Arzen je zákeřnější než se myslelo – brání opravám DNA  
Arzen v podobě arzeniku (oxid arzenitý) je bílý prášek bez chuti a zápachu. Zvláště oblíbený byl ve středověku. Rodina Borgiů s ním řešila i politické spory. Jeho toxický účinek využíváme v medicíně dodnes, například při umrtvování nervů ve zkažených zubech. Vědci nyní zjistili, že arzen není jen obyčejným jedem. Škodí i v nepatrných dávkách. Zastavuje opravné mechanismy genetického kódu. Ničí nám to nejcennější co máme a co vkládáme do svých potomků - naší DNA.

 

Zvětšit obrázek
Arzen, latinsky Arsenicum, je stálý a lehký polokov, který je velmi křehký. Arzen i jeho sloučeniny jsou prudce jedovaté.

Škodlivé účinky arzenu, o kterých svět neměl ani tušení, zjistili vědci z Dartmouthské a Arizonské university, společně s jejich mexickými kolegy. Výsledky  studie zveřejnil 10. května časopis Environmental Health Perspectives. Podstatou jejich práce bylo sledování obsahu arzenu v pitné vodě,  jeho vylučování v moči a jeho hromadění v tkáni, k čemuž jim posloužily ostříhané nehty. Pokus se uskutečnil na osobách sledovaných v epidemiologickém programu v New Hampshire (USA) a v mexické oblasti Sonora. Studie prokázala spojení mezi množstvím přijímaného arzenu a počtem poruch v genetickém kódu (poruch v DNA). Kontrolní pokusy na tkáňových kulturách (lidských buňkách pěstovaných v laboratorních podmínkách) zlou předtuchu potvrdily. Ukázalo se, že když jsou buňky vystaveny účinku  arzenu, dál se množí jakoby se nechumelilo. Vše se zdá  být v pořádku, ale opravný systém, který má na starosti napravovat zmetky v nově vznikající DNA, je u těchto buněk paralyzován.

 

Zvětšit obrázek
Arzen objevil dominikánský mnich a řezenský biskup Albertus Magnus okolo roku 1250.

 

Chybovat je lidské

V každém mechanismu se součástky opotřebovávají, vznikají chyby. Ne jinak je tomu i v případě buněčné DNA. Poškozování naší DNA je tedy proces přirozený. K největšímu počtu vzniku chyb dochází v době zdvojování genetického materiálu, které předchází dělení buněk. Naštěstí máme v buňkách enzym, který místo kde došlo k chybě při řazení nukleotidů rozpozná a tam, kde se zmetek vyskytuje vlákno DNA „přestříhne“.  Přerušené DNA vlákno se stává impulsem pro jiný enzym, který věc napraví procesem, kterému se říká homologní rekombinace. Arzen vyniká schopností tyto opravářské čety přemluvit k lenosti. V řídícím mechanismu buňky (DNA) tak začne enormně narůstat počet neopravených chyb. Nejsou vidět a dlouho se neprojevují. Někdy na postiženém nejsou patrné ani ke konci jeho života. Je to proto, protože funkce důležitých genů jsou v organismu často zdvojeny. Čím více chyb ale v DNA je, tím větší je pravděpodobnost, že se v budoucnu setká poškozené vajíčko s poškozenou spermií. 

Zvětšit obrázek
Arzen bývá častým „hostem“ v dolech kde se těží křemen.

Z dřívějších prací bylo známo, že vysoké dávky arzenu způsobují oslepnutí, rakovinu močového měchýře, plic, kůže, ledvin, jater a prostaty. O tom, že by arzen bránil opravným mechanismům a skrytě ohrožoval životaschopnost následných generací, se nevědělo.


 

Poznámka pro kuřáky
Některé látky obsažené v kouři také způsobují poškození DNA. Za normální situace opravný mechanismus zvládne situaci jakž takž zvládat. Pokud ale kuřák bude pít vodu v níž je arzen, bude pro něj výsledné riziko poničení DNA (včetně rizika vzniku rakoviny), podstatně větší, než je toto riziko u nekuřáka, který pije tutéž  kontaminovanou vodu. 

 

 

 

Zvětšit obrázek
Autoři studie, kterým vděčíme za odhalení genotoxicity arzenu. Zleva: Eugene Demidenko, Angeline Andrew, Joshua Hamilton, Margaret Karagas. (Foto: Joseph Mehling)

Problémy s normou
V Americe hlídá kvalitu pitné vody „EPA“ (Organizace  na ochranu životního prostředí). Ta letos zpřísnila doporučení týkající se arzenu a to ještě v době, kdy její představitelé netušili nic o jeho genotoxicitě. Poté, co se odborníci seznámili s novými poznatky o škodlivosti arzenu, doporučují aby jeho obsah v konzumované pitné vodě nepřekračoval jeden mikrogram na litr. Přičemž za cílovou hranici EPA vyhlásila "nulový" obsah arzenu v pitné vodě.
Zkusme se zamyslet, jak bychom se případně s takovým "nulovým" výhledem byli schopni vypořádat u nás. Určitou vypovídací hodnotu má to, co protéká  našimi řekami. Tak třeba ve Vltavou. Na úrovni Prahy se obsah arzenu ve vodě pohybuje okolo 2,4 µg.litr-1.  Ještě hůře je na tom Berounka, ta uvádí 2,6 µg.litr-1. Když si dáme do souvislosti, odkud se v  tocích tolik arzenu bere, neubráníme vyplyne nám z toho, že  to se zdroji pitné vody nebude o mnoho lepší.  Bohužel je tomu tak. Na řadě míst je u nás je vysoký přirozený výskyt arzenu v půdě. Mnohde tuto situaci ještě výrazně zhoršují pozůstatky po dávno zaniklé těžbě rud. Arzen a hlušina totiž bývají věrnými souputníky. Svým způsobem lze říci, že dodnes platíme daň za vzestup českého státu od doby posledních Přemyslovců do husitských válek. Protože, ponecháme-li stranou keltskou těžbu zlata, tak právě v době našeho prvního státního útvaru došlo k významnému rozmachu těžby rud zlata a stříbra. Šlo o lokality dnes nazývané pásmo sulfidických rud. Arzen je těchto rud součástí a z vykopané hlušiny se až do dnešních dnů stále vyplavuje.  

 

 

Zvětšit obrázek
Z dostupných dat odborníci na těžbu odhadují, že u nás během 12. – 20. stol. došlo lidskou činností (při těžbě a hutnění primárních rud stříbra, zlata, cínu a dalších barevných kovů) ke kontaminaci, která přesáhla milion tun arzenu.

Jak jsou na tom naše polnosti
O rozsahu zamoření našich půd arzenem si můžeme udělat obrázek z podkladů, které zveřejnilo Ministerstvo zemědělství v roce 1995. Obsahy nad 100 mg arzenu na 1 kg půdy jsou v okolí rudních revírů: Jáchymov, Oloví, Horní Slavkov, a v oblasti Hory Svaté Kateřiny.  Obdobná situace je ve středních Čechách, především na Příbramsku.
Obecně lze říci, že půda nad rozptýleně mineralizovanými horninami středočeského plutonu (horniny magmatického původu), obsahuje 20 – 50 mg arzenu na 1 kg horniny. V ložiskových územích Mokrsko, Rožmitálsko, Příbramsko, Krásnohorsko ale obsahy arzenu v půdě dosahují až 1 000 mg/kg. Jedná se vždy o plochy několika km2. Geochemický průzkum v oblasti Příbramska ukázal na obsahy arzenu vyšší, než je norma pro zemědělské využití půd, a to na ploše nejméně 300 km2. Tato plocha zahrnuje většinu území Příbramska, (vyjma Brdských lesů), širšího okolí Dobříše a jihovýchodní části Sedlčanska. Jenom na ploše mezi Říčany na severovýchodě a Kašperskými Horami na jihozápadě lze odhadnout oblast půdy kontaminované arzenem nejméně na 1 300 – 1 500 km2.

Zvětšit obrázek
Limit pro arzen v pitné vodě je u nás 10 mikrogramů na litr. Skutečnost ale v řadě míst může být horší. Ledasčemu nasvědčuje loňský problém občanů Sedlčan, kteří zjistili, že jim s každým litrem vody vyteklo také čtyřicet mikrogramů arzenu…

Ani oblast jižní Moravy není kontaminace arzenem ušetřena. Tak například v oblasti Pelhřimova,  se to pozůstatky na těžbu stříbra, zinku, mědi a olova jen hemží. Většina zdejších rud a hlušiny je silně kontaminována arzenopyritem. Z tamních lokalit lze jmenovat oblast Černova, Branišova, Výskytné, Zachotína, Těšenov. Paradoxně nejsou ušetřena ani místa honosící se názvem „Dobrá voda“ (Telečsko), a ani poutní místa jakým je třeba posvátný  Křemešník.


Tento článek si neklade za cíl vyjmenovávat všechny lokality, kde je riziko, že se ve vodě bude vyskytovat větší množství arzenu. Takových míst je totiž mnoho. Ono totiž nejde  jen o  ložiska stříbra, zlata a uranu. Jedná se i o doly na živec, křemen a kaolin. I ty se  často mohou „chlubit“ vysokou příměsí sloučenin arzenu. O průmyslových provozech jako jsou hutě ani nemluvě.  

 

 

 

Zvětšit obrázek
Možná by stálo za úvahu vyvinout společenský tlak na výrobce balené vody, aby místo vzletných duchaplností o vyrovnaném poměru minerálů, raději na etiketách uváděli obsah arzenu,…

Mýtům je konec
Možná je nás víc, kteří jsme žili v klamu, že když se arzen dával koním aby ztloustli a   aby se jim leskla srst,  že to s jeho toxicitou nemusí být až tak zlé.  Románová tvorba nás také utvrzovala vtom, že když se mladí chtěli zbavit výminkářů arzenikem, tak že to většinou vyžadovalo soustavné a několikaleté „úsilí“.  Není to tak zase  tak dávno, kdy arzenik byl běžnou součástí zdravotnického kufříku. Byla doba, kdy se arzen dokonce používal pro zvýšení odolnosti organismu. Představa o jeho blahodárném působení na imunitu pramenila z pozorování, že jedinci podrobení „arzenikové kůře“,  byli schopni vydržet větší než smrtelnou dávku arzeniku. Ostatně i dnešní vyznavači homeopatie prodávají léky na bázi arzenu.
Američanka Angeline Andrew, vůdčí osobnost  studie, která odhalila jak to s arzenem vlastně je, nevyvedla z omylu jen nás laiky. Způsobila zděšení i v řadách odborníků a poprask v  institucích majících na starosti  poskytovat zdravotně nezávadnou vodu.  U nás to s těmi obavami asi nebude tak horké, už proto, že naše norma pro arzen je ve srovnání s doporučením Američanky Angeliny Andrew o řád měkčí.

 

 

 

Jak je to s naší normou
Naše norma pro pitnou vodu vychází z doporučení Světové zdravotnické organizace. Ta uvádí maximálně možné množství arzenu 10 μg/litr. Tento údaj převzala naše legislativa. Doporučení Světové zdravotnické organizace je ale letité a neodráží nové poznatky týkající se genotoxicity arzenu.

 


 
Máme podmínky pro zpřísnění normy?
Když to vezmeme napříč republikou,  tak zjistíme že v uhelných slojích sokolovské pánve je arzenu 333 mg/kg. Ve středočeské zóně je v oblasti Mokrska (kolem 300–400 mg/kg), přitom jsou zde místa kde koncentrace přesahuje 2000 mg/kg. A konečně na opačném konci, v Kašperských Horách, se obsah arzenu v křemenných žilách pohybuje kolem 300 mg/kg. Ale pozor, tyto hodnoty arzenu v půdě jsou v jednotkách miligramů na kg. U vody ale požadujeme mikrogramy na litr.  Je vidět, že naše země oplývá nejen strdím a mlékem, ale také uranem a arzenem. Inu, jak zpívá v Ladovské zimě Jarek Nohavica, možná by nebylo na škodu, kdyby náš  Praotec Čech onehdy udělal ještě o pár kroků více…  
 


 

Komentář Osla, který se pod některými články občas objevuje, tentokrát nebude. Nahradíme jej textem z webových stránek internisty MUDr. Miroslava Ilgnera, který, jak píše,  léčbu  homeopatiky provozuje.

 

Arsenicum album
Lék, vyrobený z bílého kysličníku arzenitého  dokazuje paradox zákona podobnosti - nejlepší léky vznikají z nejsilnějších jedů. Lékaři toto znali dlouhá století předtím, než se objevila homeopatie. Paracelsus i další ve středověku i za renesance to vyjadřovali výrokem " Ubi virus, ibi virtus", čímž chtěli říci "kde je jed, je i ctnost (léčivá síla)."

 

Datum: 31.05.2006 05:39
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz