Zvětšit obrázek

Různá stádia vývoje hlenky Dictyostelium discoideum. (Autorem snímků z elektronového mikroskopu je M. J. Grimson and R. L. Blanton, Biological Sciences Electron Microscopy Laboratory, Texas Tech University)

Hlenky se podobají prvokům měňavkám. Žijí v půdě buď jednotlivě a nebo jako „družstva“. Když se jim nedaří, shlukne se jich až sto tisíc a vytvoří útvar, který se chová jako jediný živočich připomínající maličkého slimáka. Mnozí vědci proto vidí v hlenkách organismy, které jsme přistihli na cestě z říše jednobuněčných mezi mnohobuněčné tvory.

V mnohobuněčném „těle“ se jednotlivé hlenky specializuji na plnění vybraných úloh. Z některých mohou vznikat spory, jež přečkají bez úhony i velmi drsné podmínky. Jiné buňky se přemění na „stopku“, která vyzdvihne spory nad zemský povrch, aby se snáze zachytily nějakého většího tvora a s ním odcestovaly do oblasti s příhodnějšími podmínkami. Nikoho však ani ve snu nenapadlo, že by hlenkový „slimáček“ mohl mít vlastní imunitní systém.

Zvětšit obrázek

Adam Kuspa

 
Hlenky se živí bakteriemi. Kořist se ale může obrátit proti nim a pak hlenka ochoří. Přesto nejsou hlenky vydány bakteriím napospas. V těle „slimáčka“ se některé buňky přeškolí na ochranku a útočící bakterie zneškodní. Po rekvalifikaci na ochranku začnou buňky produkovat nejrůznější bílkoviny. Tým Adama Kuspy z Baylor College of Medicine v texaském Houstonu mezi nimi objevil i molekuly, které využívá k boji proti mikroskopickým vetřelcům imunitní obrana vyšších živočichů včetně člověka.

Tím podoba „strážních“ buněk a buněk imunitního systému nekončí. Strážní buňky kolují „tělem“ hlenkového „slimáčka“ a nepřetržitě hlídkují. Pokud narazí na nebezpečné bakterie, dotlačí je na periferii a vyvrhnou je z mnohobuněčného „těla“.

Zvětšit obrázek

Hlenky si dokáží některé buňky přeškolit tak, že připomínají buňky našeho imunitního systému. (Copyright: M. J. Grimson and R. L. Blanton, Biological Sciences Electron Microscopy Laboratory, Texas Tech University)

Za pohybujícím se „slimáčkem“ zůstávají shluky strážních buněk. Úloha těchto odpadlíků není zcela jasná. Může jít o buňky, které jsou již silně poškozené a „slimáček“ se jich potřebuje zbavit. Podle Kuspy bychom mohli tento počin strážních buněk chápat jako sebeobětování ve prospěch hlenek tvořících „slimáčka“. Pokud má americký biolog pravdu, byl by to další rys, kterým se strážní buňky podobají buňkám imunitní obrany vývojově vyšších tvorů. Nelze však vyloučit ani možnost, že „výsadek“ strážních buněk má za úkol založit novou kolonii hlenek.

Ve studii zveřejněné prestižním vědeckým časopisem Science Adam Kuspa a jeho kolegové prokázali obrannou funkci strážních buněk u šesti různých druhů hlenek. Není pochyb. Zárodky imunitního systému nejsou u hlenek zvláštností nýbrž pravidlem. Znamená to, že kořeny obrany proti choroboplodným zárodkům sahají mnohem dále do minulosti, než se vědci dosud domnívali.
„Nelze vyloučit, že jednotlivé mechanismy využitelné k obraně proti bakteriím najdeme už u jednobuněčných prvoků, jako jsou osaměle žijící měňavky,“ tvrdí v komentáři pro vědecký časopis Science imunolog Ruslan Medžitov působící na Yale University.