Od chvíle, kdy člověk pochopil nezměrnost geologického času a zjistil, že kdysi obývala svět jiná společenstva živočichů a rostlin, chtěl si umět lépe představit, jak asi takové dávné světy mohly vypadat. Zatímco slova dokázala podobnou představu poskytnout jen stěží, výtvarné podání mělo nepochybně mnohem větší šanci na úspěch – ačkoliv bylo od začátku jasné, že většina detailů a prvků z krajin a tvorů obývajících pravěké světy nám zůstanou už navždy skryté. Přesto si však lidé chtěli umět pravěké krajiny lépe představit – postupně tak od prvních nesmělých pokusů o podobné rekonstrukce vznikal výtvarný obor, který bychom mohli nazvat paleo-uměním (z anglického slova paleoart). Zatímco dříve se podobným tématem zabývala jen hrstka výtvarníků, často se zcela odlišnými ambicemi, dnes se již této nové profesi věnují desítky umělců na plný úvazek a mnohem profesionálněji než dříve. V českém prostředí samozřejmě navazuje tato tradice především na osobnost Zdeňka Buriana a výtvarníci mladších generací, jako je nedávno zesnulý Jan Sovák (1953–2025), dále Petr Modlitba (nar. 1968) nebo třeba slovenský ilustrátor Vladimír Rimbala (nar. 1978), aktivně pokračují v jeho odkazu. Burian je nicméně svým výtvarným stylem, uměním „vtáhnout“ publikum do svých obrazů a vzít je doslova na výlet do jiných geologických období naprosto nedostižnou osobností světového paleoartu. Jaké ale byly vlastní historické počátky tohoto malého odvětví výtvarného umění?
Pojem „paleoart“ zavedl v 80. letech minulého století Mark Hallett (nar. 1947), americký výtvarník, který se sám od roku 1974 specializoval na tento druh umění. Historie paleontologické rekonstrukce v širším smyslu však sahá mnohem dál do minulosti. Pokud si dovolíme jistou míru spekulativního náhledu, pak můžeme za první příklady paleoartu považovat již starověká vyobrazení na korintských vázách z 6. století před naším letopočtem! Kolem roku 550 př. n. l. byla totiž vytvořena podobizna „trójské příšery“, založená možná na detailní prohlídce zkamenělé lebky třetihorního žirafovitého kopytníka Samotherium. Podobně starověká zobrazení gryfů (létajících bytostí s orlím zobákem a křídly a lvím tělem s mocnými spáry) jsou některými autory považovány za umění inspirované pozorováním zkamenělin (v tomto případě dokonce možná malých rohatých dinosaurů druhu Protoceratops andrewsi z území Mongolska). Již kontroverzní rakouský paleontolog Othenio Abel (1875–1946), který byl velkým příznivcem německého nacionálního socialismu, na začátku minulého století předpokládal, že lebky „trpasličích“ pleistocenních chobotnatců ve středomoří mohly být podkladem pro tvorbu legend i výtvarného umění o legendárních jednookých Kyklopech (nosní otvor chobotnatců je snadné zaměnit s očnicí, nejste-li zkušenými znalci zvířecí anatomie). Ve všech těchto případech se však nutně jedná o pouhé spekulace, byť poněkud podložené vědeckými fakty.
Výtvarná rekonstrukce tvorů, žijících v minulých geologických dobách, pak pokračovala vzácně i v období středověku a raného novověku. Jednalo se vesměs o náhodná zobrazení hypotetického vzezření draků, obrů a legendárních vládců či božstev, jejichž domnělé, často velké kosti a lebky nacházeli lidé náhodně v jeskyních a stržích například po živelných pohromách. Tyto rekonstrukce lze však jen stěží považovat za „předvědecké“ či dokonce vědecké. V pozdější době (17. a 18. století) se můžeme setkat s rytinami a malbami fosilních schránek pravěkých bezobratlých, ale také například s prvními rekonstrukcemi mamutů i neexistujících tvorů, jakým je jednorožec, bazilišek apod. Za skutečnou kolébku paleoartu pak můžeme nejspíš považovat až Velkou Británii na počátku 19. století, kde došlo doslova k revoluci v lidském poznání pravěkého života. Tehdy byli světu představeni první dinosauři, ptakoještěři, druhohorní mořští plazi, ale také mnohé jiné zajímavé skupiny pravěkých tvorů. Právě v této době tak vznikají i první paleontologické rekonstrukce dávných ekosystémů oživených touto fascinující megafaunou. Mezi legendární a často zobrazovaná díla patří například malba z roku 1830, nazvaná Duria Antiquior — A more Ancient Dorset, tedy zobrazení pravěkého Dorsetu (oblasti v jižní Anglii) od geologa a paleontologa Henryho De la Beche (1796–1855). Autor založil podobu obrazu jezerní krajiny plné druhohorních plazů (ichtyosaurů, plesiosaurů a dalších) na objevech amatérské sběratelky fosilií Mary Anningové (1799–1847), která počátkem 19. století do značné míry svým vlastním úsilím postupně odkryla značnou část jurské mořské fauny jižní Anglie. Ačkoliv je tato výtvarná rekonstrukce ze současného pohledu samozřejmě naivní a nepřesná, jedná se o jeden z prvních vážných pokusů založit scénu na skutečných paleontologických reáliích.
Ve druhé polovině 19. století začalo přibývat uměleckých rekonstrukcí pravěkých zvířat i v podobě betonových modelů (například slavné londýnské modely britského umělce Benjamina W. Hawkinse z 50. let) a ilustrace dinosaurů, amonitů, ptakoještěrů či mamutů se dostaly poprvé nejen do knih a učebnic, ale například také do dobrodružných románů a kreslených vtipů. Počátkem 20. století pak začíná tzv. klasické období, kdy se ke slovu hlásí nová generace skvělých umělců, jakými byli Američané Charles R. Knight (1874–1953), který byl zároveň i skvělým sochařem nebo třeba Rudolph Zallinger (1919–1995), s částečně rakousko-ruským původem. Zallingerův 34 metrů dlouhý nástěnný obraz The Age of Reptiles („Věk plazů“) v Peabodyho muzeu v Yale patří k největším klasikám žánru. Mnohá americká i evropská muzea první poloviny 20. století byla vybavena právě obrazy z dílen těchto umělců. Samozřejmě sem pak od 30. let stejného věku patřil také český výtvarník Zdeněk Burian (1905–1981), věhlasný svým nedostižným uměním prakticky po celém světě. Většina ilustrací pravěkých tvorů, které mohli lidé od Spojených států po Japonsko vídat v učebnicích, knihách i časopisech byly dílem právě těchto několika osobností paleoartu první poloviny 20. století. Zajímavými osobnostmi tohoto uměleckého směru z evropského kulturního okruhu byli také dánský výtvarník a paleontolog-samouk Gerhard Heilmann (1859–1946), který se věnoval zejména problematice vzniku a vývoji ptáků a jeho vrstevník, německý autor krajinomaleb i paleo-rekonstrukcí Heinrich Harder (1858–1935).
Velký posun pak nastal v období tzv. Dinosauří renesance, odstartované na konci 60. let 20. století objevem dravého dinosaura deinonycha. Tato revoluční změna ve vědeckém i laickém pohledu na dinosaury a výrazně modernější pohled na jejich anatomii, fyziologii i evoluční úspěšnost způsobila neobvyklý nárůst zájmu o tyto pravěké plazy, a to i z hlediska paleontologických rekonstrukcí. Objevuje se nová generace umělců, která dinosaury zobrazuje jako elegantní, rychle se pohybující dynamické tvory. Mezi tyto umělce patří od počátku 70. let minulého století především americký paleontolog a výtvarník Robert T. Bakker (nar. 1945), nezávislý badatel a umělec Gregory S. Paul (nar. 1954) a později i mnozí další. Právě práce těchto, zatím převážně amerických badatelů a výtvarníků, vedla mimo jiné i k fascinujícímu způsobu ztvárnění dinosaurů ve filmovém Jurském parku i jeho pokračováních. V současnosti již v popředí působí výtvarníci, kteří detailně studují předměty svého zájmu a v jejich rekonstrukcích je tak nejen umělecký aspekt, ale také pevný vědecký základ. Mezi tyto výtvarníky patří (mezi mnoha dalšími) například Kanaďan maďarského původu Julius T. Csotonyi (nar. 1973), Brit Mark P. Witton nebo Australan John Conway (nar. 1981), dále španělsko-mexický ilustrátor Luis V. Rey (nar. 1955) nebo třeba ruský výtvarník a biolog Andrej Atuchin (nar. 1980). V průběhu 21. století se stále více uplatňuje digitální malba a mnozí výtvarníci její využití pro paleo-umění výrazně prohloubili a zdokonalili. Jen budoucnost ukáže, kam se umění paleontologické rekonstrukce posune v dalších desetiletích.
Jak oživit dinosaura
1) Paleoumělec pracuje obvykle pro některou z vědeckých institucí, jeho hlavním poradcem a poskytovatelem potřebných informací o anatomii, fyziologii i ekologii daného pravěkého tvora je obvykle paleontolog nebo jiný vědec z dané instituce. V první řadě je třeba stanovit co nejpřesněji téma obrazu – jaký druh nebo druhy se tam mají vyskytovat? V jakém prostředí budou zobrazeni? Mají spolu na obraze nějak interagovat (souboj, námluvy, útěk, zastrašování apod.)? Všechny tyto věci je dobré vyřešit ještě před tím, než umělec začne vytvářet první nákresy a skici. Tématem obrazů bývají obvykle nově objevené druhy pravěkých živočichů nebo již déle známé druhy, které ale například prošly revizí (novým výzkumem, na jehož základě se naše představy o tomto tvoru změnily) nebo se může jednat třeba o novou variaci na populární téma (inovace známého staršího zobrazení, které již však není vědecky správné apod.)
2) Velmi důležitou součástí práce umělce je sehnat dostatek odborných podkladů, aby bylo možné být při vyhotovování nové malby či ilustrace co nejpřesnější. I tak samozřejmě spousta věcí nakonec nebude pravděpodobně správná nebo přinejmenším nebude zcela přesná – ať už se jedná o měkké tkáně typu kůže na hlavě, velikosti a tvaru různých měkkých tělesných výrůstků nebo barvy kůže, peří (či srsti pravěkých savců), ačkoliv výjimečně u některých druhů dinosaurů barvu opeření přibližně známe (díky rozboru melanozomů, zachovaných ve fosilním peří). Paleontolog, který s umělcem spolupracuje, by měl být schopen zajistit mu pro jeho práci co nejpřesnější fotky, nákresy a další materiály kostí, zubů, rohů a dalších částí těla zobrazovaného tvora. V některých případech může dokonce poskytnout fosilii samotnou. Nejlepší umělci dnes dokážou sami odhadnout někdejší objem svaloviny a podkožního tuku, rozsah pohybu končetin, krku a ocasu nebo způsob kousání či trhání kořisti.
3) Když je úkol přesně zadán, paleontolog s umělcem může ještě dlouhé hodiny debatovat ohledně dalších specifikací obrazu. Záleží pochopitelně na puntičkářství a smyslu pro detail u vědce i umělce. Někdo například až tolik neřeší podobu okolní vegetace a soustředí se jen na živočicha v popředí, jiný umělec ale chce mít naprosto dokonalý soubor flóry v daném ekosystému a špatně nesmí vypadat ani jedna malá kapradina. Paleontolog může umělci zajistit i přístup do rozsáhlé online databáze s fosiliemi veškerých druhů živočichů, rostlin a dalších organismů, známých z daného geologického souvrství. Je stanoveno, na jaký detail nebo charakteristiku pravěkého ekosystému bude dán důraz, aby více vynikala a upoutala největší pozornost. Dříve bylo samozřejmě nutné podobné porady provádět osobně, dnes už můžeme mítinky provádět i online nebo po telefonu a mailem. Osobní setkání je samozřejmě nejlepší, ale nezřídka probíhá taková spolupráce například mezi Kanadou a Čínou.
4) I když už je obraz hotový nebo se blíží svému dokončení, není ještě vyhráno. Vědec se nemusí shodnout s umělcem na konečné podobě a oba spolupracovníci mohou mít poněkud jiné představy – ať už z hlediska faktického (různé konkrétní chyby například v anatomii zvířete) nebo i uměleckého (více realistické nebo spíše zjednodušené podání pro dětské čtenáře či návštěvníky). Nastává tedy fáze korekce ze strany vědce, a to v závislosti na tom, jak moc je náročný nebo do jaké míry mu záleží na některých detailech, které nemusí na první pohled působit významně, ale pro odborníka v daném oboru mohou být zcela stěžejní. Může se jednat například o prohnutí zobáku, stočení ocasu, velikost očí oproti nozdrám nebo třeba úhel ohnutí prstů při chůzi. Daný živočich by se také měl chovat přirozeně a vhodně splynout se svým přirozeným prostředím – pokud například dravý dinosaurus křiklavě oranžové barvy stojí vedle poklidně se pasoucích puntíkatých býložravců, dokonce i oko laika pozná, že se nejedná o kvalitní rekonstrukci pravěkého ekosystému.
Dodatek: Renesanční Burian
V roce 1976 namaloval český mistr paleoartu Zdeněk Burian dvojici rohatých dinosaurů v pozdně křídové severoamerické krajině. Na tom by samo o sobě nebylo nic pozoruhodného, ostatně Burian zobrazil ceratopsidy již mnohokrát předtím. Co ale na obrazu nejvíc zaujme, to je nepřehlédnutelné moderní pojetí v duchu „Dinosauří renesance“, které z něj přímo sálá. Chasmosauři, jak se tito zobrazení ceratopsidi nazývají, byli v podání tehdy již značně zasloužilého Buriana prezentováni jako aktivní a pohyblivá zvířata v dynamické póze. Pět let před svou smrtí tak Mistr Burian stihl zachytit i zástupce čeledi Ceratopsidae v tomto novém pojetí, jehož rozmach odstartovala malá vědecká revoluce amerického paleontologa Johna H. Ostroma (1928–2005) a jeho studenta Roberta T. Bakkera na přelomu 60. a 70. let. Právě od Bakkera možná Burian částečně okopíroval některé aspekty „chasmosauřího výjevu“, což je při srovnání obou uměleckých děl značně patrné. Svědčí o tom i datace jejich vzniku, jelikož vizionář Bakker své aktivní a teplokrevné chasmosaury nakreslil již v roce 1971. Jisté je, že Zdeněk Burian namaloval o pět let později další nádherný obraz, který snese označení jednoho z nejlepších příkladů paleoartu z období Dinosauří renesance.
Poznámka autora: Článek částečně vychází z textu, který byl publikován v roce 2025 v časopisu 100+1 ZZ.
Diskuze:
