Komunikují buňky pomocí biofotonů?  
Pojem, který spolu s výrazy jako „morfogenetické pole“ nebo „mitogenetické záření“ počátkem minulého století zavedl ruský embryolog Alexander Gavrilovič Gurvič, zdomácněl zejména v slovníku „alternativních“ léčitelů a vyznavačů paranormálních jevů. Po desítkách neúspěšných verifikačních experimentů velká většina vědců podlehla hluboké skepsi a laureát Nobelovy ceny, americký chemik Irving Langmuir, tyto teorie zařadil mezi „patologickou vědu“. Ne, že by procesy v živé buňce nebo ona samotná neemitovala nějaké velmi slabé elektromagnetické záření. Kontroluje ale jeho nepatrná ultrafialová složka embryonální vývoj? Nebo zajišťuje jakousi formu mimosmyslové komunikace, a to nejen mezi buňkami jednoho organizmu, ale i mezi jedinci případně embryi některých druhů navzájem? Odborná diskuse ani po téměř století se zcela neuzavřela a z času na čas se objeví někdo, kdo se snaží Gurvičovu teorii potvrdit. Těchto pokusů poslední dobou spíše přibývá a není překvapením, že zejména v Rusku. Takzvaný „mitogenetický efekt“ se nyní snaží obhájit Sergej Nikolajevič Mayburov z Lebeděvova fyzikálního ústavu v Moskvě. Ve své studii, kterou zveřejnil na internetu, popisuje vzor světelných „vzkazů“, jež ve formě fotonů vysílají buňky rybích jiker.




Zvětšit obrázek
Buňky vysílají ultra slabé emise chemoluminiscencenčního záření ve formě kvazi-periodických dávek fotonů. Na obrázku je šestiminutový záznam takové „emise“. Podle Mayburova jde u buněk o něco, co by mohlo být obdobou námi využívaného přenosu informace pomocí analogového algoritmu. (Kredit: S.N.Mayburov)

Asi každému v mysli utkvěly kresby svatojánských mušek Ondřeje Sekory a jako samozřejmost bereme, že si některé organismy ve tmě sdělují informace pomocí bioluminiscence. Bez ní by se neobešlo například namlouvání mnohých obratlovců i bezobratlých v mořských hlubinách. Bioluminiscenci zvládá „kde kdo“, i jednobuněční tvorové mořského planktonu. Jejich hromadná konverzace je vidět dokonce až kosmu.


Mezi biology se již dlouho přetřásá otázka - pokud pomocí světelných signálů jsou schopny se domlouvat i jednobuněčné řasy, nemohly by tak spolu komunikovat i buňky v našich tkáních? Předpokládá se, že tuto úlohu by snad mohlo hrát záření o mnohem menší intenzitě, než je bioluminiscence. Takové, jaké jsou schopna zachytit jen ultracitlivá čidla a kamery. Jak se ukázalo, některé buňky v živočišných i rostlinných tělech vysílají fotony v oblasti viditelného světla a UV. Toto záření je ale tak slabé, že je lidským okem nepostřehnutelné. Ani jeho podstata není dosud objasněna. Jen se o něm ví, že jeho intenzita roste se zvyšujícím se oxidativním poškozením živých systémů a že souvisí s tvorbou tzv. reaktivních forem kyslíku (ROS).


Vědec Sergej Nikolaevič Mayburov z Ruské akademie věd není jediným, kdo věří, že se mu podaří najít důkaz biofotony zprostředkované mezibuněčné konverzace. Opírá se o poněkud kontroverzní starší práce, které naznačují existenci toku biofotonů (až do vzdálenosti několika centimetrů), jejichž vliv - takzvaný mitogenetický efekt - se měl projevovat ve zvýšeném buněčném dělení. Studie ho prý potvrdila v rostlinných pletivech a jeho působením mělo dojít k nárůstu dělení až o 30 %. Umělé světlo, ani při mnohonásobně větší intenzitě, podobný, rychlost růstu zvyšující účinek nemělo. S postupem doby bylo mitogenetické vyzařování buněk zpochybněno, posléze se ale dočkalo alespoň částečné rehabilitace. Jeden z týmů, které se problémem zabývaly, prý dokonce v ptačích hnízdech „odhalil“, jak biofotony vyzařované dříve snesenými vejci brzdí růst buněk v těch později snesených. Interpretují to jako mechanismus, kterým si příroda zajišťuje přednostní vývoj vyvinutějších jedinců s většími šancemi uspět v konkurenčním boji. Tyto závěry však nezávislé výzkumy nepotvrdily.


Maryburov si ke svým laboratorním pokusům vybral druh sladkovodní ryby, piskoře pruhovaného, respektive jeho oplodněná vajíčka – jikry. Na nich se snažil zjistit, zda buňky vyvíjejících se embryonálních tkání by pomocí biofotonů mohly komunikovat. V publikaci se praví, že možný vzor komunikace skutečně našel a že hodně připomíná způsob, jakým my lidé si prostřednictvím moderních komunikačních kanálů posíláme binární data. V Maryburově pojetí biofotony představují téměř pravidelné dávky fotonů, jež by teoreticky měly být „viděny“ jinými buňkami, nebo mikroorganismy, a na které příjemce signálu reaguje odpovídajícím způsobem.


Celá práce je vlastně matematické posouzení biofotonového záznamu z pohledu, zda by zjištěný sled střídání emisí fotonů s periodami klidu, mohl nějakou informaci přenášet. Podle Maryburova to možné je. Vypadá to, jako by každou jednotlivou zprávu tvořilo 6 až 14 různě intenzivních impulzů záření. Nemusí to sice nic znamenat, ale zajímavé je, že získaný záznam se podobá záznamům elektrických pulsů, které využívají neuronové sítě a které získáme snímáním elektrodami z povrchu mozku.

Zvětšit obrázek
Mayburov si ke svým pokusům vybral Piskoře pruhovaného. Rybí jikry mají mít schopnost řídit svůj vývoj pomocí biofotonů. Dokladem má být zesynchronizování vývoje buněk, k němuž dochází u sousedních vzorků. (Kredit: Wikipedia)


Výsledky Maryburovy práce publikované v arXivu, ve skutečnosti nic nedokazují. Závěr článku je čistě spekulativní a na úrovni hypotézy. Také se v něm dočteme, že je potřeba další výzkum aby se zjistilo, zda buňky biofotonové signály opravdu přijímají a pokud by tomu tak skutečně mělo být, vzniká otázka - jak buňky vědí jak na takto zaslané informace mají reagovat? Článek tedy přináší více otazníků, než odpovědí. Jediným, čím si v souvislosti s výzkumem biofotonů můžeme být nyní jisti je, že bez ohledu na zdůrazňování, že zatím jde jen o neověřenou hypotézu, se tímto článkem začnou co nevidět ohánět prodejci biofotonických skenerů, spodního prádla schopného vysílat biofotony a lampiček z nichž se šíří léčivé vlny rozkmitávající kapiláry a léčící hemeroidy pouhým svícením do anusu. A že z hypotézy udělají dalekosáhlé závěry. Těch, kteří pod falešným dojmem vědeckého potvrzení funkčnosti si doporučované zboží koupí, bude hodně.


Pramen: http://arxiv.org/pdf/1205.4134v1.pdf



Sergej Nikolajevič Mayburov si ve vědeckém světě získal respekt jako matematik a teoretik informačních sítí. Nakolik jsou ale jeho nynější pokusy s piskoři ve fyzikální laboratoři elementárních částic úletem, a nakolik jde o významnou podporu teorie předávání optických vzkazů vysílaných buňkami, dá snad brzo odpověď nějaké „nespřízněné“ pracoviště.

Datum: 25.05.2012 13:23
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace