Konec hry pro hypotetickou sestru Slunce – Nemesis?  
Má Slunce hvězdného partnera, který by svou gravitací v pravidelných intervalech vybíjel pozemský život? Podle nové analýzy rytmu kosmického bombardování Země ne.
Zvětšit obrázek
Nemesis jako červený trpaslík. Kredit: Anynobody, Wikimedia Commons.
 

 

Na naší planetě se vymírá, co je život životem, a někdy to opravdu stojí za to. Podle některých odborníků se dokonce masivní vymírání vracejí v jakžtakž pravidelném cyklu záhuby mnoha organismů. V roce 1984 s tím přišli slavní paleontologové David Raup a Jack Sepkovski, kteří ve svém dnes již kultovním článku v časopise PNAS, na základě informací o vymírání čeledí mořských obratlovců, bezobratlých a „prvoků“ za posledních 250 milionů let geologické historie, odhalili cyklus významných vymírání na Zemi, odehrávající se průměrně jednou za 26 milionů let.

Zvětšit obrázek
Stáří a průměr 46 doložených impaktových kráterů, o průměru nad 5 km, za posledních 250 milionů let. Kredit: C. Bailer-Jones, MPIA.

Raup a Sepkovski sice nevědí, co by takovou smrtící periodu mohlo způsobovat, poměrně otevřeně ale naznačují, že by mohla mít kosmické příčiny. Od té doby se objevilo několik studií, jejichž autoři vydestilovali pravidelnost ve změnách intenzity bombardování Země kosmickými tělesy v cyklech od 13 po 50 milionů let, odhadovaných podle interpretace objevených kráterů kosmického původu.


Je to vlastně velice prosté. Intenzivnější kosmické bombardování by mělo znamenat větší vymírání a pokud je pravidelné, tak už jenom zbývá najít jeho příčinu. Tou by mohl být například periodický pohyb celé Sluneční soustavy vzhledem ke galaktické rovině naší galaxie, který by rozhodil předivo jemných gravitačních vztahů mezi Sluncem a blízkými hvězdami a zamíchal Oortovým oblakem. Jeho existence zatím není zcela jasná, podle většiny odborníků by v něm ale mělo být až tisíc miliard balvanů ze zmrzlé vody a metanu, ve vzdálenosti převážně necelý jeden světelný rok od Slunce a o celkové hmotnosti asi 100 Zemí, a jeho rozvolnění by snad mohlo zesílit kosmické bombardování planet Sluneční soustavy.

Coryn Bailer-Jones. Kredit: C. Bailer-Jones, MPIA.

S Oortovým oblakem ledových balvanů počítá i populárnější a barvitější vysvětlení pravidelného rytmu vymírání, které zahrnuje dosud neobjeveného hvězdného průvodce našeho Slunce, takzvanou hvězdu Nemesis, poněkud směšně pojmenovanou po antické bohyni spravedlivé odplaty, jakoby by snad hromadné vymírání bylo trestem pro nemravné organismy.



Hvězda Nemesis by měla být červeným, hnědým nebo možná bílým trpaslíkem, kterého jsme našimi přístroji doposud nenašli. Tato hypotetická hvězda by měla obíhat kolem Slunce ve vzdálenosti 0,8 až 1,5 světelných let, čili za Oortovým oblakem a to po výrazně protáhlé dráze, díky čemuž by měla v pravidelných intervalech narušovat klid a pořádek Oortova oblaku, s výše uvedenými důsledky. Existence hvězdného sourozence Slunce by samozřejmě byla naprostou astronomickou bombou a vlastně by to nebylo až tak zvláštní, protože v Mléčné dráze je jenom relativně málo osamělých hvězd.

 

Zvětšit
Mramorová Nemesis. Kredit:
Marie-Lan Nguyen
Wikimedia Commons.


Teď to ale bohužel vypadá, že hvězdu Nemesis nepotřebujeme. Tvrdí to Coryn Bailer-Jones z Max Planck Institute for Astronomy (MPIA) v německém Heidelbergu, podle něhož je pravidelné kolísání intenzity kosmického bombardování pouhým statistickým artefaktem. Přišel na to, když data o známých impaktových kráterech prohnal populární Bayesovskou statistikou, pracující s podmíněnými pravděpodobnostmi. Vyšlo mu totiž, že když vezme v úvahu krátery o průměru větším než 5 km za posledních 250 milionů let, tak intenzita kosmického bombardování Země ve skutečnosti pozvolna, ale setrvale stoupá. Tento trend by podle Bailer-Jonese mohl velmi prostě odrážet skutečnost, že spíš najdeme větší a mladší krátery, než ty menší s starší. Podle stejných výpočtů s krátery o průměru přes 35 km za posledních 400 miliónů let, které jsou vzhledem ke své velikosti snáze odhalitelné a odolnější vůči změnám na povrchu planety, se zase intenzita kosmického bombardování během historie prakticky nemění.



Zvětšit obrázek
Kráter Manicouagan v Kanadě, o průměru 100 km a stáří 214 milionů let. Kredit: NASA, Wikimedia Commons.

Na druhou stranu, sám Bailer-Jones přiznává, že minimálně část tak trochu znepokojujícího trendu nárůstu intenzity výskytu kráterů v geologickém záznamu může být reálná. Podobné výsledky totiž přinášejí i studie historie bombardování Měsíce, jehož povrch podle všeho neovlivňuje počasí ani pohyb kontinentů. Existenci hvězdy Nemesis ale Bailer-Jones rozhodně vylučuje, alespoň pokud jde o její vliv na výskyt kráterů.



Pro příznivce devastující hvězdy Nemesis ale ještě nejspíš není vše ztraceno. Bayesiánská statistika má nejen vášnivé zastánce, ale i stejně rozhodné odpůrce, podle nichž jsou podmíněné pravděpodobnosti vlastně podfuk. A co hůř, naše informace o historii kosmického bombardování Země jsou a nejspíš vždycky budou dost neúplné. Povrch naší planety je totiž příliš geologicky živý. To bohužel poskytuje značný prostor mocné magii statistiky, s jejíž pomocí lze doložit nebo naopak vyvrátit takřka cokoliv.

 

PramenyUniverse Today 1.8. 2011, Monthly Notices of the Royal Astronomical Society online 27.6. 2011, Wikipedia (Nemesis - hypothetical star, Bayesian inference).



 

Datum: 14.08.2011 19:51
Tisk článku

Související články:

Najdeme na Měsíci stopy po hejnech prvotních černých miniděr?     Autor: Stanislav Mihulka (21.11.2021)
SpinLaunch testují svůj neuvěřitelný vesmírný katapult Suborbital Accelerator     Autor: Stanislav Mihulka (10.11.2021)
Galaxie v Andromedě dostala brutální gravitační kopanec     Autor: Stanislav Mihulka (04.11.2021)
Najdeme primordiální supermasivní černé díry s otiskem Velkého třesku?     Autor: Stanislav Mihulka (01.11.2021)
Extrémně horký a rychlý Velbloud otřásl vesmírem     Autor: Stanislav Mihulka (29.10.2021)



Diskuze:

Štatistika

Stanislav Bandur,2011-09-07 15:53:28

existujú nevinné lži, drobné klamstvá, klamstvá, politika a štatistika.

Odpovědět

Stabilita Nemesis - Slunce

Xavier Vomáčka,2011-08-15 10:54:11

Existuje jeden hlavní argument neexistence Nemesis: dráha s takovou výstředností (oblakem prolétá jen občas) by byla silně rušena okolními hvězdami a soustava by se musela v řádu stovek miliónů let rozpadnout (nehledě na veliké nepravidelnosti v periodě oběhu).

Odpovědět


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace