Ideály jsou všeobecně škodlivé a zhoubné, málokde jsou ale tak přímočaře vražedné jako v ochraně přírody. Znudění intelektuálové vyspělých zemí se zapáleně snaží přírodě pomáhat. Bohužel, příliš často jde svaté nadšení ruku v ruce s notorickou neochotou poučit se o čemkoliv odborném. Takoví lidé škodí víc, než průměrně lhostejní farmáři. Svět ochrany přírody, především v té podobě, jak jej vnímá veřejnost a politika, je díky ideálům plný scestných mýtů a hloupostí.
Například, spousty škod napáchal a ještě napáchá postoj, že přírodu je potřeba chránit stejně, jako mafiány v programu ochrany svědků. Nejraději všechno v přírodě zakázat, obehnat ji ostnatým drátem a nikoho do ní nepustit. Postupně se ukázalo, že právě totální ochrana často dokáže ty nejcennější kousky přírody spolehlivě zlikvidovat.
Trik je v tom, že před ochranou určitého místa je docela dobré vědět, jak a kdy tohle místo vzniklo a jaké podmínky prostředí mu umožní existovat dál. Je veselou ironií, že spoustu kouzelných koutů přírody vlastně kompletně vytvořili lidé nebo jiné ošklivé katastrofy. Poctivá tuhá ochrana většinou zaručí, že na dotyčném místě převládne několik nejúspěšnějších druhů. Všechno cenné se postupně vytratí a zůstane jenom nuda a šeď. Hezká a bohatá příroda je proměnlivá mozaika, a ta vznikne jen tak, že úspěšným druhům tu a tam někdo ublíží. Ne brutálně, ale dost na to, aby nepřeválcovaly všechny ostatní.
Dokládá to spousta detailních studií, mezi nejnovějšími i ta, na níž se podíleli Paul Drewa a jeho studentka Sheryl Petersen z Case Western Reserve University. Ve své práci se zaměřili na cenné doubravy v jižním Ohiu. Tam i jinde po východních Spojených státech jsou na tom duby vcelku špatně. Postupně je nahrazují javory červené (Acer rubrum) a další dřeviny odolnější vůči zastínění.
Podle všeho jsou na vině ty nejlepší úmysly. V posledních desetiletích se zde poměrně úspěšně likvidují lesní požáry zažehnuté blesky. Autoři zjistili, že v letech 1993-2005 blesky v jižním Ohiu zapálily 29 lesních požárů, ty se však většinou nestačily příliš rozšířit. K 70% z nich došlo v létě.
V souvislém lesním porostu nejsou semenáčky a mladé stromky dubů či některých dalších dřevin zrovna moc úspěšné. Rostou pomalu a zestárne jich jen velice málo. Stromy jako javory červené mají jednoznačně navrch. Mohou za to lidé, ale ne proto, že by doubravy nechránili a neměli je rádi. Chránili je naopak příliš. Právě letní požáry totiž dávají dubům šanci se prosadit.
Požár je nepocuchá tak, jako rychleji rostoucí dřeviny. Oproti nim mají důkladnější kořeny a díky nim i větší zásobu energie, se kterou dokáží vyrovnaněji hospodařit.
V jižním Ohiu udeří nejvíc blesků v létě, koncem srpna. V té době je tam zároveň sucho, lesní požáry si už nemohou přát víc. Nikdo by se neměl divit, že místní lesy jsou na letní požáry zvyklé. Především díky nim vypadají tak, jak vypadají. Proto autoři navrhují jako nejlepší management ochrany těchto lesů – nijak překvapivě – v nich umožnit a případně i rafinovaně podpořit letní požáry. Jiná věc je, že ohijské doubravy vznikly v důsledku unikátní kombinace místních podmínek prostředí a druhů, které tam žijí. To pochopitelně nepotrvá věčně, svět se neustále mění a po doubravách zvyklých na letní požáry přijde zase něco jiného. To je už ale jiná pohádka. V Novém roce 2007 nejspíš budou v Ohiu hořet lesy a to je pro ohijské duby rozhodně dobrá zpráva.
Pramen: Journal of the Torrey Botanical Society 133: 217-224.
Diskuze:
