O turismu je teď celá věda. Následující poznámky však nejsou vědeckou studií, nýbrž pouhým výsledkem zkušeností z desítek let cestování po egejském prostoru.

Navzdory původnímu významu slova většina „turistů“ nechodí, spíše jezdí, shlukují se a válí, jen někteří vyrážejí na túry, dokonce i na pěší túry. Přesto četní turisté kopírují dávná antická doporučení asketické životosprávy a zbožného postupu, jen to většinou nevědí. V naší době se ovšem silně projevuje napětí mezi dvěma opačnými tendencemi: co největší dav na jedno místo a hledání klidné samoty. K tomu jiné napětí: Lidé chtějí být v jiném prostředí, ale se vším, co mají i nemají doma. Příkladem jsou bazény se „sladkou“ vodou v rezortech u moře.

Jsme tvorové zvědaví a expandující, a nejen my lidé. Nepatříme k pravidelně tažným druhům, zato se rádi rozhlížíme a potvrzujeme si svou schopnost žít v téměř každém biotopu. Někdo je častý potulkář, jinému stačí vyrazit mimo bezprostřední okolí jen občas, ať už za humna, do hor, nebo k moři. Většinou to není proto, že bychom hledali nové útočiště. Někdy jen tak pro povyražení, prý pro odpočinek nebo poznání, někteří to spojují s rozličnými koníčky, někdo i s profesními zájmy. V 19. století představovaly cesty do Středomoří důležitý prvek výchovy a vzdělání mladých šlechticů, říkalo se tomu kavalírské cesty. Přidávali se i odvážnější učenci a movitější měšťané. V průběhu 20. století se z cestování vyšší společnosti i z dobrodružství chudých studentů vyvinula turistika, jak ji známe. Pro mnohé patří k životnímu rytmu a také k potvrzení sociálního statutu. Ve šťastnější části světa neprobíhá kompetice primárně o potravu, nýbrž o ekonomické a statutární hodnoty, včetně vzdělání a pocitu svobody. Konkurujeme si mezi sebou, ne s příbuznými druhy, třeba s chudákem orangutanem. A cestování je cosi jako svátek, otázka je, v jakém smyslu slova. O pocit svobody však lze v průmyslovém turismu snadno přijít.

Koupači

Povaha staré řecké kultury není zrovna asketická. Cvičení (askésis) bylo z valné části maskováno jako hry. Jiné formy askeze byly omezeny spíše na doporučení některých filosofů, jak téměř wagnerovsky oddalovat rozličné vrcholné rozkoše, najdeme je u Platóna, a zvláště u Epikúra. Asketičtější náturu měli novoplatonici pozdní antiky. Jeden z posledních, Proklos (410-485 n. l.) dokonce popisuje poměrně náročný očistný rituál. Člověk se má delší dobu vystavovat paprskům Slunce a pak se namáčet v mořské vodě, přímo v moři. Tento postup má v průběhu dne několikrát opakovat. Ono vystavování se Slunci je tedy vhodné provádět rovnou na břehu mořském. Podle nepotvrzených drbů prý podobným postupem kdysi egyptští kněží vyléčili Platóna z trudnomyslnosti po popravě Sókrata a nepochopení od Athéňanů. Někteří lidé očistné kúry milují a nezaleknou se ani námahy, která s nimi bývá spojena. Proklovým doporučením se teď řídí množství lidu. Leží na Slunci a vstupují do moře, opakovaně. Někteří to v proklovském duchu konají v přírodních poměrech, leč mnozí vyhledávají umně narafičené pomůcky typu lehátek, sprch a další vybavenosti, od reprodukované hudby po nabídku občerstvení. V naší kultuře se při cvičení preferuje adekvátní oděv, často se přímo vyžaduje. Atleti mají trenýrky (prý je krom jiných vynalezl v 19. století také Tyrš), koupači plavky. Jejich značková povaha odráží sociální statut nositele. Mimo ryze přírodní prostředí se může novodobá podoba proklovské askeze dost prodražit, avšak pro spojení askeze se sociální rolí jsou lidé ochotni leccos obětovat.

Vyhlídky pro selfie

Ostrůvek Palatia s chrámem Apollóna Délského v záři zapadajícího Slunce. Naxos, pohled z lodi. Uctívači se teprve začínají scházet. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ctitelé Apollóna u jeho chrámu na ostrůvku Palatia vedle Chóry Naxijských, v dobách mírnější úcty, 2011. Teď jich bývá mnohem víc. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mnozí lidé nezůstávají jen u askeze, ale také navštěvují památky. Zvláštní roli mají ty z nich, které jsou blízko a je od nich pěkný výhled, mnohdy to bývají Apollónovy chrámy. Průvodci všeho druhu nabízejí výhledy od chrámů, nejlépe při západu Slunce. Tak se často naskytne příležitost pozorovat scénu jak vystřiženou z antických svědectví o Hyperborejcích v Řecku. To byli bájní obyvatelé dalekého severu, tedy z pohledu Řecka. Plútarchos (v 1. století n. l.) navazuje na tradici doloženou už historikem Hekataiem (550-476 před n. l.) a pak Hérodotem (484-425): Hyperborejci přicházejí k Apollónovu chrámu. Přicházejí zdaleka, na Délos dokonce přinášeli jantar, ale dnešní Hyperborejci se bez něho objedou. Siluety postav na návrší se rýsují proti obloze, svými mobily fotí sebe sama, což zdálky působí jako gesto ruky na pozdrav Slunci nebo jinému bohu, jak je známe z raně antických i starších figurek, někdy tak působí ruka, kterou si zastiňují Slunce. Po tomto nábožném obřadu je už většinou na čase vyhledat hospodu. Světský došup svátku má také svoji tradici.

Relikty tradiční turistiky

Za zmínku stojí některé podoby zdejší domácí turistiky, řecké i turecké. Přes silný posun k evropským a americkým zvykům se tradice občas ještě uplatňují.

Sakli Kent. Přírodní rezervace ve vnitrozemí provincie Antalya v Turecku, tedy v Lýkii. V srpnu 1999. Kredit: Autor článku.

Čajovna v Sakli Kentu, v dubnu zatím prázdná, stav roku 2019. Kredit: Sıla N. H., Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V 90. letech bylo v Turecku možné potkat zbytky staroturecké turistiky. Spočívá v tom, že muž z bohaté ale nepříliš pozápadněné vrstvy se v létě nechá dopravit do odlehlé čajovny u horského jezera nebo chladné bystřiny. Tam usedne na vrstvu koberečků a téměř nehybně se dívá kamsi před sebe, snad na vodu a na hory, tiše kouří a pije slazený silný čaj, občas si dá něco menšího k jídlu. To činí týden nebo dva a pak se nechá odvézt domů. Nejspíš jde o relikt dokonce až byzantský a tímto prostřednictvím římský, nikoli návaznost na kočovnickou minulost. V létě k pramenům! Ad fontes! V Evropě se z cesty k pramenům postupem staletí stala obecnější metafora nejen pro odpočinek. V našem století ovšem tyto tradicionalisty přečíslili cizinci všeho druhu, kteří z klidných míst udělali cirkus, za vydatné pomoci tureckých podnikatelů v oboru turistického průmyslu.

Pramen v Menites na ostrově Andros, Kyklady. Hospoda a kostel jsou vedle, končí tam asfaltka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Taverna Matina a Stavros v horské vesnici Koronos na Naxu. Silný pramen je v jednom z podloubí. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nostalgii po vodě, horách a stinné zeleni projevují i novodobí Řekové. Zvláště Athéňané milují nejen pláže a moře, ale také klidná místa u „sladké“ vody. Celá rodina přijede taxíkem k výletní hospodě s výhledem na potok nebo pramen, na část dne ji obsadí, za hlasitého hovoru hojně pojedí, mezitím na chvíli popojdou přímo k vodě a ke kostelíku, který na takových místech taky bývá. Cílí na ně řada reklam, které cizincům nebývají moc pochopitelné: Spatříte řeku s věčně tekoucím proudem! V překladu podle kontextu: Uvidíte potok nebo pramen, který ani v létě nevysychá úplně.

Specifická je také kombinace podhorské až horské turistiky se zbožnými poutěmi, i když postupem let ubývá poutníků a přibývá turistů, řeckých i cizinců. Čtenářům Osla jsem to popsal například v článku Kyklopova jeskyně a posvátná jeskyně Ag. Prodromos na ostrově Irakleia.

Divy světa a jiné pozoruhodnosti

V antických časech se turistika soustředila na slavná posvátná místa, v helénistické a římské době se dokonce velice rozvinula. Například do Delf přicházely s žádostí o věštbu spíše nečetné oficiální delegace, zatímco množství lidu přišlo jen pozdravit boha (Apollóna), pobýt a nadýchat se vzduchu na svatém místě a prohlédnout si tamní památky. V 1. století n. l. to pěkně popisuje Plútarchos, citoval jsem ho už v článku Slavné věštby z Delf – a pokusy o demytologizaci věštění. Posvátným okrskem se s výjimkou některých míst mohli poutníci volně pohybovat, leč také si mohli najmout průvodce. Průvodci představovali skupinám návštěvníků památky, popisovali sochy a vysvětlovali nápisy. Plútarchos sám, coby hlavní kněz, osobně provázel pouze vyšší aristokraty. Vysvětloval jim důvod zvláštního zbarvení zdejších bronzových soch, jednou je dokonce na jejich žádost vyvedl až ke Kórycké jeskyni ve stěnách Parnasu (viz článek Kórycká jeskyně nad Delfami). On sám i aristokratičtí hosté až z daleké Iónie se v horském terénu zjevně pohybovali velice mrštně. Tam už žádné davy nebyly. Dnešní situace je velice podobná, tedy krom toho věštění a často s menší úctou k bohu. Hlavní rozdíl je v tom, že turisté jsou většinou přivezeni autokary, takže nezažijí poměrně náročnou nádhernou cestu. Jsou spíše ukodrcaní než znavení a nadšení horskou túrou.

Kromě významu tradičních řeckých posvátných míst žila antika pozdější doby také literárním kultem nejslavnějších pozoruhodností. Byly to „divy světa“, postupně se jejich počet ustálil na čísle sedm, definitivně až v renesanci. Výčet je to dost bizarní, objevují se v něm pyramidy v Gíze, „kyklopské“ hradby Tíryntu, Artemidin chrám v Efesu, Akropole v Athénách, socha Dia od Feidia v Olympii, maják na Faru u Alexandrie, ale také Babylónská věž a Visuté zahrady Semiramidiny, dále Mauzoleum v Halikarnassu a Kolos Rhódský, nakonec i Koloseum v Římě. Tehdejší světoběžníci některé z nich opravdu navštěvovali, ale většina se spokojila s literárním pojednáním. Sláva různých výčtů Sedmi divů světa stále přežívá, i když jsem byl opakovaně svědkem toho, jak u Artemisia v Efesu vyhlídkový autokar pouze zpomalí, nejspíš proto, aby průvodce mohl turistům říct „Vpravo vidíte jeden ze Sedmi divů světa…“, a pokračuje k efeskému „novému“ městu z římské doby.

Většina turistů jede prostě k moři, ale mnozí chtějí taky vidět nějakou památku. Roli turistických poutních míst dnes mají ty památky, které jsou zařazené na seznam UNESCO. Často jsou od davů přímo vydupané, zatímco v okolí je řada dalších zajímavých památek, u kterých nikdo není. Turisté se totiž vyskytují v ploše velice nerovnoměrně, což se týká pláží, hor, památek i muzeí. Pro výskyt většiny z nich je zásadní kombinace asfaltové silnice a pláže nebo památky. Když je to doplněno reklamou cestovek, tak dav houstne. A nejhustší je tam, kde zasáhl vliv asociálních sítí a influencerů.

Paradoxy davového chování

Někteří chtějí být skoro sami, jiní se shlukují právě tam, kde už je hodně lidí. Část turistů ráda navštěvuje místa, kde byli nějací slavní a hodně bohatí lidé. Mnozí si svůj podíl na slávě získávají tím, že se fotí na významných místech a pak to kamsi umístí. Ta místa jsou často významná hlavně nebo i jenom tím, že z nich je takových fotek tisíce, možná i miliony. Někdy to rozum nebere. Například na Santorini se vedle extravagantních vyhlídek ujala i jakási trojitá věžička, jaká se najde snad v každém druhém městečku. Měl jsem podezření, že jde o cílené odlákání davů kousek stranou, ale prý tomu tak není. Ostatně, v Praze máme frontu na selfie se sloupem knih v Městské knihovně. Když jsem to dlouhé frontisko viděl prvně, tak jsem se divil, jaký je dnes zájem o knihovnu, a že ve frontě převažují Asiaté.

Začátek fronty k vyhlídce na západ Slunce ve Fiře na Santorini, dál je mnohem hustší. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vyhlídkové loďky shromážděné kousek od Ammoudi (pod městem Oia) kvůli západu Slunce. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zrovna jsem mimoděk četl, že trendem je teď soumraková turistika. No, už dost let. Leč abych pro jednou vyhověl ohlášenému trendu, tak pár fotek přikládám.

Okolnosti cest a jejich proměny

Když někam potřebuju nebo aspoň hodně chci, tak tam jedu, nebo obrečím, že na to nemám, většinou peníze, někdy čas, kuráž nebo zdraví. Tržně přistupuju jen k výběru dopravy a ubytování. Jinak to vypadá, když nepotřebuji na konkrétní místo, ale „k moři“. Pak je zbožím celá ta cesta, protože je tržně souměřitelná, z tohoto hlediska jsou místa zastupitelná stejně jako lidé. Nabízejí se „výhodné destinace“, dokonce „nejlepší destinace“. Pro někoho je tím nejlepším rezort se vším pohromadě, a výhodný je tehdy, když je levnější. Pro mě leda za trest, ale jsme lidé různí.

Kromě vyhlášených památek část turistů obdivuje skalní útvary, které vypadají jako něco, průvodci jim to můžou popisovat. Tohle je kamenná sfinga na ostrůvku Glaronisi za úžinou mezi Koufonisiemi, prý hlídá přístup na posvátný Keros. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Když kvantum lidu touží po koupání v moři nebo chce vidět antickou památku, mají to mít. Nikomu nepřísluší posuzovat, pro koho to má význam, a pro koho ne. Problém je v nadbytečném ponoukání davů, dokonce i na místa, která jsou křehká, ať už jde o přírodní rezervace nebo pamětihodnosti. V začátcích rozvoje turistického průmyslu se cestovky zavedly na tom, že dopraví lidi tam, kam chtějí, a ubytují je tam. Dnes je to spíše naopak. Lidi jezdí tam, kam to nabídnou cestovky. Pryč jsou doby, kdy individuální cesta vycházela levněji. Cestovky mají na všechny položky masivní slevy, takže pokud jsou aspoň trochu k světu, můžou jít s cenou níž, než za kolik to v podobné kategorii pořídí jednotlivec. Vlastně se nemáme divit, za svobodu se platí, pokud nejsme odhodláni k vystoupení z ekonomického koloběhu a neplatit penězi, nýbrž nepohodlím, někdy nádherným, jindy potupným. Nejde o to démonizovat cestovky, prý jsou i některé menší docela funkční, specializované na to či ono a s kontakty na nevinné místní ubytování. Démonické rysy má spíše celý ten řetězec investorů do dopravy, masového ubytování a reklamy. Přírodní poměry se staly tím nejvzácnějším, dokonce utajovaným. Stranou davů a hluku se občas nechtěně potkají vandráci a bohatí.

Proměnily se i možnosti dopravy, neboť významná část turistů do své cílové destinace spěchá víc než ráno do práce. Cesta sama je pro ně jen zdržením a čas jsou peníze. Problém je, že různé rychlolodě jsou nejen strašně drahé a nepříjemné, ale taky natáhnou davy i na místa, která by jinak pro svou odlehlost zůstala klidná, vyhrazená těm, kterým delší cesta stojí za to, dokonce si ji užívají. Vedení lodních a leteckých linek je z valné části podmíněno tím, kde si investoři zřídili destinace. Na zemi naštěstí stále funguje veřejná autobusová doprava. Díky přátelům jsem jednou zažil i delší automobilový výlet. Za zmínku stojí nový jev, totiž univerzální benzínková kultura. Nejde jen o tankování, případně WC, ale dá se tam i nakoupit a odpočinout u kafe. Až na výjimky to bývá v naprosto nehostinných místech, přímo opak útulných kafenií, a kvalita kafé tomu často odpovídá.

Největší proměnou prošlo v našem století ubytování. Kde jsou ty časy, kdy v přístavu čekali ubytovatelé, většinou majitelky volných pokojů, přístavků nebo i penzionů, které hrdě vyvolávaly přednosti své nabídky. Následovalo smlouvání o cenu, občas dost složité. V některých místech ještě přežívají levné hotýlky u nádraží nebo u přístavu. Většina nynější klientely však hledá něco úplně jiného. Obrovskou proměnu způsobil Booking a Airbnb. Cena rázem zdvojnásobila a romantika zmizela, tedy pokud za ni nepovažujeme noční zápas s kódem krabičky na vyzvednutí klíčů. Dlouho předem máme jakousi jistotu, kterou pracně párujeme s letovými a lodními řády, nakonec jedeme podle itineráře jako potkan nacvičeným průchodem skrz bludiště, zvláště když chceme navštívit více míst. Nějaké ubytování se ještě dá najít i nezávisle, ale k tomu bývá potřeba štěstí nebo znalost místa, osobní domluva, případně prolézání lokálních webů.

Příjemnou možností ubytování zůstávají kempy. V Řecku jsou většinou pěkné, jenže tím pádem taky dost drahé. Mnoho z nich nabízí pestrou paletu možností: místo pro vlastní spacák, pro vlastní stan, pronájem stanu, chatky, místa pro auta a karavany. To první se může jevit jako absurdní, proč platit za nocleh pod širákem, ale je to skvělé. Neobtěžují potulní psi ani domobrana, je tam WC a sprchy, někde se dá trochu vařit, někde je levná jídelna, bývá to v pěkných místech. Zažil jsem jich asi 20, mnohé opakovaně. Zatím kempy jakž takž odolávají tlaku těžšího turistického průmyslu, poukazujícího na rozsáhlý únik zisku.

Většina dobrých hospod zatím drží, jen kolem přibývá špatných. Novější fungují jenom o sezoně a mívají posádku z brigádníků. Nic proti balkánským kuchařům, jenže ti dobří se nejspíš nehlásí jako agenturní pracovníci, to je jiná liga. Dobrou hospodu samozřejmě poznáme podle hostů. Přítomnost místních (doslova) věští dobrou lidovku, Athéňané (případně Francouzi) věští mlsnější ale občas ještě cenově dostupný podnik.

K novinkám tohoto století patří také rozvoj horské turistiky. Dost lidí objevilo krásu řeckých hor, donedávna vyhrazenou pastýřům, myslivcům a nečetným „horochodcům“. Venkované po spatření partičky cizinců sestupujících z hor už nevolají popa ani domobranu, ale otevírají hospodu. Turistické spolky i místní lidé obnovili řadu starých horských chodníků a opatřili je jakýmsi značením. Nevýhodou je, že na některých cestách se turisté trochu hromadí. Stačí však jít kamkoliv jinam než na nejvyšší vrchol, případně na něj jít jinudy. Lidi chtějí to „nej“.

Další novinkou je přemnožení obřích „výletních“ lodí. Když u menšího ostrova zakotví zaoceánské lodě, každá s několika tisíci lidí, a začnou vyloďovat, je dobré u toho nebýt. Místní jdou honem nakoupit, protože za pár hodin nepůjde mnoha ulicemi projít. Jsme prostě jedním z přemnožených druhů, což v kombinaci se shlukováním vede k totálnímu ucpání pěkných městeček. Dav jednotlivců by se ještě nějak propasoval, ale větší skupiny vedené průvodcem fungují jako špunt. Naštěstí se stále dají potkat i příjemní výletníci. (Samostatným tématem by byla vědecká turistika, zvláště konferenční.)