Jednou za čas nastane období, kdy se některý z dříve popsaných a po delší dobu nepříliš často zmiňovaných dinosauřích taxonů dostane do popředí zájmu a v relativně krátkém časovém úseku o něm vyjde hned několik odborných prací. Ty mohou přinést zcela nové a nečekané informace, které následně výrazně upraví a změní náš pohled na celou skupinu dinosaurů, do níž zmíněný taxon patří, a zpřesní nebo přinesou množství dat, která o něm i jeho vývojových příbuzných máme dosud k dispozici. Takovým dinosauřím rodem je nyní ankylosauridní tyreofor Pinacosaurus, známý z pozdně křídových sedimentů Mongolska a formálně popsaný již roku 1933.[1]
První fosilie tohoto „obrněného“ dinosaura byly objeveny v rámci slavných americko-mongolských expedic do pouště Gobi, přičemž objevitelem byl americký paleontolog Walter Willis Granger, který v roce 1923 narazil na poněkud zdeformovanou fosilní lebku a dva krční obratle v lokalitě Šabarach Usu (Bajn Dzag). Toto naleziště, pojmenované americkými vědci jako Flaming Cliffs („Planoucí útesy“) spadá do geologického souvrství Džadochta a má stáří 75 až 71 milionů let (pozdní kampán).[2] V roce 1933 byl paleontologem Charlesem Whitneym Gilmorem formálně popsán typový druh Pinacosaurus grangeri, přičemž rodové jméno znamená „prkenný ještěr“, zatímco druhové je poctou objeviteli typového exempláře (sbírkové označení AMNH 6523). V současnosti známe již nejméně 24 koster tohoto rodu ankylosaurida, ve většině případů se přitom jedná o juvenilní jedince (mláďata) – přičemž některé exempláře byly nepochybně součástí jakýchsi trvalejších skupin. Je možné, že se mláďata pinakosaurů sdružovala do podobných „stád“ kvůli ochraně před predátory (dospělé exempláře nebyly nikdy v těchto agregacích fosilních jedinců objeveny).[3]
Každopádně se jedná o jednoho z nejlépe zastoupených ankylosauridních dinosaurů, u něhož máme k dispozici relativně kvalitní a početný fosilní materiál. Zkameněliny pinakosaurů byly patrně objeveny i na několika různých lokalitách v Číně, ačkoliv není jisté, zda se skutečně jednalo přímo o tento rod nebo spíše o nějakého jeho blízkého vývojového příbuzného. V roce 1999 byl z mongolského souvrství Bajan Mandahu formálně popsán další druh P. mephistocephalus, který byl ale v rámci letos v květnu publikované studie Paula Penkalskiho přeřazen do vlastního rodu Eopinacosaurus, a to na základě odlišností lebky a lebečních osteodermů.[4] Zároveň byl pak ve stejné práci stanoven druhý validní (formálně platný) druh rodu Pinacosaurus, P. hilwitnorum.[5] Tito tyreofoři dosahovali v dospělosti délky až kolem 5 metrů a jejich hmotnost se mohla pohybovat zhruba mezi 1 a 2 tunami, jednalo se tedy spíše o středně velké zástupce čeledi Ankylosauridae. Například téměř kompletně zachovaný exemplář PIN 614, objevený v minulém století sovětskou výpravou, měřil na délku (s výjimkou lebky) přesně 3,66 metru. Lebka pak byla dlouhá kolem 30 cm. Druh Eopinacosaurus mephistocephalus byl patrně podstatně menší, i v dospělosti totiž dosahoval délky zhruba jen kolem 3 metrů. Díky množství výborně dochovaných exemplářů zhruba 1,5 metru dlouhých mláďat s nohama „staženýma“ pod tělem také víme, že tito dinosauři mohli občas hromadně zahynout například v písečné bouři. Jejich přirozeným prostředím byla polopouštní krajina protkaná občasnými oázami s přítomností mnoha jiných dinosaurů, včetně malých až obřích dravých teropodů.[6] Zatímco sám Granger se původně domníval, že pinakosauři náleželi do čeledi Nodosauridae, dnes tento rod považujeme za zástupce čeledi Ankylosauridae a dokonce i podčeledi Ankylosaurinae.
Mezi nejbližší vývojové příbuzné tohoto taxonu mohl patřit například geologicky výrazně starší čínský druh Zhejiangosaurus lishuiensis (věk cenoman, stáří 100 až 94 milionů let) a dále již o trochu méně geologicky starší mongolský druh Tsagantegia longicranialis (věky turon až coniak, zhruba před 92 až 86 miliony let).[7] Dalším relativně příbuzným druhem mohl být ještě jiný čínský taxon známý z období cenomanu. Je jím Crichtonpelta benxiensis, druh formálně popsaný roku 2007 na počest autora Jurského parku, amerického spisovatele Michaela Crichtona.[8] Ještě zajímavější je ale objev, který byl u pinakosaura učiněn v posledním desetiletí a který patří k velmi vzácným dokladům o tom, jak se tito dinosauři (a druhohorní neptačí dinosauři obecně) zvukově projevovali. Podrobný výzkum dobře zachovaných lebek pinakosaurů s obrysy původního hrtanu totiž ukázal, že tito ankylosauridi nejspíš cvrlikali a štěbetali podobně jako mnozí dnešní ptáci! Konkrétně výzkum stavby hrtanu u fosilního exempláře druhu P. hilwitnorum, publikovaný v roce 2023, poprvé umožnil představit si lépe anatomii a funkčnost tohoto orgánu u jakéhokoliv ptakopánvého dinosaura, ba dokonce u jakéhokoliv neptačího dinosaura obecně.[9] Jak se ukázalo, hrtan pinakosaura byl tvořen prstencovou (krikoidní) chrupavkou a chrupavkami nálevkovitými (arytenoidními), podobně jako je tomu u mnoha jiných plazů. Zajímavé přitom je, že kloub mezi arytenoidní a krikoidní chrupavkou je pohyblivý a umožňoval tedy (spolu s faktem že arytenoidní chrupavky jsou značně dlouhé a prstencová chrupavka je zvětšená) snadné otevírání hlasivkové štěrbiny. Výčet hrtanových chrupavek pinakosaurů doplňovaly ještě níže (více vzadu) ležící ceratobranchiální chrupavky, představující jakýsi částečný základ jazylky a další chrupavčité tkáně dinosauřího hrtanu.
Tento druh vokálního ústrojí spojený s velmi dobrou kontrolou proudění vzduchu je přitom typický pro zpěvné ptáky, kteří jsou pověstní svým cvrlikáním, trilkováním, štěbetáním nebo krákoráním. Pinakosauři měli svůj hrtan osifikovaný a výrazná jazylková kost dokládá, že byli vybaveni také silným jazykem, který nejspíš poněkud kompenzoval relativně malé zuby a mohl se také dobře uplatnit právě při modifikaci vyluzovaných zvuků. Společně pak tento hyolaryngeální aparát, resp. kinetický hrtan ptačího typu nejspíš umožňoval pinakosaurům vyluzovat zvuky, poněkud podobné zpěvu ptáků.[10] U ptáků umožňuje vydávat velmi pestrou směsici zvuků orgán zvaný syrinx, který je jejich zpěvným ústrojím a anatomickou obdobou hlasivek u savců. Syrinx známe dokonce i u některých fosilních ptačích druhů (například pozdně křídového antarktického rodu Vegavis), nikoliv ale u neptačích dinosaurů.[11] Pinakosauři možná díky svému specifickému hyolaryngeálnímu komplexu dokázali vyluzovat velmi hlasité zvuky při dorozumívání ve stádech nebo skupinách mláďat, při varování před predátory, komunikaci dospělců s mláďaty nebo při namlouvacích rituálech v období páření. Jedná se o jednu z mála vědecky podložených hypotéz o možné podobě vokalizace u druhohorních neptačích dinosaurů. Tato hypotéza byla mimochodem nedávno podložena i dalším podobným objevem ze sedimentů pocházejících dokonce z období střední až pozdní jury (stáří kolem 159 milionů let), tedy z hornin o nějakých 85 milionů let starších, než v případě pozdně křídového pinakosaura. Tímto vloni popsaným čínským zástupcem kladu Neornithischia je druh Pulaosaurus qinglong ze souvrství Tchiao-ťi-šan, u nějž byl objeven rovněž fosilní hrtan vykazující podobnou anatomickou stavbu a umožňující vydávat zvuky, vzdáleně snad podobné ptačímu zpěvu.[12]
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL
Short Summary in English: The larynx of thyreophoran dinosaur Pinacosaurus is composed of the cricoid and arytenoid bones like in non-avian reptiles, but specialized with the firm and kinetic cricoid-arytenoid joint, prominent arytenoid process, long arytenoid, and enlarged cricoid, as a possible vocal modifier like in recent birds, rather than vocal source like in non-avian reptiles. Although bird-unique vocal source (known as syrinx) have never been reported in non-avian dinosaurs, Pinacosaurus could have employed bird-like vocalization with the bird-like large, kinetic larynx. The study involving this research was published in 2023.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pinacosaurus
https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_p/pinacosaurus.php
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/pinacosaurus/
https://a-dinosaur-a-day.com/post/160995911070/pinacosaurus-grangeri-p-mephistocephalus
https://www.mindat.org/taxon-4965737.html
[1] Gilmore, C. W. (1933). Two new dinosaurian reptiles from Mongolia with notes on some fragmentary specimens. American Museum Novitates (679): 1–20.
[2] Hasegawa, H.; et al. (2009). Lithostratigraphy and depositional environments of the Upper Cretaceous Djadokhta Formation, Ulan Nuur basin, southern Mongolia, and its paleoclimatic implication. Journal of Asian Earth Sciences. 35 (1): 13–26.
[3] Currie, P. J.; et al. (2011). Hands, feet and behaviour in Pinacosaurus (Dinosauria: Ankylosauridae). Acta Palaeontologica Polonica. 56 (3): 489–504.
[4] Godefroit, P.; et al. (1999). A new species of the ankylosaurid dinosaur Pinacosaurus from the Late Cretaceous of Inner Mongolia (P.R. China). Bulletin de l’Institut Royal des Sciences Naturelles de Belgique, Sciences de la Terre. 69 (supp. B): 17–36.
[5] Penkalski, P. (2026). The morphology and systematics of Pinacosaurus. Historical Biology: 1–42.
[6] Naugolnykh, S. V. (2016). Upper Cretaceous Paleosols of the Bain Dzak Section, Southern Mongolia. Paleontological Journal. 50 (12): 1451–1469.
[7] Thompson, R. S.; et al. (2012). Phylogeny of the ankylosaurian dinosaurs (Ornithischia: Thyreophora). Journal of Systematic Palaeontology. 10 (2): 301–312.
[8] Arbour, V. M.; Currie, P. J. (2015). Systematics, phylogeny and palaeobiogeography of the ankylosaurid dinosaurs. Journal of Systematic Palaeontology. 14 (5): 385–444.
[9] Yoshida, J.; Kobayashi, Y.; Norell, M. A. (2023). An ankylosaur larynx provides insights for bird-like vocalization in non-avian dinosaurs. Communications Biology. 6 (1): 152.
[10] Hill, R. V.; et al. (2015). A complex hyobranchial apparatus in a Cretaceous dinosaur and the antiquity of avian paraglossalia. Zoological Journal of the Linnean Society. 175 (4): 892–909.
[11] Clarke, J. A.; et al. (2016). Fossil evidence of the avian vocal organ from the Mesozoic. Nature. 538 (7626): 502–505.
[12] Yang, Y.; King, J. L.; Xu, X. (2025). A new neornithischian dinosaur from the Upper Jurassic Tiaojishan Formation of northern China. PeerJ. 13: e19664.
Diskuze:
