Velryby jsou hodně veliké. Proto jich je málo a proto se i hodně pomalu množí. Jinými slovy, jejich molekulární hodiny tikají docela pomalu. Pokud vás zajímá nedávná evoluční historie současných druhů velryb, tak máte problém. Jejich DNA moc nemutuje a evoluční historie dotyčných druhů v ní není příliš zřetelně vidět.
Naštěstí jsou po ruce triky, jak pomalou evoluci přelstít. Například pomocí vhodných parazitů. Paraziti jsou obecně maličcí, rychle se množí a tím pádem i rychleji mutují. Právě tenhle trik použil tým badatelů z University of Utah a řady dalších institucí, které zajímala evoluční historie tří druhů velryb rodu Eubalaena.
Anglicky se tyhle velryby jmenují „right whales“, což ilustruje pragmatický vztah, jaký k nimi měli předešlé generace. Nejde o to, že by „správné“ velryby byly morální autoritou, jmenují se tak, protože byly těmi správnými velrybami k lovu. Velrybáři už přinejmenším tisíc let vědí, že mají tolik tuku, že nadnáší jejich čerstvé mrtvoly a ty pak lze snadno vytáhnout z moře a zpracovat. Mohou měřit kolem 20 metrů a vážit kolem 70 tun.
Velryba černá Eubalaena glacialis čítá nějakých 350 jedinců v severním Atlantiku, velryba japonská Eubalaena japonica zase asi 200 jedinců v severním Pacifiku a velryb jižních Eubalaena australis žije v mořích jižní polokoule zhruba 8 000 – 10 000.
I velryby mají vši. Anglické jméno „whale lice“ patří ektoparazitickým korýšům ze skupiny Cyamida. Jsou to různonožci, tedy příbuzní našim blešivcům a měří kolem 1 cm. Na každé velrybě jich sedí průměrně 7 500 a všichni pojídají převážně starou odlupující se kůži. Jejich životní styl a koneckonců i tělo opatřené hákovitými končetinami vskutku připomíná vši. Narozdíl od řekněme lidských vší jsou světlí cyamidi na tmavé kůži velryb dobře vidět. Vytvářejí charakteristickou kresbu skvrn, která mimo jiné umožňuje lidem profesionálně pozorujícím velryby spolehlivě poznat konkrétní zvíře.
Cyamidi se pochopitelně množí daleko rychleji, než velryby a je jich mnohem víc. Vhodných mutací mají v genech víc než dost. Zároveň žijí celý život na velrybách, mají tedy s velrybami doslova společnou historii, v dobrém i ve zlém. Proto je možné na cyamidech stopovat fylogenezi jejich hostitelských velryb, a to v jistém ohledu lépe, než na velrybách samotných. Autoři zmíněné studie odvšivili pár velryb všech tří druhů a využili rychle mutující mitochondriální geny jako molekulární hodiny. Pomocí přečtených sekvencí následně datovali evoluční události, které se velrybám a cyamidům přihodily.
Jak to celé dopadlo? Podle fylogeneze cyamidů tři současné druhy velryb rodu Eubalaena vznikly ze společného předka před 5 až 6 milióny let, což je v souladu s předešlými molekulárními studiemi samotných velryb. V té době bylo mezi Severní a Jižní Amerikou velmi mělké a teplé moře, což zároveň s teplými proudy velryby odradilo od cest přes rovník. Jsou tak obalené tukem, že horko pro ně není vůbec nic příjemného. Zároveň se zjistilo, že u velryb žije víc druhů cyamidů, než se předpokládalo, celkem devět oproti dříve rozlišovaným třem.
Badatelům se podařilo odkrýt i jeden pikantní detail ze soukromého života cyamidů. Před 1 až 2 milióny let se jedné nebo několika málo velrybám jižním přeci jenom podařilo přeplout horký rovník a neuvařit se. A jejich cyamidi měli sex s cyamidy velryb japonských, což je dodnes vidět v jejich mitochondriální DNA.
Další zajímavý objev přineslo porovnání genetické diverzity velryb a cyamidů. Ta je u velryb s malými populacemi, tedy u černé a japonské nižší, než u velryby jižní. Genetická diverzita cyamidů je ale u všech druhů velryb v podstatě stejná. Podle všeho tedy byly tři sledované druhy velryb rodu Eubalaena ještě docela nedávno zhruba stejně početné. O dnešní rozdíl se postarali velrybáři. To je v jistém ohledu dobrá zpráva. Pokud se dotyčné velryby eventuelně nechají na pokoji, nic by nemělo bránit jejich opětovnému namnožení na desítky tisíc jedinců.
Pramen: Journal of Molecular Ecology 14(11): 3439-3456.
Diskuze:
