Zoologové tiše závidí botanikům snadnější život, alespoň pokud jde o získání objektu výzkumu. Rostliny totiž stačí najít, kdežto zvířata je potřeba kromě nalezení taky ještě chytit. Přestože mají rostliny a živočichové překvapivě mnoho věcí společných, hlavně na úrovni genů, tak nezbývá než přiznat, že úplně odlišným způsobem pracují se svým okolím. Když se nějak změní prostředí, tak se většina zvířat může sebrat a znechuceně odejít jinam.
Rostliny to mají v tomhle ohledu problematičtější. Stejně jako další nepohyblivé nebo málo pohyblivé organismy se musí se změnami vyrovnávat nějak jinak. V poslední době se v souvislosti se změnami klimatu stále častěji objevují stesky nad tím, co si rostliny počnou, až se to klima konečně změní.
Vše nasvědčuje tomu, že podobně laděné obavy do značné míry nejsou na místě. Stačí se jenom na chvilku zastavit, uvolnit se, zhluboka se nadechnout a popřemýšlet o tom, jaké změny klimatu rostliny přežívají například každý den a noc. V nudném pohodlí střední Evropy to tak nevyzní, ale v takových tropických horských oblastech, kde se teplota mezi dnem a nocí mění o několik desítek stupňů, to už je jiná káva. Poměrně dramatické změny klimatu také očividně zažívají rostliny rostoucí mimo tropické skleníky během střídání ročních období.
A i kdyby se tohle všechno nezdálo být dostatečně přesvědčivé, pohled do zcela nedávné i dávnější minulosti nenechá nikoho na pochybách, že rostliny přetrvaly bezpočet různých klimatických změn. Ptát se na to, zda se rostliny dovedou srovnat i s budoucími klimatickými změnami tedy poněkud ztrácí smysl. Rozhodně je ale velmi zajímavé podívat se na to, jak to vlastně ty nehybné rostliny dělají.
Jednou z možností, které mají rostliny k dispozici je takzvaný maternální efekt. Není to žádná novinka, u rostlin se o nich ví od roku 1909, kdy se ještě netušilo absolutně nic o mechanismech, jimiž se projevují. Velmi stručně a zjednodušeně jde o to, že mateřské rostliny ovlivňují své potomky podle toho, v jakém prostředí zrovna rostou. Ani dnes se ale ještě přesně neví, jak to dělají a k čemu jim to je vlastně dobré.
Laura Galloway a Julie Etterson z University of Virginia si již delší dobu hrají se zvonky Campanula americana (american bellflower), pohlednými rostlinami Velkých plání a východního pobřeží USA. Tyhle hmyzem opylované zvonky běžně rostou jak na zcela zastíněných místech, tak i na místech, která jsou alespoň část dne plně osluněné. Rostliny na osluněných místech klíčí na podzim a rostou jako ozimé jednoletky, kdežto zvonky zastíněných míst fungují jako klasické dvouletky. Prvním rokem na jaře vyklíčí a druhým rokem vykvetou.
Badatelky ve své nové studii vysely semena zvonků z obou typů míst do prostředí které buď odpovídalo podmínkách, v nichž rostliny mateřské rostliny nebo naopak v odlišném prostředí.
Ukázalo se, že zvonky rostoucí v prostředí osvětleném tak, jako bylo prostředí mateřské rostliny, na tom jsou výrazně lépe. Semena zvonků nejsou nijak zvlášť létavá nebo plovavá a za normálních okolností se nedostanou příliš daleko od mateřské rostliny. Pokud se jim to přece jenom povede a dostanou se do odlišných podmínek, tak první generace rostlin vcelku trpí, ale jen co vytvoří semena, tak jim předají informace o novém typu prostředí a vše se vrací do starých kolejí.
Je jasné, že takové dočasné změny nejspíš nejsou natvrdo zadrátované v genech. V genech je něco jiného, schopnost pomocí triku s maternálním efektem připravit své potomstvo na lokální prostředí, ale zároveň ho nezbavit schopnosti založit populace někde jinde.
Podle autorek se maternální efekty u rostlin dříve vnímaly spíš jako komplikace elegantních genetických studií. Podle všeho ale zásadně ovlivňují fungování rostlin, zvláště těch druhů, které dokáží růst ve různých prostředích.
Pramen: ScienceDaily 19.11.2007.
Vyroste řepa veliká převeliká ?
Autor: Igor Tureček (18.03.2008)
Diskuze:
