V Černobylu vládne divočina. Kredit: Valeriy Yurko / University of Portsmouth

Když v roce 1986 došlo k jadernému incidentu v Černobylu, tak nejprve asi 116 tisíc lidí uteklo před radioaktivním spadem a dalších 220 tisíc bylo ještě následně přesídleno jinam. V důsledku těchto událostí vznikla zakázaná zóna o rozloze 4 200 kilometrů čtverečních, která se dělí zhruba na polovinu mezi Ukrajinu a Bělorusko. Odpůrci jaderných technologií se těšili jako malé děti, že se z této oblasti stane hororový jaderný skanzen, mlčenlivá pustina varující před smrtelně nebezpečným jádrem. Leč, nestalo se.

Jim Smith. Kredit: University of Portsmouth.

Oproti mnohým očekáváním je dnes z Černobylské zóny postmoderní divočina, která doslova přetéká životem. Žije tu tolik jelenů, losů nebo divokých prasat, že to směle snese srovnání s nejlepšími přírodními rezervacemi v okolí. A pokud jde o vlky, tak těch je tu na plochu sedmkrát víc, než je v těchto končinách zvykem. Vědci to tušili už delší dobu, teď jsou ale díky výzkumu Jima Smithe z Univerzity v Portsmouthu k dispozici pěkně tvrdá data.

Podle Smithe je už nad Slunce jasné, že ať má radioaktivní záření negativní dopady jaké chce, situace v Černobylu dokazuje, že lidská přítomnost je pro přírodu, tedy přinejmenším pro ikonická velká zvířata, mnohem více zničující. Cokoliv běžně děláme, tedy práce v lese, lov, zemědělství anebo jenom pouhá lidská přítomnost v obydlích, tohle všechno je pro přírodu horší, nežli exploze jaderného reaktoru.

S tím, že přírodě stačí, když lidé odejdou, souhlasí i Bill Laurance z australské Univerzity Jamese Cooka v Cairns. Výsledky z Černobylu jsou prý velmi výmluvné. Podle Lauranceho je tím pádem klíčové udržet na světě místa bez lidské přítomnosti. Pro Lee Hannaha z Conservation International je zase Černobyl hmatatelným důkazem houževnatosti přírody.

Vlků žije v Černobylu tolik, jako nikde jinde široko daleko. Kredit: Sergey Gashchak.

Analýza Smithe a spol. je zatím nejrozsáhlejší studií fauny, která žije v prostoru Černobylské zóny. Badatelé mezi lety 2008 a 2010 detailně sledovali populace srnců, losů, jelenů, divokých prasat a vlků, včetně zimních pozorování jejich stop. Získaná data poté porovnali se čtyřmi chráněnými územími z Běloruska, která nebyla zasažena radioaktivitou, a také s Brjanským lesem v Rusku. Ukázalo se, že v Černobylu žije víceméně stejný počet zvířat na plochu a někdy i výrazně vyšší. 

Černobylští orli. Kredit: Valeriy Yurko / University of Portsmouth

Smith a jeho kolegové rovněž analyzovali data o počtu velkých zvířat v oblasti Černobylu z prvního desetiletí po Černobylské události. Když své výsledky porovnali s měřením obsahu radioaktivního izotopu cesium-137, tak zjistili, že radiace v prostředí kolem Černobylské elektrárny nemá na populace velkých zvířat žádný podstatný vliv. Z jejich závěrů vyplývá, že radiace nejvíce ovlivnila velká zvířata během prvního roku po incidentu. Mohly za to především vysoce toxické izotopy, jako jód-131 a technecium-99. Jsou zdokumentované případy, kdy kráva uhynula po sežrání trávy kontaminované jódem-131. Tyto izotopy ale zároveň mají relativně krátké poločasy rozpadu. Už v roce 1987 poklesla intenzita záření kolem Černobylu natolik, že zvířata bezprostředně neohrožovalo.

Mike Woods z britské Univerzity v Salfordu sleduje faunu v Černobylské zóně pomocí kamerových pastí. Už tam zachytil i medvědy hnědé a zubry. Podle něj se teď naplno potvrzuje to, co mnozí již dlouho naznačovali. Náš druh má s radioaktivitou nějaký problém, možná související s překotnou evolucí imunitního systému, při níž došlo ke ztrátě některých klíčových mechanismů. Většina velkých savců si s radioaktivitou poradí zjevně mnohem lépe než my. Vědci teď zkoumají, jak na tom jsou ryby a hmyz, případně další organismy.

Otázkou je, co tohle všechno znamená pro ochranu přírody. Jaderná havárie se ukázala být skvělým ochranářským managementem, pro praktické využití ale asi nebude úplně nejvhodnější. Situace v Černobylu je také bohužel vodou na mlýn těm, kteří nenávidí vlastní druh a v zájmu ochrany planety by ho nejraději vyhladili nebo alespoň důkladně zdecimovali.

Ponecháme-li ale stranou extrémní řešení, pak nám toho už mnoho nezůstane. Udržet anebo dokonce založit velké oblasti přírody bez lidské přítomnosti je v dnešním světě nesmírně komplikované. Černobylský incident se tak jeví jako šťastná náhoda, při veškerém respektu k obětem na lidských životech, které má na svém kontě. I když fotografové, s neuvěřitelnou vytrvalostí, stále pořizují valnou většinu snímků z oblasti Černobylu mimo vegetační sezónu, aby alespoň trochu připomínaly vysněnou jadernou pustinu, Ukrajina a Bělorusko nakonec získají unikátní kus přírody s dramatickou historií a velikým turistickým potenciálem.


Video:   Jim Smith: Chernobyl

Literatura
New Scientist 5. 10. 2015, Current Biology 25: R824–R826.