Nejdelší živočišná buňka všech dob  
…aneb další rekord pro sauropody



Sauropodní dinosauři byli fantastičtí tvorové. Suchozemské zvíře o velikosti činžovního domu se srdcem těžkým jako automobil a tlapou tak velikou, že byste se v jejím otisku mohli vykoupat jako ve vaně – no není to nádhera? Samozřejmě je tu ten protivný kosticovitý kytovec plejtvák obrovský, který sauropodům trochu kazí reputaci. Kvůli jeho přinejmenším 177 tunám změřené živé váhy dnes nelze dlouhokrké dinosaury považovat za nejtěžší a nejobjemnější zvířata všech dob. Sauropodi každopádně již dávno plejtváka překonali alespoň co se maximální tělesné délky týče (více zde ). A právě s jejich tělesnou délkou souvisí i další primát, který zřejmě plazopánvým dinosaurům plným právem náleží.

 

Zvětšit obrázek
Nejdelší nerv v těle obřího sauropoda mohl být zároveň nejdelší známou živočišnou buňkou vůbec. U rekordně velkých exemplářů možná přesáhl padesátimetrovou délku a vzruch jím letěl zhruba půl vteřiny, než dosáhl příslušného místa v mozku. Kredit: Matthew Wedell a Michael P. Taylor, blog SVPOW


Samozřejmě nemůžeme takový pikantní anatomický detail zjistit přímo z fosilního záznamu, logika věci však velí, že je nezpochybnitelný. Onen anatomický prvek totiž vlastní všichni strunatci, počínaje primitivními pláštěnci a bezlebečnými a konče samotným moderním člověkem (nebo třeba ptakopyskem podivným, na tom vůbec nesejde). A o čem že je řeč? O smyslovém nervstvu dinosaurů, které v podobě drobných provazců pochopitelně probíhalo po celém jejich obřím organismu. A protože ti nejdelší sauropodi byli zároveň nejdelšími obratlovci v historii planety, musely i jejich nervové provazce dosahovat rekordní délky. Jednotlivé nervové buňky sauropodů tak zřejmě představovaly nejdelší živočišné buňky všech dob. Pokud zasahovaly až na samotný konec ocasu a vpředu končily v mozkovém kmeni dinosaura (což je prakticky jisté), mohly dosahovat délky kolem 40 metrů a v případě záhadného amficélia (Amphicoelius fragillimus) možná dokonce 60 metrů!

 

Zvětšit obrázek
Apatosaurus louisae, Carnegie Museum. (Kredit: Tadek Kurpaski, Wikipedia )


Britský paleontolog Michael P. Taylor se pokusil odhadnout dobu reakce na vnější podnět u takto velkých sauropodů s příslušně dlouhým nervstvem. Vycházel přitom z předpokladu, že nejsvižnější (experimentálně zjištěné?) vedení vzruchu dosahuje rychlosti asi 120 metrů za sekundu (432 km/h). Odhaduje tedy, že vzruch od konce ocasu by do mozku dinosaura dorazil za necelou půlvteřinu (u amficélia možná, u takového supersaura spíše za 0,3 sekundy). Pro tvora o naší velikosti skutečně dlouhá prodleva! Můžeme se nicméně definitivně rozloučit s populární představou, kdy ocas sauropoda je již pojídán a jeho majitel o tom dosud není zpraven (ne že by podobnému absurdnímu nesmyslu kdokoliv opravdu věřil). Pojďme tedy příspěvek zakončit konstatováním z jeho samotného úvodu, totiž že sauropodi byli vskutku fantastičtí tvorové…s pěkně dlouhými nervy.

 

Literatura:
The world’s longest cells? Speculations on the nervous systems of sauropods  http://svpow.com/2013/01/14/oblivious-sauropods-being-eaten/
Psáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz


 

 

Datum: 21.01.2013 11:05
Tisk článku

Související články:

Umělé protonické synapse fungují milionkrát rychleji než lidské     Autor: Stanislav Mihulka (07.08.2022)
Diamantové baterie s jaderným odpadem mohou napájet umělé neurony     Autor: Stanislav Mihulka (31.05.2022)
Okno do myšího mozku     Autor: Dagmar Gregorová (20.05.2022)
Receptor rozhodující o osudu mozkové kmenové buňky     Autor: Dagmar Gregorová (14.05.2022)
Neurony na počty     Autor: Josef Pazdera (20.02.2022)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace