Fyzik postavil digitální akustickou černou díru. Pak začala prosakovat  
Černé díry patří k těm nejméně propustným objektům ve vesmíru. Jakmile něco projde horizontem událostí, nemělo by se to podle klasické relativity už nikdy dostat ven. Antonino Flachi z Keio University postavil digitální analog černé díry, který se začal chovat poněkud nečekaně. Stačilo změnit jediný bit z více než 600 milionů a černá díra začala propouštět část vln ven.
Průsak z digitální akustické černé díry. Kredit: Flachi (2026), arXiv.
Průsak z digitální akustické černé díry. Kredit: Flachi (2026), arXiv.

Černé díry dělají řadu pozoruhodných věcí. Pohlcují hmotu, intenzivně kolem sebe zakřivují časoprostor a někdy také ve své blízkosti odpalují mohutné výtrysky plazmatu, které se pohybují téměř rychlostí světla. Obvykle ale se ale nepočítá s tím, že by něco pustily ven. Fyzik Antonino Flachi z japonské Keio University přesto při experimentu s analogovou černou dírou vytvořenou na digitálním čipu pozoroval právě něco takového.

 

Matematický popis černých děr umožňuje vytvářet laboratorní experimenty, které napodobují některé vlastnosti těchto extrémních objektů. Jednou z možností jsou akustické černé díry. Zvukové vlny šířící se pohybující se tekutinou se totiž mohou chovat podobně jako světlo v zakřiveném časoprostoru kolem skutečné černé díry. Pokud tekutina proudí dovnitř rychleji, než se zvuk dokáže šířit opačným směrem, zvukové vlny zůstanou uvězněné v proudu. Vzniká tak akustický horizont událostí.

 

Antonio Flachi. Kredit: Keio University.
Antonio Flachi. Kredit: Keio University.

Flachi přišel s nápadem obejít se bez reproduktorů, tekutin a komplikovaných proudových systémů. Celou akustickou černou díru nahradil kompaktním digitálním obvodem. Jeho digitální akustickou černou díru tvoří mřížka buněk ukládajících informace v podobě 32bitových slov. Celkem obsahovala přibližně 604 milionů bitů, tedy základních jednotek digitální informace představovaných nulami a jedničkami. Logická hradla v pravidelných, extrémně krátkých krocích (miliardkrát za sekundu) aktualizují obsah jednotlivých buněk podle pravidel odvozených z dynamiky tekutin. Vzniká tak digitální obdoba proudění vody směrem k odtoku.

 

Stejná pravidla určují také šíření drobných změn stavu digitálních buněk mřížkou. V místech, kde simulovaný proud unáší tyto změny dovnitř stejně rychle, jako se mohou šířit směrem ven, vzniká akustický horizont událostí.

 

Digitální prostředí má oproti skutečné tekutině jednu zásadní výhodu. Jeho pravidla jsou přesně definovaná a systém lze dokonale kontrolovat. Experimenty je navíc možné opakovat za naprosto stejných podmínek, až na úroveň jednotlivých bitů. Flachi při testování sledoval pět vlastností svého modelu: stabilitu horizontu událostí, jeho samotné chování, šíření drobných změn stavu digitálních buněk, odezvu systému po vychýlení z rovnováhy (tzv. ringdown) a superradianci (při které mohou vlny získávat energii z rotující černé díry).

 

Logo. Kredit: Keio University.
Logo. Kredit: Keio University.

Digitální černá díra si vedla skvěle. Její horizont událostí zůstal stabilní po dobu tří hodin a systém vykazoval jak ringdown, tak superradianci v souladu s matematickými předpověďmi. Pak ale Flachi napadlo změnit jedinou drobnost. Uvnitř horizontu událostí převrátil jeden bit z celkových 604 milionů. A digitální černá díra jako by najednou začala prosakovat.

 

Změna bitu vyvolala akustickou poruchu čili změnu stavu digitálních buněk. Většina této poruchy zůstala uvězněná za horizontem, jak se dalo očekávat. Malá část ale překvapivě unikla ven v podobě vln s krátkou vlnovou délkou, které se dokázaly šířit rychleji než něž se tam šíří změny stavu buněk (než analog rychlosti zvuku). Analog horizontu událostí tedy fungoval podle očekávání pro delší vlny, pro ty kratší však nebyl zcela nepropustný. Čím hlouběji uvnitř horizontu Flachi bit změnil, tím méně poruchy uniklo. Únik přitom exponenciálně klesal se vzdáleností od hranice horizontu.

Jak podotýká Michelle Starrová na platformě Science Alert, neznamená to samozřejmě, že reálné černé díry ve vesmíru mají děravé horizonty událostí. Experiment ale odhaluje důležitou vlastnost jejich laboratorních analogů. Zdá se, že chování horizontu nemusí být univerzální a může záviset na fyzice systému, v němž vzniká.

 

Video: Building Black Holes in a Lab

 

Video: Liquid physics: Inside the lab making black hole analogues on Earth

 

Literatura

Science Alert 22. 11. 2026.

arXiv:2611.10540.

Datum: 22.11.2026
Tisk článku

Související články:

Co všechno již víme o temné hmotě?     Autor: Vladimír Wagner (20.01.2014)
Hawkingovo záření černé díry napodobeno v laboratoři     Autor: Stanislav Mihulka (14.10.2014)
Kvantové efekty Hawkingova záření pozorovány v laboratorní černé díře     Autor: Stanislav Mihulka (30.08.2016)
Kvantový simulátor sbližuje obecnou relativitu s říší kvant     Autor: Stanislav Mihulka (18.05.2023)
Kosmologie – otázky a odpovědi (4. díl)     Autor: Vítězslav Škorpík (28.04.2026)
Kvantový simulátor „přetrhl strunu“ a simuloval vznik hmoty z ničeho     Autor: Stanislav Mihulka (23.09.2026)
Co všechno nám ještě vesmír tají (2)     Autor: Vítězslav Škorpík (20.11.2026)



Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán



Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni



Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz