Keltští lovci hlav  
V době železné balzamovali keltské kmeny jihofrancouzských Galů hlavy zabitých nepřátel a používali je jako trofeje. Vědci nyní odhalili recept galských balzamovacích roztoků.
Le Cailar, je dnes zapadlá obec mezi městy Nîmes a Montpellier se dvěma tisíci obyvateli. V době železné byla na břehu řeky Rhony, téměř u moře a významným přístavem známým pod jménem Castellus.
Le Cailar je dnes zapadlá obec mezi městy Nîmes a Montpellier se dvěma tisíci obyvateli. V době železné byla na břehu řeky Rhony, téměř u moře a významným přístavem známým pod jménem Castellus.

Hlava nad zlato

Ve 3. století před naším letopočtem zachvátily západ Evropy ozbrojené konflikty a války. Svatyně a posvátná místa z té doby se nachází do té doby neviděné množství zbraní a lidských i zvířecích ostatků. Lidé přinášeli bohům jako oběti zbraně, zvířata i válečné zajatce či otroky.

Keltové po vítězné bitvě utínali hlavy mrtvých nepřátel a odváželi si je do svých sídel jako trofeje. Věšeli řetězy ze vzájemné svázaných hlav kolem krku koní. Doma si pak přibíjeli hlavy velkými hřeby nad dveře. Dokládají to jak nálezy lebek se zbytky kovových hřebů, tak i dochované sloupy z domů s prohlubněmi určenými k vystavení trofejí. Hlava byla pro Kelty nejdůležitější částí těla. Považovali ji za sídlo duše, za centrum emocí a byla pro ně synonymem života.

 

Dnes je Cailar od moře 15 kilometrů a do povědomí veřejnosti se dostala zásluhou chovatelského umu Jean Lafonta, místního „rodáka“ narozeného v Saigonu. Jeho býci se účastnili v arénách mnoha klání a dostávalo se jim těch nejvyších ocenění. K jeho hrobu se dodnes chodí poklonit vyznavači býčích zápasů.  Foto: Ben.83, CC BY-SA 3.0
Dnes je Cailar od moře 15 kilometrů a do povědomí veřejnosti se dostala zásluhou chovatelského umu Jean Lafonta, místního „rodáka“ narozeného v Saigonu. Jeho býci se účastnili v arénách mnoha klání a dostávalo se jim těch nejvyších ocenění. K jeho hrobu se dodnes chodí poklonit vyznavači býčích zápasů. Foto: Ben.83, CC BY-SA 3.0

Archeologové nacházeli na keltských sídlištích po celé Evropě hlavy vyrobené z různých materiálů - od zlata, přes keramiku až po pískovec. Často považovali tyto nálezy za zbytky soch. Ale zevrubnější analýzy prokázaly, že se hlavy neodlomily z většího celku, ale byly vyrobeny tak, jak je vědci našli. Sloužily zřejmě jako talismany nebo se využívaly k náboženským rituálům.

 

Svědectví o keltském „kultu hlav“ se dochovala i v dílech antických historiků.

Nikdy nevrátí hlavy těch nejslavnějších nebo nejstatečnějších nepřátel. Dokonce ani když se je příbuzní zabitých snaží vykoupit a nabízejí, že je vyváží zlatem.“

Tohle tvrdili o Keltech zcela shodně řečtí historici Diodórus Sicilský i Strabón ve svých dílech sepsaných v 1. století před naším letopočtem. Oba se odvolávají na očité svědectví Řeka Poseidonia, který někdy kolem roku 100 př. n. l. procestoval jih Galie.

Diodórus a Strabón se těší pověsti důvěryhodných autorů a jejich svědectví o keltském kultu „lovu hlav“ berou dnešní historici smrtelně vážně. O „lovu hlav“ se v souvislosti s Kelty zmiňují ve svých historických spisech také Polybios a Livius.

 

Archeoložka Réjane Roure z univerzity Paul Valéry v Montpellier, je specialistkou na protohistorii. Le Cailar se jí daří zviditelnit nálezy z doby železné. Zdroj: Archimede 
Archeoložka Réjane Roure z univerzity Paul Valéry v Montpellier je specialistkou na protohistorii. Le Cailar se jí daří zviditelnit nálezy z doby železné. Zdroj: Archimede

Fakt, že se Římané snažili vykoupit hlavy svých padlých blízkých je zajímavý tím, že si hlavy musely po delší dobu uchovat rysy, podle kterých byly spolehlivě identifikovatelné. Jinak by Římané nepoznali, jestli jim Galové nepodstrčili místo hlavy příbuzného jinou trofej, která pro ně neměla tak velkou cenu. Galové tedy zjevně nenechávali trofeje napospas rozkladu a uťaté hlavy nějak konzervovali.

 

Co prozradil Le Cailar?

V bouřlivých dobách 3. století př. n. l. vzkvétal na jihofrancouzském pobřeží Středozemního moře přístav Castellus, dnes známý jako Le Cailar. Rozkládal se na březích lagun, které byly v té době přímo propojené se Středozemním mořem. Obývali ho Galové, pro které byl zjevně i významným náboženským centrem. Dokládají to nálezy velkého množství zbraní uložených na jednom místě s lidskými ostatky. Jde prakticky bez výjimky o lebky, které byly useknuty od těla. Mezinárodní tým vedený Réjane Roureovou z university Paula Valéryho ve francouzském Montpellieru analyzoval několik úlomků lebek z Le Cailar a odhalil tajemství keltských balzamovačů.

 

Strabón sice uvádí, že Keltové používali k balzamování hlav nepřátel „cedrový olej“, ale to nelze brát doslova. Cedry v oblasti Le Cailar nerostly. Zato tu bylo dost a dost borovic, jejichž pryskyřice má podobnou vůni jako pryskyřice z cedrů. Staří Řekové mezi nimi nedělali rozdíl.

Jedna z lidských lebek z oblasti Cailar. „Smůly se jí dostalo“ ve 3. století před naším letopočtem. Kredit: DR - Radio France
Jedna z lidských lebek z oblasti Cailar. „Smůly se jí dostalo“ ve 3. století před naším letopočtem. Kredit: DR - Radio France

Réjane Roureová a její spolupracovníci využili moderní metody analytické chemie a prozkoumali látky, které se nacházely v úlomcích lebek nepřátel uložených na obětišti a lebek místních obyvatel z pohřebiště. A narazily na jasné rozdíly. Trofejní lebky obsahovaly velká množství mastných kyselin a to jak nasycených, tak i nenasycených. Kromě toho se v kostech nacházely i terpeny typické pro pryskyřice stromů.

 

Vše nasvědčuje tomu, že Galové z Le Cailar připravovali balzamovací roztoky vařením borové smůly s rostlinnými oleji. To byl v té době ve Středomoří celkem hojně rozšířený recept na výrobu kapaliny, která měla poměrně silné desinfekční a konzervační účinky. Její silné aroma bylo zřejmě s to přebít i pach tkání, u kterých se nepodařilo úplně potlačit rozklad. Kosti zvířecích obětí tento typ mastných kyselin a terpenů neobsahovaly, a tak se nedá nález týmu Réjane Roureové jednoduše připsat na vrub průniku látek z půdy.


Keltští balzamovači zřejmě nejprve hlavy upravili. Vyřízli z nich jazyk, vyjmuli mozek z lebky. To prozradily stopy po řezech na kostech. Pak hlavu ponořili do roztavené smůly s olejem a nechali ji prosytit touto balzamovací směsí. Vysoký obsah mastných kyselin a terpenů napovídá, že se balzamování zřejmě opakovalo pokaždé, když účinky směsi odeznívaly a na převaze začaly nabírat rozkladné procesy. Keltům šlo zjevně především o zachování rysů obličeje, protože obličejové kosti obsahují mnohem vyšší koncentrace mastných kyselin a terpenů, než kosti ze zadní části lebky.

 

Réjane Roureová a její spolupracovníci jsou první, kdo prostřednictvím citlivých chemických analýz nahlédl keltským balzamovačům pod ruce. Jestli byl tento proces místní specialitou nebo zda se používal na rozsáhlejším území, ukážou až obdobné rozbory kostí z keltských obětišť nalezených na jiných archeologických lokalitách.

Pramen: Journal of Archeaological Science

 

Video: Quand les Gaulois perdaient la tête

Datum: 08.12.2018
Tisk článku

Související články:

Co zabilo Perikla?     Autor: Jaroslav Petr (24.01.2006)
Vikingská DNA     Autor: Jaroslav Petr (02.06.2008)
Pravěké hroby v Nigeru     Autor: Jaroslav Petr (25.08.2008)
Tajemství „rubášového hrobu“     Autor: Jaroslav Petr (31.12.2009)
Vražda jako vstupenka do ráje     Autor: Jaroslav Petr (13.04.2012)



Diskuze:

Zajímavé

Lenka Tkášová,2018-12-09 09:00:23

Příští rok tam chceme jet, určitě by nám to bývalo uteklo. Díky. Lena

Odpovědět


Re: Zajímavé

Vít Vejmělek,2018-12-09 13:16:51

Tak to máte štěstí. Já byl letos v Nimes a kousal jsem se nudou do pat....a už se tam asi nikdy nepodívám :( Lituji, že článek nevyšel dříve:(
Tak alespoň takto jsem se dověděl co se tam kdysi dělo. Díky za článek.

Odpovědět


Re: Re: Zajímavé

Milan Krnic,2018-12-09 13:28:59

Připojuji se k poděkování za článek.
Vskutku škoda, skleněnková mauzolea bývají proti nudě nejlepší.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace