Použité mýty  
Co je to mýtus? Kde ho potkáme? Až na výjimky se musíme smířit s tím, že řecké mýty potkáváme už použité, v lepším případě v tragédiích nebo ve výtvarném umění. Zvláštním problémem je přeznačování mýtů, tedy jejich druhotné použití k jiným cílům.

Na řecké mýty odkazujeme s takovou samozřejmostí, že si většinou ani neuvědomujeme, jak je drtivá většina našich pramenů nepřímá; pouze referuje mýtus, který žil někde jinde a jinak. Krom několika výjimek známe ten či onen mýtus až v nějak použité podobě. Někdy jde o tvůrčí užití mýtu v novém díle, častěji o použití málem ve smyslu nabídky použitého zboží, někdy dokonce o účelově poznamenané použití. I my sami s mýty často zacházíme jako s použitým zbožím: K něčemu je druhotně použijeme a jdeme dál.

Zeus s bleskometem. Drobný bronz, rané(?) 6. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Zeus s bleskometem. Drobný bronz, rané(?) 6. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Staré řecké náboženství je eumytické, miluje mýty a nestydí se za ně, alespoň dokud se v 6. století před n. l. neobjeví první kritici mýtu, kteří stejně nabudou na vlivu až o století později a nikdy nepřeváží úplně. Literární, divadelní a výtvarné užití řeckých mýtů ovlivnilo okolní národy (Lýky, Etrusky, Římany) a v transformované podobě také křesťanskou i ateistickou kulturu. Za posledních 27 století bylo napsáno mnoho nejrůznějších shrnutí řeckých mýtů, a kdo se z nich naučí jména a genealogie, pochopní přesně to, o co až tolik nejde, co má stejně mnoho verzí, co bylo jen příležitostí k ději a jednou z osnov vyprávění. Mýty totiž žijí v poezii a v nejednoznačných vyprávěních, ne v přehledech.

 

Pod dojmem křesťanství a podobných náboženství často zapomínáme, že řecké náboženství nemá žádné posvátné spisy sensu stricto, žádný kanonický text ani závazně formulovanou nauku. Roli „učitelů náboženství“ zastávají básníci a věštci, a to díky inspiraci, přesněji: enthúsiasmu. Jak bychom tedy mohli mít v rukou text autentického řeckého mýtu?


Mythos

V mediální mluvě znamená mýtus báchorku nebo podvod. V religionistické mluvě to slovo není pejorativní, často naopak, ale tomu, co označuje, obtížně přicházíme na kobylku.

Řecké slovo mythos znamená vyprávění, příběh. V některých kontextech může být synonymem slova logos, v jiných zase jeho opozitem. Současné mediální užití tohoto slova (např. od mýtu k faktům) vyrůstá z latinské tradice (mýtus je fabula) a z dědictví pozitivismu ve školství 19. a 20. století. Řekové to vnímali jinak. Pro srovnání uvedu tři z mnoha definic mýtů, které v průběhu 20. století podali religionisté:

Rudolf Otto: Mýtus je manifestace posvátného slovem. – Museli bychom však vědět, co je to to posvátno, pokud něco takového je, a shodnout se na tom.)

Mircea Eliade: Mýtus je vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor. – Stejný problém, i když navíc vtipně upozorňuje na exemplární charakter. V Česku asi nejpopulárnější definice. Rizikem je ovšem nutkání k zaměření na mýty o vzniku světa nebo lidí, tedy k pohledu na jiná náboženství židokřesťanskou nebo muslimskou optikou.

Gerardus van der Leeuw: Mýtus je slovní stránka rituálu. – Asi nejužší, tedy nejjednoznačnější definice, navíc bez dalších problémů. Co je rituál, na tom se jakž takž shodneme.

 

Obětní procesí s hudbou. Velevzácná desková malba, 540–530 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Obětní procesí s hudbou. Velevzácná desková malba, 540–530 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Máme tedy před sebou text mýtu, když čteme Homéra nebo Hésioda? Podle Otty i Eliadeho by to málem vypadalo, že ano, alespoň při dostatečně širokém pojetí „posvátna“; dokonce je řeč o vzorové (pra)minulosti. Není to však tak jednoduché, což ostře ukáže Leeuuwovo pochopení, neboť nejsme v kontaktu s rituálem, nanejvýš velice zprostředkovaně, vyprávěním příběhů, které souvisejí s těmi zpívanými při rituálu. Ty ovšem málo známe. Patrně nejblíž k nim mají tzv. Homérské hymny, alespoň jejich starší vrstva. Navíc bychom se neměli spokojit s tichou četbou dle zvyku intelektuálů, ale zpívat, dokonce inscenovat obřad, což by byl problém, i kdybychom to chtěli. (Revitalizace by se většinou zvrhla v trapas.)

 

Mýty jsou různé

Z mýtů nejvyššího rangu má řecké náboženství velice mnoho příběhů bohů, ale kupodivu chatrné a nespojitě různé verze o vzniku lidí. Mýty o vzniku světa v něm chybí úplně.

Hrdinských příběhů je taky mnoho, nejvíce jich je soustředěno v homérské Íliadě, ale najdou se i jinde. Plynule prorůstají do legend protohistorie. Bez propojení s příběhy bohů však nedávají mnoho smyslu (na tom troskotá poetika např. filmových zpracování).

 

Specifickou kategorií jsou mýty aitiologické (etiologické), které zdůvodňují aktuální stav něčeho odkazem na příběh jeho původu.

Zvláštním druhem aitiologických nebo hrdinských mýtů jsou mýty královské až imperiální. Zdůvodňují legitimitu vlády. Kdekterý aristokrat odvozuje svůj původ od hrdinů od Tróje. Mýtus o Théseově plavbě a o theórii (pouti) na Délos poslouží Athéňanům k legitimizaci jejich moci nad Kykladami (námořní spolek).

Zobrazení hrdinského mýtu: Trojský kůň, reliéf na keramice, 675–650 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Zobrazení hrdinského mýtu: Trojský kůň, reliéf na keramice, 675–650 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

K pomyslnému dnu mytických příběhů patří mýty etymologické, zdůvodňující místní a někdy i osobní jména.

 

Příbuznými mýtů jsou legendy a hlavně pohádky. Ty jsou určené pro děti, i když nejen, což pěkně ilustruje současný stav, kdy mythos je značka piva, zatímco paramythia (řecky pohádka) značka limonády.


Mytologie a mytografie

Nejstarší zachované ozvěny řeckých rituálních mýtů a přehršel hrdinských mýtů potkáváme v homérské Íliadě, v níž se mísí odkaz konce doby bronzové (12. století před n. l.) s poetikou homérské doby (9.–8. století před n. l.). Odyssea pracuje spíše s legendami typu námořnických zkazek. Nešlo by z obou eposů vytřídit zvlášť fakta, zvlášť mýty a zvlášť Homérův autorský vklad? Zčásti to jde, ale to už jsou učenecké interpretace, nikoli poezie. Mýty se v literatuře hledají skoro tak obtížně jako fakta.


Četné „mytologie“ se pokoušejí podat nějak usoustavněný výklad řeckých mýtů, začal s tím kolem roku 700 před n. l. Hésiodos a moderní doba nezaostává. Mytologie lze koncipovat různě: Buď zahrnout četné lokální verze a uvrhnout čtenáře v nádherný zmatek; nebo z nich vybrat jenom to, z čeho lze vytvořit jednoznačnou a vnitřně bezrozpornou dějovou linií, málem systematicky. Hésiodos zvolil druhou možnost. Jako osnovu svého jednoznačného vyprávění vybraných mýtů pak použil schéma tří generací bohů. Když je něčeho moc a navíc příliš různorodého, tak předpokládáme, že to nebylo naráz, nýbrž za sebou. Na rozdíl od problémů paleontologů nebo historiků však v mytologii většinou nejde o reálnou posloupnost v dějinách dotyčného náboženství. Je to jen jedno z mnoha možných schéma pro orientaci v pluralitně větvených a zamotaných příbězích.


Hésiodova Theogonie nepojednává o stvoření světa, nýbrž o rození bohů, jak ostatně praví její název, a obsah díla mu odpovídá. První generace: Úranos a Gaia. Druhá: Kronos a Rhea. Třetí: Zeus (genitiv: Dia) a Héra, tato generace vládne nyní (tedy v řecké archaické době). Výkladové číslování generací je ovšem problematické, protože dílo začíná jakousi nultou generací, o níž se pak často taktně nemluví: Chaos a Gaia, resp. Chaos a Erós... Navíc se ani takový koncept nevyhne všem dvojznačnostem. Například Afrodíté bude na jedné straně dcerou Úrana a moře, na druhé až dcerou Diovou. Erós je naráz jedním z primordiálních božstev i synem Afrodíty, tedy vnukem Diovým. Pracovat v mýtech s tranzitivní relací je stejně ošidné jako v otázkách přátelství. Tranzitivní relace zde nedominují, dedukce proto mohou vést k absurditám.


Na Hésiodovo dílo navazuje už v archaické době řada řeckých spisů, které buď dál systematizují jeho schéma, nebo naopak podávají schéma konkurenční. Najdeme mezi nimi i velice kuriózní výklady, např. Ferekydův (viz literatura na konci článku). O menšinové kuriozity nebude nouze ani později, protože nové a netypické náboženské proudy vytvoří své vlastní verze. Např. v textu papyru Derveni se dočteme, že Slunce je vykousnutým pohlavím aithéru, pozřel je sám Zeus.


Novodobé populární příručky řecké mytologie většinou navazují na Hésiodův přístup, zachovávají jeho schéma, ale přeformátují poezii na jednoduchý naučitelný postup. Kdo z nich nastuduje posloupnost jmen, naučí se vše, co je pouhým prostředkem při výkladu mýtů. Někteří autoři jsou invenčnější, např. důvěřují pozdním kuriozitám a mluví třeba o „Pelasgickém mýtu“, čímž se dostávají na pomezí záhadologie, často i za ně.


Tragédie

K řadě náboženství patří aktivity, které dnes nepovažujeme za náboženské. V Řecku to jsou krom atletických soutěží především soutěže divadelní. Divadelní zážitek je jakousi (dnes nenáboženskou) verzí zážitku náboženského. Ke starému Řecku patří vyvinutý smysl pro tragickou krásu, takže vrchol dramatické poezie představují tragédie. Vznikaly v klasické době (5. století před n. l.), ale jejich autoři se mnohdy záměrně snažili o to, aby si diváci alespoň z divadla odnesli zkušenost staršího prožívání světa, méně nábožensky vystydlého, archaického. Motivem tragédie bývá odstavec veršů z dávného eposu nebo fragment mytického příběhu. Kdo chce zažít působnost mýtu, má v tragédiích ideální příležitost! Ani nemusí revitalizovat dávné náboženství. Potká sice mýty už použité, ale použité v adekvátním kontextu a adekvátním způsobem. Navíc jsme na divadlo zvyklí, to prostě umíme, ať už jenom v textu nebo na živo. (Jeden starý profesor říkával, že tragédie je ve srovnání s kdejakými příručkami řecké mytologie jako kus dobrého salámu oproti přežvykování jídelního lístku, navíc diskutabilně sestaveného z už přežvýkaných položek.)


Mytické motivy malované a sochané

My Evropané jsme uvyklí také na malby a sochy, což je další možná brána k pochopení mýtu. Řekové byli totiž nejen upovídaní grafomani, ale taky hojně malovali keramiku a vytvářeli sochy, včetně sakrálních. Deskových obrazů se z ranější antiky zachovalo jenom několik málo kousků, protože v Řecku dřevo nevydrží. Nejstarší sochy bývaly taky dřevěné, ale rychle se přešlo na trvanlivější materiály, většinou mramor nebo bronz. (Viz článek Chrámy v roli muzeí.) Nejstarší řecké sochy si jsou podobné spíše navzájem, než aby byly podobné tomu, co zobrazují. Nejpozději v 6. století však nabývají dobře charakterizované podoby a v klasické době už jsou realistické a opatřené těmi atributy bohů a bohyň, které se později proslaví v učebnicích. Příručky bohužel často upřednostňují podoby z pozdní antiky, aby nelekaly přítomností hadů a nestvůr nebo explicitní sexualitou, nebo jen zvláštní atmosférou. Bohové jsou v nich už normální paňácové, akorát že s těmi atributy. Atributy (třeba Athénina sova, Diův bleskomet) marně suplují ztracenou atmosféru. Pak máme renesanční a barokní ozvěny, některé zajímavé, častěji však nudné. V 19. století se umění „mytologické malby“ (a sochařství) dostává na podobnou kýčovitou „úroveň“ jako „křesťanské umění“ té doby. Hlavní proudy už jdou jinudy. Ve 20. století se však objeví nové inspirace antikou: Picasso, Miró, Delvaux, Dali, Giacometti, Jan Křížek... Vývoj výtvarného zpodobnění mýtů je tedy dobrou paralelou vývoje filosofického myšlení. Velký rozcestník fotogalerií řeckých bohyň, bohů, nestvůr a héroů je tady.


Přeznačování starých mýtů

Dávné mýty mohou být použity i jinak než pro zdůvodnění nové imperiální politiky. Např. pro expozici filosofického problému „Théseova loď“, tedy problému identity při proměnách materiálu, když se prkna mění tisíc let, což naše doba traktuje málem jako problém mysli a těla (mind-body problem). Už Platón použil theórii (pouť na Délos) jako metaforu filosofie.

Královna podsvětí Persefoné a Sísyfos s balvanem, kolem 530 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Královna podsvětí Persefoné a Sísyfos s balvanem, kolem 530 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

V proměněné mentalitě jiné doby může leckterý mýtus působit naprosto jinak. Přeznačování starých mýtů může otevírat velká společenská rizika, nebo je spíše projevem nové problematické situace. Místo tragické krásy snadno dojdeme ke smutným koncům.

 

Zatímco nová náboženství staré bohy znicotňují nebo démonizují, tak přeznačování mýtů často naopak glorifikuje původně rozporné až záporné postavy. Nemusíme chodit do Řecka, stačí si vzpomenout na Fausta. V oblasti řeckých mýtů se to týká především Sísyfa a Prométhea. V antice je Sísyfos největší podvodník a násilník, který ani nemohl být vpuštěn do Hádu, takže jej Hermés musel vlákat až do Tartaru. (Řekové až na výjimky neznají žádné posmrtné tresty, rozhodně ne v Hádu. K těm výjimkám patří krom Sísyfa např. Tantalos, zloděj, který bohům předložil k jídlu upečeného vlastního syna, aby vyzkoušel jejich rozpoznávací schopnosti.)

 

Héraklés přichází osvobodit Prométhea, 6. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Héraklés přichází osvobodit Prométhea, 6. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

V nové době se Sísyfos stal symbolem lidství. Ve 40. letech 20. století učinil Albert Camus Sísyfa příkladem lidské existence: Obstává v absurditě života, i když ví o marnosti svého počínání. Sísyfova fotogalerie je tady.

 

Proměny Prométhea

Ukázkové jsou proměny pochopení a zobrazování Prométhea. Ten ovšem nebyl na rozdíl od Sísyfa postavou čistě zápornou, tou byl jen z pohledu Diova. Jeho jméno znamená „myslet napřed“. V jedné z mnoha verzí je dokonce původcem lidí a zanedbal jejich tělesnou výstroj. Měl totiž bratra Epiméthea, který naopak napřed jedná a potom myslí, a ten všechno rozdělil mezi ostatní živočichy, takže na lidi se pořádnější srst, zuby a drápy nedostaly.

Prométheus, Německo 1934. Kredit: Wikimedia Commons.
Prométheus, Německo 1934. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Prométheus asi zrovna myslel a nejednal, což napravil tím, že ukradl božský oheň a přinesl jej lidem. (Tento příběh mlčí o „prvním rozdělání ohně na zemi“, které podle Homérského hymnu na Herma provedl samozřejmě Hermés, a to způsobem, který mohou lidé převzít, navíc s průhledně sexuální symbolikou v popisu: tvrdý klůcek a měkčí dřevo.) Za krádež ohně byl Prométheus krutě potrestán, ale naštěstí ho vysvobodil Héraklés: Zastřelil orla, který mu letěl opět klovat játra.

 

Pozlacený Prométheus střeží Rockefeller Center na Manhattanu z centra zodiaku od roku 1934. Kredit: Wikimedia Commons.
Pozlacený Prométheus střeží Rockefeller Center na Manhattanu z centra zodiaku od roku 1934. Kredit: Wikimedia Commons.

Jednoznačným kulturním hrdinou se Prométheus stává samozřejmě v osvícenství. Způsoby glorifikace Prométhea v 20. století jsou z nynějšího pohledu často spíše varovné, dokonce „napříč politickým spektrem“. Viz příklady z roku 1934, z USA a Německa. Podobnou bizarností je Prométheus jako patron rumunské energetiky v éře N. Ceaușesca. Oproti tomu je ukrajinský Prométheus ve dvojici se zmenšenou sochou svobody spíše optimistický, i když nechtěně trochu komický. Prométheova fotogalerie je tady.

Zkušenost z posledních dvou století ukázala, že nejnebezpečnější je revitalizace a přeznačování mýtů o původu, zvláště kmene, národa, rasy, třídy... Proti nim je jakýkoli Prométheus neviňátko.

Prométheus, Rumunsko, asi 1970. Kredit: Wikimedia Commons.
Prométheus, Rumunsko, asi 1970. Kredit: Wikimedia Commons.
Prométheus se sochou svobody, Dněproděržinsk, Ukrajina, asi rané 21. století. Kredit: Wikimedia Commons.
Prométheus se sochou svobody, Dněproděržinsk, Ukrajina, asi rané 21. století. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Literatura

Eurípidés: Bakchantky, v Héraklés a jiné tragédie. Praha: Antická knihovna 1988.

Sofoklés: : Král Oidipús. Řecký text, prozaický překlad a poznámky Matyáš Havrda, básnický překlad Petr Borkovec. Brno: Větrné mlýny & HaDivadlo 1999.

Eliška Luhanová: Zrození světa (Kosmologie básníka Hésioda). Červen Kostelec: Pavel Mervart 2014.

Slovník antické kultury. Praha: Antická knihovna 1974. – I přes povinné bláboly normalizační doby je to v češtině bezkonkurenční zdroj faktografie k antice, jak množstvím informací, tak bezchybností dat.

Několik z Homérských hymnů na mém starém webu.

Začátek Hésiodovy Theogonie na mém starém webu.

Překlady i originály fragmentů Ferekydova díla a testimonií o něm na mém starém webu (kuriozita).

Ukázky z textu na Papyru Derveni na mém starém webu (kuriozita).

Kvantum fotogalerií řeckých bohyň, bohů, héroů a nestvůr v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Datum: 15.08.2019
Tisk článku

Mýty a předsudky o zvířatech - Hanáčková Pavla
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Mýty a předsudky o zvířatech
Hanáčková Pavla
Související články:

Venus de Milo     Autor: Zdeněk Kratochvíl (01.07.2019)
Jednoznačně Hermés     Autor: Redakce (02.07.2019)
Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce     Autor: Zdeněk Kratochvíl (14.07.2019)
Chrámy v roli muzeí     Autor: Zdeněk Kratochvíl (26.07.2019)



Diskuze:

Zlatá ratolesť

Vladimír Bzdušek,2019-08-15 21:44:56

sa volala tá kniha, čo som dávno čítal?

Odpovědět


Re: Zlatá ratolesť

Roman Dubravský,2019-08-20 15:17:34

Legendární Zlatá ratolest (James George Frazer) patří k základním dílům světové etnografie. Jestliže si brzy po svém vydání získala ocenění odborníků a velkou oblibu u čtenářské veřejnosti, oblibu trvající již více než tři čtvrtě století, zasloužilo se o to fundamentální zpracování vlastního námětu i literární kvalita díla. Tato studie o magii nabízí na podkladě obsáhlého etnografického materiálu ze života dávných i soudobých evropských i mimoevropských národů obraz magického myšleni, rituálů, mýtů, dokladů orální slovesnosti, zvyků a kmenových tradic, celého onoho nezřetelného podhoubí historie a kultury. Dramaticky a plasticky zpracovaný materiál se zabývá mimo jiné posvátností v magickém myšlení, vegetačními kulty, tabuizovanými činnostmi, osobami, slovy a předměty, démony i lidskými oběťmi, slavnostmi ohně, kouzelníky, vtělenými lidskými bohy, duší lidskou i vnější a mnoha dalšími tématy. Působivost Frazerova díla spočívá v tom, že do svých základních představ dovedl vkomponoval obrovské množství údajů z folklóru, klasické antiky, starověké Mezopotámie, Egypta, z bible, etnografie přírodních národů a vyvozovat z nich další pojmy tak. že vznikl bohatý, a přesto uzavřený celek, barvitě a sugestivně přibližující exotické nebo dávno minulé prostředí. Zlatá ratolest se stala na léta inspirací pro literáty a ovlivnila také vývoj některých vědních oborů: religionistiku, kulturní historii, výklad bible, folkloristiku, řecko-řimská studia, určitý směr psychoanalýzy aj.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace