Zvětšit obrázek

Elegantní bublina uhlíkové hvězdy. Kredit: ESA/Hubble, NASA, H. Olofsson (Onsala Space Observatory).

Zvětšit obrázek

Souhvězdí Žirafy. Kredit: IAU, Sky & Telescope magazine, Wikimedia Commons.

U stárnoucích hvězd je vcelku obvyklé, že se zmítají v gigantických křečích a vyvrhují spousty hvězdné hmoty mnoha nápaditými způsoby, a my to pak můžeme užasle pozorovat. Malá frakce hvězd na sklonku života obsahuje v povrchových vrstvách nápadně mnoho uhlíku, který svým množstvím převyšuje kyslík a proto se jim vcelku logicky přezdívá „uhlíkové hvězdy“. V atmosféře takových hvězd je veškerý kyslík spoután s uhlíkem do molekul oxidu uhelnatého a zbývající uhlík pak může vstupovat do jiných molekul. Uhlíkové hvězdy jsou vlastně celé ušpiněné od sazí a obvykle krásně vybarvené do temně rudých odstínů. Mívají velmi svérázná a pestrá spektra, plná neobvyklých spektrálních čar a obvykle vyloženě lákají k intenzivnímu pozorování. Normálnější hvězdy, jako je například naše Slunce, toho času žlutý trpaslík spektrální třídy G, mají v atmosféře naopak více kyslíku. Uhlíkové hvězdy mívají při svém povrchu relativně slabou gravitaci a proto při mohutných předsmrtných křečích ztrácejí až polovinu své bývalé hmotnosti.

Jednou takovou uhlíkovou hvězdou je i U Camelopardalis, umírající hvězda ze souhvězdí Žirafy, z míst poblíž nebeského severního pólu. Od Slunce je vzdálená přibližně 1500 světelných let. Hubbleho vesmírnému dalekohledu se na kanálu High-Resolution Channel (HRC) zařízení Advanced Camera for Surveys (ACS) nedávno podařilo zachytit úchvatnou momentku. U Camelopardalis na tomto snímku vyfukuje neobvykle pravidelnou a elegantní bublinu hvězdného materiálu, která si ihned získala pozornost po celém světě. Dotyčná uhlíková hvězda to ve skutečnosti zřejmě dělá docela pravidelně, jednou za pár tisíc let.

Zvětšit obrázek Temně rudý uhlíkový obr La Superba (Y Canum Venaticorum). Kredit: Drew Taylor.

Zvětšit obrázek Skoro, jako kdyby z oka vypadla. Kredit: Petr Novák, Wikimedia Commons.

Zvětšit obrázek

Vzrušující stárnutí Eta Cariane: Kredit: N. Smith, NASA, Wikimedia Commons.

U Camelopardalis působí na snímcích Hubbleho dalekohledu dost sebevědomě. V tomto případě ale zdání klame. Samotná uhlíková hvězda je totiž ve skutečnosti tak maličká, že by na zmíněném obrázku zakryla sotva jeden pixel. Zároveň je ale také tak jasná, že oklame citlivé detektory Hubbleho zařízení třetí generace Advanced Camera for Surveys a nám se pak zdá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Estetický dojem U Camelopardalis má na svědomí především slupka z mezihvězdného plynu, mnohem větší a mnohem méně jasná, než její centrální hvězda.

Kulový tvar slupky uhlíkové hvězdy je dost zvláštní a výjimečný, vývržky stárnoucích hvězd bývají dost nerovnoměrné. Pěknou ilustrací může být kultovní Eta Carinae, velmi velká a jasná proměnná hvězda, blížící se k závěrečné explozi, která podle všech náznaků rozhodně nevybuchne rovnoměrně. Naši případní potomci budou svědky podivuhodné supernovy anebo dokonce hypernovy, v níž Eta Carinae bez ladu a skladu rozhází svoji hmotu. Uhlíková hvězda U Camelopardalis je naproti tomu jako duhovka se zornicí v oku mezihvězdného monstra, až znepokojivě rovnoměrně kulatá. Každopádně je to ale parádní přírůstek do hvězdné ZOO.

Prameny:  ESA/Hubble Images 2.7. 2012, Wikipedia (Carbon star, U Camelopardalis).