak daleko.
Kvasary jsou skutečně většinou poměrně daleko od Země. Je pravda, že velmi často čteme o kvasarech vzdálených 5, 10, nebo dokonce i 12 miliard světelných let. Nejvzdálenější známý kvasar, UHZ1, leží dokonce 13,2 miliardy světelných let od nás. Nicméně není úplně přesné tvrzení, že by takto vzdálené byly všechny kvasary. Nejbližší známý kvasar, Markarian 231 je od nás totiž vzdálen jen 581 milionů světelných let. To se pořád může zdát hodně, ale ve srovnání s mnoha jinými objekty je to vlastně poměrně blízko.
Kvasary byly při objevu v 60. letech velmi záhadnými objekty, nikdo moc nevěděl, co jsou zač. Dnes už víme jistě, že jde o jádra galaxií, která jsou velmi jasná, proto jim říkáme aktivní galaktická jádra, či jen aktivní jádra. Ve svém středu mají supermasivní černou díru, která pohlcuje okolní materiál, který do ní padá. Nepadá ovšem přímo, ale předtím se dostává do tzv. akrečního disku, který černá díra zvolna likviduje, nicméně materiál tam často přibývá, proto je jádro stále aktivní. V akrečním disku se odehrávají složité fyzikální procesy, které generují obrovské množství energie.
V důsledku toho pak kvasar velmi jasně září, a to dokonce tak moc, že toto aktivní jádro přezáří celý zbytek galaxie, který je pak jen velmi těžko rozpoznatelný. A protože je aktivní jádro dosti malé, a přitom vydává tak extrémní zářivý výkon, kvasary jsou jedny z nejenergetičtějších objektů našeho vesmíru, vypadají při zběžném pohledu jako bodový zdroj, proto se jim také říká kvazistelární objekty (z toho zkratka kvasary), vypadají totiž skutečně jako bodové zdroje podobné hvězdám.
A proč jsou kvasary většinou tak daleko? To souvisí právě s jejich povahou. Aby se nějaké galaktické jádro mohlo stát kvasarem, musí vydávat enormní množství energie. Jenže na to, aby mohlo emitovat tak extrémní množství energie, musí mít také z čeho tuto energii získávat. Jinými slovy, supermasivní černá díra musí mít dostatek materiálu, který do ní padá a který generuje tolik energie. A zde platí, že čím mladší byl vesmír, tím více v něm bylo dostupného materiálu, který šel využít.
Kvasary jsou tak vzdáleny tedy jednoduše proto, že v mladším vesmíru bylo k dispozici více paliva, které mohly využít ke svému fungování. Ve starším vesmíru je už většina materiálu vázaná ve hvězdách, galaxiích a dalších objektech a supermasivní černí díra jej už nemůže tak snadno využít. Ano, dříve možná byly kvasary třeba i v centru naší Mléčné dráhy, M31 či mnoha jiných galaxií, ty už ale beznadějně vyhasly, jelikož nemají dost materiálu pro svou činnost. Ve větší vzdálenosti vidíme více kvasarů, neboť se díváme do minulosti a sledujeme mladší vesmír.
Existuje ovšem jistá šance, že například při srážkách velkých galaxií se kvasar dočasně zažehne, jelikož právě při splynutí dvou velkých galaxií dochází k bouřlivé reakci mezihvězdného média a tvorbě nových hvězd a současně i zvýšení hustoty centra nové jednotné galaxie. Je proto nenulová šance, že by se kvasar v centru takové galaxie, která právě prošla velkou srážkou, mohl na čas znovu zažehnout.
A ano, to platí i pro případnou srážku Mléčné dráhy s velkou spirální galaxií M31 v Andromedě. Naši potomci za nějakých 5-7 miliard let se tak možná dočkají výjimečné podívané a budou moci pocítit sílu kvasaru na vlastní kůži. Pokud ovšem za tak dlouhou dobu nějaký život našeho typu bude ještě existovat, a pokud k oné srážce vůbec dojde, neboť jak jsme zmínili výše, na základě nových dat z družice Gaia to není jisté.
Sluší se ještě dodat, že byť jsou kvasary poměrně daleko a nejbližší je 581 milionů světelných let, jiné, jen o něco méně extrémní typy aktivních galaxií jsou k nám mnohem blíže. Kupříkladu nejbližší rádiové galaxie Centaurus A je od nás vzdálena jen asi 11 milionů světelných let (leží velmi překvapivě v souhvězdí Kentaura), a právě tato galaxie má aktivní galaktické jádro, které řadíme mezi objekty typu BL Lacertae. No a galaxie NGC 4395 od nás leží jen asi 13 milionů světelných let ve směru souhvězdí Honicích psů. Jde také o aktivní galaxii, řadíme ji mezi Seyfertovy galaxie.
9. Měl bych otázku ke kosmologickým „konstantám“. Myslím, že např. rychlost světla je daná vlastnostmi vesmíru. Tím, jak se vesmír měnil od Velkého třesku, tak (zejména na počátku) se tyto „konstanty“ mohly dost měnit, což zase mohlo mít dost zásadní vliv na jeho vývoj?
Proměnlivost fyzikálních konstant v prostoru i v čase je zajímavá hypotéza, kterou vědci již téměř století intenzivně zkoumají. Jako první tuto možnost nadnesl legendární fyzik, zakladatel kvantové mechaniky a nositel Nobelovy ceny, Paul Dirac. Tento anglický fyzik navrhoval, že by se hodnota některých fyzikálních konstant, jako je gravitační konstanta, či konstanta jemné struktury, mohly v čase měnit v závislosti na stáří vesmíru.
Podívejme se nejprve právě na konstantu jemné struktury, která určuje velikost elektromagnetické interakce mezi dvěma nabitými elementárními částicemi, jde tak o vazebnou konstantu této základní síly. V roce 1999 byl publikován výzkum, který na základě pozorování kvasarů naznačoval, že by se velikost této konstanty mohla v čase měnit. Ovšem výrazně přesnější pozdější studie žádné důkazy variability nenašla. Laboratorní měření ukázalo, že změna konstanty může být maximálně v řádu 10-17 za rok, aby to bylo v souladu s teoretickými modely.
Jiná věc je prostorová proměnnost, tam opět existují jisté náznaky, na základě pozorování teleskopů VLT v Chile. Nicméně i zde je na místě jistá opatrnost, pozdější studie mohou hovořit jinak. Nicméně, v otázce je zmíněna časová proměnnost konstant a tam v tomto případě žádné důkazy bohužel nemáme, i když je to předmětem výzkumu již po desetiletí.
Zajímavá je situace u gravitační konstanty. Ta není známá tak přesně, vzhledem k tomu, že je gravitace velmi slabá síla. I zde existují jisté výzkumy, které časovou proměnnost naznačovaly, jeden takový byl publikován v roce 2015. Bohužel ale i zde pozdější měření prokázaly, že pokud se gravitační konstanta mění, musí být tato změna menší než 10-10 za rok, jinak by šlo o rozpor se současnou fyzikou.
Někteří se také domnívají, že by se mohl v čase měnit poměr hmotnosti elektronů a protonů. Kladně nabité protony jsou 1836,15krát hmotnější než záporně nabité elektrony, alespoň tedy v současnosti. I zde probíhají měření. Jeden výzkum založený na pozorování molekul methanolu ve vzdálených galaxiích stanovuje, že se tento poměr může měnit maximálně o 10-16 za rok, jinak by šlo opět o rozpor s platnými teoretickými modely.
V otázce se přímo ptáte na možnost proměny hodnoty rychlosti světla, a i to je předmětem některých hypotéz. Nejde ovšem jen o proměnnost časovou, některé hypotézy tvrdí, že se velikost rychlosti světla mění v prostoru, jiné operují se závislostí na frekvenci. To je ovšem v rozporu s obecnou teorií relativity, která říká, že hodnota rychlosti světla ve vakuu v jakékoli lokální vztažné soustavě je konstantní.
Existují sice zdánlivé změny rychlosti světla v závislosti na vztažné soustavě, ale jde jen o změny zdánlivé, s případnou proměnností rychlosti světla tedy nemají mnoho společného. Přesto aspoň stručně si můžeme říci, že jde například o tzv. superluminální pohyb. Jde o situaci, kdy pozorujeme relativistické výtrysky z aktivních jader galaxií, a pokud jsme vůči výtrysku ve správném úhlu, zdá se nám, jako kdyby se materiál výtrysku pohyboval nadsvětelně, ale jde jen o zdání.
První pokusy se začleněním proměnné rychlosti světla do fyziky provedl významný americký fyzik a kosmolog Robert Dicke v roce 1957. Nebyl ale jediný, někteří další fyzikové se těmito možnostmi zabývali v průběhu dalších desetiletí. A mrtvé tyto hypotézy nejsou ani dnes. Ale stejně jako u výše zmíněných případů, ani zde nemáme zatím žádné dobré důkazy, že by se rychlost světla měnit měla, zvláště když obecná relativity, která neměnnost rychlosti světla předpokládá je tak dobře ověřena.
Je důležité ještě poznamenat jednu věc. Tyto výzkumy samozřejmě mají smysl, přesto ovšem je obtížné diskutovat o změně nějaké konstanty jednotlivě, bez kontextu konstant ostatních. Důvodem je, že s hodnotami konstant úzce souvisí volba soustavy jednotek, které používáme, takže otázka, zda se nějaká konstanta mění závisí do značné míry i na tom, jaké jednotky si zvolíme.
Kupříkladu soustava SI je založena na sedmi jednotkách, které jsou definovány pomocí základních fyzikálních konstant. Tak například metr je definován od roku 1983 jako vzdálenost, kterou světlo ve vakuu urazí za jednu 1/299792458 sekundy. Rychlost světla je tedy v jednotkách SI přesně definována a je navždy neměnná. Jinými slovy, v jednotkách SI nemá smysl hodnotu rychlosti světla měřit.
Pokud chceme testovat, zda jsou fyzikální konstanty neměnné, ať už v jakémkoli smyslu, je nejlépe tak činit s bezrozměrnými veličinami, to je měřit poměry mezi veličinami podobných rozměrů. Měření změny fyzikálních konstant obecně jsou zatím dosti problematická a zatížená chybami, určitě je na čem pracovat a co zlepšovat, chceme-li se někam posunout.
Další důležitá věc je to, že pokud by nějaké změny konstant vedly k fyzikálně nerozlišitelnému vesmíru, nemá vůbec smysl o nich diskutovat. Tak například, kdybychom změnili hodnotu rychlosti světla, ale současně bychom odpovídajícím způsobem změnili i hodnotu elementárního náboje, tak aby poměr e2/C (elementární náboj na druhou ku rychlosti světla) zůstal stejný, pak bychom došli k fyzikálně nerozlišitelnému vesmíru a taková změna rychlosti světla by byla bezvýznamná.
Prozatím se nicméně zdá, že rychlost světla (ale i další konstanty) jsou skutečně konstantami a že jejich hodnoty nezávisí v ničem na vlastnostech vesmíru, tedy ani na jeho změnách. Žádné dosud dostupné důkazy tomuto scénáři nenasvědčují. Je možné, že v budoucnu se tato situace změní, ale v tuto chvíli se to nezdá být blízko realitě. Časová neměnnost fyzikálních konstant je dokonce důležitým principem současných fyzikálních zákonů.
Je totiž spojena s větou Noetherové o zákonech zachování, konkrétně se zákonem zachování energie. Tento zákon je důsledkem symetrie fyzikálních zákonů vůči posunutí v čase. Jinými slovy, pokud tvrdíte, že se fyzikální zákony v čase mění, říkáte tím automaticky i to, že neplatí zákon zachování energie. Jakýkoli objev časové variace fyzikálních konstant by tedy znamenal, že se energie nezachovává.
Samozřejmě jsou ovšem fyzikální konstanty záhadné. Nikdo neví, proč mají právě takovou hodnotu, jakou mají. Jde přitom ukázat, že kdyby byly jejich hodnoty jen mírně odlišné, pro případný život by to mnohdy představovalo velký problém. Tomu se říká problém jemného vyladění vesmíru a tento problém má desítky, či dokonce možná stovky navržených řešení. To je ovšem na úplně jiný dotaz.
Na závěr ještě dodám, že některé parametry označované jako konstanty ve skutečnosti konstantami dost možná nejsou a jsou to tedy „konstanty“ v uvozovkách, jak píšete výše. Jde třeba o Hubbleův-Lemaîtrův parametr rozpínání vesmíru. Ale to na předchozí odpovědi o základních fyzikálních konstantách nic nemění.
10. Jak se z map reliktního záření odstranila Mléčná dráha?
Než odpovím na otázku, dovolím si celou věc trochu vyjasnit. Když se totiž podíváte na mapy reliktního záření z observatoří jako je WMAP či Planck, vždy vidíme krásnou mapu, na niž je viditelné reliktní záření přicházející ze skutečně celé oblohy a jsou také viditelné jeho teplotní a hustotní fluktuace. Jen si vzpomeňme na evropskou sondu Planck a její krásnou mapu anizotropií reliktního záření. A není to jen případ Plancku, i další výsledky vypadají podobně.
Mohlo by vás napadnout, že takto vypadá každá mapa reliktního záření sama o sobě. Ale to je omyl. Tyto mapy jsou totiž upravené. Ne snad, že by byly nepravdivé či nepřesné, to v žádném případě, ale aby vznikla taková krásná mapa, bylo potřeba provést jisté změny. Je to logické. Co vidíte na nebi? Mléčnou dráhu samozřejmě. Naše Mléčná dráha je na snímcích těchto observatoří pochopitelně dobře viditelná, i když pozorují v mikrovlnné části spektra.
Je jasné, že abychom získali obrázky, jež se všude prezentují, museli jsme záření Mléčné dráhy nějak vymazat či chcete-li odstranit. Nejde ale jen o Mléčnou dráhu. Sondy vidí i celou řadu dalších věcí, jako třeba galaxii M31 v Andromedě, Malé a Velké Magellanovo mračno, ale Planck třeba dobře viděl i první známý kvasar 3C 273. Pokud chceme mapu kosmického pozadí, nestačí nám jen odstranit naši Mléčnou dráhu, ale musíme vyčistit všechna data od signálu, který nepochází z reliktního záření.
Podívejme se na příklad sondy Planck. Ta provedla čtyři celkové přehlídky oblohy a část páté. Při každé přehlídce sonda zachytí signál z nejrůznějších zdrojů, které jsou mnohdy poněkud překvapivé. Tak například, když sonda snímkuje, nahrává se pomocnými radiometry i šum sondy samotné, ano, i svůj vlastní signál sonda detekuje. Jak tedy vidíte, vědci musí při analýze dat myslet na celou řadu věcí, které by vás možná ani nenapadly. Signálů, které sonda zachytí, je ve skutečnosti poměrně hodně.
Dalo by se to přirovnat k ruské matrošce. Máme celou vrstvu signálů. První je, jak už jsem zmínil šum vlastní sondy, dále jsme v případě sondy Planck měli signál z kosmického prachu, poté signál ze synchrotronových emisí galaxií, z volných elektronů, z galaxií samotných (některé září v mikrovlnné oblasti velmi silně), dále signály z kup galaxií, které se v mikrovlnné oblasti projevují Dopplerovsky a tepelně, a poslední vrstvou je námi hledané reliktní záření.
Každý signál má předem známou frekvenční závislost. Data se přitom v případě sondy Planck snímala v devíti frekvencích současně. U každé přehlídky zvlášť se tak díky počítačům právě s využitím známé frekvenční závislosti různých zdrojů, odečte příslušný signál, který nás zajímá. Podrobnosti zde vypisovat nebudu, stačí, když zmíním, že se na to používají poměrně složité matematické postupy, důležité je, že signály z jednotlivých skupiny zdrojů od sebe umíme bezpečně oddělit.
Díky tomu si ze sondy Planck můžeme prohlédnout mapu reliktního záření, mapu kosmického prachu, mapu kompaktních galaktických i extragalaktických zdrojů, nebo i mapu celé oblohy v mikrovlnné části spektra, a to se všemi zdroji, samozřejmě mimo šumu sondy. Analogicky to platí i u jiných sond, Planck jsem zde používal pouze jako dobrý příklad, protože jde o poměrně novou sondu, která přinesla velmi dobré výsledky, z nichž dodnes těžíme.
Abych vás ale neodbyl obecně, tak ještě k Mléčné dráze. Samozřejmě i v mikrovlnné části spektra vidíme Mléčnou dráhu dosti jasně, protože je zde spousta zdrojů, které toto záření emitují, ať už jde o mezihvězdný plyn či prach, plazma nebo magnetická pole. Signál Mléčné dráhy signál reliktního záření spolehlivě přebije. Mléčná dráha tak vytvoří na mapě reliktního záření jasný pás.
Jak jsme si už řekli, Planck vidí různé zdroje mikrovlnného záření. Přitom víme, jak se tyto různé, v tomto případě galaktické zdroje projevují. Víme třeba, že kosmický prach se nejvíce projevuje na vyšších frekvencích, jako je 357 GHz a synchrotronové záření zase naopak při nižších frekvencích, jako 30 GHz. Reliktní záření pak má typická signál, který spektrálně odpovídá spektru záření absolutně černého tělesa, který je zcela odlišný od galaktického popředí.
Vědci tak mají k dispozici detailní pozorování v mnoha frekvencích, tato data pečlivě zpracují a díky tomu jsou schopni odečíst signál galaktických zdrojů a vytvořit mapu pro každý takový zdroj. Rovněž dokážou vytvořit masku popředí, jednak na základě pozorovaných dat, jednak na základě modelů dějů v Mléčné dráze, která vylučuje zbytkové kontaminace, například v galaktické rovině. To vše se odečte od celkové mapy a získá se čistá mapa reliktního záření nutná pro kosmologická měření.
11. Webbův teleskop nějaké čočky využil už několikrát, pokud se nepletu? Jen to nebyly (samostatné) černé díry, ale nějaké vzdálené galaxie, za kterými byly ty ještě vzdálenější. A jelikož v galaxii je většinou černá díra, tak proto píšu to „samostatné“.
To je vskutku pravda. Webbův teleskop využívá jev známý jako gravitační čočkování poměrně často. Pro připomenutí, gravitační čočka je objekt se silným gravitačním polem, který se nachází mezi pozorovatelem a zdrojem světla, či jiného elektromagnetického záření. Tato gravitační čočka deformuje a zesiluje světlo zdroje, takže ho pak pozorovatel vidí lépe, v některých případech by zdroj bez gravitační čočky nebyl pro pozorovatele vůbec viditelný.
Rozeznáváme tři módy gravitačního čočkování, silné, slabé a mikročkování. V případě mikročoček je čočkou většinou hvězda Mléčné dráhy a zdrojem jiná hvězda. Zdroj v tomto případě nejsou patrné vůbec žádné deformace či vícenásobné odrazy zdroje, ale vidíme jen jeho zjasnění. Toho se využívá třeba při detekci exoplanet a z kosmických observatoří to využívá třeba evropská Gaia.
Dalším módem je slabé gravitační čočkování, kdy dochází pouze k malému narušení tvaru jednotlivých zdrojů. Efekt tedy není zjistitelný na jednom konkrétním objektu, ale vyhodnocuje se statisticky na velkém množství zdrojů. Slabé čočkování se velmi hodí třeba pro průzkumy temné hmoty, popřípadě pro testy kosmologických modelů. Využívá ho ve velkém evropský teleskop Euclid.
Nejznámější je ovšem silné čočkování, kdy je čočkou obvykle kupa galaxií, či jedna velká galaxie, jak správně uvádíte v otázce. Ne ovšem samotná černá díra, neboť i ty největší černé díry jsou na to moc daleko a příliš malé. Při silném čočkování dochází k výrazným deformacím zdroje, jako jsou protáhlé oblouky, které známe z fotografií Hubbleova či Webbova teleskopu. A pokud je čočka a zdroj téměř přesně v přímce (z našeho pohledu), lze pozorovat pravidelné tvary jako Einsteinovy prstence či kříže.
Samozřejmě, že velké galaxie bez výjimky obsahují supermasivní černé díry, ale hmotnost velkých galaxií je řádově větší než hmotnost jejich černých děr, v případě kup galaxií to platí tím spíše, proto je k efektu gravitační čočky nutná velká a hmotná galaxie, ideálně spíše právě kupa galaxií. Supermasivní černá díra k efektu samozřejmě přispívá, ale sama by na to nestačila.
A ano, Webbův dalekohled už silné gravitační čočkování pozoroval a pozoroval jej mnohokrát. Dal by se klidně vydat celý článek obsahující jen fotky gravitačních čoček Webbova teleskopu. Už na prvním snímku hlubokého pole byly zřetelné oblouky vytvořené gravitačními čočkami a jen o něco později došlo i na zajímavý výzkum, který na základě spektra prokázal, že dva z těchto oblouků jsou ve skutečnosti obrazem jediného zdroje.
Pokud totiž nedojde na dokonalé zarovnání čočky a zdroje, vidíme velmi často dva či více obrazů jednoho zdroje. Navíc, protože není gravitační pole všude stejné, nepřichází všechny obrazy ve stejném čase. Toho se využívá třeba při pozorování explozí vzdálených supernov a podobný výzkum provedl také Webbův teleskop.
Z dalších zajímavých gravitačních čoček pozorovaných JWST lze zmínit třeba několik Einsteinových prstenců, které vznikají, když jsou čočka a zdroj z našeho pohledu dokonale zarovnány za sebe. Pak vidíme jen jediný obraz vzdáleného zdroje, který obklopuje čočku ve formě prstence. Einsteinův se mu říká proto, že to byl právě Einstein, kdo je autorem obecné relativity, teorie, která efekt gravitačního čočkování popisuje.
Za zmínku pak stojí i jednotlivé hvězdy či kulové hvězdokupy, které vidíme velmi daleko ve vesmíru, a to právě díky tomu, že jejich světlo bylo zesíleno gravitačními čočkami, v některých případech bylo dokonce toto světlo zesíleno až tisícinásobně. JWST umožnil díky efektu gravitační čočky spatřit i některé dosti vzdálené supernovy, což je důležité pro pochopení supernov jakožto fenoménu, ale i pro kosmologická měření.
Závěr
Pět otázek máme za sebou, budu se na vás těšit u dalšího dílu.
Napsáno pro Kosmonautix a OSEL
Zdroje obrázků
-
https://cdn.esahubble.org/archives/images/screen/heic2501a.jpg
-
https://physicsworld.com/wp-content/uploads/1998/02/pw1102091.gif
-
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/62/BigBangNoise.jpg
-
https://frontierfields.org/wp-content/uploads/2014/11/weakvsstrongmicrolensing.jpg
-
https://s3.amazonaws.com/adsabs-thumbnails/seri/MNRAS/0479/sty911/sty911fig1.jpeg
Nečekané zpestření: Srážka černých děr zableskla gama zářením
Autor: Stanislav Mihulka (19.03.2026)
Sedmihodinová záhada: Jak vysvětlit nejdelší známou gama explozi ve vesmíru?
Autor: Stanislav Mihulka (23.03.2026)
Antihmota cestuje v náklaďáku po Evropě.
Autor: Vladimír Wagner (24.03.2026)
Kosmologie – otázky a odpovědi (1. díl)
Autor: Vítězslav Škorpík (27.03.2026)
Diskuze:
Alternativa
Karel Pichler,2026-04-03 23:05:32
Model https://sites.google.com/view/61plusminus/domovsk%C3%A1-str%C3%A1nka
Vnitřek černé díry
Ladislav Voleský,2026-03-31 12:55:13
Vzhledem k tomu, že pojem "nekonečno", použitý při popisu fyzického světa, považuji za sprosté
slovo, tak plně souhlasím s tvrzením, že uvnitř horizontu události se toto nekonečno - singularita,
rozhodně nenachází. Tvrdit, že například hmotu deseti miliard sluncí je možno stlačit do nulového
objemu, nemůže snad žádný příčetný člověk!
Napadá mě jediná hmota - forma komprimované energie, která je patrně to nejkompaktnější, co si lze
představit. A tou hmotou je kvarková hmota. Kompakt hmoty tak koncentrované, že skrz ni nepronikne
ani energie samotného časoprostoru, jejíž kvantové fluktuace jsou velikostně někde na Planckově
škále 10 na mínus 35. metru. (Stále jsou o mnoho řádů velikostně menší, než jednotlivé kvarky).
Dle mých úvah, například neutronová hvězda, není pro toto energii časoprostoru zcela neprostupná.
Proto nedokáže kolem sebe, a to ani v bezprostřední blízkosti, snížit průměrnou hustotu energie
časoprostoru na polovinu, tak jako jádro černé díry = princip skutečné příčiny gravitace. (Zakřivení časoprostoru je až důsledkem interakce mezi hmotou a energií časoprostoru).
Aby tomu bylo rozuměno: časoprostor má. v dostatečné vzdálenosti od velkých hmot. určitou průměrnou
hustotu. V okolí velkých hmot je tato průměrná hustota časoprostoru "ochuzena" o energii, která
interaguje s danou hmotou, (hvězdou, planetou...). A to způsobí ono zakřivení časoprostoru.
V důsledku zákona entropie, potom "teče" energie z širokého okolí do místa obsazeného hmotou.
Energie v místě hmoty a v okolí hmoty tím má jednostranný přetlak směrem ke gravitačnímu centru
hmoty. Daleko od hmoty má tato energie v každém bodu prostoru nulový silový účinek - účinky
jednotlivých energetických kvant jsou v rovnováze a vzájemně se ruší. Tak to prostě vidím...
Re: Vnitřek černé díry
F M,2026-04-01 12:07:42
Asi tak bude víc otázek než odpovědí.
Kvantová hvězda/hmota o tom se uvažuje, částečně u neutronových hvězd a jakéhosi přechodu/dalšího typu hmoty na stupnici i ČD. Ale neměla by být "dostatečně pevná" (není dostatečně silná síla, neví se o ní), aby se v případě přechodu v ČD přestala hroutit.
Žádný příčetný člověk když to někdo nespočívá a nemá podloženo experimenty nemůže tvrdit, že lze 2slunce smrsknout na pár desítek km.
U té singularity je ten fór, že za dobu existence vesmíru, pokud ta bude omezená ani nemusí vzniknout (podle toho jak zanikne). A myslím, že je to myšleno spíše tak, že nevíme co tam může být a jen ty naše omezené znalosti vedou k singularitě. A tak nějak se to pokouší myšlenkově zkoumat.
Ten zbytek nemůžu moc komentovat, něco podobného už jsem někde zachytil (spíše naopak ve smyslu relativistických rychlostí hmoty a kladení odporu časoprostorem), zda je to alternativní (lepší) může rozsoudit jen matematika. Ale nemělo by to, v i rámci té úvahy, být spíš naopak v oblastech koncentrace hmoty "hustší"? Každopádně mi přijde, že to bude potřebovat slušnou energii vakua (tím netvrdím, že je nedostatečná).
A jak by se to projevovalo u Země, tu i jinde se dilatace pozoruje a sedí na Einsteina, tak by muselo vycházet cca to stejné, v čem by spočíval ten rozdíl a kde už by se projevil?
Re: Re: Vnitřek černé díry
Ladislav Voleský,2026-04-02 12:37:00
K otázce "Ale nemělo by to, v i rámci té úvahy, být spíš naopak v oblastech koncentrace hmoty
"hustší"?
Odpověď : Samozřejmě, že v místě koncentrace hmoty,(ať už je její forma pevná, kapalná, plynná...),
je koncentrace energie = hmoty větší. Jedná se přece o již koncentrovanou energii polí časoprostoru. Energii koncentrovanou do formy atomů, z nichž se skládají prvky tvořící pevnou
hmotu.
Řeč však byla, (myslel jsem, že je to jasné), o OKOLÍ hmoty. O okolním časoprostoru! Jak již jsem
ve svém příspěvku napsal. Účinky polí energie časoprostoru, jsou v každém bodě v rovnováze.
V okolí hmoty tomu tak ale není. Pole energie je na výstupu z hmoty, (např. Země), slabší, než
pole, které, přesně z opačného směru, bude do Země vstupovat. (Část energie, procházející hmotou
Země, interaguje s částicemi hmoty Země). (Daleko od hmoty by byly oba protisměrné toky energie
v rovnováze).
Z tohoto vyplývá zcela jasně, že energetická hustota polí časoprostoru v OKOLÍ hmot, musí být
nižší, než daleko od nich.
Zkusme si PŘEDSTAVIT časoprostor jako prostor s nepředstavitelně velkým množstvím, ve všech možných směrech se protínajících bublin s poloměrem tak velkým, že u blízkých bublin se bude
jejich povrchová plocha o výřezu ,třeba, 1x1m, jevit jako dvě ploché tabule. A dejme jejich
vzdálenost rovnou rovněž 1 metru. Uvnitř tohoto prostoru potom bude přesně definovaná hustota
energie časoprostoru, která je v dokonalé rovnováze = žádné gravitační účinky, maximální hustota
časoprostoru. Prostor se bude jevit jako dokonale plochý.
Nyní se přenesme do okolí - nad povrch neutronové hvězdy. Bubliny časoprostoru již nevytváří
rovné ploché výřezy ale jsou výrazně zakřivené. Hustota energie časoprostoru, která definovala
původní objem 1x1x1m, je zde mnohonásobně krát nižší. Je-li prostor definován počtem částic na
jednotku délky, znamená to jediné - prostor se kolem velkých hmot,(nerotujících), symetricky
protahuje. ("Bubliny časoprostoru jsou od sebe dál").
Re: Re: Re: Vnitřek černé díry
F M,2026-04-03 12:33:55
Promiňte, že "jdu zrovna po tomto", na jedné straně si rád protáhnu mozek, na druhé toho o matematice moc nevím (pro dané účely). A svým způsobem se člověk (i víc) víc dozví.
Já to tak nějak snad pochopil, trochu mi tam hapruje to, že v místech kde ta hmota je, ten proud není, je jen okolo v souvislosti s nenulovými velikostmi částic.
A trochu ten zdroj energie (pokud někde není "podtlak") a gravitace, v místech s nejvyšší gravitací by ten proud ztrácel ještě málo energie a směrem do středu, kde gravitace klesá by ji ztrácel stále víc. A co koncentrace ze zužujících se kuželů "směrem dovnitř".
Nebude uprostřed singularita i třeba v Zemi? Přece jenom e=mc2 a ty všesměrové proudy se někde musí potkat již při sebemenším rozhození, takže vzájemně interagující pole částic a něco jako teplo, ale to není moc v souladu s těmi protichůdnými proudy?
Proudy to znamená, že někam plynou, takže po průchodu nějakou hmotou už tomu proudu chybí nějaká energie, takže když už ochuzený vstupuje do dalšího objektu? Nebo se to vyrovnává konečnou rychlostí z okolí a na úkor čeho?
Ty koule asi myslíte všechny možné koule se středem v nějaké rovině? Všechny koule v prostoru tak nějak ten prostor výplní, pro představu by asi byla lepší přímka.
Nějak jsem nepochopil proč by měly být ty plochy (beru i jakoukoliv), k tomu je třeba zakřivení prostoročasu. Pokud máte zakřivení prostředí prostoročasu není třeba ničeho jiného. Zde by mělo dojít jen k nerovnoměrnému rozvržení té energie v každé té jednotlivé kouli.
Nebo ta boule je nějaká jednotka prostoročasu s nějakými vlastnostmi, je jen myšlená oblast?
V podstatě mi to "protaženo" zase vede na Einsteina a klasický prostoročas, což není vůbec špatné.
Re: Re: Re: Re: Vnitřek černé díry
F M,2026-04-03 12:43:23
Zakřivené plochy. Omylem (asi dlaní) jsem to odeslal dřív, v průběhu opravy v místě: "nepochopil jsem proč by ty plochy měly být zakřivené". Ve smyslu bez zakřivení prostoročasu, mohlo/mělo by jít spíše o zakřivené "izobary".
Re: Re: Re: Re: Vnitřek černé díry
Ladislav Voleský,2026-04-04 12:03:07
Děkuji za Váš zájem. Není proč se omlouvat. Snažím se věci popisovat co nejjednodušeji. Je však
třeba pročíst si vše důkladně. Třeba některé pasáže i několikrát... A přibalit k tomu značnou
dávku představivosti, logiky a zapojit schopnost aplikace vědomostí. Věřte, že s těmito nástroji
mysli, lze odpovědět na velkou část kosmologických otázek, i s vědomostmi druhého stupně základní
školy.
K úvodu Vaší otázky. Jasně jsem popsal princip působení energie časoprostoru. Je z toho naprosto
zřejmé, že pole této energie PROCHÁZÍ celou hmotou a po průchodu skrze hmotu již nemá původní
energetickou hustotu. (Část přece interagovala uvnitř hmoty).
Ke zdroji energie: veškerá energie vesmírného časoprostoru, z něhož dle mých úvah tvoří náš
Vesmír, jen NEPATRNOU část,(asi jako jedna galaxie tvoří nepatrnou část našeho Vesmíru), tak
veškerá energie veškerého časoprostoru je zde, od nepaměti jako základní entita jíž se časoprostor
projevuje. Přesněji tato energie tvoří časoprostor. A vše, co pozorujeme kolem sebe - Vesmír, Země, život, veškeré známé i neznámé částice hmoty, to vše musí pocházet z této prvotní (pra)energie časoprostoru.
Představuji si tuto energii jako nepřeberné množství polí všemožných částic, z nichž to základní
pole jehož nejmenší kvanta leží na Planckově rozměrové škále cca 10 na -35m. Proti této velikosti
je průměr protonu o 20 řádů větší!! A z tohoto poměru musí být jasné, že že nespočet těchto
prolínajících se, a daleko od hmot, se vzájemně rušících polí, musí procházet i vnitřkem třeba protonu. A musí mít energetický vliv ve všech pochodech kvantové fyziky i velkého světa.
V mém předchozím článku jsem se zmínil, že tato pole energie časoprostoru jsou schopna prostoupit
prakticky jakoukoliv hmotou, i neutronovou hvězdou, kromě jediné hmoty - hmoty jádra černé díry,
které jako super koncentrovaná hmota, leží ve středu horizontu události černé díry.
K Vaší otázce ohledně kuželů energie směrem do středu koule. Na povrchu koule - nejvyšší gravitace. Ve středu koule - nulová gravitace,(energie zeslabena interakcí s hmotou ze všech
stran stejně. Takže uprostřed koule je přesný opak maximální gravitace a už vůbec ne singularita.
A nyní k těm koulím - bublinám prostoročasu. Každá z těch bublin má někde svůj střed v
gravitačním centru hmoty. Prachoplynný oblak, hvězda, černá dír, kupa galaxií...
V dostatečné vzdálenosti, kde již jsou gravitační účinky prakticky neměřitelné, můžeme výřez
okraje takovéto kuloplochy, považovat za dokonale rovnou plochu. Představme si, pro jednoduchost,
že jsme v hlubokém vesmíru a nejbližší hvězda je neutronová hvězda, vzdálená 1000 svět. let a
ostatní hmotné objekty jsou vzdáleny stovky milionů let.
Energie časoprostoru na jednotku objemu bude dokonale homogenní, 1metr bude 1metr, zakřivení
povrchu "bubliny" časoprostoru na vzdálenosti 1 metr bude prakticky nulové. Čím blíže však budeme
k naší neutronové hvězdě, tím více se bude obvod kruhu zmenšovat a zakřivení zvětšovat a energie
časoprostoru zmenšovat a délka prostoru natahovat.(1 metr se bude prodlužovat).
Vše v důsledku interakce části energie s hmotou neutronové hvězdy.
Můj mobil: 732 589 293
Poděkování+
F M,2026-03-31 10:44:04
Děkuji za tento seriál i za ostatní články které to tu, alespoň pro mne, oživily.
Mám dotaz k tomu gravitačnímu vázání a rozpínání. Chápu to tak jak to píšete, ale zaznamenal jsem nějaké náznaky, že by se to rozpínání nemělo oblastí s nějakou koncentrací hmoty (polí/energie) týkat vůbec, některé články zde (respektive jejich zdroje). Zdálo se mi, že to není myšleno jen jako ta zanedbatelnost na těch škálách, ale jako absence z nějakých jiných příčin (úplné zastavení, na víc si nevzpomenu).
Součástí té otázky je to, zda je to lokální nerozpínání pro nás vůbec rozlišitelné z hlediska pozorování? Moc mě nenapadá kde, vše mi to připadá pod úrovní "šumu" ostatního (chyb), ale rád bych se pletl, bo bych si zase rozšířil obzory.
Matně a marně si vzpomínám na povídku, ale i nějaký populární článek, kdy to rozpínání nechali zrychlovat až tak, že se postupně neudržely elektrony v obalech atd.
Re: Poděkování+
F M,2026-04-01 12:22:30
Ještě přihodím otázku na konec vesmíru, myšleno nějaký jiný mechanismus než tepelnou smrt. Velký smrsk, zhroucení struktury, nebo co se uvažovalo jestli se uvažovalo/uvažuje.
Vím, že je to "divočina" mimo současné znalosti, myslím to spíše fyzikálně/filosoficky. Když nevychází v těch ČD ta singularita v konečném čase vnějšího pozorovatele, je opravdu reálné, že někdy vznikne? Myslím to tak, že pokud (hypoteticky) bude existence vesmíru omezená a nebude "dost času", bylo by ji i potom třeba brát jako problém (nepěknost)?
Jsou nějaké náznaky dalších sil?
TRFC poznámka
Martin Kováč,2026-03-29 15:41:46
Skvělý přehled klasické kosmologie, ale u fenoménu kvasarů stále narážíme na limity Standardního modelu a neudržitelnou představu singularit. V rámci teorie TRFC (Topological Resonant Fractal Continuum) nevnímáme supermasivní černé díry v centrech kvasarů jako matematické singularity, ale jako gigantické hydrodynamické kavitace ve čtyřrozměrném supratekutém vakuu. Kvasar je tedy z našeho pohledu oblastí, kde střižné napětí překročilo mezní pevnost tesseraktní metriky kontinua a prostorová tekutina se doslova roztrhla. Extrémní výtrysky energie a záření kvasaru nejsou ničím jiným než topologickým "rozmotáváním" padající hmoty o hranici této obří kavitace. Veškerá hmota a informace (vírové uzly KIFS atraktorů) se zde deterministicky transformují do příčných elastických vln, které se šíří zpět do okolního prostoru. Tento čistě hydrodynamický přístup elegantně řeší informační paradox a odstraňuje z kosmologie fyzikálně nesmyslné nekonečné hustoty. Podrobné matematické odvození tohoto mechanismu a aplikaci Shannonovy entropie na 4D kontinuum najdete zde: https://doi.org/10.5281/zenodo.19313924
Re: TRFC poznámka
F M,2026-04-01 12:39:13
Pardon co má nekonečná hustota společného s pozorovanými kvasary? Nějak mi to nedochází, měl jsem za to, že vnitřní struktura ČD, tedy ani singularita, se ve vnějším chování (dá se tak brát trochu náboj, spin) navenek neprojevuje a v rámci možností pozorování v tom a modelech není větší rozpor. A upozorňuji (snad oprávněně), že okolní prostor/hmota jsou "vnější pozorovatelé" a tudíž se zřejmě ani o nějaké singularitě uvnitř nedá mluvit, ta tam pro ně bude až v nekonečném čase (pokud vůbec, očekávám něco jiného).
Galaxie, rozpinani, inflace
Theodor Leitner,2026-03-29 00:14:58
Napsat zde nejaky prispeek je velice obtizne, nebot kazde 3 vteriny se objevi nejaka idiotska reklama. To je specialita ceskych vebu a nejlepe je nepsat nic.
Galaxie se maji pohybovat zrychlene.
Zrychlovani galaxii.
Ale co je muze galaxie zrychlovat? Cerna neexistujici hmota? I kdyby cxistovala, tak se muze jako produkt velkeho tresku pohybovat stejnou rychlosti jako galaxie a nemuze nic dlouhou dobu zrychlovat. Logicky zaver, rozpinani gelexii neexistuje. Kdyby existivalo, galacie by dosahly rychlost svetla, coz neni mozne. (trochu uvazovat, pani fyzici).
Reliktni zareni.
Toto zareni vlastne nemuzeme zachytit, nebot uz davno uletelo, Galaxie se maji pohybovat z mista tresku kolem 72 km za sekundu, ale svetlo velkeho tresku se pohybovalo 300 000 km/sec a nekde daleko od nas by se stale melo pohbovat, coz je logicka uvaha. To zareni presto ale existuje a duvod je nutne hledat v Eisteinove theorii relativity. Treba to nekdy zduvodnim a popisi. Zaver: S tim reliktnim zarenim to je uplne jinak.
Kosmicka inflace:
Kratce po velkem tresku jeste neexistovala Evropska Unije s Lejnovou a tak v te dobe zadna inflace nemohla byt. Kdyby EU existovala, uz by nebylo vubec nic, to by urcite Lejnova urcite dokazala.. Co by bylo motorem nejake inflace? Zadna inflace nebyla, nebot to ani neni mozne. To je jen od fysiku nejak spocitane kvuli reliknimu zareni, ale asi pouzivali term X=A/B, kde “A” a “B” inklinuje k nule. Pak je mozne dokazat a odvodit kazdy nesmysl.
Nemusite se mnou prispevkari souhlasit, ale napiste laskve vzdy nejaky logicky dukaz. I kdyz se nejspise k tomuto clanku jiz nikdy nevratim.
Re: Galaxie, rozpinani, inflace
F M,2026-04-01 13:40:13
Reklama je protivná, jako ostatně na všech českých webech "zdarma", ale zase nemůžeme po autorech chtít, aby to dotovali ze svého. I když dotace od státu či EU a rozšíření tohoto webu by bylo víc na místě než u spousty jiných "vzdělávacích" projektů (otázka je co by to stálo (nefinančně) a kdo by o to stál). Líbily by se mi komentáře odborníků pod různými PR články (no, ale to už by dost náročné, už jen najít někoho kdo by riskoval napsat něco negativního).
Mám zkušenost s tím, že to po nějaké době ustáleného okna (množství ukončených reklamách) dá pokoj.
Rozpínání galaxie/galaxií/vesmíru? To jsou rozdílné věci. O prvním nevím, druhé souvisí se třetím, třetí se týká temné energie, ne temné hmoty. Rozpínání vesmíru, které umožňuje objektům vzdalovat se od nás rychleji než světlo se pozoruje, vysvětlení nechám na autorovi, to by mohlo být zajímavé, stejně jako rozdíl mezi rychlostí a rychlostí rozpínání vesmíru (i když je to už naznačeno v tomto článku, doporučuji přečíst znovu).
U temné hmoty máme slušný precedens a to neutrina (myslím pro laiky), jsou všude, je jich moc a "prakticky" nemají na nic vliv, ale jsou už relativně dobře prozkoumána. Ale radši ještě jednou s rozpínáním vesmíru nemá temná hmota nic společného (jen naopak právě gravitačně váže ty systémy v duchu článku).
Reliktní záření pozorujeme, možná je čas zamyslet se jestli nemáte někde něco špatně, tohle je opravdu silná indicie (asi to rozpínání vesmíru, inflace, minimálně).
K těm rychlostem, všechny vzdálenější galaxie by se od nás musely vzdalovat vysokými rychlostmi (relativistickými) a čím jsou dál tím rychleji (to je pozorováno, rudý posuv), to rozpínání vesmíru to vysvětluje celkem dobře.
Mimochodem, všemi směry všude (dostatečně daleko) se vše vzdaluje pryč rychlostmi z urychlovače částic a nic sem nebo do boku (tam jsou ty desítky km/s rozdílu od toho pryč), tak to zkuste vysvětlit jinak. Střed v našem zadku se vylučoval jako jeden z prvních (ztěžka? To by nebylo také marné příště rozebrat, jak těžko se s tou výjimečnou rolí lidé loučili). Bez rozpínání (inflace by ani nebyly částice), opravdu to není jenom o reliktním záření (to je naopak spíš důkaz) a vychází, u těch částic, z už docela prozkoumaných faktů (urychlovače)
Není příliš dobré dávat dohromady současné rozpínání vesmíru a inflaci, i když projev může být lehce podobný (-škály).
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
