Michelle Griffinová. . Specialistka na plastickou a rekonstrukční chirurgii. Vítězka ceny Společnosti univerzitních chirurgů (SUS) a první autorka studie. Kredit: Stanford University.

Říkávalo se, že správný chlap má smrdět a má mít jizvu. A bývaly doby, kdy před bitvou vojevůdci motivovali své muže tím, že jim zranění utrpěná v boji zajistí jizvy a těmi se pak budou moct pyšnit po zbytek života. Některé národy si jizvy dokonce „vyráběly“ jako kosmetickou dekoraci tzv. skarifikací. Používali k tomu řezy do kůže, pálení nebo i tetování. Zjizvenci tak manifestovali nejen svérázný smysl pro krásu ale také odolnost vůči fyzické bolesti.

Přirozené jizvení má své zákonitosti a ty určují, jak velká „ozdoba“ po zranění vznikne. Třeba na obličeji se hojí zranění s menší jizvou než stejné zranění na jiné části těla. Dokonalejší hojení ran v obličejové části se odůvodňuje tím, že se fyzické konflikty v lidské společnosti i zvířecí říši většinou odehrávají „na férovku“ tváří v tvář (napadení soupeře zezadu se odsuzuje jako zbabělé a podlé). Při takovém přístupu je těžké se nějakému šrámu v obličeji vyhnout. Když se pouštíme do neznáma, většinou postupujeme tak, že první, čím narazíme na překážku, bývá obličej. A to je další důvod, proč evoluce upřednostnila jeho lepší hojení.

Michael T. Longaker. Profesor plastická a rekonstrukční chirurgie, člen Kardiovaskulárního ústavu, Ústavu pro biologii kmenových buněk a regenerativní medicínu, Aliance pro lidský výkon Wu Tsai, Výzkumného ústavu pro zdraví matky a dítěte (MCHRI), Stanfordského onkologického institutu a Stanfordského centra pro výzkum diabetu. Vedoucí výzkumného týmu. Kredit: Stanford Medicine.

Ve zvířecí říši tomu není jinak. Samci rypoušů sloních se bijí o nadvládu nad harémem samic do krve a ta z nich nejvíc crčí právě na hlavě. Na konci námluv ale nezůstanou ani po těch nejhlubších kousancích znatelnější jizvy. Rány do obličejové části hlavy si zasazují i hyeny nebo vlci a zřejmě patřily běžně do repertoáru zranění i u druhohorních tyranosaurů. Také jim se tyto rány dobře hojí. Dobré hojení ran ve tváři potvrzují i plastičtí chirurgové. Vysvětlení dobrého hojení v obličeji na buněčné a molekulární úrovni nabízí studie týmu vedeného Michaelem Longakerem ze Stanford University publikovaná vědeckým časopisem Cell.

Není kůže jako kůže

Longaker a jeho spolupracovníci se neuchýlili ke skarifikaci vlastních těl, ale využili k tomu laboratorní myši. Na těch potvrdili, že zranění na hlavě se skutečně hojí s menší jizvou než stejně velká rána na hřbetě. Zhojené rány na obličejové části hlavy vykazovaly slabší zjizvení i na molekulární úrovni. Obsahovaly menší množství bílkovin aktinu a kolagenu. Na hřbetě tomu bylo naopak, protože tamější buňky kůže reagovaly na poranění velmi bouřlivě a aktinem a kolagenem nešetřily.

Kompletní tým plastické a rekonstrukční chirurgie Stanfordské univerzity. Kredit: Stanford Univ.

Když vědci prověřili expresi genů v hojící se kůži obličeje a hřbetu, zjistili, že ve tváři dochází k vyšší aktivaci genů typických pro embryonální tkáně označované jako neurální lišta. Jen se tak potvrdilo, že kůže na různých částech těla má odlišné vlastnosti. Nejodolnější bývá kůže na chodidlech. Zajímavé je, že si buňky z chodidla své vlastnosti udrží, i když se dostanou na jiné místo těla. Dokázala to třeba studie, do níž se zapojili lidé, kteří prodělali amputaci dolní končetiny a používali protézu. Pokud jim lékaři na pahýl transplantovali fibroblasty z kůže na chodidlech, pokryla pahýl kůže s odolností chodidla a pacienti netrpěli tak těžkými otlaky v místech, kde protéza tlačí na kůži.

Grafický abstrakt studie

Vlevo (červeně) fibroblasty z kůže zad dávajících při hojení ran vznik velkým jizvám. Vpravo (modře) obličejové fibroblasty charakterizuje zvýšená exprese SLIT2 a Robo2 s efektem sníženého fibrotického potenciálu. Na lepším hojení se podepisuje inhibice histonové acetyltransferázy EP300 a výsledkem jsou menší jizvy. Kredit: Griffin, M.F. et al.: Cell, 2026

Longakerův tým provedl podobný experiment. Otestoval, zda si fibroblasty z obličejové části hlavy myší udrží své vlastnosti na hřbetě zvířat. Když vnesli do rány na hřbetě 100 000 „obličejových“ fibroblastů, dosáhli dokonalejšího zhojení s menším zjizvením. V pozadí tohoto efektu je vysoká exprese proteinu ROBO2 v obličejových fibroblastech. Tento protein slouží jako receptor pro signální bílkovinu SLIT2. Když vědci odzkoušeli ošetření rány na zádech proteinem SLIT2, dosáhli podobně zlepšeného hojení jako v případě, že do rány transplantovali fibroblasty z obličejové části hlavy.

Další želízka v ohni

SLIT2 a ROBO2 nejsou jediné bílkoviny, kterým vděčí myši za důkladnější hojení obličejové části hlavy. Longaker a jeho tým odhalili celou řadu genů, jejichž aktivita se na tvorbě jizvy podílí. Za velmi zajímavý považují gen pro enzym EP300, jehož aktivita v obličejových fibroblastech při hojení klesá. To nedovolí aktivaci genů, podle jejichž instrukcí se produkuje jedna ze základních komponent vazivové jizvy – bílkovina kolagen. V poraněné kůži na hřbetě produkce enzymu EP300 nijak zvlášť neklesá a kolagen se tam může syntetizovat bez zábran.

To je důležité zjištění, protože dnes už jsou k dispozici látky, které dokážou vyřadit enzym EP300 z činnosti. Otevírá se tak před námi možnost, že nasazením blokátorů EP300 navodíme ve fibroblastech těla podobný stav, v jakém se nacházejí fibroblasty na obličeji. A to by bylo pro hojení ran velkým přínosem.

Na dva metry čtvereční kůže kryjící lidské tělo nazíráme obvykle jako na jednolitý materiál, ale ve skutečnosti je to skládačka „záplat“ s velmi různorodými vlastnostmi. Na hlavě nám z ní rostou vlasy, aby nás chránily před slunečním úpalem, na dlaních máme kůži uzpůsobenou k pevnému uchopení nejrůznějších předmětů. A to nemluvíme o kůži na břiše nastávajících matek, která se dokáže rychle a bez poškození natáhnout do potřebných dimenzí, aby se po porodu zase smrskla. Kdo ví, co se studiem různých částí kůže ještě dozvíme.

Pramen:

Griffin, M. F., Li, D. J., Chen, K., Parker, J. B., Guo, J. L., Kim, S., ... & Longaker, M. T. (2026). Fibroblasts of disparate developmental origins harbor anatomically variant scarring potential. Cell, 189, 783-799.

Liu, Y., & Plikus, M. V. (2026). Why facial scars are smaller than back scars. Nature, 652, 1132-1134.

Video: Nové pohledy na léčbu pojivové tkáně