Extrémní vymření na konci triasu důsledkem katastrofálního vulkanismu?  
Zbrusu nové datování mohutných výlevů lávy Středoatlantické lávové oblasti připisuje masové vymírání na přelomu triasu a jury před cca 200 miliony let gigantickému soptění. Jak ale tehdy vymírání vlastně probíhalo stále netušíme.

 

Zvětšit obrázek
Mohutné vrstvy CAMP v pohoří Atlas, Maroko. Kredit: Marzoli, Wikimedia Commons.



Masová vymírání, která několikrát nesmírně zpustošila Zemi a výmluvně se zapsala do fosilního záznamu, jsou chronicky fascinující, zneklidňující a bohužel také stále velmi nepředstavitelná. S jejich mechanismy nemáme (naštěstí) vůbec žádnou zkušenost a z historie, staré v tom nejlepším případě desítky milionů let, se jen velmi obtížně dozvídáme něco srozumitelného. Co by se mohlo stát tak příšerného, že vymře podstatná část všech druhů organismů, počínaje mořským planktonem?

 

Zvětšit obrázek
Terrence Blackburn.
Kredit: University of Kansas.

Možných vysvětlení událostí, při nichž se na Zemi hromadně vymírá, je celá řada. Často se mluví o srážkách s asteroidy, epizodách gigantického vulkanismu, výronech metanu či sirovodíku, rozvratu termohalinního výměníku, čili globálního systému hlubokomořských proudů, deskové tektonice, blízkých kosmických explozích nebo ještě mnoha dalších exotických událostech. Zároveň ale stále ještě nedokážeme uspokojivě vysvětlit byť jedno jediné extrémní vymírání z Velké Pětky masových vymírání ze známé historie života. Některé verze jsou pravděpodobnější než jiné, nejspíš vždy působilo vícero faktorů najednou, to je ale skoro vše, co dnes můžeme s klidný srdcem o těchto vymíráních říct. Možná zcela zásadní zádrhel spočívá v tom, že nemáme příliš dobrou představu, kdy přesně a jak rychle konkrétní masové vymírání vlastně probíhalo.

 

Se zajímavou studií extrémního vymření, které velmi rázně ukončilo období triasu před zhruba 200 miliony let, v těchto dnech přišel Terrence Blackburn z MIT a jeho kolegové. Podařilo se jim sestavit nové detailní datování v systému uran – olovo (U – Pb) z krystalů zirkonu, s nímž prozkoumali bouřlivý konec triasu, v němž zmizelo 23 % všech tehdejších čeledí, 48 % rodů a 75 % druhů, s doposud nevídanou přesností. Odborníci sice již dlouho z triasového vymírání podezřívali především mohutný vulkanismus, který se odehrál zhruba v té době, zatím ale nebylo jasné, jestli třeba záhuba na konci triasu tento vulkanismus nepředběhla v čase a neodsoudila ho tím do role přihlížejícího statisty. Některé dřívější studie právě takový scénář naznačovaly. V inkriminované době vznikly při rozlamování superkontinentu Pangea gigantické výlevy lávy označované jako Středoatlantická lávová oblast (Central Atlantic magmatic province, CAMP). Dnes se nacházejí v Brazílii, západní Africe, západní Evropě a v jižní a východní části Severní Ameriky. Právě severoamerické lokality CAMP se často datovaly až do doby po masovém vymření na přelomu triasu a jury.

 

Zvětšit obrázek
Smilosuchus. Fytosauři byly jednou z obětí dramatu na konci triasu. Kredit: Nobu Tamura, Wikimedia Commons.

Blackburnův tým detailně analyzoval zirkony z tehdejších výlevů lávy ze sedmi míst na východě Severní Ameriky a z jedné lokality v Maroku. Zirkony se v utuhlé lávě obvykle nenacházejí, když ale chladne opravdu mohutná vrstva výlevů lávy, tak se zirkon, čili křemičitan zirkoničitý může vykrystalizovat.

Zvětšit obrázek
Megazostrodoni podle všeho konec triasu přežili. Kredit: Nordelch, Wikimedia Commons.

Badatelé nakonec dospěli k názoru, že první a také nejintenzivnější epizoda tehdejšího vulkanismu, k níž došlo před 201,56 miliony let, svým načasováním odpovídá době počátku masového vymírání konce triasu. Bezprostředně pod masivními výlevy lávy, které tato událost po sobě zanechala, jsou pozůstatky šťastně vyhlížejících a nic netušících ekosystémů.

 

V této první epizodě se během 30 tisíc let, a možná za ještě mnohem kratší dobu, podle Blackburna a spol. vylilo více než jeden milion kilometrů krychlových lávy. Když před 74 tisíci lety devastujícím způsobem zasoptil supervulkán Toba, což byla nejsilnější sopečná erupce za posledních 27 milionů let, tak vyvrhl zhruba 2 tisíce kilometrů krychlových lávy. Proti vulkanismu Středoatlantické lávové oblasti byl tedy jen směšnou prskavkou. Na konci triasu pak ještě došlo ke třem dalším, o něco méně intenzivním epizodám masivního soptění – 60 tisíc let, 270 tisíc let a 620 tisíc let po první vulkanické katastrofě na konci triasu. Každopádně se zdá, že se mohutná soptění a mohutná vymírání v tomto případě odehrála současně. Což je jistě fajn vědět.

 

Zvětšit
Situace na konci triasu.
Kredit: Nature (2011).

Jak je ale pro výzkum extrémních vymírání příznačné, ani teď není jasné, co vlastně záhubu na konci triasu způsobilo. Krátkodobé brutální ochlazení, které by mohly vyvolat vulkanické aerosoly? Dlouhodobé oteplení, které by mohl způsobit oxid uhličitý? Případně dramatické přepnutí klimatu mezi takovým ochlazením a oteplením, pokud k nim došlo? Okyselení oceánu, k němuž mohlo dojít v důsledku soptění? Anebo některý z tuctů dalších mechanismů, které se kdy zmínily v souvislosti s masivním vulkanismem a jejichž popularitu zjevně určuje vrtkavá móda? A hrál tehdy významnější roli nějaký asteroid? Nevíme, netušíme, nic ani vzdáleně podobného jsme nikdy nezažili. Výzkum pradávných masových vymírání je řehole.



Literatura

Nature News 21.3. 2013, Science Express online 21.3. 2013, Wikipedia (Extinction event, Central Atlantic magmatic province, Toba catastrophe theory).

 

Datum: 23.03.2013 18:27
Tisk článku


Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace