Venus de Milo  
Jedním z ikonických exponátů muzea Louvre je socha Mélské Venuše, která se stala přímo symbolem ženství. Ne každý ale ví, že původně prý vypadala o dost jinak, a že ta symbolicky exponovaná podoba vznikla až díky dost zásadnímu ubírání z antického nálezu. Z tuctové pozdně helénistické sochy povstalo v raném 19. století emotivně fungující torzo. Může to být i metafora evolučních dějů.

enus de Milo. Kredit: Wikimedia Commons
Venus de Milo. Kredit: Wikimedia Commons

Musím aspoň jednou potěšit všechny ty, kteří podobně jako já prahnou po demaskování autorit, a obtížně k tomu nacházejí doklady. Úplnou náhodou jsem narazil na příklad, který není typický, zato je zajímavý a měl velice pěkný následek. Ten příklad je z oblasti starých dějin umění, ale dá se pochopit i jako metafora výběrových efektů nebo nevyzpytatelných cest evoluce (i při dodržení všech přírodních zákonů). Osekání kontextu a periferních částí může otevřít působnost v nových kontextech. To se může stát na rozličných úrovních: biochemické, tělesných struktur a součástí, uměleckého artefaktu i teoretické myšlenky. Omlouvám se muzeu Louvre, které v tom nejspíš bylo namočené, ale jednak je to už dávno promlčené, jednak hodlám ukázat, jak pokusem o částečný podfuk (nebo šlendriánem při hektických okolnostech nálezu) vzniklo výtečné dílo. Kéž by to tak dopadlo vždycky!

 

Oním příkladem je slavná socha Venuše Mélské, správněji Afrodíty z Mélu (novořecky: z Milosu), často téměř důvěrně zvané francouzsky Venus de Milo, protože už skoro dvě století bydlí v Musée du Louvre. Pro určitou kulturní vrstvu je přímo symbolem ženství! (Viz ještě Bertolucciho film Snílci, The Dreamers, 2003, link na ČSFD.)

 

Socha v současném stavu

Afrodíté z Mélu (Milosu), alias Venus de Milo. Kredit: Wikimedia Commons.
Afrodíté z Mélu (Milosu), alias Venus de Milo. Kredit: Wikimedia Commons.

Mírně nadživotní postava ženy, pardon, bohyně, je vysoká těsně přes 2 metry (202 nebo 203 cm). Přísně vzato je vlastně torzem, protože jí chybí paže. Kupodivu jí to nijak neubírá na působivosti, spíše naopak, neboť takto je symbolem, znakem.

 

Zpodobení bohyně navazuje na praxitelovský typ Afrodíté anadyomené. Polooděná bohyně je zobrazena poté, co připlavala z moře v okolí Kypru nebo Rhodu, kde se zrodila „z mořské pěny“. (Tímto eufemismem se míní oplodnění moře Úranovým spermatem, když po drsném Kronově zásahu srpem spadl jeho úd do moře.)

Není to však dílo Praxitelovo (sochal v Athénách kolem 340 před n. l.), nýbrž pozdějšího sochaře, Alexandra z Antiochie. Ten sochu vytvořil mezi roky 130 až 100 před n. l., a to z kvalitního parského mramoru. Skoro jistě na Kykladách, nejspíš na Paru. Parský mramor se sice používal i jinde, třeba v Athénách, ale významnější z kykladských ostrovů bývaly dost hrdé na své vlastní mramory, nevýznamnější sochařské školy a dílny zde byly na Paru a na Naxu. Už v antice byla socha exportovaná na kykladský ostrov Mélos (ten sice oplýval obsidiánem, sírou a lecčím, nikoli však mramorem), kde nejspíš velice dlouho stála někde na volném prostranství, což se podepsalo na stavu materiálu jejích horních částí. Tam byla roku 1820 nalezena a roku 1821 ji král Ludvík XVIII věnoval muzeu Louvre.

Původně byla socha samozřejmě kompletní a byla sestavena z několika kusů mramoru spojených kolíky, to se v té době dělalo. Podle stop na jejím těle byla dokonce ozdobena kovovými šperky. Ty se však nenašly. Louvre na webové stránce této své ikonické sochy uvádí, že se nenašly ani ruce, viz link tady. Podle antických literárních svědectví byly plastiky tohoto typu také pestře malované, to však z největší části ohlodal zub času, z polychromie zůstaly jen vybledlé zbytky.

Socha byla nejméně dvakrát restaurována, v letech 1936 a 2010. To podstatné se však odehrálo v letech 1820 až 1821, a skoro o století později (1916) kvůli tomu div nepropukl skandál.

 

Okolnosti nálezu a akvizice (od sedláka ke králi)

Místo nálezu mezi Trypiti a Tramythia. Kredit: Wikimedia Commons.
Místo nálezu mezi Trypiti a Tramythia. Kredit: Wikimedia Commons.

To bylo tak: Jeden sedlák z městyse Trypiti na Mélu, nějaký Theodoros Kentrotas, našel 8. dubna roku 1820 níž pod Trypiti jakýsi výklenek mezi skalkou a starou zdí. A v něm antickou sochu, pěkně rozmontovanou na několik dílů, skoro jako k transportu na výstavu. Asi ji tam v době pozdní antiky někdo pečlivě schoval, možná před křesťany. O něco málo později se prý sedlák dušoval, že šperky tam opravdu žádné nebyly, zato paže a ambon ano. Vše se odehrávalo v napjaté atmosféře končící turecké moci nad Kykladami, před začátkem povstání, které vyústilo ve vznik novodobého řeckého státu.

 

Zvěst o nálezu se brzy dostala ke kapitánovi posádky francouzského loďstva v Plaka na Mélu (Olivier Voutier), ten o tom napsal do novin a získal pro věc francouzského konzula na Mélu, Louise Bresta. Ty noviny četl v Alexandrii při kávě jistý francouzský diplomat, obchodník a dobrodruh, a spustil svéráznou akci. Následně zasáhl francouzský velvyslanec u Vysoké Porty (Marquis de Riviére). Poslal z Konstantinopole (Istanbulu) na Mélos tajemníka ambasády (Vicomte de Marcellus), který vyjednal, že socha nebyla odvezena do Turecka, nýbrž do Francie. Tehdy se ještě výzkum nedělal plánovitě a podle úvazku, takže to šlo ráz na ráz. Určité zdržení však bylo způsobeno tím, že přední mužové ostrova (Archimandrita Mikelis a Ekonom Armenis), už na pokyn tlumočníka a osmanského zprostředkovatele Nikolaa Mouzourise nechali nález naložit na loď směřující do Konstantinopole. Muselo se tedy překládat mezi loděmi. Nakonec markýz de Rivière sochu v Paříži předal Ludvíku XVIII., a ten muzeu Louvre.

Rekonstrukce původní podoby (snad). Adolf Furtwängler, 1916. Kredit: Wikimedia Commons.
Rekonstrukce původní podoby (snad). Adolf Furtwängler, 1916. Kredit: Wikimedia Commons.

Francouzi prý byli posedlí představou, že jde přímo o dílo Praxitelovo, o verzi slavné Afrodíty z Knidu, kterou římský historik Plinius popsal jako nejkrásnější sochu světa! Praxitelovo dílo se v raném 19. století znalo jenom z kopií a replik. (Nevím, proč se jim zrovna tenhle kýčař konce klasické doby tak líbil, asi odpovídal zámeckému vkusu – omlouvám se, že dávám průchod privátnímu pohledu.) Při bližším ohledání nálezu se ovšem objevila zásadní potíž v podobě antického nápisu na ambonu: „Tuto sochu udělal Alexandros, syn Manidův, občan Antiochie na Meandru.“ Ambon s nápisem se nevystavuje, jak poznamenala i Encyclopedia Britannica.

 

Dál má příběh několik verzí, poznamenaných dobovým napětím mezi francouzskými, britskými a německými archeologickými i kunsthistorickými školami. Nejdrsnější říká, že muzeum v Louvru už v době krátce po nálezu odstranilo původní podstavec a nejspíš i ruce, aby se mohlo říkat, že jde o dílo Praxitelovo. Ruce prý nepůsobily dost praxitelovsky. Ještě horší bylo, že bez opory jedné ruky o ambon by socha nebyla stabilní. Této verzi se muzeum Louvre úpěnlivě brání – a možná má pravdu. Také novodobý mélský historik Gregory Belivanakis totiž míní, že ruce nějak zmizely už na Mélu, nejspíš při překládání mezi loděmi v přístavu Adamas. Bůh suď, jak to opravdu bylo. Muzeum Louvre sochu adekvátně prezentuje jako dílo z konce 2. století před n. l., které navazuje na praxitelovskou tradici. Kam se však poděl ten ambon, to bych rád věděl. Možná by stačilo zapátrat v lapidáriu nebo depozitáři muzea Louvre, nevím.

Víc fotek z místa nálezu a jeho okolí je tady. Popis okolností nálezu a úprav jsem v trochu širší podobě nabídnul tady.


Šťastná vina (chvála dekonstrukce)

Kéž by všechny chaoticky ztrátové nebo cenzurní manipulace dopadly vždy takto šťastně! Z celkem tuctové sochy se stal symbol! Nevíme s jistotou, nakolik se tak stalo dílem dlouhého času a náhody, nakolik trikem francouzských expertů na Mélu a nakolik chaotickou prací přístavních dělníků v Adamas. V Paříži bylo dílo dovršeno přinejmenším rozhodnutím, že socha bude vystavena bez ambonu. Nic se nepřidávalo, jen ubíralo!

Krom drobných restaurátorských doplnění se hmoty opravdu pouze ubíralo, a to po logických celcích původního rozvrhu. Stačilo nepoužít paže (pokud tam byly, tak byly nachystané na přimontování každá v jiné výšce) a ten ambon – a zbytek pak vypulírovat způsobem obvyklým při restaurování starých soch. Maně to připomíná Nietzscheho metodu „filosofování kladivem“, inspirovanou antickým posměváčkem Lúkianem: Nejde o rozmlácení nějakého myšlenkového celku, nýbrž nejprve o oťukání, kterým se zjistí kvalita složek, pak o důvtipné odstranění všeho, co neunese kritiku a vlastně není potřeba. V jiných souvislostech to může asociovat surrealistickou tvorbu torz.

Síla kontextu je veliká! S rukou opřenou o ambon vypadala Afrodíté spíše jako paní učitelka (i když nahoře bez) nebo jako mladá žena se svačinou u recepčního stolku. Jakožto torzo je zbavena konkrétní představy a otevírá se vůči dosazování kontextů v představivosti diváků.

V jiných případech mně ovšem trochu děsí, že leckterá krásná a působivá torza archaických soch, které mám tak rád, ohlodaná pouze zubem času, mohla v původní podobě vypadat a působit o dost jinak, než jak si je představuju.

 

O výběrové roli establishmentu
Teď bych mohl rozpatlávat mírně konspirační až málem záhadologické souvislosti představeného příkladu. Ukázalo by se, že elity občas mají tendenci klamat, jenže to pak většinou stejně praskne, a to díky zdravému vědeckému návyku na dokladování. To bych však vypadal jako spíše zastánce elit nebo pozitivistický šťoura. Jakožto undergranďák od přirozenosti považuju za zajímavější spíš upozornění na výběrové efekty, které jsou elitami působeny, ale které působí už při samotné konstituci oněch elit. Příkladem budou opět dějiny umění. Vím, že se rouhám vůči většinové a školně pěstované estetice. Zčásti je to nějaká moje privátní vlastnost, že se mi líbí spíš archaické umění než klasické, spíš kykladské idoly než baroko, spíš avantgarda než porcelánový jelen v říji. Zčásti snad jde o obecnější problém, dokonce analogický s problémy každého evolučního popisu.

Raději bez komentáře. Kredit: Wikimedia Commons.
Raději bez komentáře. Kredit: Wikimedia Commons.

V Louvru jsem v obrovské kolekci renesančních úprav římských kopií helénistických replik klasických soch téměř trpěl, přestože to je základ standardního konceptu dějin antického umění. V oné kolekci se uplatnil opačný postup než při dotvoření Venuše z Mélu, totiž přídavky a přílepky. Vidíme všechny atributy a insignie bohů, známé ze schematicky orientačních popisů v učebnicích, ale přímo to řve po aspoň trochu obrazoboreckém přístupu, nebo po osvobození vtipem. K tomu kontext zámeckých interiérů. Část lidí je na takovou (prý tradiční, ve skutečnosti trapně kopírovanou, předělávanou a dodělávanou) kulturu zvyklá, jsou to prý kulturní lidé. Je to elita, páteř naší kultury – nebo rudiment? Nebo nespíš boční odnož klasicistní evoluce výtvarného cítění, prolongovaná do naší doby? Ostatní to nezajímá, nedivím se.

 

Přes všechnu skepsi vůči učebnicím, klasicismu, highlightům a unescovým památkám však nutno konstatovat, že většina slavných věcí je opravdu dobrá, často přímo výtečná, jindy je aspoň symptomatickým příkladem nějaké vývojové linie. (Jiný problém je, že nejcennější artefakty a areály trpí bezohlednou invazí turistů: V muzeu se po cestě k ním valí dav, venkovní areály jsou vydupané jak dvorek od slepic.) Jenom je dobré si všímat i věcí, které jsou jaksi bokem, buď že se na ně nedostalo dost místa a slávy, nebo že jsou prostě jiné. V některých muzeích, které cestovky turistům nepředhodily (nebo v zákoutích muzeí veleslavných), mohou být i kusy, které jsou schopné založit svébytnou linii pochopení, dokonce adekvátnější vůči aktuálnímu vnímání. Většinou je nikdo nedává do pozadí s cenzurním úmyslem, ale že se málo hodí pro učebnicovou ilustraci, navíc se málo hodí k nalákaní davu. Neodpovídají jeho vkusu, odvozenému dříve z učebnic, dnes spíše z reklamy, nemohou být opatřeny cedulkou „Znáte z TV“. Člověk si přitom uvědomí, jak je část elit poplatná davovému nevkusu, nejspíš proto, že na něm vyrostla; zatímco tvůrčí vrstva elit průkopnicky zakládá na nová a dosud málo akceptovaná schémata. Některá z nich se pak stávají těmi stěžejními a časem vytvoří osnovu nových učebnic, takže se koloběh může opakovat, občas i s reklamou na nějaké ty extravagance.


Nápodoby

Po předešlých trochu chmurných úvahách to chce na závěr něco veselejšího! Venuše z Mélu alias Milosu (důvěrně jí říkám Miluše) se dočkala nejen mnoha slušných i trapných kopií, ale taky mnoha trapných, neškodně veselých i docela invenčních nápodob nebo přeznačení.

Venuše Mélská na výletě po ostrově. Kredit: Wikimedia Commons
Venuše Mélská na výletě po ostrově. Kredit: Wikimedia Commons.
Chvilka s reklamou. Kredit: Wikimedia Commons
Chvilka s reklamou. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Literatura

Paul Carus: The Venus of Milo: An Archaeological Study of the Goddess of Womanhood. The Open Court Publishing Company, Chicago/London, 1916, online

Gregory Belivanakis: History of Melos. Athens, 2006.

Datum: 01.07.2019
Tisk článku

Fyzika 6 s nadhledem - Randa Miroslav, Havel Václav, Höfer Gerhard, Kepka Josef, Kohout Václav, Kratochvíl Pavel, Masopust Pavel, Petřík Josef, Prokšová Jitka, Rauner Karel
 
 
cena původní: 89 Kč
cena: 79 Kč
Fyzika 6 s nadhledem
Randa Miroslav, Havel Václav, Höfer Gerhard, Kepka Josef, Kohout Václav, Kratochvíl Pavel, Masopust Pavel, Petřík Josef, Prokšová Jitka, Rauner Karel
Související články:

Venuše z Renancourt – objev století pravěkého umění     Autor: Josef Pazdera (30.11.2014)
Dvě Afrodity a jedna „baculka“     Autor: Josef Pazdera (22.09.2016)
Obsidián – dávná materiálová inovace     Autor: Zdeněk Kratochvíl (17.06.2019)
Optika z mínójské Kréty doby bronzové?     Autor: Zdeněk Kratochvíl (21.06.2019)



Diskuze:

Pornografie v Pompejích

Tomáš Novák,2019-07-02 15:56:20

A co prosím dekadentní Pompeje? Jak nahlížíte na sbírku eroticky laděných kuriozit z římského 1. století n. l.? :-)

Odpovědět


Re: Pornografie v Pompejích

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-02 21:24:30

Tamní fresky i lampičky jsou velice dobře řemeslnně udělané a některé i celkem pohledné. Nerozumím však dostatečně kontextům, ti Římané jsou jiní, navíc je to na mě strašně pozdě. Vždycky mě zarážejí i jejich věci z této doby různě po Řecku, zdaleka ani tak ne porno, i když i v tom mají nějak jinak rozdělené žánry, možná někde napůl cesty mezi antickým Řecekm a naší dobou. Navíc zrovna Pompeie jakožto lázeňsko-výletní město bohatých asi představovaly dekadenci i na dobové římské poměry.
O rozličném pornu v egejském prostoru časem cosi chystám, takže bych se teď nerad vzdaloval od Afrodíty z Mélu. Ta rozhodně porno nebyla, byla někde ve tři čtvrtě cesty mezi náboženským motivem a souchou pro ozdobení nějakého veřejného prostoru města. Navíc to nejzajímavější na ní je ona dekonstrukce.

Odpovědět

Konkrétní proporce

Tomáš Novák,2019-07-01 09:37:40

Starověcí Řekové asi neuznávali za ideální standard 90-60-90? :-)

Odpovědět


Re: Konkrétní proporce

Jiri Stransky,2019-07-01 14:57:15

On taky ten ideál co uvádíte není nic hezkého :) Kopie téhle si také zahrála ve francouzké komedii "Stepující stokožka".

Odpovědět


Re: Re: Konkrétní proporce

Milan Krnic,2019-07-01 21:07:08

Jednak proto, že tenkrát lidé neměli v každé domácnosti zrcadlo, potažmo skutečně štíhlá socha je materiální problém (obézní zase nákladový).

Odpovědět


Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-02 07:14:47

Jenom pozor na to, že v lepších domech zrcadla měli a v téhle době už asi prosakovala i do střední vrstvy, našlo se jich docela hodně. Navíc je to hodně otázka stylizace, a móda se v různých dobách a místech mění.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Milan Krnic,2019-07-02 17:13:04

To naštěstí není v rozporu s tím, co jsem napsal. Co se týče oné módy, vcelku rád bych viděl studii na dané téma v současnosti (předpokládám, že to není celospolečenský jev - viz (a zase příkladem odbočím) móda v oděvech - co je móda, a co lidé skutečně nosí ...)

Odpovědět


Re: Konkrétní proporce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-01 15:30:51

Vlastně mě doteď nenapadlo takovéto srovnání s moderním kánonem. Něco by se našlo, ale muselo by se hledat ve východořeckém prostoru mezi Krétou a Sýrií, a buď v hodně staré době, nebo zase později.
Antika má s kánonem ženských postav jinačí starosti. Tou hlavní je, že až skoro do konce klasické doby se bohyně a ženy zobrazovaly důkladně oděné. Najsou se sice výjimky, hlavně na východě (tam se zase bohové a muži občas spodobňují v jakýchsi plavkách), ale prvním důkladným prolomením tohoto zvyku je právě dílo Praxitelovo. To asi taky přispělo k jeho slávě, i když třeba Platón si z něho dělal šoufky. Praxitelés je asi první, kdo zpodobnil ženský akt v tom smyslu, jak tomu v evropském umění rozumíme. Jinak to byly buď záležitosti ryze sakrální, nebo zase spíš svého druhu porno, což se kupodivu zpětně ne vždy snadno rozliší.

Odpovědět


Re: Re: Konkrétní proporce

Milan Krnic,2019-07-01 21:02:37

Předně děkuji za jako vždy skvělý článek.
Podle mě spíš než sakrální zprvu to porno, společně s nějakou (z pohledu některých) morální dekadencí, což známe i z novověku (zobrazování nahotinek), a pak až umění, případně bohulibost. My lidé jsme stále stejní, proto tak usuzuji.

K otázce věrnosti děl se pro případné zájemce hodí připomenout přednáška:
Markéta Křížová - Vědění, vlastnění a moc: archeologie... (Pátečníci 4.1.2019)
https://www.youtube.com/watch?v=jpM-whTVzY8

Odpovědět


Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Alexandr Kostka,2019-07-01 21:27:54

Odjakživa platilo a platí, že umělec dostane zakázku na "realistickou sochu či portrét", ale kdyby dotyčnou osobu zobrazil reálně, tak na něj poštvou psi a poletí bez výplaty. Takže z pidlooké pizdy udělá antickou bohyni, shrábne měšec a jde.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-02 07:19:50

To je sice pravda, ale v tomhle případě to není na místě. Nejde přece o sochu nějaké konkrétní ženy, ale Afrodíty. Zakázka mohla znít třeba takhle: Dodat sochu Afrodíty praxitelovského typu (to byla móda, takové retro), ale spíš nějakou malinko oděnou, protože tahle trochu pozdní doba už začíná přát prudérii. Takže ten "realismus" se v tomto případě týkal podobnosti vůči Praxitelovu vzoru. Asi to bylo udělané dobře, když to na čas zmátlo Francouze.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Alexandr Kostka,2019-07-02 11:11:21

Nicméně se domnívám, že i zde se projevil efket "zalíbit se zadavateli". Minimálně v onom "mírně retro" stylu, na který zřejmě lidstvo trpí už mnoho let.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-02 12:55:38

No, on ten retro styl, dokonce jeho konkrétní specifikace, zřejmě byl už součástí objednávky. Je to v době dost vyhladlého náboženství, takže i dávná bohyně erotiky a sexu se už stává spíš ozdobou nějakého veřejného prosotru.
Různé retro styly se v Řecku nosí zhruba od 3. století před n. l. (už o století dřív se najde několik případů.) Pak samozřejmě v renesanci, klasicismu...

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Alexandr Kostka,2019-07-02 16:26:47

Člověk se od vás vždy dozví něco zajímavého. Nebo se alespoň podívá na problém jinak. Přiznávám, že jak jsem zvyklý považovat Antiku v podstatě za základ civilizace, tak mi nedošlo, že i oni měli své základy a vzory.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-02 13:17:28

V daném případě (i v části) jiných ten retro styl souvisí taky s kultem slavných "jmen". Asi jako kdyby jste si dneska objednal "nějakého Rembrandta" a myslel tím obraz v jeho stylu nebo navazující na některé jeho jeho téma.
Přesto si myslím, že v daném případě je ona dekonstrukce důležitější než takovéto docela trapné záměry.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Milan Krnic,2019-07-02 17:21:21

Opět příkladem ze současnosti (viz cenzura) ... kdo ví, co ta Afrodita držela v ruce ... :)

Odpovědět


Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-02 07:33:40

Děkuju, ale neodpustím si poznámu. Ono jde o to čemu budeme říkat porno. Archaické sochy bývají občas velice vyzývavé, přesto byly umístění v kontextu chrámů. Ostatně, bývají velice stylizované, kupodivu ne vždy směrem k cudnosti. Až po prudérní moralizaci obřadu a taky po vydělení samostatné kategorie "umění" se v klasické době ustavuje (realistické) sochařství v našem smyslu slova. V této celkem široce akceptované terminologii je porno až reakcí na tuto estetickou odtažitost.
Někdy vznikají komické mixy. Např. v soukromé sbírce lorda Payna, mravnostního cenzora Britského Muzea, je asi třetina velice starých zvláštností, většinou rituálních, plus dvě třetiny pozdního porna, od lidového po dobře řemeslně udělané (Římani v tom byli mistry).
Nechci sugerovat představu, že porno je něco úpadkového, spíš je asi reakcí na zanedbávaná témata. Byly však doby a kultury, které sex zahrnuly do vysokého žánru, dokonce do obřadu, a později z toho couvaly. Např. archaické Řecko, následované mírnou prudérií od klasické doby a těžkou za časů Římanů, takže samozřejmě ventil povolil. Něco podobného se prý odehrálo taky v Indii, kde explictně sexuální náboženská témata z velké čýsti ustoupila napřed domácí a pak britské prudérii.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Konkrétní proporce

Milan Krnic,2019-07-02 17:07:05

Naprostý souhlas (ono se ostatně lze sebeukájet i nad reálnějšími projevy ve společnosti, každopádně "díla" své kouzlo mají).

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni














Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace