Evoluci vlastně není nijak těžké pozorovat při práci. Stačí se jen dívat, příroda je přecpaná pozoruhodnými příklady. K evolučním změnám dochází úplně všude, někdy pozvolna a plíživě, jindy zase v geologickém úhlu pohledu doslova raketovou rychlostí. Nejnápadnější jsou, když se pro určité zvíře či rostlinu něco výrazně a náhle změní.
Třeba, když se dostane do úplně nového prostředí. K tomu v historii života dochází naprosto běžně. Poklesne hladina moře a pevninský most spojí dosud oddělené kontinenty. Nebo silná bouře dopraví nějaké nešťastníky přes moře, ať už na kmenech nebo přímo vzduchem. Evoluční změny v důsledku kolonizačních událostí probíhají velmi rychle. Je jasné, že pro lidský život není takových událostí příliš, proto by se mohlo zdát, že jsme o přímé pozorování docela ochuzeni. Naštěstí to není úplně pravda.
Díky neutuchající lidské touze objevovat a cestovat se nám podařilo, ať už úmyslně či neúmyslně, v tomto ohledu uskutečnit řadu evolučních experimentů. Významně jsme zvýšili počet případů, kdy zvířata či rostliny překonali velikou vzdálenost a octli se v úplně novém prostředí. Většina takových přesunů končí nezdarem, když se to ale povede a nějaký druh se v novém prostředí uchytí, tak to pak stojí za to. Rozběhne se invaze a my jen s otevřenými ústy zíráme, jak bleskově evoluce pracuje a jak tvárně se v novém prostředí dokáže úspěšný invazní druh měnit.
Spousta invazních experimentů probíhá v Austrálii. Je to nejspíš tím, že Austrálie byla poměrně dlouho izolovaná od zbytku světa a tudíž neměla zkušenost mnohými úspěšnými liniemi zvířat i rostlin. Neznamená to, že by australské druhy byly jenom samí looseři. Třeba taková Melaleuca quinquenervia se strašlivým českým jménem kajeput pětižilný, jinak strom z čeledi Myrtaceae, je postrachem floridských mokřadů. Každopádně je ale Austrálie slavnější jako cílová destinace invazních druhů než jako oblast jejich původního výskytu.
Ropucha obrovská, Bufo marinus, je jedním z úspěšných dobyvatelů Austrálie. Je to na žábu řádný dvoukilový a dvaceticentimetrový macek. Přivezli ji z Havaje, kam byla roku 1932 dovezena z Portorika, kde také není původní, s naivní představou, že pomůže omezit brouky pytlačící na plantážích cukrové třtiny. Ropuch přijela stovka, nějaký čas je množili a nakonec jich v červnu 1935 vypustili tisíce na plantážecukrové třtiny severních Queenslandu. Bohužel, jak už to chodí, poněkud ropuchy podcenili. Ty se vykašlaly na larvy brouků a začaly se samy lavinovitě šířit po Austrálii.
Ropucha obrovská je původně tropické zvíře, pochází z tropických oblastí jižní a střední Ameriky, na severu zasahuje až po řeku Rio Grande. Přežije ale ztrátu až 50% tělesného obsahu vody a bez větších obtíží se srovná s teplotami v rozmezí 5 až 40 °C. Je aktivní v noci, přes den a při nepřízni počasí zalézá do vlhkých úkrytů. V tropickém až subtropickém prostředí dokáže být brutálně úspěšná. Sní úplně všechno a výtečně se ji daří v narušovaném prostředí, jakého je teď v tropech hodně. Má sice predátory, kteří loví jak pulce, tak i dospělé ropuchy, jedna ropušice ale naklade naráz 30 000 vajíček, což dělá dohromady ohromné spousty potomstva. Predační tlak těmhle ropuchám obvykle nijak moc neublíží. Kromě toho vlastní velmi účinnou obranu, proslulý ropuší koktejl jedu vylučovaný pokožkou. V oblasti svého původního výskytu jsou predátoři zvyklí, takže dokáží ropuchy vcelku slušně pozřít.
V Austrálii a na dalších místech po světě, kam se v poslední době ropucha dostala, se s tím predátoři musí teprve postupně vyrovnat. Krom toho, že sežere na co přijde, má ropucha na svědomí i dravce, kteří mnohdy umírají v v křečovitých halucinacích. Ne nadarmo se v tropických oblastech píší o ropuše obrovské novinové články ve stylu „Bufo marinus – žába, jenž může zabít vašeho psa“.
Během 70 let od příchodu do Austrálie obsadila ropucha obrovská více než milion čtverečních kilometrů. Pohled do historie ukazuje, že invaze ropuchy nabírá na síle. Ještě v 60-tých letech se šířila rychlostí zhruba 10 kilometrů ročně, dnes je pětkrát rychlejší a svůj areál za rok zvětší o 50 kilometrů. Australští badatelé pod vedením Ricka Shineho z University of Sydney zjistili, že se ropucha obrovská šíří rychleji díky bleskovému evolučnímu vývoji morfologie končetin. Šíření na nová území je pro ropuchy evolučně velmi výhodné a tak se dostalo do hledáčku přírodního výběru.
Pohyb ropuší invaze je poměrně detailně sledován. Badatelé se usadili 65 kilometrů od australského přístavu Darwin v místech doposud neobsazených a počkali, až k nim dorazí první ropuchy. Ukázalo se, že ty, co se dostavily úplně první, měly průkazně delší nohy, než ropuchy v dalších vlnách invaze. Zároveň experimentálně ověřili, že dlouhonohé ropuchy za 3 dny urazí větší vzdálenost, než jejich krátkonohé sestřičky. Pro ropuchy je nepochybně výhodné mít delší nohy. Invaze ropuch je mladá a bylo snadné odhadnout stáří jednotlivých populací. Stačilo se podívat na mapu, jak daleko jsou od místa vysazení. Nakonec autoři porovnali různě staré populace ohledně délky nohou a krásně ukázali, že ropuchy v mladších populacích mají nohy zjevně delší.
To znamená, že se tyhle ropuchy svižně adaptují na rychlé šíření a že pokud se něco nezmění, tak jejich invaze bude čím dál tím úspěšnější. Evoluce pracuje s druhem v nových podmínkách přímo před námi. Časem vznikne nový druh, všechno je na nejlepší cestě. A nebo taky ne, evoluce je slepá a dopředu nelze nic odhadnout, stát se může cokoliv. Pro ropuchu obrovskou pohoda, pro původní australské druhy míň. Už dneska je ropucha obrovská daleko nejčastější žába, kterou v tropických oblastech Austrálie v noci potkáte. Na druhou stranu, takové věci se stávají. Na konci zatím poslední doby ledové rostla ve střední Evropě březová tajga. Všechno, co tu dnes vidíme kolem sebe, muselo postupně přijít. Když přišel buk, byla to pro zdejší druhy katastrofa, která by dnes budila pozornost bulvárních médií.
Pro australské drobné obratlovce slabá útěcha. Snahy o omezení šíření ropuchy zatím vyzněly do ztracena. Zcela nedávno ale přišla pomoc z nečekaného směru – od klubové scény. UV lampy, výtečné vychytávky interiérů klubů slušně lákají ropuchy obrovské do pastí. Třeba to oslabí nepříjemný tlak na australskou faunu. Časem se ropucha obrovská každopádně stane normálním druhem australské přírody. Nezbývá než doufat, že během raketové fáze šíření nezlikviduje příliš mnoho zajímavých druhů.
Pramen: Nature 439: 803.
Diskuze:
