Lobotomie (z řečtiny lobos (mozkový lalok) tome (řez)) je operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Lebka

Už to slovo zní poněkud zlověstně, asi jako by člověku vyřízli půlku mozku a vytvořili z něj něco na způsob usmívavě blekotajícího televizního moderátora. Lauren Slaterová v knize Pandořina skříňka ale ukazuje, že historie této metody podává ve skutečnosti úplně jiný obraz. Nešlo o dílo zločinců v lágrech, ale o medicínský postup, který se v civilizovaných zemích používal ve větší míře od 30. do 70. let 20. století. Zakladatel metody António Egas Moniz obdržel v roce 1949 za objev „psychochirurgie“ dokonce Nobelovu cenu.

Antonió Egas Moniz, portugalský lékař a průkopník lobotomie (Chobotomie). (Kredit: nobelprize.org)

Moniz začal svou kariéru tím, že se jako první odvážil nejen na mrtvolách, ale i na živých pacientech zkoumat procesy v mozku pomocí barviv; vlastně tak zahájil éru zobrazovacích metod činností mozku, které dnes představuje třeba EEG nebo funkční magnetická rezonance. Nakonec při těchto výzkumech dospěl k závěru, že mnohým pacientům by mohl od duševních poruch pomoci prostě tak, že by v mozku přeřezal nedobré spoje, které dělají jen neplechu. Konkrétně úzkostné stavy, deprese i agresivita měly mít svou příčinu v čelních lalocích lidského mozku. Operační postup si Moniz nacvičil na mrtvolách v márnici a v roce 1935 podnikl první zákrok tohoto druhu: Nervová vlákna v čelních lalocích tehdy ještě neodoperoval, ale vyřadil je z činnosti injekcí alkoholu. Inteligence pacientky zůstala nedotčena, zato paranoia ustoupila. Po alkoholu přišel na řadu konečně i vlastní skalpel přetínající nervová vlákna.

Lebka pacienta u něhož provedli transorbitální lobotomii. (Kredit: memento.muttermuseum.org)

Výsledky (z dnešního pohledu a zejména mediálního obrazu podobných zákroků překvapivě) nebyly žádnou pohromou. Snad zde sehrál roli i placebo efekt? Moniz byl kritizován, že účinnost metody neošetřil dvojitě slepým pokusem, tj. kontrolní skupinou, které by byla otevřena lebka, ale bez provedení vlastního zákroku. Možná prostě relativně dobré výsledky vyplývaly i z toho, že za své pacienty si vybíral lidi ve velmi těžkém stavu, kde už těžko mohlo dojít ke zhoršení, ale ke zlepšení ano, třeba i náhodou. U některých lidí léčených lobotomií psychózy (deprese, bludy či úzkostné stavy) každopádně opravdu ustoupily; za zdůraznění stojí, že tehdy prostě nebyla k dispozici žádná pořádná psychofarmaka. Dnes by mnoho z toho nejspíš celkem jednoduše vyřešilo lithium, diazepam, Prozac či Zoloft; samozřejmě pokud by dotyčný neměl tu smůlu, že by upadl do rukou psychologa (definice: psychoterapeut-psycholog je někdo tak blbý, že ho nenechají ani předepisovat prášky), psychoanalytika nebo nějakého duchovního gurua.

Místo vrtu při pre-frontální lobotomii propagované doktory Freemanem a Wattsem. (Kredit: FiachraByrne, Wikipedia, CC BY-SA 3.0)

Zpět ale k Monizovi. V roce 1937 byl už celebritou a jeho metoda se začala používat i v USA. Vznikla dokonce řada konkurenčních škol a technik: někteří operatéři do mozku s oblibou vstupovali shora, jiní lékaři proráželi raději kost nad oční bulvou. „Chirurgové zvolili nejměkčí vchod nad a pod otevřenýma očima, kam pronikali svými noži, a pak řezali, co řezat šlo,“ popisuje to Slaterová a zní to jako z béčkového hororu. Nicméně metoda se postupně zdokonalovala, objevily se postupy, jak zavést do mozku elektrodu a s její pomocí zničit malou, přesně ohraničenou část tkáně. Tím se omezily vedlejší účinky. Ještě v roce 1970, když už měla psychochirurgie velmi špatnou pověst, se za ni vyšetřovací komise amerického Kongresu ve své závěrečné zprávě postavila s tím, že řadě lidí opravdu pomohla.

Lauren Slater, americká psycholožka, autorka zatím, šesti velice úspěšných knih. (Kredit: L.S.)

A tak se ukazuje, že pověst zvrhlé vědy tento postup nejspíš získal neprávem, a to i přes některé excesy prvních propagátorů metody. Samozřejmě, že lobotomie nefungovala 100% (ale která metoda psychiatrie ano), samozřejmě, že se dalo argumentovat tím, že pacienti se stanou šťastnější, ovšem za cenu ztráty nějaké „lidskosti“ (spíše náboženský předsudek, totéž by se dalo vytknout pilulkám na depresi i proti bolesti; kdokoliv trpí, chce pomoci a podobné filozofické mudrování mu může být zhola ukradené; samozřejmě, že z pohledu náboženství jsou pilulky i skalpel nežádoucí konkurence, protože právě trpící lidé jsou ideálním cílem pro šíření víry). Fakt je, že se metoda používala v době, kdy se toho o lidském mozku ještě tolik nevědělo – ovšem z téhož důvodu jiné postupy prostě k dispozici nebyly.

Leslie Iversen, biochemik, absolvent Cambridge, profesor farmakologie na Oxfordu. (Kredit: Univ. Oxford)

Nejde o to, že bychom se v éře současné neurologie a serotoninových vychytávek měli vracet ke skalpelu (i když některé podobné operace se údajně stále v ústraní provádějí, když všechno ostatní selže), ale spíše pochopit, proč se proti psychochirurgii zvedla někdy od 60. let reakce, která ji v očích veřejnosti zařadila do kategorie zvrhlé vědy. Jistěže 60. léta byla obdobím hipíků a sluníčkářů, kteří by asi preferovali jiné metody, tím ale všechno nevysvětlíme – byla to stejně tak éra technického nadšení kolem programu Apollo. Slaterová přichází mj. s nápadem, že vadilo to, že na počátku se zásahy prováděly především v čelním laloku. To je právě část, která lidský mozek nejvíce odlišuje od mozků jiných živočišných, jako by její význam rostl v průběhu evoluce – a právě toto místo se tudíž zdá být nějakou podstatou lidské jedinečnosti až „duše“. Kdyby se řezalo jinde, třeba by vše dopadlo jinak? Nevím, zrovna tento argument mi moc přesvědčivý nepřijde.

Pavlu Houserovi se podařilo sestavit sbírku kuriozit, zajímavostí, hypotéz, sporů i dedukcí – a hlavně dobré zábavy. Nakladatel: Nová vlna, počet stran: 370, 129 Kč. Podrobnosti zde. Koupit lze na Palmknihy a Kosmas.

Zdroj
Lauren Slaterová: Pandořina skříňka – největší psychologické experimenty 20. století, Argo a Dokořán 2008
Moderní antidepresivaNejčastější dnes používaná antidepresiva patří do kategorie SSRI, tj. inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Už v roce 1999 se antidepresiv prodalo za 11 miliard dolarů a dva zástupci této kategorie se dostali do první desítky nejprodávanějších léků vůbec. Prozac, Zoloft a další zástupci SSRI fungují poměrně spolehlivě, ovšem jejich účinek a úleva pro pacienta nastupuje až se zpožděním, po několika týdnech od začátku léčby (takže mj. hrozí, že zklamaný člověk je dříve vyhodnotí jako neúčinné a brát přestane).V 60. a 70. letech bylo jedním z nejprodávanějších léků Valium (diazepam), které se používalo především jako uklidňovák, pro léčbu nespavosti a úzkostných stavů (anxiolytikum).
Zdroj: Leslie Iversen: Léky a drogy: průvodce pro každého, Dokořán 2006

Staré dobré lithium
V české mutaci časopisu Scientific American (1/2004) vyšel článek Carol Ezzellové nazvaný Neurověda sebevraždy. Tvrdí, že moderní antidepresiva se hodí spíše pro lehčí druhy psychických poruch (také je ostatně užívá velké množství lidí, aniž jsou vysloveně nemocní – prostě proto, aby se cítili lépe).

Rozbor mozku sebevrahů ukazuje na takový nedostatek serotoninu, že SSRI nefungují dostatečně. Lithium se dnes používá nejen jako silný uklidňovák, ale i antidepresivum; je ovšem fakt, že má řadu negativních vedlejších účinků.

Lobotomie a chobotomie
Mimochodem, kdo slyšel o chobotomii? Šlo rovněž o chirurgický zákrok, propagovaný u nás sovětskými poradci v 50. letech, i když jen poměrně krátce. Člověku byl vytažen nos do podoby jakéhosi chobotu (dle jiných verzí se chobot přišíval). V Praze se operace prováděla v Řepích, nedaleko konečné tramvají tuto metodu dodnes připomíná název ulice Na Chobotě. Nene, slony zde nikdo nechoval.
Připraveno ve spolupráci s www.sciencemag.cz