Imunitní systém savců je vcelku hi-tech záležitost vypilovaná milióny let savčí evoluce. Když na to přijde, dokáže si poradit s leckterou nevítanou návštěvou z okolního světa. Přesto není dokonalý, jako ostatně nic v přírodě. A to ani zdaleka. Spousta vychytralých organismů si s ním dokáže přinejmenším krátkodobě poradit a uvnitř dotyčného savce obstojně vegetovat.
Některým zvlášť proradným bakteriím nestačí ani to. Když se jim zachce, dokáží hacknout přímo samotný imunitní systém a potom ho využívají ve svůj prospěch. Zneužívají k tomu makrofágy. To jsou normálně docela užitečné buňky imunitního systému, velké a nebezpečné bílé krvinky, které rejdí tělem a žerou všechno, co se jim nezdá. Zmíněné bakterie se s ledovým klidem nechají makrofágem pozřít, pak mu vypnou obranný systém a ještě ke všemu se v něm drze namnoží. Bývalý čistič imunitního systému se tak stává líhní nových vetřelců.
Představte si například koně. Kůň se popásává, dýchá. Při každém vdechnutí nasaje spousty bakterií. V plicích na ně čekají makrofágy. Jdou po nich jako lovečtí psi, přičemž je navádí chemické stopy, které za sebou vetřelecké bakterie trousí. Když makrofág cizí bakterii dostihne, bez rozpaků ji pohltí a uvězní ve váčku vytvořeném z vlastní buněčné membrány, čili ve fagozómu. Fagozóm putuje hlouběji a makrofág zároveň aktivuje ofenzivní zbraně. Když je fagozóm na správném místě, makrofág do něj napustí volné kyslíkové radikály a kyseliny. Pak se s fagozómem spojí váčky naplněné až k prasknutí výkonnými trávicími enzymy, čili lysozómy, a je konec. Když jde všechno, jak má, tak pár hodin po prvním poplachu nezbude po bakteriálním vetřelci vůbec nic.
Někdy ovšem kůň, nejčastěji mladé hříbě, vdechne bakterii Rhodococcus equi. To je právě jeden ze lstivých hackerů, který se nechá makrofágem pozřít a pak si s ním dělá co chce.
Hříbě, které má smůlu, to odnese plicním onemocněním nápadně podobným lidské tuberkulóze. Ani není divu, Rhodococcus equi je gram-pozitivní aktinobaktérie, velmi blízce příbuzná původci tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis. Může za zhruba 3% ze všech úmrtí hříbat do stáří 6 měsíců.
Týmu pod vedením A. Haase z Bonn Institute of Cell Biology se nedávno podařilo zjistit, jak to rhodokok dělá. Nenechá se chytit do fagozómu – napadenému makrofágovi zabrání ho vůbec úspěšně vytvořit. Zařídí, že na vznikajícím fagozómu scházejí některé klíčové molekuly, například katepsin D, beta-glukoronidáza a ATPáza a fagozóm pak nemůže dozrát. Rhodokok se zároveň pojistí tím, že s využitím produktů některých svých plazmidů makrofága odzbrojí. Znemožní mu aktivovat trávicí kyseliny a zabrání mu v použití lysozómů. Bakterie se pak už nemusí bát ani leptání kyselinou, ani trávicích enzymů. Když od nakažení uplyne pár dní, okupovaný makrofág umře, rozpadne se na kusy a z jeho zbytků se do všech stran rozjedou noví vetřelci.
Narozdíl od hříbat se lidé obvykle rhodokoka nemusí bát. V každé špetce půdy na postižených farmách jsou milióny rhodokoků, zdraví lidé je ale kupodivu nezajímají. Přesto se tu a tam přihodí, že si rhodokok na člověka troufne a pak je hodně zle. Lidé s AIDS nebo s jinak rozbitým imunitním systémem mají občas to "štěstí", že se do nich rhodokok dostane, pravděpodobně vzduchem a rozjede něco podobného tuberkulóze. Jejich makrofágy se stanou lovenou kořistí a následky bývají i fatální. Na druhou stranu, Rhodococcus equi je vzhledem ke svým příbuzenským vztahům zajímavým modelem pro studium lidské tuberkulózy.
Pramen: Traffic 6(8): 635-653.
Diskuze:
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
