Pod heslem sochařství řecké klasické doby si vybavíme především jména Myrón (asi 500-440), Feidiás (490-430), Polykleitos (490-420), Skopás (400-340), Praxitelés (370-330 před n. l.). Doba přála veristickým sochám, které navíc zachycují buď pohyb nebo emoční výraz, nejlépe obojí. Zvládnutí anatomie je samozřejmostí. V malířství se poprvé objevuje perspektiva. Současně se výtvarné umění vyděluje z běžného řemesla a z náboženství, což se projevuje i tím, že výtvory se většinou podepisují.

Teď zaměříme pozornost na dílo Polykleitovo. Tvořil hlavně mužské akty, většinou atletů různých sportovních disciplín. Specifikou jeho díla je kontrapost a číselné poměry částí těla, které také popsal ve svém teoretickém díle.

Kontrapost

Polykleitos koncipoval sochy tak, že váha těla není rovnoměrně rozložená na obě nohy, jedna noha bývá pokrčená. To se samozřejmě projeví na celkové pozici postavy, posunem těžiště socha získává na dynamice. Například pravá noha nese váhu těla, zatímco levá se zrovna opírá mnohem menší silou, takže figura stojí mírně asymetricky. V dějinách výtvarného umění se tomu říká kontrapost (řecky chiasmos pro podobnost siluety s tvarem písmena Chí, Χ). Kontrapost bývá spojen také s dynamickou pozicí rukou v nějaké jejich činnosti a s pohledem, který směřuje mimo přímý směr dopředu. Většina Polykleitových soch byla litá z bronzu, takže se statikou nemusel být problém. Mramorové sochy této koncepce však mnohdy potřebují oporu.

Občas se píše, že Polykleitos kontrapost vynalezl. Na některém šprochu pravdy trochu. V tomto případě jde o to, že Polykleitos na kontrapostu důsledně stavěl. Nějaký kontrapost ovšem vidíme i u řady starších plastik, dokonce už na sochách kúrů z pozdní archaické doby.

Paolo Villa: Kontrapost Polykleitova Doryfora. Kredit: Vuvueffino, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Polykleitův Doryforos. Sádrový odlitek. Galerie antického umění v Hostinném. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Příkladný kontrapost ukazuje schéma Paola Villy na Polykleitově soše Doryfora. To byla slavná socha svalnatého mladého muže, atleta nebo spíše bojovníka, který nese oštěp nebo spíše kopí. Kopí se ovšem nezachovalo, asi je držel v levé ruce, opřené o levé rameno, aby měl pravou ruku volnu. Jenže nám nechybí jenom to kopí. Původní Polykleitova socha z doby kolem roku 440 před n. l. byla bronzová, ale zachovaly se pouze její mramorové repliky z římské doby. Schéma na levém obrázku ukazuje římské dílo z raného 1. století před n. l., které vystavuje Archeologické muzeum v Neapoli (6011).

Pro porovnání si můžeme ukázat nepatrně odlišnou verzi, téměř rekonstrukci, v podobě sádrového odlitku z české sbírky kopií slavných soch.

Sláva Polykleitova Doryfora nespočívá jen v užití kontrapostu. Tato socha je i příkladem Polykleitovy teorie o patřičných proporcích lidského těla, s čímž ovšem budou spojené nejasnosti.

Polykleitův Kánon

Polykleitos byl už v antice obdivován nejen pro svá sochařská díla, ale také pro teoretický spis, prý hlavně o proporcích lidského těla. Spisu se říkalo Kanón, což řecky znamená pravidlo, případně řád (v podobném smyslu slova jako stavební řád). Taky to může mít význam „měřicí tyč“ nebo „norma“. Většinou překládáme Pravidlo nebo Kánon, přičemž změna délek samohlásek zajistí, aby se toto dílo nepletlo s podobně nazývaným vojenským zařízením. Nevíme, jestli onen název pocházel od autora, nebo zda tak byl spis nazýván až zpětně. Někdy se říká, že tak Polykleitos nazval sochu, kterou svou teorii ilustroval, jindy zase, že tou ilustrativní sochou byl právě Doryforos. Plinius (Naturalis historia XXIV,55) píše: „Polykleitos ze Sikyónu (…) vytvořil také Pravidlo (Kánon), jak to umělci nazvali, a na něm, jako podle nějakého zákona, studovali linie uměleckého díla. Považovali ho za jediného z lidí, který dokázal, aby umění samo bylo posuzováno dílem umění.“ Plinia ovšem často musíme brát s rezervou.

Z Polykleitova spisu bohužel zůstaly jenom dva krátké citáty a k tomu několik pozdních referátů. Způsob zachování připomíná fragmenty děl filosofů z dob před Platónem, navíc i obsahově máme důvod k zařazení Polykleita mezi tzv. předsokratiky.

Paolo Villa: Schéma Polykleitova kánonu na příkladu Doryfora. Kredit: Vuvueffino, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Většinou se říká, že Polykleitovo Pravidlo popisuje harmonické matematické poměry, tedy že je vlastně sochařskou verzí dobových pythagorejských snah o odkrytí matematických poměrů v základech hudební harmonie, jak to máme doloženo u Filoláa, asi generaci po Polykleitovi. To je opravdu možné. Oblíbené odkazy na „platónský ideál krásy“ ovšem nutno brát s rezervou už proto, že Polykleitos tvořil dost dlouho před tím, než se Platón narodil. Spojitost je až v pozdější pythagorejsko-platónské tradici úměr, dávno po Polykleitovi. Není však vyloučeno ani to, že Polykleitovi šlo spíše jen o praktický návod, jak rozměřit kompozici, pro usnadnění sochařské práce. Tyto výklady se liší pouze akcentem na případný hlubší význam matematické stránky věci. Problém je, že velká část pozdně antických a renesančních výkladů se tváří, jako kdyby všechno v Řecku bylo přísně matematické a logické, někdy v tom dokonce hledají mystiku, jenže v případech, kde máme možnost kontroly, se často ukazuje, že to platí jen přibližně a ne vždy. Oázou striktní přesnosti je ovšem oblast hudební harmonie a inženýrských konstrukcí strojů.

Naštěstí panuje obecná shoda v tom, že základními principy Polykleitova Pravidla jsou symmetria, tedy souměřitelnost a souměrnost; isonomia, tedy rovnováha nejen ve smyslu statiky, nýbrž i co do vyvážení klidu a pohybu; a rhythmos, něco jako harmonie. Toto vše vyjadřuje obecné tendence klasické doby, Polykleitos je ovšem vypichuje. V generaci po Polykleitovi takové principy potkáváme jak u pythagorejců, tak u Hippokrata, který pythagorejce opravdu nemusí, a ještě později u Platóna. Není to tedy úzce specifické, takovým je pouze zvláštní důraz, který Polykleitos na tyto principy kladl.

V 2. století n. l. charakterizoval Polykleitovo díl Galénos (De temperamentis I,9): „A tak je chválena mužnost Polykleitova Pravidla (Kánonu), pojmenovaného podle toho, že všechny části (těla) jsou navzájem přesně souměřitelné...“ A dále (De placitis Hippocratis et Platonis V):

„Krása nespočívá v souměrnosti živlů, nýbrž v souměrnosti sestavených částí těla: prstu vůči prstu, všech prstů vůči dlani a zápěstí, těch vůči předloktí, loktu vůči rameni a všeho ke všemu, jak je psáno v Polykleitově Pravidlu. Neboť v tomto spisu nás Polykleitos naučil souměřitelnosti těla. Svůj výklad upevnil činem, když podle předpisu onoho výkladu vytvořil sochu, a jak onu sochu, tak i spis nazval Pravidlo. Podle všech lékařů i podle filosofů totiž krása těla spočívá v souměrnosti částí.“

Zdá se, že Galénův výklad se přimlouvá za přísně matematický výklad, části těla mají být „navzájem přesně souměřitelné“. Nelze vyloučit, že je to jen projev Galénovy tendence dělat ze všeho staršího novou formalistní „vědu“, většinou ji dělá z Hippokratova odkazu. Pravděpodobnější však je, že pokus o redukci harmonie organických tvarů na matematickou harmonii pochází opravdu už od Polykleita. Odpovídá jakési osvícenecké náladě raně klasické doby.

On je to dodnes problém: Organické tvary zjevně manifestují harmonii, která je však přísně matematicky zachytitelná jenom v některých případech, například Fibonacciho posloupností v podobě logaritmické spirály některých ulit mlžů nebo semeníků rostlin. Jindy se organické tvary chovají spíše po svém, dokonce trochu narušují i symetrii, například mírnou asymetrií levé a pravé strany.

Problémy s rekonstrukcí Polykleitova kánonu

Teď nepůjde o rekonstrukci spisu, ta není možná, nýbrž „jen“ onoho pravidla, které je v něm popsáno, proto to malé písmeno. Leč i s tím jsou velké problémy.

Populárnější literatura se často tváří, že je to jasné. Například velikost hlavy je prý sedminou výšky celého těla. Už Villův výklad k výše přiloženému obrázku ukazuje, že to může být chápáno i jinak.

Zdálo by se, že rozhodnout ony kýžené proporce by neměl být problém. Stačí vzít sochu a proměřit ji. Jenže originál nemáme a různé repliky se navzájem trochu liší. Také bychom potřebovali jasnou konvenci, jak proměřovat ne úplně rovně stojící figuru. A taky je těch Polykleitových soch víc, naštěstí pro podívání, ale definování oněch správných proporcí to spíše komplikuje.

Polykleitovi šlo o nalezení proporčních poměrů částí mužského těla. Některé výklady dokonce mluví o „správném poměru“ třeba šířky stehna k výšce hlavy nebo čeho, jenže opět není jasné, v kterém místě stehna. Anglická Wikipedie cituje Rhysa Carpentera: „Jednou z kuriozit naší archeologické vědy je, že se dosud nikomu nepodařilo extrahovat návod psaného kánonu z jeho viditelného ztělesnění a stanovit čísla, která jsou v něm obsažena.“ Pak referuje hypotézu Richarda Tobina, která prý funguje na soše Doryfora vystavované v Neapoli. Hypotéza stojí na dvou předpokladech. Prvním je, že základem dalších úměr je délka posledního článku malíčku. Od něho se postupně rozměřují další části prstů, dlaně, paže atd. Druhým předpokladem je, že máme co do činění s geometrickou posloupností, nikoli aritmetickou. Sochař mohl provázkem postupně vyměřovat úhlopříčky čtverců. Například hlava od temene k bradě má stejnou velikost jako předloktí; od temene ke klíční kosti je dlouhá jako horní část paže; úhlopříčka tohoto čtverce udává vzdálenost od temene k linii bradavek. Zdá se, že to je také v souladu s citovaným svědectvím Galénovým a zvláště s přímým citátem Polykleitova díla u Filóna Mechanika (IV,1): „Při detailu se zdar rodí skrze mnohé počítání.“

Místo dalšího mudrování o přesné povaze kánonu si raději ukážeme několik dalších Polykleitových soch, jejichž identifikace v podobě replik je poměrně spolehlivá.

Diaudúmenos

Velice dobře máme v replikách doloženou Polykleitovu sochu atleta, který si právě uvázal stuhu ve vlasech, znak vítěze. Proto se jí říká Diadúmenos (Diadoumenos). Plinius píše, že „Polykleitos ze Sikyónu udělal za sto talentů jemného mladíka Diadúmena“ a porovnává tuto sochu se „stejně proslulým mužnějším Doryforem“.

Diadúmenos, římská replika z Délu. Národní archeologické muzeum v Aténách, 1826. Kredit: Marcus Cyron, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Diadúmenos, římská replika z Délu, detail. Národní archeologické muzeum v Aténách, 1826. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Snad nejlépe provedená a zachovaná mramorová replika Diadúmena se našla v luxusním domě na ostrově Délu a vystavuje ji Národní archeologické muzeum v Aténách. Polykleitos vytvořil bronzový originál asi roku 430 před n. l., zachovaná replika pochází z doby kolem roku 100 před n. l. Mramorová verze potřebovala kvůli statice oporu, je jí kmen malého stromu, přes který je přehozený kus oděvu, himation. Celá socha je vysoká 195 cm, materiálem je ostrovní mramor, asi parský nebo naxijský.

Velice precizní provedení mnoha jemných detailů nám připomene Plútarchův citát (Quaest. conviv. II,3,2; p. 636c) z Polykleitova díla: „Nejobtížnější práce nastává, když přijde hlína na nehet.“ Myslí se tím dokončování detailů hliněné předlohy pro formu k odlévání.

Diskoforos

Diskoforos, tedy atlet nesoucí disk, provedený prý podle Polykleita. Metropolitan Museum of Art, New York. Kredit: Yair Haklai, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Římská replika (z let 125 až 75 před n. l.) Naukydova Diskofora. Louvre (MA 89, MR 159). Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Polykleitos prý vytvořil také bronzovou sochu atleta, nesoucího disk. Říkalo se jí Diskoforos. (Nezaměňovat s Diskobolem, např. od Myróna, ten diskem hází.) Můžeme o ní mít představu také podle bronzové sochy, kterou asi dvě generace po Polykleitovi vytvořil Naukydés. Bohužel se zachovala opět jenom v replikách z římské doby, ale snad lépe než problematicky identifikovatelné repliky Polykleitova Diskofora.

Kyniskos, replika z 2. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Aténách, 254. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kyniskos

Slavnou Polykleitovou sochou byl také Kyniskos. Tak se jmenoval olympijský vítěz v boxu v kategorii chlapců. Kyniskos zvítězil roku 460 před n. l., Polykleitos jej zobrazil v bronzu někdy kolem roku 440 před n. l., zachovaná mramorová replika pochází z 2. století před n. l. a našla se v Eleúsině.

Podle Pausania (Cesta po Řecku VI,4,11) stála originální socha v posvátném okrsku olympijské Altidy. Pokud nejde jen o málo pravděpodobnou shodu jmen, tak se tento olympijský vítěz stal řezníkem, a to docela movitým, když později věnoval do Olympie nějaké další věci.

Plinius (Naturalis historia XXIV,55) nabízí výčet dalších Polykleitových soch. Činí tak ovšem trochu osobitým superlativním a zjednodušujícím způsobem: „Vytvořil také sochy svlékajícího se muže a nahého muže hrající kostky; dva nahé chlapce rovněž hrající kostky zvané astragalizontés, jež jsou nyní v atriu císaře Tita, a jsou většinou lidí považovány za nejdokonalejší dílo na světě. Dále také Merkura (Herma), který stál v Lysimachii; Herkula „Průvodce“, jenž pozdvihuje zbraň; a Artemona zvaného Periforétos. Prý dovršil jak sochařství, tak i kovotepecké umění, které zavedl Feidiás. Jeho vlastním objevem pak bylo, že sochy stály na jedné noze.“

Literatura

Petr Kůrka (ed.): Geometrie živého. (Matematické modely morfogeneze.) Praha: Český svaz vědeckotechnických společností, 1991.

Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Praha: Mladá fronta, 1989.