Strašilky - další evoluční skandál  
Čemu tak biologové začali říkat? Když se někdo rozhodne k celibátu, pak se úspěšně množí a praktikuje to přes milion let. Před časem to prasklo na vířníky a teď na to přišli i strašilkám.

Zvětšit obrázek
O vířnících, okolo 400 mikronů velkých stvořeních se soudí, že se množí bez sexu již 30 milionů let. (Kredit Harvard University, David Mark Welch)


Množení pohlavní a nepohlavní
Sexem přicházejí na svět ti největší živočichové na zemi i ti nejmenší - jednobuněční. Asexualita není v přírodě častým jevem. Spíše to dělá dojem, jakoby ne prostopášnost, ale asexualita byla zatížena dědičným hříchem, který výhody rychlejšího a jednodušího nepohlavního množení po určitém čase znevýhodní. Vývojové větve odpadlíků zavrhnuvších sex pak brzo zanikají. Nad některými takovými provinilci ale jakoby někdo držel ochrannou ruku a navzdory všem předpokladům jim množení klonováním prochází. Když byl odhalen první příklad takového způsobu života přetrvávajícího milion let, dostal přezdívku „evoluční skandál“. Nyní se přišlo na prakticky totéž u ještě vyvinutějšího tvora a tak výjimka přestává být výjimkou a skandál skandálem. Měli bychom si začít zvykat na myšlenku, že bez sexu to jde také a dokonce tak úspěšně, že mnohý z pohlavně se množících živočichů si o podobném rozmachu může nechat jen zdát.

Podle vědců, ke kterým patří i Švýcarka Tanja Schwanderová z univerzity v Groningenu v Nizozemí, by klonální reprodukce (odpírání sexu) byla účinnějším a mocnějším faktorem pro přežití, než sex. Že se praxe s touto teorií rozchází a proč většina dává přednost "klasice", je nám laikům jasné. Proč to vývojoví biologové považují za záhadu, je záhada. (Kredit: SFU)


Strašilky (Phasmatodea)
Najdeme je ve všech tropických a subtropických oblastech. Nejvíce jich je v Asii a Malajsii, ale některé osídlily i teplejší části mírného pásu, především na jižní polokouli. Najdeme je ale dokoce i u nás. Těm štíhým říkáme pakobylky, tlustějším, většinou s trny na končetinách, zase strašilky. Ty co se tváří jako list, nazýváme lupenitky. Mnohdy v tom máme zmatek, protože co se jednomu jeví ještě jako pakobylka, je pro odborníka strašilkou a naopak. V každém případě se vždy jedná výlučně o býložravý hmyz a tak není dobré je házet do stejného pytle s povahově horšími kudlankami. Ale i při sbírání strašilek je jistá obezřetnost na místě. Pro kusadla mnohých z nich naše kůže nepředstavuje problém a navíc nám znechutí svačinu smrdutým pachem, který po nich sveřepě ulpívá.


Co se pohlaví týče, tak v tom strašilky moc jasno nemají. Některé se rozmnožují pohlavně, jiné nepohlavně, partenogeneticky. V druhém případě se samci v populaci nevyskytují a samičky kladou jen neoplodněná vajíčka. Z těch se líhnou zase jen samice - klony. U některých druhů se opačné pohlaví zásadně nevyskytuje, jsou ale i strašilky, jež vytvářejí partenogenetické i bisexuální populace. Dokonce jsou i takové, které jsou vždy jen „normální“ - bisexuální.
Bez ohledu na pohlaví, všechny perfektně zvládají tvarovou i barevnou kamufláž a dokonce i jejich vajíčka jsou k nerozeznání od semínek rostlin. Z těch se rodí nejprve nymfy a ty se zhruba pětkrát svlékají. Málokdo ví, že strašilky jsou stejnými mistry v regeneraci, jako obdivovaný obojživelník axolotl. Během svlékání si nahrazují nejen ztracené nohy, ale i tykadla.

Zvětšit obrázek
Některé strašilky se začaly množit nepohlavně a přesto odmítají vyhynout již déle než milion let. (Kredit: Bart Ziglstra, SFU)

Prokázat, že se nějaký organismus dokáže obejít bez samců, jde snadno. Něco jiného je dovolit si o něm tvrdit, že to již dělá dlouho. Často to totiž jen tak vypadá, ale podrobnějším studiem se na nějakou formu pohlavního rozmnožování přijde. Nebo se zjistí, že se ho vzdaly teprve nedávno a jde vlastně o odštěpence od „hříchu“ se neodříkajících příbuzných. Jak to se vztahem k opačnému pohlaví skutečně je, se dá zjistit jen podle různorodosti genomů jedinců v populaci a podle kumulace změn, které vznikají náhodnými mutacemi. Takové pitvání se v knize života strašilek stojí i za nejnovějším objevem biologů z University Simona Frasera v Kanadě, Tanji Schwanderové a Bernie Crespiho. Jejich článek o neuvěřitelně dlouhou dobu trvajícím celibátu z říše hmyzu otisknul časopis Current Biology. Autorům se podařilo prokázat porovnáváním odděleně se vyvíjejících populací strašilek, že jejich mitochondriální a jaderné genomy jsou stejného původu. Specifické sekvence neboli alelické vzory přečkaly u některých bez rekombinací více než milion generací.


Klonování je kopírováním... nebo není?

Snad ještě překapivějším zjištěním, než poznatek, že se tito jedinci tak dlouho nepářili je, že některé formy genů vykazují u asexuálních linií významně vyšší divergenci, než tomu je u příbuzných strašilek rozmnožujících se pohlavně. To vlastně znamená, že se strašilkám podařilo překonat riziko hrozící uniformity vyplývající z neustálého množení klonováním. Tím naše představa, že klonování je jen prosté kopírování jako na kopírce, vzala za své. Tam totiž, když stránku s textem množíme a děláme kopie z kopií, tak nárůst chyb za nějakou dobu vede k tomu, že produkt je nečtitelný. Stejně tak vzala za své představa zcela bezchybného "copy paste", protože by nedovolovala dát vznik novým druhům, což se u vířníků i strašilek děje.

Zvětšit obrázek
Nižší kasta dělnic mravenců Mycocepurus smithii: „Farmařím už přes milion let. Sex? To mi také nic neříká.“ (Kredit: California Academy of Sciences, AntWeb)

Jisté zrnko nedůvěry k tvrzení, že to strašilky vydržely bez sexu tak neuvěřitelně dlouhou dobu - pět druhů "to nemělo" přes půl milionu let a dva druhy (T. tahoe a T. Genevievae) déle než milion let, přece jen zůstává. Například proto, že i z mravenců, které jsme měli za asexuály se nakonec vyklubali sexuchtiví žádostivci. Jen to skrývali za obzvlášť zvrhlými praktikami. Jejich organizace dovoluje množit se sexuálně jen "významným osobnostem" v centru imperia. Jakoby u nich panovalo ovzduší takové nedůvěry, že z těch, které vysílají do svých okrajových kolonií, mravenci mykocepuři "pro sichr" kastrují i ty nejvýše postavené - královny. Vládkyně z periferie mají znetvořené pohlavní orgány a radovánky ze sexu jsou jim zapovězeny. Žijí život v odříkání a plodí potomstvo partenogeneticky.

Zvětšit obrázek
My jen tak strašíme a občas dáme vznik novým druhům. Sex? Některé z nás ho neměly už přes milion let. (Kredit: Bart Ziglstra, SFU)


Stále více a větších potvůrek nahlodává naše představy o evoluční neúčelnosti klonování. Především se bortí utkvělá představa o tom, že klony musejí být stále jen věrnou kopií. Byl to omyl a hluboké nedorozumění. Klony, jak se při bližším poznání přírody ukázalo, se přizpůsobovat podmínkám prostředí dokážou a v průběhu času i nepohlavně se množící populace mohou dát vznik novým druhům. Přizpůsobivost jim dovoluje obstát v konkurenci a být evolučně úspěšný. V případě vířníků pijavenek a strašilek dokonce až neskonale úspěšný. Samozřejmě, že nyní nastoupí snaha přijít jejich gentickým trikům na kloub. Možná přehodnotíme svůj pesimismus o brzkém konci populací, které jsou na vymření a u nichž si myslíme, že by jim už ani klonování nepomohlo. Má to ale i svou nepěknou stránku sci-fi představy o budoucím klonování lidí jsou zase o něco méně sci-fi.



Komentář osla: Možná si zastánci hnutí, která si dala do vínku bojovat proti klonování, jako první uvědomili, že zdokonalování erotických pomůcek ve spojení s radikalismem feministického hnutí nevěští pro opodstatněnost a budoucnost samců ve společnosti, nic dobrého. Strašilky jim úspěšností svých klonů dávají do ruky mocný argument. A nebo berou?

Datum: 26.07.2011 09:36
Tisk článku


Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace