Nové modely vědeckého publikování - Světélko na konci tunelu?  
Asi se shodneme, že žijeme v zajímavé době. Jednou z oblastí, která právě nyní prochází dramatickým vývojem, je oblast publikování vědeckých poznatků. Asi tak do poloviny 80. let se zde zase tak moc nedělo. Většina vědeckých poznatků byla publikována formou krátkých článků v odborných časopisech, za které museli čtenáři či spíše odborné knihovny, velmi draze platit. V té době už totiž vyšroubovala komerční vydavatelství ceny odborných časopisů do takové výšky, že podle některých odhadů zaplatí čtenáři za každý článek vydavatelům v průměru více než 5000 dolarů.

Publikační poplatek v impaktovaném PLoS ONE přijde autora na více než 1000 USD.
Publikační poplatek v impaktovaném PLoS ONE přijde autora na  1495 USD.

Autoři ještě nedávno zasílali do většiny časopisů své rukopisy v papírové podobě. Za „uveřejnění“ článku však v naprosté většině časopisů nemuseli platit. Ty uvozovky píšu proto, že k článku a informacím v něm „uveřejněným“ se mohli legálně dostat pouze ti, kdo si za to draze přímo či prostřednictvím svých knihoven zaplatili, nebo ti, kterým autor zaslal separátní výtisk článku, který mu v omezeném počtu zdarma či za úplatu poskytl vydavatel. Vše ostatní, tedy například rozesílání vlastnoručně zhotovených kopií článku, zakazovaly copyrightové smlouvy, které museli autoři před jeho uveřejněním vydavateli „dobrovolně“ podepsat.

 


Příchod a rozvoj internetu začal situaci pomalu měnit. Čím dál více časopisů začalo požadovat zaslání rukopisu v  pouze elektronické podobě a čím dál více autorů začalo copyrightová ujednání flagrantně, a co vím tak i zcela beztrestně, porušovat tím, že své články umísťovali na volně přístupných webech. Zhruba v roce 2000 se rozběhla petiční akce za autorský bojkot časopisů, které do určité doby po zveřejnění nezpřístupní články zdarma na internetu. Ačkoli bojkot příliš nefungoval a velká část signatářů petice dál vesele zasílala své rukopisy do libovolného časopisu, mnozí vydavatelé se tomuto tlaku podvolili. Asi i proto, že u časopisů s články volně přístupnými na internetu stoupala průměrná citovanost a tedy i impakt faktor1, a tak celková prestiž. Důležitý byl v tomto směru i tlak některých důležitých grantových agentur, například nejdůležitější americké NIH2. Ty si prosadily, že k článkům, na nichž participovali nositelé jejich grantů, musí být volný přístup, neomezený ustanoveními copyrightové smlouvy. Kromě vlivu internetu se na charakteru publikačního procesu nepřímo projevila i komputerizace vědeckých pracovišť, která nesmírně zefektivnila a urychlila přípravu rukopisů. To mělo za následek, mimo jiné, rychlý nárůst počtu rukopisů zasílaných do redakcí, a tedy v důsledku omezení daných rozsahem tištěných časopisů i stoupající podíl rukopisů, které byly v průběhu recenzního řízení odmítnuty. K tomuto trendu později přispěl i nárůst vědecké produktivity v řadě zemí bývalého socialistického tábora včetně Česka a ve velkých rozvíjejících se zemích jako je Turecko, Indie, Čína, Mexiko a Irán.

Některé klasické časopisy se snaží menší citovanost svých článků řešit tím, že umožňují autorovi si připlatit za otevřený přístup čtenářů k jeho článku. Požadované poplatky se opět pohybují v tisících dolarů.
Některé klasické časopisy se snaží menší citovanost svých článků řešit tím, že umožňují autorovi si připlatit za otevřený přístup čtenářů k jeho článku. Požadované poplatky se opět pohybují v tisících dolarů.

 

 

Tradiční model publikování vědeckých poznatků se začal rozpadat. V první řadě se začala zhoršovat kvalita recenzního řízení. Pro editory odborných časopisů bylo čím dál těžší sehnat pro jednotlivé rukopisy kvalitní recenzenty. Odborníci totiž začali být zahlcováni velkým počtem žádostí o recenze a čím dál častěji tyto recenze z časových důvodů odmítali, nebo je nechali neoficiálně vypracovávat třeba PhD studenty. Tento stav trvá a dále se zhoršuje. Ještě před 15 lety byl v mém oboru zhruba každý druhý posudek z hlediska kvality výsledného článku užitečný, dnes odhaduji podíl takových posudků pod 20 %. Editoři vyřešili nastalou situaci tím, že začali čím dál častěji odmítat rukopisy bez jakékoli recenze, případně na základě více či méně neformální emailové konzultace s některým členem redakční rady. Ten přitom obvykle bádal v úplně jiné oblasti, než jaké se týkal zaslaný rukopis. Ještě před pěti lety to byla běžná praxe pouze u hrstky nejprestižnějších a rukopisy nejvíce zahlcených časopisů jako jsou Science a Nature, dnes už se se tak chovají prakticky všechny redakce. O osudu naprosté většiny rukopisů tak již dnes nerozhodují posudky příslušných odborníků, peers, ale subjektivní názory redaktorů, v lepším případě odborníků na jinou problematiku, v horším případě pracovníků redakce, kteří se vědě sami aktivně nevěnují. V případě, že se článek dostane k recenzi, je to stále častěji k recenzentům, které navrhl sám autor. Těm sice rozumný redaktor zasílá rukopis až v případě nedostatků recenzentů jiných, tento nedostatek však nastává z výše uvedených důvodů prakticky pokaždé a navržení recenzenti, téměř vždy známí autora článku, obvykle žádost o recenzi neodmítnou. O osudu rukopisu tak dnes rozhoduje spíše náhoda a osobní známosti, namísto jeho kvality a vědeckého či praktického významu.


Peer J. : Publikování vědeckého výzkumu by nemělo stát více než výzkumný projekt samotný, a to zejména v éře internetu.
Peer J. : Publikování vědeckého výzkumu by nemělo stát více než výzkumný projekt samotný, a to zejména v éře internetu.

Reakcí systému na obrovský převis rukopisů i na technické možnosti elektronického zveřejňování dokumentů byl vznik nových elektronických časopisů, které na rozdíl od těch tištěných nejsou technicky limitovány co do rozsahu a množství publikovaných článků. Vzhledem k tomu, že v současnosti na internetu naprosto převládá otevřený, bezplatný přístup k uveřejněným informacím, museli vydavatelé zvolit dříve spíše výjimečný model financování své činnosti. V něm za články neplatí jejich čtenáři formou předplatného časopisu či poplatků za přístup k elektronickým verzím článků, ale jejich autoři formou publikačních poplatků. Poplatky původně činily stovky dolarů, postupně se však vyšplhaly do řádu tisíců, takže u zavedených impaktovaných časopisů3 se nyní pohybují většinou mezi 1 350 (PLoS ONE) a 3 000 dolary, tedy rozhodně řádově více než činí skutečné náklady na publikování článků (recenzenti a obvykle i editoři-specialisti totiž odvádějí svou práci zdarma). Přitom výše poplatků prozatím stále stoupá. Články, ke kterým je volný přístup, jsou totiž více citovány, a tak má tento typ časopisů v průměru vyšší impakt faktor. Při mechanickém hodnocení prestižnosti jsou tak zákonitě hodnoceny výše než zavedené časopisy klasické, a proto jsou výše hodnoceny i články v nich uveřejněné. Stále větší podíl článků vychází v časopisech nových, takže klasickým časopisům, k jejichž článkům nemají čtenáři otevřený přístup, impakt faktor v současnosti naopak klesá. Některé klasické časopisy se snaží menší citovanost svých článků řešit tím, že umožňují autorovi si připlatit za otevřený přístup čtenářů k jeho článku. Požadované poplatky se opět pohybují v tisících dolarů. Všechny časopisy pochopitelně uvádějí, že nediskriminují badatele z chudších zemí a všechny jim nabízí automatické slevy či odpuštění publikačních poplatků. Pravidla jsou však nastavena tak, že se se mezi „chudší“ prakticky nevejdou žádné země, ve kterých se nějaký vědecký výzkum opravdu dělá. V současnosti tak často stojí třeba právě český vědec před dilematem, zda zkusit publikovat svůj článek za 2 250 dolarů v PLoS Pathogens s impaktem 7,6, nebo zdarma v Parasitology s impaktem 2,6. Instituci se sice investované prostředky časem vrátí prostřednictvím jinak tolik proklínaného „kafemlejnku“ 4, jen zřídka však jejich rozumné procento doputuje až do výzkumného rozpočtu autora článku. Jak své dilema tedy nakonec autor vyřeší, je nabíledni.

 

 

 

Ani nové časopisy nestačí dnešní převis rukopisů pojmout. Vzhledem k astronomické výši publikačních poplatků, a tedy i možným ziskům, vzniklo a stále vzniká množství „predátorských časopisů“5, které se snaží často i velmi nekalými způsoby (třeba napodobováním či přebíráním názvů již existujících časopisů) získávat a za úplatu uveřejňovat jakékoli rukopisy, obvykle bez ohledu na jejich kvalitu a obsah. E-mailové schránky vědců tak neustále plnění žádosti o libovolný rukopis na libovolné téma a v posledních letech i žádosti o editorování speciálních čísel daných časopisů (myšleno získávání rukopisů a zajištění či přesněji zmanipulování jejich recenzí).

 

 

I když tomu dosavadní vývoj ani zdaleka nenasvědčuje, je možné, že se trh elektronických časopisů časem pročistí, takže mezi nimi postupně převládnou ty slušné, a že konkurence mezi nimi, nebo snad zásah ze strany grantových agentur či národních regulátorů, postupně stlačí výši publikačních poplatků na rozumnou úroveň. Hlavní problém nového systému ovšem ani potom nezmizí. Množství produkovaných článků je tak vysoké, že vylučuje kvalitní a objektivní recenzní řízení6. Počty rukopisů vznikajících v lidnatých a bohatnoucích zemích Východní Asie a v některých zemích blízkého východu, zatím hlavně Turecku a Iránu, se určitě v budoucnu znásobí, takže potíže systému ještě vzrostou. Nejde zde jen o pocit nespravedlnosti či zmaru u začínajících vědců, ani o obrovské plýtvání časem a prostředky, když je stejný rukopis postupně bezdůvodně (bez recenze) odmítán v dalších a dalších časopisech. Když mi můj rukopis nedávno zamítli v 17. časopise, přičemž pouze ve 3 se dočkal regulérního, i když v jednom případě nepříliš kvalitního, recenzního řízení, zůstal jsem vcelku klidný. Na poměrně velkém vzorku 120 publikací mám ověřeno, že až na výjimky platí, že v čím větším počtu redakcí mi byl článek před uveřejněním zamítnut, tím více byl následně citován. Pro začínajícího vědce však musí být podobná zkušenost deprimující a v případě PhD studenta může znamenat vážnou komplikaci startu profesní kariery. Největší problém stávajícího systému směřující k masové produkci článků je v tom, že nám přestává fungovat asi nejdůležitější nástroj biologie a biomedicíny – statistika. Statistický test nám pomáhá rozhodnout, zda je určitá patrnost, kterou v našich datech pozorujeme, například pozitivní efekt určitého léku, hříčkou náhody, nebo zda je reálná a potenciálně zajímavá. Jestliže se nám stejně velký efekt projeví ve více než 5 % případů i tehdy, když v našich datech náhodně proházíme kontroly a jedince vystavené působení danému preparátu, nejspíš uzavřeme, že daný lék pravděpodobně účinný nebude a začneme studovat preparát jiný. Jestliže však stejnou studii provede nezávisle 100 vědeckých týmů, tak v průměru pěti z nich vyjde výsledek příslušného testu jako statisticky signifikantní, i když bude preparát zcela neúčinný. A jestliže autoři s nezištnou dopomocí editorů vyberou k publikování přednostně studie s pozitivními výsledky – jsou přeci zajímavější – může dát souhrn publikovaných výsledků jasný, ale přitom zcela zkreslený obraz o účinnosti daného léku. Podobný trik už dlouho v praxi využívají farmaceutické firmy. Nemusí přímo falšovat výsledky svých studií. Stačí, když si stejnou studii objednají u většího počtu týmů a výsledky, které se jim nehodí, jen nepřiloží k žádosti o registraci léčiva. Statistika nám dobře pomáhá vyznat se ve výsledcích vlastních studií. Tam totiž víme, kolikrát jsme daný pokus ve skutečnosti provedli a můžeme to zohlednit při analýze a interpretaci výsledků, například provedením korekce na vícečetné testy7. Nepomůže nám však při analýze publikovaných studií. Nikdy totiž nevíme, kolik těch, co přinesly přesně opačné výsledky, skončilo svou pouť v šuplících pragmaticky se chovajících autorů nebo pod nožem editorů či recenzentů, kteří se neorientovali v problematice a nedokázali proto rozpoznat důležitost „negativního výsledku“.

Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, Csc., ekolog a evoluční biolog na UK Praha, autor teorií zamrzlé evoluce a zamrzlé plasticity.  
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, Csc., ekolog a evoluční biolog na UK Praha, autor teorií zamrzlé evoluce a zamrzlé plasticity.

 

 

Abych si jen nestýskal, jeden velký pokrok v oblasti publikování vědeckých článků přeci jenom nastal. Je jím systematický a v posledním roce výrazně zesílený tlak na to, aby byla spolu s článkem publikována i zdrojová data a aby tak měla vědecká komunita možnost ověřit publikované výsledky. Mimo možnosti kontroly třeba statistických postupů umožňuje volné zveřejnění dat odhalit plagiáty, vícenásobné použití stejných dat a za použití sofistikovanějších technik i odhalit zfalšovaná data. Odhaduji, že po všeobecném rozšíření praxe zveřejňování dat se vědecká obec dočká řady nepříjemných překvapení.

Musíme si tedy vybrat ze dvou z velké části nefunkčních modelů – tradičního, ve kterém nestoudné ceny platí přímo či zprostředkovaně čtenáři, a nového – nestoudné ceny platí autoři článku? Je to sice s podivem, ale možná ne. S třetím velice zajímavým publikačním modelem přišli před třemi lety dva kreativní pánové, Peter Binfield, bývalý hlavní editor nejvýznamnějšího časopisu s otevřeným přístupem PLoS ONE a Jason Hoyt, který zase v minulosti spojil svou karieru s Mendeley, což je v základní verzi bezplatný desktopový a internetový systém pro práci s vědeckými publikacemi a na tento systém navázaná sociální síť. Vzhledem ke své dosavadní pověsti získali rychle potřebnou dotaci a rozjeli projekt PeerJ. Je to vlastně systém, který v sobě kombinuje časopis s otevřeným přístupem, preprintový archiv8, úložiště primárních dat a především sociální síť. Důležité je, že systém vlastně funguje tak trochu na principu letadla, a navíc šikovně využívá znalost lidské psychiky. Obojí mu dává jasný náskok před zavedenými konkurenty a nám všem šanci, že se situace v oblasti vědeckých publikací pohne k lepšímu.

V čem tento model spočívá? Jeho jádro představují zatím dva recenzované internetové časopisy s otevřeným přístupem PeerJ a PeerJ Computer Science. V nich lze uveřejnit klasický odborný článek jakéhokoli podoboru biologie a biomedicíny (včetně třeba popisu nových druhů), nebo praktické či teoretické vědy o počítačích a informatiky. To ovšem za podmínky, že tento úspěšně projde obvyklým recenzním řízením a všichni jeho autoři (s výjimkou pregraduálních studentů) jsou placenými členy PeerJ komunity – tj. mají zaplacený jednorázový poplatek za teoreticky celoživotní bezplatné členství. Existují přitom tři varianty placeného členství – základní za 99 dolarů umožňující publikovat 1 článek do roka, rozšířené za 199 dolarů umožňující publikovat 2 články do roka a neomezené členství za 299 dolarů umožňující do roka publikovat libovolný počet článků. Jak již bylo řečeno, členství je doživotní, tedy za předpokladu, že člověk alespoň jednou do roka vypracuje vyžádaný posudek na rukopis, nebo má alespoň diskusní příspěvek k některému článku, dotaz či komentář. Pokud tak neučiní, musí při publikování dalšího článku zaplatit vstupní poplatek znova. Korespondující autor může zaplatit příspěvky za všechny spoluautory, kteří zatím nejsou členy. I kdyby měl rukopis třeba 20 autorů, vyjde mu to levněji, než kdyby chtěl publikovat jeden článek v jednom z nejlevnějších internetových časopisů, v PLoS ONE. Jen třináct autorů určitého článků totiž musí být plnými členy, u případných dalších již postačuje bezplatné členství. Bezplatné členství jinak neumožňuje publikovat recenzované články, umožňuje však ukládat články do nerecenzovaného preprintového archivu a vstupovat do diskuse ke článkům. Webové a pdf verze preprintů jsou přitom k nalezení třeba prostřednictvím Google Scholar, nemohou být pozměňovány a mají svůj unikátní digitální identifikátor (DOI), takže mohou být v budoucnu citovány jako kterékoli články uveřejněné v recenzovaných časopisech. Je otázkou, jak zareaguje Web of Knowledge, až tomuto nerecenzovanému „archivu“ naběhne slušná citovanost, tedy zda mu nepřidělí oficiální impakt faktor. I kdyby ne (u nejznámějšího preprintového archivu arXiv se tak zatím nestalo), do počtu citací a do Hirschova indexu9 se autorovi i tyto citace započítávat automaticky budou.

 

 

Kde se v daném modelu uplatňuje princip letadla? Když už má člověk zaplacené doživotní členství, asi se pokusí v PeerJ publikovat další články i v budoucnu. A málokterý článek má dnes pouze jednoho autora, takže korespondující autor musí ostatní spoluautory postrčit alespoň k základnímu členství, případně za ně i zaplatit příslušný poplatek. Minimálně v prvních letech by tedy měl počet členů komunity exponenciálně narůstat a vydavatel by měl mít zajištěn stálý příjem prostředků. A co v dalších letech, až většina z potenciálních autorů bude členy PeerJ komunity? Myslím, že to mají zakladatelé dobře spočítané. Jednak přesně vědí, kolik činí skutečné náklady na publikování internetového článku třeba v PLoS ONE. Dále dobře tuší, že ve světě počet autorů vědeckých publikací ještě hezkých pár let poroste, a že i mezi těmi stávajícími existuje neustálá obměna, noví přicházejí a staří odcházejí. Kdysi jsem viděl odhad, že zhruba polovina jmen se objeví v bibliografických databázích pouze jednou a dále se už daní autoři vědě nevěnují, nebo přinejmenším nepublikují. Část členů také o své členství tu a tam díky své pasivitě přijde a následně budou muset zaplatit za jeho obnovení. A jak se v modelu uplatnily znalosti lidské psychiky? Například v tom, že lidem bude nejspíš líto nevyužít své již v minulosti zaplacené členství a budu proto puzeni publikovat pravidelně v tomto časopisu a získávat další členy z řad nových spoluautorů. A taky v tom, že systém automaticky hodnotí aktivitu členů, přiděluje jim za ni body a vytváří na jejich základě žebříčky. Vědci jsou povětšinou hraví a soupeřiví, takže mnohé bude určitě bavit sledovat, jak se budou posunovat v žebříčcích nahoru (méně už to, jak budou v žebříčcích klesat dolu – to by ještě chtělo nějak ošetřit) a jak se budou v jiných žebříčcích posunovat jejich články a jejich diskusní příspěvky. Ruku na srdce – koho z nás nechá chladným, když se mu Hirschův index posune o bodík nahoru, a kdo z nás neví, kolik impaktovaných článků za život vyprodukoval a kolik citací nasbíral? (No, třeba já, ale to je věc nedostatků paměti, nikoli ješitnosti.)


Co zajímavého dále časopis nabízí? Třeba zajímavý impakt faktor, který podle ISI dosáhl již v třetím roce slušné hodnoty 2,11 a vzhledem ke způsobu, jak se impakt faktor počítá a jaké jsou citační zvyklosti vědecké komunity, určitě ještě v nejbližších letech povyroste. Dále možnost publikovat interdisciplinární články (schválně, kolikrát vám v poslední době editor vrátil rukopis s odůvodněním, že se daný velice zajímavý a kvalitní článek obsahově více hodí do jiného časopisu?), možnost publikovat negativní výsledky a výsledky studií ověřujících závěry studií již dříve publikovaných. Je otázkou, jak se editorům podaří ukočírovat své recenzenty a vydavateli ukočírovat své editory, ale záměrem zakladatelů časopisu je (podobně jako v PLoS ONE), aby v recenzním řízení hrála roli jen bezchybnost provedení studie včetně analýzy dat a správnost zhodnocení výsledků, nikoli to, jak se zdají recenzentům získané výsledky důležité nebo originální. To je samozřejmě výborné, neboť je tím oslabena subjektivita rozhodování o osudu rukopisu a především je významně zeslaben výše zmíněný šuplíkový efekt – přednostní publikování „pozitivních“ či předem očekávaných výsledků.

 


Další přednosti časopisu mají spíše technický charakter, ale i tak potěší. První verze rukopisu může být vložena do systému jako jeden soubor obsahující obrázky a tabulky buď přímo v textu, nebo připojené na konci rukopisu. Časopis je také velmi tolerantní, co se týká formátu rukopisu a formátu citací a nepožaduje žádné podivnosti, jako jsou grafické abstrakty či druhé abstrakty pro neodborníky, faksimile souhlasů jednotlivých spoluautorů a podobně. Dokonce nechce ani průvodní dopis, který je jinak požadovaný snad všemi ostatními časopisy. Ten tvoří kombinace abstraktu zasílaného článku a souboru dokola recyklovaných jen mírně obměňovaných frází. Dopis obsahuje takové překvapivé informace, jako že v příloze editor najde rukopis článku, že má článek nějaký název, a že je hoden editorovy pozornosti, neboť zásadním způsobem posunuje poznání v dané oblasti a bude jistě lahůdkou pro vybrané čtenářstvo daného excelentního časopisu. Hlavním problémem přípravě dopisu bývá nezapomenout v úvodu či závěru název jiného rukopisu, nebo jméno časopisu či časopisů, ze kterých byl rukopis vykmitnut minule. Jako doplňující materiál k článku lze v PeerJ zveřejnit jakýkoli typ souboru, od zdrojových dat10 (která tak není třeba pracně a často za peníze ukládat ve speciálním datovém úložišti, jako je komerční Dryad, nebo bezplatný Figshare) až po filmové soubory. Rozhraní je uživatelsky příjemné a neobsahuje žádné zbytečnosti. Člověk sice musí navrhnout vhodné editory, systém mu je ovšem již předem předtřídí, nejspíš (nejen) na základě klíčových slov článku, nabídne jejich fotografie a po najetí kurzorem zobrazí jejich krátké profesní životopisy a oblasti odborného zájmu. Tady má časopis zatím určité rezervy – některé profily jsou hodně odbyté a při hledání vhodného editora autorovi příliš nepomohou. Po odeslání rukopisu systém nabídne možnost ho ihned zveřejnit formou preprintu, což je podle mého názoru velmi záhodno udělat. Jak jsem již říkal, i preprinty mohou být citované a navíc určitě zvyšují citovanost definitivních článků. Na rozdíl třeba od kongresových příspěvků také umožňují autorům pojistit si prioritu daného objevu.


 

Co napsat na závěr? Nový publikační model se zdá být velmi nadějný a po ekonomické stránce životaschopný. V budoucnu by mohl zcela zásadně snížit náklady připadající na vědecké publikace a umožnit přesunutí prostředků z kapes komerčních vydavatelů do vlastního výzkumu. Také by mohl pomoci snížit sílu šuplíkového efektu a jeho zkreslujícího vlivu na vědecké poznatky. A v neposlední řadě by mohl snížit stupeň frustrace začínajících vědeckých pracovníků a množství zbytečné pracovní zátěže těch ostatních spojené s opakovaným zasíláním stejného rukopisu do redakcí dalších a dalších časopisů. Nevím jak vy, ale pro mne je nyní PeerJ časopisem první volby. Občas sice budu nadále škádlit toho šikovného vrátného či vrátnou v Nature, co dokáže rozpoznat o odmítnout nekvalitní rukopis obvykle do 4 hodin po zaslání, ale jinak budu své rukopisy zásadně posílat nejprve do PeerJ. A budu tomuhle časopisu držet palce, aby těm ostatním, papírovým staromilcům i elektronickým vydřiduchům, co nejdříve dal pořádně na frak. (přiléhavější idiom mi autocenzura a ohled na slušně vychované čtenáře Vesmíru nedovolily použít).

 


 

Glosář

1 Impakt faktor časopisu (JIF): Číslo zveřejňované každoročně v databázi Journal Citation Reports. Udává, kolikrát je v průměru odcitován článek do dvou let poté, co v daném časopise vyšel. Čím větší má časopis JIF, tím větší mají články v něm uveřejněné dopad na vědeckou veřejnost a tím více si jich cení různé evaluační komise. Prestiž časopisu u samotných badatelů v daném oboru nemusí vždy s jeho JIF korelovat, už proto, že JIF často bývá předmětem manipulace ze strany vydavatele či editora.

2 National Institute of Health (NIH) Hlavní státní instituce zodpovědná za biomedicínský výzkum v U.S.A. a zároveň i největší biomedicínská výzkumná instituce na světě. Kromě výzkumu prováděného ve vlastních 28 ústavech financuje prostřednictvím výzkumných grantů skoro 30 % veškerého biomedicinského výzkumu v U.S.A. Na to například v roce 2003 vynaložila 26 miliard US dolarů.

3 Impaktovaný časopis: Časopis zahrnutý do databáze Journal Citation Reports. Tato databáze zahrnuje jen asi 10 % odborných časopisů, zároveň však na články v těchto časopisech odkazuje 90 % všech citací. Jedná se tedy o jakousi časopiseckou „první ligu“. To, zda je časopis zahrnut do databáze je z větší části dílem historické náhody, nově se však do ní mohou dostat časopisy, které vycházejí dostatečně dlouho a dostatečně pravidelně a jejichž články jsou dostatečně často citovány.

4 Kafemlejnek: Posměšné označení jednoho z kanálů financování české vědy. V něm jsou prostředky mechanicky rozdělovány jednotlivým institucím podle toho, kolik publikací a v jak kvalitních časopisech (na základě impakt faktorů) jejich zaměstnanci v minulém roce vyprodukovali. V dalším kanále, grantovém, jsou prostředky rozdělovány podle toho, kolik budoucích publikací a budoucích objevů předkladatelé grantů naslibují (a jak přesvědčivě) a v pseudograntovém kanále podle délky fousů, špičatosti loktů a konexí. Význam pseudograntového kanálu, kam spadají třeba peníze z různých Evropských fondů, co do objemu rozdělování prostředků postupně roste. Kafemlejnek má mnoho hlasitých kritiků, velká část vědců zejména v oblasti přírodních věd, tedy např. biologie, je však s ním ve skutečnosti spokojena a potají se modlí, aby co nejdéle vydržel. Podle některých, jistě naprosto zcestných, názorů pramení hlavní odpor proti kafemlejnku z toho, že jasně ukazuje, o kolik je vědecký výzkum prováděný v Akademii věd méně produktivní, než stejný výzkum prováděný na vysokých školách. Ty totiž mohou ve větší míře využívat otrocké práce studentů, takže po přepočtu množství vyprodukovaných publikací na vynaložené finance dopadnou lépe.

5 Predátorské časopisy: Internetové časopisy s otevřeným přístupem, které parazitují na současném systému publikování vědeckých poznatků. Když si autor zaplatí příslušný poplatek, umožní mu časopis publikovat libovolný nesmysl a ještě mu potvrdí, že daný rukopis prošel příslušným recenzním řízením. Řada časopisů balancuje někde na půli cesty mezi normálními časopisy a časopisy predátorskými. Seznam predátorských časopisů a časopisů podezřelých z predátorství najdete třeba zde http://scholarlyoa.com/publishers/

6 Objektivní recenzní řízení: Editor vybere dva nebo tři špičkové odborníky na problematiku, jíž se týká zaslaný rukopis, kteří nemají žádné (pozitivní ani negativní) vazby na autory rukopisu, a jim zašle rukopis k posouzení. Odborníci zcela objektivně posoudí kvality rukopisu, vypíchnou jeho přednosti a vytknou případné chyby a navrhnou způsob jejich odstranění. Přitom zcela odhlédnou od vlastních zájmů, zejména nevezmou v úvahu, že stejnou studii mají sami těsně před dokončením, nebo že autoři zcela opomněli citovat jejich články či odcitovali několik zcela bezvýznamných článků jejich naprosto neschopných konkurentů. Editor pečlivě prostuduje všechny posudky a zhodnotí, do jaké míry jsou vznesené námitky relevantní, případně si na toto téma obstará vyjádření dalšího odborníka a vyjádření autorů rukopisu. Na základě posudků a případných vyjádření k těmto posudkům potom rozhodne, zda rukopis uveřejní, zašle autorům k přepracování, nebo ho (s možností odvolání) odmítne. Jedno takové recenzní řízení údajně proběhlo v roce 1896, nelze však dohledat, jakého článku se týkalo.

7 Korekce na vícečetné testy: Nejjednodušší, ale taky nejpřísnější korekcí na vícečetné testy je vynásobení získané hodnoty P (statistické signifikance) počtem testů, které jsme ve studii provedli. Jestliže ani po vynásobení nepřesáhne P hranici 0,05 můžeme uzavřít, že je daný efekt signifikantní. Jestliže nám P tuto hodnotu přesáhne, nesmíme zapomenout do kapitoly Diskuse napsat, že výsledek sice nebyl signifikantní po korekci na vícečetné testy, ale to vlastě ani v nejmenším nevadí, protože studie má explorační charakter a výsledky plánujeme v budoucnu ověřit v nezávislé studii.

8 Preprintový archiv: Internetové úložiště, do kterého mohou autoři nahrát rukopisy svých článků ještě před tím, než jim je pokazí recenzenti. Zavedené preprintové archivy je možno prohledávat třeba pomocí Google Schollar. Každý rukopis má přidělené unikátní číslo a autor ho již nemůže změnit, může však do archivu nahrát libovolný počet verzí daného článku. V mnoha oborech fyziky a matematiky se stalo vložení preprintu do známého archivu arXiv prakticky normou. Naprostá většina článků v arXiv se dříve či později dočká vydání v recenzovaném časopise. Rukopisy uložené v archivech autorům umožňují pojistit prioritu, mohou být citovány podobně jako hotové články, a zároveň, tím že jsou zveřejněny často s několikaletým předstihem, zvyšují citovanost definitivních článků.

9 Hirschův index, nebo také h index: V současnosti asi nejpopulárnější měřítko produktivity vědeckého pracovníka. Jestliže má vědec například Hirschův index 20, znamená to, že alespoň 20 jeho publikací bylo nejméně 20x citováno. Čím větší h index vědec má, tím pochopitelně lépe, ale údajně i malým h indexem lze sehrát velké divadlo (nebo tak nějak). Podle připravovaného nařízení našeho Ministerstva tělocviku bude muset napříště vědec s nižším h indexem oslovovat vědce s h indexem o 5 bodů vyšším Pane, vědcům s h indexem o 10 bodů vyšším budou smět výhradně vykat, o 20 bodů vyšším výhradně onikat a vědce o s indexem o více než 30 bodů vyšším nebude smět oslovit vůbec, ani když mu bude tento prznit manželku nebo dokonce formátovat harddisk osobního notebooku. Prováděcí vyhláška obsahující příslušné sankce zatím není hotova, neboť ještě stále probíhají na toto téma konzultace s odborníky IS.

10 Zdrojová data: Soubor dat, na základě kterých byly spočítány výsledky publikované v článku. Do roku 2014 se editoři obvykle spokojili s (většinou planým) slibem autora článku, že tato data zašlou případným zájemcům na vyžádání. Nejpozději od roku 2015 ve většině slušných časopisů požadují, aby autor uložil příslušný soubor do veřejně přístupného úložiště vědeckých dat ještě předtím, než bude jeho článek přijat do tisku a v článku rovnou uvedl fungující odkaz na daný soubor. Obvykle v instrukcích pro autory navrhují placené úložiště Dryad, ale měl by nejspíš stačit bezplatný Figshare. A nebo uložte data i s preprintem článku do PeerJ a teprve potom pošlete rukopis do Nature nebo Science, podle toho, kde v daném roce publikujete raději.

 


Z dosud ještě ani nepřipravované knihy J. Flegra „Jak nedělat vědu“. Další úryvky najdete na stránce "Pokusní králíci".
Psáno pro Vesmír a osel.cz

Datum: 23.04.2016
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce







Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz