Hippokratés: Raději šťávy než filosofii  
Nejslavnější řecký lékař staré doby; někdo si ho spojuje se „čtyřmi šťávami“, ale to je až pozdější výklad pod vlivem Aristotela. Zajímavější je jeho upřednostnění přirozenosti před formálními naukami – a kvůli tomu i kritika filosofie. Přitom jde o nejstarší dochovaný výskyt slova filosofie! Přitom se ale inspiruje Anaximandrem a hlavně Hérakleitem.

Agora v městečku Kos. Kredit: Wikimedia Commons.
Agora v městečku Kos. Kredit: Wikimedia Commons.

Nejslavnější řecký lékař staré doby je známý už díky textu Přísahy, i když nevíme, jak moc s ním opravdu souvisí, nějak snad ano. Dost lidí si ho spojuje taky se „čtyřmi šťávami“, ale to je až pozdější aristotelský výklad jeho konceptu vlhkosti jako prostředníka potravy pro tělesné teplo. Zajímavější je Hippokratova inspirace Hérakleitem a upřednostňování přirozenosti před formálními naukami, prostě empirický přístup. Kvůli tomu dokonce kritizuje cosi, co označuje jako filosofii. Tako kritika představuje nejstarší dochovaný výskyt slova filosofie. Nabízí se tedy otázka, co že tak asi mohl kritizovat. Míléťany a Hérakleita možná ještě nepovažuje za filosofy. Od Hippokrata není upření filosofičnosti nadávkou, nýbrž pochvalou a předpokladem něčeho zajímavého nebo aspoň neškodného.

 

Napřed tedy něco málo o jeho působení, pak Hippokratovo chápání medicíny, včetně pochopení přirozenosti. Po té jeho kritika filosofie, návaznosti na Hérakleita a nakonec pozdně antické i renesanční ozvěny.


Hippokratés a Asklépios

Hippokratés (asi 460–380/370 před n. l.) je vůdčí postavou lékařské školy na ostrově Kós, v souostroví Dodekanésu, tedy v jihovýchodní Egeidě. Postupně mu byl připsán obrovský soubor 65 spisů z různých dob, ještě o nich bude řeč. S trochou optimismu považujeme Hippokrata za autora nejstarší vrstvy, z let 420 až 400 před n. l.

 

V hlavním městě ostrova Kós ukazují lecjaké památky na Hippokrata, včetně „jeho“ platanu, ale to jsou v lepším případě roztomilé legendy, v horším plané turistické reklamy. Městečko ovšem stojí na místě antického, takže je možné, že se tam občas vyskytnul. Legendy z doby kolem roku 100 n. l. Hippokrata považují za potomka Asklépiova. Přisouzení božského původu je nejspíš ozvěnou tradiční identifikace místní lékařské školy s Asklépiem, Hippokratés byl nejspíš jejím zakladatelem. Asklépiova svatyně stála na návrší asi 4 km od města. Pro kontext: je to asi 70km jižně od Mílétu, ale ne na maloasijské pevnině.

Zbytky Asklépiova chrámu na ostrově Kós. Kredit: Wikimedia Commons .
Zbytky Asklépiova chrámu na ostrově Kós. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Teď je potřeba něco říct o Asklépiovu kultu, protože jím je předurčeno mnoho předností i limitací hippokratovské medicíny. Od pozdní doby bronzové do konce archaické doby byl božským lékařem Apollón. On totiž krom jiného sesílal mor, když ho naštvala nějaká větší rituální poskvrna typu vyvraždění lepší rodiny nebo nereagování na božské výzvy. Když lidi nebrali dost vážně boží pobývání v obci (řecky epidémia), tak to mělo následek, kterému i my říkáme epidemie. A když bůh něco sesílá, tak to umí i léčit, odejmout.

 

Mladý Asklépios s hadem, Epidauros, helénistická doba. Kredit: Wikimedia Commons.
Mladý Asklépios s hadem, Epidauros, helénistická doba. Kredit: Wikimedia Commons.

Postupně však Apollóna zastupuje jeho syn Asklépios. Počínaje raně klasickou dobou (kolem 450 před n. l.) vyrůstají k jeho poctě svatyně. Nejvýznamnější jsou v Epidauru na Peloponnésu, na kykladském ostrově Paru a právě na ostrově Kós. Asklépiovy svatyně jsou poutní místa na způsob lázní až hospiců. Sice tam působí i chirurgové, ale nejspíš ne pod Asklépiovou patronací, jenom tam nacházejí živnost, jsou tam občas potřeba. Těžiště je v lázeňských procedurách, konzultacích o životosprávě a bylinné léčbě. To provádějí lékaři (iatroi), jejich pomocníci jsou therapeutés, což původně označovalo pomocníky při zasvěcení, nyní to však jsou ošetřovatelé. Lékaři s ošetřovateli mohou také pečovat o lidi po operacích. Neprovádějí je však, to je jiné řemeslo. Z původního zaměření na předcházení infekcím díky hygieně vyrůstá širší program jakési interny a dietetiky, rozšířené o rehabilitace, zvláště kloubní.

 

Hippokratovu podobu neznáme, tak přikládám aspoň fotku sochy jeho patrona, Asklépia, bohužel až z mnohem pozdější doby a z jiné jeho svatyně, z Epidauru.

Fotogalerie Asklépia je tady

Antické chirurgické nástroje hrozivého vzhledu. Jejich výskyt v Asklépiu koliduje s Hippokratovou přísahou. Muzeum v Epidauru. Kredit: Wikimedia Commons.
Antické chirurgické nástroje hrozivého vzhledu. Jejich výskyt v Asklépiu koliduje s Hippokratovou přísahou. Muzeum v Epidauru. Kredit: Wikimedia Commons.

Minimalistická medicína

Empirický přístup k medicíně nechce pacienta zatěžovat aplikacemi teorií, o jejichž předpokladech ani praktické účinnosti nic kloudného nevíme. Jde o záměrně minimalistickou koncepci lékařství, jejímž cílem je pomoc pacientovi co možná nejméně invazivním způsobem. Nejsilnějším hráčem v problémech zdraví, nemoci a léčení je přirozenost, a to jak pacienta, tak léčebných preparátů a postupů, včetně kontextů krajiny. Hippokratovský spis Epidemie z roku asi 410 před n. l. shrnuje cíl docela jasně: Pomáhat, nebo aspoň neškodit!

Vedle praktického zaměření na hygienu, lázeňství a dietetiku potkáváme v Hippokratově díle také docela ucelenou představu o lidské fyziologii a o začlenění lidského života do různých kontextů světa, od krajiny po společnost. Takže přece jenom nějaká teorie, ale poměrně skromná a blízká empirii. Je to spíše prostor pro poradu než východisko dedukcí. Hodně místa je věnováno potřebě vzájemné důvěry a úcty mezi lékařem a pacientem. Z úcty k pacientovi se lékař má nejen slušně chovat a nevyzradit nic důvěrného, ale také nesmí do pacienta bodat, natož ho řezat. V potřebných případech to může přenechat jiným. V ostatních úkonech není omezen ničím jiným než potřebou uchování prostoru důvěry a volbou maximálního poměru mezi léčebným výsledkem a bolestí nebo rizikem pro pacienta. Při této obtížné volbě opět rozhoduje hledisko „hlavně neškodit“. Nutno ještě zmínit, že tehdejší pacienti velice oceňovali adekvátní prognózu, dokonce i v případě, že byla krajně pesimistická.


Šťavnatá fyziologie

Líčení lidské anatomie a fyziologie ve spisu O životosprávě v mnohém připomíná popisy meteorologických jevů u Anaximandra a Anaximena, v té době staré přibližně 140 letech. Jde vždycky o obklopování něčeho něčím; v daném případě třeba vnitřních orgánů, v kterých se něco děje, blánami a lecčím, nakonec pokožkou. Se starými meteorologickými popisy je společný právě ten problém obklopování, které spoluurčuje děj uvnitř, byť v tomto případě ne v bouřkovém mraku. Ostatně, už Míléťané podobně popisovali i dech, ale máme to mizerně zachované.


Když je někde horko na povrchu, tak to časem vystydne, nebo se od toho něco zahřeje, v krajním případě vznítí. Když je však horko uvnitř, jako blesk v bouřkovém mraku, obklopený deštěm a ledovými kroupami, tak je to zajímavější, i když méně stabilní. Společná představa Míléťanů, Hérakleita a Hippokrata je, že teplo uvnitř něčeho je následkem i zdrojem mnoha zajímavostí, např. projevem života, ale za cenu nutného přikrmování a hrozby nestabilit; je to křehká rovnováha velkých tenzí. Hippokratovy popisy břišní i hrudní dutiny připomínají málem parostroj, jemuž hrozí tu vyhasnutí ohně, tu lokální exploze a vnitřní poškození.


K výživě i udržování rovnovážných fyziologických cyklů slouží vedle dýchání (to je současně jedním z oněch cyklů) potrava. Ta nebývá úplně suchá a navíc se zapíjí, vnitřní šťávy pak potravu pohltí a přesunou ji tam, kde je potřeba. Proto se tak často mluví o šťávách a jejich distribuci. Základní motiv je, že vlhkost je prostředníkem potravy, málem transportérem, který chodí zčásti mechanicky, zčásti na principu svůj k svému; pak dochází k odlučování zbytků a nežádoucích zplodin.


Ilustrace k vydání latinského překladu spisu O starém lékařském umění roku 1681. Kredit: Wikimedia Commons .
Ilustrace k vydání latinského překladu spisu O starém lékařském umění roku 1681. Kredit: Wikimedia Commons.

Různých šťáv uvnitř člověka, v potravě i v okolí je velice mnoho a navíc se všelijak důmyslně mísí a zase rozlučují. Pro jejich charakteristiku se sice často užívá popis teplotními diferencemi, ale žádné základní protiklady nebo dokonce živly jako u Empedoklea nebo později Aristotela ve staré vrstvě spisů nenajdeme. Naopak se od takových představ distancují. Například o silách ohně a vody mluví pěkně v duálu, aniž by padlo cokoli o živlech nebo prvcích. Proto se zatím nevyskytují ani později slavné „čtyři (základní) šťávy“.

 

Kde se vzaly čtyři šťávy?

Když Galénos v 2. století n. l. četl spis O přirozenosti člověka, našel v něm tuto pasáž: „Lidské tělo obsahuje krev, hlen, žlutou žluč a černou žluč... ty jsou příčinou nemoci a zdraví... Nemoc propukne tehdy, když se některá z těchto součástí v těle vyskytne v menším nebo větším množství a není dobře smíchána se všemi ostatními.“ Galénos byl systematik. Pracoval s aristotelskou logikou a s naukou o čtyřech prvcích, takže tuto zmínku pojal jako definici a postavil na ní výklad Hippokratova odkazu. Pak se k tomu přidaly ještě ony slavné „čtyři temperamenty (povahy)“, za to už ani Galénos tak moc nemůže.


Problémem není ani tak Galénovo mylné mínění, že spis O přirozenosti člověka je dílo Hippokratovo, to může zajímat jenom detailisty. (Tradice považuje tento spis za dílo Hippokratova zetě Polybia, novodobá kritika jej často datuje ještě o další generaci později.) Důležitější je, že za jádro Hippokratova odkazu se od té doby považuje něco, čeho začátek se sice v obrovském a různorodém lékařského korpusu taky najde, ale co pak má naprosto jiné následky. Naroubováním na aristotelskou filosofii se z minimalistického konceptu stane pokus o úplný a formální, výklad v naprosto jiném kontextu. Tím také vymizí povědomí o kritičnosti starší vrstvy hippokratovských spisů právě vůči formálním schématům a vůči filosofii.


Kritika filosofie

V dobách před Platónem a Aristotelem se myslitelé ještě neoznačovali jako filosofové. Toto slovo učinil běžným až Platón. Zčásti už Platón a definitivně pak Aristotelés dodatečně inkorporovali do filosofie i značnou část starších autorů, takže je dnes traktujeme v rámci dějin filosofie jako „předsokratiky“, a ne v rámci obecných dějin řecké literatury nebo dějin přírodních věd. Otázka je, nakolik je to k prospěchu věci, naštěstí jde spíš o rozdělení edic textů a dělbu práce mezi katedrami. (Pozdější pythagorejci společně s platoniky dokonce vytvořili legendu, že filosofii, obor i slovo samo, založil už sám Pythagorás. Legendu máme zachovanou až v díle Diogena Laertia z 3. století n. l., a to v platónské terminologii, takže by muselo jít o časovou přesmyčku. Přesto nějak reflektuje zdroje onoho pojmoslovného zvyku.)

Nejstarší zachované užití slova filosofie je kupodivu polemické a pochází z hippokratovského spisu O starém lékařském umění. Navíc je to jediná zachovaná zmínka o nějaké filosofii z doby před sepsáním Platónova díla. (Platón se narodil roku 428 před n. l., takže v době vzniku zmíněného spisu byl buď malým dítkem nebo čerstvě dospělým, každopádně ještě nepsal své slavné dialogy.) Filosofie zde ovšem není nic tak výsostného jako u Platóna. Naopak, hippokratovský spis před ní varuje jako před škodlivou zbytečností! Je to varovné označení pro nerozumný postup, který ohrožuje lékařství i pacienty.


V textu je varovným příkladem Empedoklés, autor nauky o čtyřech živlech. Slovo filosofie ovšem nezavedl Hippokratés a nepoužíval je ani Empedoklés, ten je k ní jenom přiřazen. Z řady náznaků se lze domnívat, že bychom skrytý původ slova filosofie mohli hledat v okruhu pythagorejců, nejspíš rané klasické doby. Předchozí část spisu totiž kritizuje omezení nauky o diferencích (protikladech) na nějaké základní – a trvá na bezpočtu rozličných diferencí. Uvažuje tedy podobně jako Anaximandros a Hérakleitos (aspoň pokud je nevyložíme pythagorejsky nebo aristotelsky). Za nejhorší tendenci filosofie považuje Hippokratés představu, že by třeba teplo a chlad byly samostatnými entitami a nikoli tenzemi, které mohou působit v čemkoli. Že by to byly jaké si skutečné „druhy“ existence. Popis této kritizované nauky obsahuje výraz eidos (druh ve smyslu formálně logickém i ve smyslu taxonu), který bude Platón o něco později běžně užívat jako synonymum za slovo idea. Hippokratés (nebo jeho kolega) nemůže kritizovat koncept Platónův, ale nějaký starší, nejspíš pythagorejský.


Hippokratés nabízí zajímavou možnost, totiž abychom význam slova filosofie zúžili na nauky, které chtějí obrátit pozornost od plynulých škál nesčetných diferenci k formálně definovaným idejím. Tedy na neužitečné až škodlivé nauky, které před vnímáním upřednostňují myšlenkovou (jazykovou) formu ztotožněnou se skutečností. Bylo by to vtipné a rozumné, nebýt toho, že bychom se rozešli s dávno ustáleným a široce používaným pojmoslovím.

(Pro úplnost a poctivost nutno dodat, že jedna zmínka o filosofii, pro změnu vysoce pozitivní, se najde ještě v dalším z 65 spisů souboru. Ve spise O dobrém vystupování, který je výrazně pozdější, asi z roku 300 před n. l. je lékař současně filosofem a je roven bohu. Konec minimalismu.)


Hippokratés jako pokračovatel Hérakleita

Pro orientaci připomenu, že Hippokratés píše asi o 80 let později a o 120 km jižněji než Hérakleitos. Dílo O životosprávě obsahuje tolik parafrází Hérakleita, že je edice Hérakleita zařazují jako jeho „imitace a falza“. Obsahuje i řadu narážek na ostatní předsokratiky. Není jasné, jestli Hérakleitos (a jemu podobní) zatím zůstává mimo filosofii, nebo zda jde o jiný autorský koncept uvnitř první generace hippokratovských textů. Uvedu aspoň několik příkladů:


Vše božské i lidské se podle proměn ubírá nahoru i dolů...“

Jako když dva tesaři řežou dřevo: Jeden tahá, druhý tlačí – a oba dělají totéž. Když na jedné straně tlačí dolů, tak zároveň tahají nahoru, jinak by to nešlo. Kdo by to vzal násilím, všechno by zničil. Tak je to i s potravou člověka: Něco tahá, něco tlačí; co se napře dovnitř silou, jde ven. Kdo by to mimo vhodný čas vzal násilím, všechno by zmařil.“

Toto řídí všechno skrze všechno a to jak zde (v člověku), tak i onde (v kosmu).“


Lidé nedokážou skrze zjevné pozorovat nezjevné. Ačkoliv běžně provozují různá umění, která jsou podobná lidské přirozenosti, nepoznávají to. Mysl bohů sice naučila lidi napodobovat božská umění, přesto poznávají jenom to, co dělají, ale nepoznávají, co napodobují. Vše je totiž podobné i nepodobné, vše je souladné i protikladné... Zvyk a přirozenost, díky nimž všechno děláme, ač jsou souhlasné, spolu nesouhlasí. Zákon totiž lidé stanovili sobě samým, aniž by poznávali, čeho se týká, zatímco přirozenost všeho uspořádali bohové. Co však ustavili lidé, to nikdy nezůstává stejné, ať správně nebo nesprávně. Cokoli však utavili bohové, je vždy správné, tím se liší správné a nesprávné.“

Koželuhové kůže natahují, třou, češou, myjí. Stejná je péče o děti...“

Taktéž (sportovní nebo vojenský) zápas a cvičení: Učí přestupovat zákon podle zákona, křivdit spravedlivě, klamat, krást, loupit, páchat násilí, dělat nejhanebnější věci nejkrásněji. Kdo tak nečiní je špatný, kdo tak činí, je dobrý. Je to přehlídka hloupostí mnohých. Ti se na to dívají a soudí, že jeden z těch všech je dobrý, a ti ostatní špatní. Mnozí žasnou, nemnozí rozpoznávají! Když lidé přijdou na trh, jednají stejně: Klamou jak ti, kdo prodávají, tak ti, co kupují. Obdivován je ten, kdo nejvíc podvádí...“


Přirozenost obecná a jednotlivců

Hippokratés se od Aristotela (a neokonzervativců) se liší tím, že ve jménu poznané druhové přirozenosti nechce dělat žádná rozhodnutí (natož pravidla a restrikce). Lékař sice má poznávat obecnou přirozenost člověka jakožto druhu, ale to je pouhou orientační pomůckou v případech, kdy nezná přirozenost pacienta. Příkladem je prospěšnost sýra, málem ve stylu „Zdraví, sílu, najdeš v sýru“, jenže mohou být lidé, kterým sýr nechutná a možná by jim mohl i škodit. Z poznání obecné přirozenosti druhu člověk neplyne možnost deduktivní aplikace na všechny jednotlivé lidi! Jsou totiž různí a ta různost patří k jejich individuální přirozenosti, nemusí být jenom vadou menšiny jednotlivců.

A spis O výživě říká: „Přirozenost postačí všemu.“


Soubor hippokratovských spisů a Galénos

Lékařských škol a jim přináležejících písemností bylo vícero, v rozsáhlé míře se dochoval soubor spisů školy na ostrově Kós, tzv. Corpus Hippocraticum. Autorem nejstarší vrstvy z let asi 420 až 400 před n. l. je snad opravdu Hippokratés. Doba se pozná z jazyka a taky z toho, které filosofy citýruje. Jinak je to skrumáž celkem 65 spisů z velice různých dob a hodně různé orientace. Společný jmenovatelem vždy není ani linie školy na ostrově Kós, soubor obsahuje i díla lékařské školy v nedalekém Knidu na maloasijském pobřeží.

V pozdní antice byl celý tento odkaz překryt dílem Galénovým. Galénos pocházel z maloasijského Pergamonu (severně od Smyrny alias Izmiru) a učil se v tamní lékařské škole, roku 162 n. l. se přestěhoval do Říma. Nic proti Galénovi, byl to zajisté významný lékař své doby a systematik medicíny, navíc teoretik vědeckého poznání a logik, jenže každý líc má i svůj rub. Tím je v tomto případě už samo překrytí hippokratovské tradice mnohem sebevědomějším přístupem v teorii i v mnohem invazivnější praxi.


Renesanční ozvěny

Středověká medicína vychází nejčastěji z Galéna. Renesance v tom pokračuje. Veškeré lékařství často označuje jako hippokratovské, přestože o Hippokratovi mnoho neví a díky Galénovi pracuje s odlišnou naukou a používá mnohem invazivnější praktické postupy. Ve fyzice a astronomii je rozdíl mezi středověkem a renesancí obrovský, v medicíně to není vždy tak markantní. Jedním z důvodů je už to, že středověké lékařské školy přes všechny své těžké limitace představovaly špičku dobové vzdělanosti, ostatní obory (snad kromě filologie) se s nimi často vůbec nemohly poměřovat. Dalším důvodem menší odlišnosti renesanční medicíny od středověké je touha po celostním přístupu, která občas vede k bizarnostem. Nauka o čtyřech šťávách, mylně považovaná za hippokratovskou, se rozvíjí jak směrem k mysticismu, tak k formalizaci, kterou známe z herbářů: „Česnek je horký v pátém stupni.“ Převrat začne až v raném 17. století, aspoň místy (např. William Harvey).


V renesančních lékařských příručkách potkáme i řadu zajímavostí, o nichž nevíme, zda třeba opravdu nenavazují na hippokratovskou tradici. Příkladem může být Scamnum Hippocraticum (Hippokratova lavice), což je hrozivě vypadající nástroj, který však slouží k co možná neinvazivní nápravě vykloubených nebo snad i zlomených údů, kombinací fixace a natahování. (Zlé jazyky tvrdí, že z tohoto lidumilného zařízení vyvinula inkvizice mučící nástroj, také svým způsobem „šetrný“, neboť umožňoval, aby útrpně vyslýchaný zůstal dlouhou dobu při vědomí. Tuto aplikaci ocení baroko ještě více než středověk.)

Scamnum Hippocraticum. Petrus Galterius: Chirurgia e graeco in latinum conversa. Paris 1544. Kredit: Wikimedia Commons.
Scamnum Hippocraticum. Petrus Galterius: Chirurgia e graeco in latinum conversa. Paris 1544. Kredit: Wikimedia Commons.
Napravování zlomenin nebo spíš vykloubenin, z téže publikace. Kredit: Wikimedia Commons.
Napravování zlomenin nebo spíš vykloubenin, z téže publikace. Kredit: Wikimedia Commons.


Literatura

Hippokratés, Vybrané spisy I, II (ed. Hynek Bartoš, Sylva Fischerová). Praha: Oikúmené 2012, 2018.

Hynek Bartoš: Očima lékaře (Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše-tělo). Červený Kostelec: Pavel Mervart 2006.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro rok 2019 (asi podzim).

https://iforum.cuni.cz/IFORUM-9990.html – O starém lékařství, rozhovor s Hynkem Bartošem

Datum: 05.08.2019
Tisk článku

Molekulární medicína - Slabý Ondřej
 
 
cena původní: 1200 Kč
cena: 1116 Kč
Molekulární medicína
Slabý Ondřej
Související články:

Jednoznačně Hermés     Autor: Redakce (02.07.2019)
Empedoklés před Darwinem     Autor: Zdeněk Kratochvíl (09.07.2019)
Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce     Autor: Zdeněk Kratochvíl (14.07.2019)



Diskuze:

Asklépios na obloze

Tomáš Novák,2019-08-06 17:52:03

Je prosím pravda, že "13. souhvězdí zvířetníku" Hadonoš (Ophiuchus) je právě Asklépionem? Děkuji!

Odpovědět


Re: Asklépios na obloze

Zdeněk Kratochvíl,2019-08-06 19:16:25

Pokud si otázku zda "je to pravda" přeložím do podoby, zda někdo v antice něco takového napsal, tak to kupodivu (k mému překvapení) pravda je, jak jsem právě zjistil.
Je to takhle:
Napřed jsem se chystal napsat, že to musí být nějaký výplod novověkého okultismu (renesanční, romantický, post-romantický, současný), nějaké hodně alternativní astrologie. U významných astronomů (Kleostrátos, Arátos, Eratosthenés, Hipparchos, Ptolemaios) nic takového není, to vím, i když je u řady z nich nich to souhvězdí docela podrobně popisované. V tradiční astrologii to není, ta navíc přišla do Řecka až v hellénistické době a s tímto souhvězdím/znamením stejně nepracuje. Protože tučším pár výjimek (jedna z nich jak na potvoru z ostrova Kós), tak jsem to radši dal hledat v databázi čtyř tisíc řeckých autorů a program kupodivu našel dva výskyty, které odpovídají vašemu dotazu. Oba jsou v hodně okrajových textech, které jsem neznal. Nemá to co dělat s astrologií ani astronomií, jde jenom o etymologii jména a zčásti možná i vzhled souhvězdí:
Scholia k Aratovi (tedy pozdně antické výkladové poznámky k Arátovu populárně astronomickému dílu Fainomena, alias Jevy na obloze) jednoduše poznamenává, že "Hadonoš je Asklépios." (Scholion 89-90, line 11)
Druhý text je obskurní povahy, totiž Pseudo-Nonnos, Scholia mythologica, zachovaný jen v komentáři křesťanského biskupa Gregoria z Nazianzu (4. století n. l.). Říká totéž a trochu to komentuje, že prý "se to říká" a zdůvodňuje to porovnáním etymologie jména souhvězdí (Muž nesoucí hada) se sochami Asklépia s hadem. (Oration 5, historia 1, line 39)
Tak si to přeberte, jak chcete.
Každopádně to nepatří k hlavnímu kmeni řecké kultury, kult Asklépia není nijak moc starý, ale asi to nebude zase tak úplně mimo. Ostatně to neříká nic víc, než tu podobu ve vztahu ke jménu.
Každopádně vám děkuji, že jsem se kvůli vašemu dotazu a díky programům Diogenes a Musaios i databázi Thesaurus linguae Greaecae poučil. (Naštěstí jedu na školní licenci, takže šetřím 1800 USD.) Zajímalo mě to.
Poučil jsem se jak o této jednotlivosti, tak o tom, že se člověk nemá s odpovědí ukvapovat - a nemá zaměňovat to, že o tématu neví, s tím, že není. (Navíc jsem pro rychlost použil jednoduchou formu hledání, abych tím netrávil večer a program nejel do noci, takže těch textíků je možná ještě několik dalších, leč ručím za to, že žádný zásadní.)

Odpovědět


Re: Re: Asklépios na obloze

Milan Krnic,2019-08-06 19:34:34

(:begin cult)
Ó božský Zdeňku, díky za vyjevení Pravdy, jakožto i čuprdupr články!
Hail Zdeněk!

Odpovědět


Re: Re: Re: Asklépios na obloze

Zdeněk Kratochvíl,2019-08-06 21:52:29

Ó, kdyby veškera Pravda byla převoditelná na výskyt slova v řeckých textech, otevřel bych si věštírnu.

Odpovědět


Re: Re: Asklépios na obloze

Tomáš Novák,2019-08-08 11:41:05

Tomu říkám odpověď :-) Děkuji!

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace