Byl považován za tlustého nemotoru, kterého nebyl problém ulovit. K této představě, dnes již můžeme říci, že mylné, svádějí obrázky ztvárňující ptáka v jeho načepýřeném stavu. Biologové se spíš kloní k názoru, že i když byl dodo nelétavý, měřil asi jeden metr s hmotností přesahující 10 kg, byl pravděpodobně rychlý a mrštný. Rozhodně nešlo o tvora neohrabaného.

S ptáky dodo se poprvé setkali portugalští námořníci kolem roku 1507. Náčrtek je z roku 1634 od sira Thomase Herberta. Zobrazen je papoušek, chřástal a dronte. Kredit: Volné dílo.

Hufnagelova ilustrace dronta, který žil ve zvěřinci císaře Rudolfa II. Kredit: Volné dílo.

Nedávným porovnáváním genomů se ukázal být jeho nejbližším příbuzným holub. Konkrétně holub nikobarský (Caloenas nicobarica). Tento pták se svými 33 centimetry, se řadí mezi velké holuby. Obývá lesy v oblasti Malajsie. Je to parádník s černýma očima a modro-šedým bříškem. Hruď a hlavu mu zdobí dlouhá přiléhavá pera. Zatímco ocas je jasně bílý, hřbet a křídla hrají barvami od hnědé do tmavě zelené. Ani jeho vajíčka nejsou fádní - má je světle modrá. V Česku se kdysi muselo za tímto holubem cestovat do ZOO Paha. Dnes by měl být k vidění i v Hodoníně, Olomouci, Plzni a snad i v Liberci. Slovenská ZOO ho nejspíš nechovají.

Společný předek dronteho a holuba žil v jižní Asii a jihovýchodní Asii odkud část těchto předků migrovala přes Indický oceán na ostrovy, jako je Mauricius, kde se z nich postupně vyvinuli nelétaví obři.

Pravá polovina lebky oxfordského vzorku. Kredit: gnomonic. Museum of natural History, Oxford, CC BY 2.0

Kostra dronta mauricijského a rekonstrukce jeho pravděpodobné podoby. Kredit: BazzaDaRambler – Oxford University Museum of Natural History. CC BY 2.0

Holub nikobarský má kovově lesklé peří hrající barvami. Duhově zelené až modré krční peří se prodlužuje do výrazného "límce". Peří odráží světlo a mění barvy podle úhlu pohledu. Pozoruhodný je i jeho žaludek. Je mimořádně svalnatý se silnou výstelkou s velkými "mlýnskými kameny". Těmi drtí i ty nejtvrdší ořechy a semena, jež jiní ptáci nejsous chopni zpracovat. Je ostrovním nomádem - žije na malých neobydlených ostrůvcích v jižní a jihovýchodní Asii (od Nikobar po Šalamounovy ostrovy). Mezi ostrovy přelétá v hejnech za potravou a na noc se vrací na bezpečné ostrůvky bez predátorů. Jeho bílý ocas není pro parádu. Slouží k signalizaci jako světelný maják pro ostatní členy hejna při letu za šera nebo svítání. Žel dnes již i on patří k ohroženým druhům.

Holub nikobarský  (Caloenas nicobarica). Kredit: Tomfriedel, Wikipedia, CC BY 3.0 .

O holubovi nikobarském jsme se rozepsali protože společnost Colossal Biosciences se právě za pomoci jeho zárodečných buněk pokouší vyhynulého dronteho opět přivést k životu. Pochopitelně, že i když biotechnologové budou úspěšní, půjde jen o částečnou rekonstrukci vyhynulého tvora, který se tomu původnímu moc podobat nebude. Optimistickým tvrzením o navracení blbounů do přírody může věřit akorát tak… dronte.

Pověst o hloupém prosťáčkovi

Kanadští biologové spolu s kolegy ze Smithsonova institutu, Národních muzeí Skotska a Kodaňské univerzity studiem možných kognitivních a mentálních schopností, vrací drontemu jeho čest. Pravdou je, že již dřívější studie naznačovaly, že svou pověst nemusel získat právem. Nynějších poznatky nás v tom již utvrzují. Ukazuje se, že byl nejspíš jediným členem své skupiny, který žil ve tmě. I když velikost mozku nemusí vždy být odrazem výkonnosti, přece jen do jisté míry jeho funkčnost odrážet může. Nejde jen o velkost jeho moszku, důležitější je, že v jeho lebce jsou patrné znaky typické pouze pro ptáky aktivní za soumraku nebo v noci.

Virtuální rekonstrukce lebky ptáka dodo pořízené pomocí CT. Zdroj: S Citron (University Lethbridge)

Dodoové zkrátka byli přizpůsobeni vidění za šera a v noci. Pro tyto účely měli také o něco větší oči, než by jim příslušelo.

Poněkud zavádějícím se zprvu zdál poznatek neobvykle malých optických laloků, kterými mozek zpracovává světlo. I to ale do nové představy nočního ptáka dobře zapadá. Malé laloky má mnoho nočních ptáků. Typickým příkladem je „nepolapitelný“ australský noční papoušek nebo novozélandský kakapo. Ti se také na zrak spoléhají jen omezeně. Výsledné vidění těchto tvorů je více pixelované, nicméně na světlo jsou velice citliví. Spolu s dalšími mozkovými znaky vědci dospěli k názoru, že dodoové se silně spoléhali na svůj čich, protože i oblast mozku související s čichovými vjemy, měli velkou.

Iwaniuk z Univerzity v Lethbridge říká: „Neexistují žádné důkazy o tom, že by dodo byl méně inteligentní než jeho příbuzní – a jak známo, holubi jsou velice chytří.“ O části dodoova mozku, odpovědné za kognitivní funkce, rozhodně nelze říci, že by byla malá. Z toho všeho vědci nyní dospěli k závěru, že pověst o rozumově mdlém ptákovi není k němu fér. Osudným se mu nejspíš stal jeho sklon zvědavě se přibližovat k jiným dodoům, kteří se dostali do nouze. Pravděpodobně šlo o laskavé a společenské tvory, jak tomu u mnoha ostrovních druhů přivyklých na život bez predátorů bývá. Neměli důvod mít z člověka strach. Hovořit o nich jako o blbounech, je naivní.

Literatura

Sara Citron et al, The sensory world of the Dodo and Solitaire revealed by endocast and skull anatomy, Zoological Journal of the Linnean Society (2026).